Část VIII.
Dodatky
Víkend na Děčínsku
Dne 9. 7. 1977 došlo v Rychnově, okr. Děčín, v soukromém domě čp. 138 manželů Jana a Květy Princových k těmto událostem:
Několik desítek přátel se vydalo strávit na tomto místě víkend. Atmosféra sobotního večera byla vyjímečná tím, že mezi návštěvníky byl také Kanaďan Paul Wilson, který byl před lety členem skupiny Plastic People of the Universe. Přestože žil s čs. občankou, byl jeho pobyt čs. úřady náhle ukončen bez jakéhokoliv zdůvodnění k 13. 7. 1977. (Tohoto dne byl také nucen z ČSSR odcestovat. Jeho manželka, které dosud nebyl vyřízen pas, musela zůstat v ČSSR). V době, kdy Paul Wilson působil v Plastic People - tedy asi před 5 lety - hrála skupina převážně repertoár amerických hudebních skupin The Velvet Underground, The Fugs, The Mothers of Invention apod. Pro tento večer zahrálo několik přítomných hudebníků spolu s Paulem Wilsonem skladby skupiny The Velvet Underground a několik klasických rokenrolů. Tento improvizovaný hudební recital proběhl v uzavřeném domě ve zvukově dobře izolovaném sále se zazděnými okny. V prvním poschodí domu klidně spaly malé děti. V bezprostřední blízkosti domu Princových není žádný objekt, jehož obyvatelé by snad mohli být rušeni silnějšími zvuky. Přesto mezi 22-23 hod. zpozorovaly osoby, které se byly ujistit, že děti klidně spí, pohyb postav se silnými baterkami v okolí domu. Byly to prostory pro parkování aut sledovatelné z oken kuchyně v 1. patře. Krátce poté zahlédli na blízké křižovatce záři, dým, zaslechly i dvě rány, jakoby od dělobuchů. Asi dvacet minut poté se dostavili k domu Princových příslušníci VB, kteří si vynutili vstup. Venku již stálo několik policejních vozů. Dům byl obklíčen. Všichni hosté byli vyzváni, aby si připravili občanské průkazy a shromáždili se v sálech v přízemí. Příslušníci VB se psem prošli za účasti majitele domu všemi jeho prostorami, aby se přesvědčili, že se všichni podrobí kontrole. Uniformovaní příslušníci pak začali přítomné jednotlivě vypouštět ze sálu, zapisovat jejich jména, adresy a zaměstnavatele a posílat je do 1. patra. Po celou dobu této policejní akce, která trvala přes hodinu, byl dům uzavřen a nikdo jej nesměl opustit. Ti, kteří měli občanské průkazy v autech, zaparkovaných před domem, byli pro ně propuštěni až jako poslední. Důvodem celé této policejní akce bylo prý údajné rušení nočního klidu. Při kontrole návštěvníků nebyly zjištěny žádné závady, rovněž jejich chování nezavdalo nejmenší příčiny k zakročení. Z oken 1. poschodí sledoval stále rostoucí počet lidí čilý policejní ruch kolem domu a zejména kolem 10 zaparkovaných vozů a jednoho motocyklu. Pokud někdo potřeboval jít na záchod, nesměl sejít do přízemí, ale musel jít v 1. patře na zadní terasu domu, kde svou potřebu vykonal v plném osvětlení služební baterky ze dvora.
Během kontroly a po jejím ukončení bylo policejními vozy odvezeno 9 osob, které byly zvlášť vyvolávány. Byl to: Milan Hlavsa, Svatopluk Karásek, Jiří Němec, Jan Princ, Jana Převratská, Miroslav Skalický, František Stárek, Miluše Števichová a Paul Wilson. Uvedené osoby musely odejet bez jakýchkoliv osobních potřeb na děčínský okrsek VB s tím, že se asi za hodinu vrátí. Ostatní přítomní byli vyzváni, aby okamžitě opustili dům a rozešli se. Výjimka byla povolena jen matkám s dětmi. Bylo po jedné hodině v noci, silně pršelo a z nádraží, vzdáleného 7 km nebylo právě žádné vlakové spojení. Proto se po odchodu příslušníků VB zbývající hosté dohodli, že setrvají na místě. Asi po dvou hodinách přijel znovu policejní vůz s Janem Princem, jemuž bylo zabráněno hovořit s lidmi v domě, nicméně shromážděným stačil sdělit, že odvezení jsou v Děčíně dáváni do cel. Příslušníci VB konstatovali, že shromáždění neuposlechli výzvy k rozchodu. V odpověď jim bylo sděleno stanovisko hostů, že nejde o shromáždění, které by měli právo rozehnat, ale o soukromé návštěvy v soukromém domě. Dále byly příslušníkům uvedeny všechny praktické důvody, proč se návštěvníci rozhodli setrvat na místě. Jak se ukázalo, bylo toto stanovisko orgány VB přijato, protože k dalšímu zásahu již nedošlo. Před odjezdem posledního policejního vozu byl ještě vyvolán Petr Prokeš, odvezen na děčínský okrsek VB, kde mu byly sejmuty otisky prstů (!!!), a pak byl vyhozen v půl čtvrté ráno před vrata VB. Na poslední překvapení se přišlo ráno. Sedm osobních vozů a motocykl nebyly schopny provozu, neboť v době, kdy probíhala policejní razie a řidiči nesměli vyjít ke svým vozidlům, "neznámí pachatelé" prořezali 11 pneumatik, ulámali zrcátka a stěrače, uřezali kabel u motocyklu a způsobili další škody na těch vozech, na které nebylo vidět z oken prvního patra domu.
Na děčínské VB byli přivezení vyzváni, aby uložili své osobní věci do podaných pytlíků a šlo do sklepa, kde jsou cely pro zadržené. Jeden z nich to odmítl vykonat, dokud neuvidí písemný příkaz k předběžnému zadržení. Bylo mu vyhrožováno obuškem, ale když odmítl opustit lavici, na které seděl, byl ponechán na chodbě do dvou hodin v noci. Pak byl teprve v jeho přítomnosti sepsán příslušný příkaz (obsahující i poznámku, že k němu byl dán souhlas prokurátora). Jako důvod zadržení bylo udáno rušení veřejného pořádku - v jiné rubrice příkazu označené jako výtržnictví - s tím, že zadržený je podezřelý z toho, že by v trestné činnosti pokračoval. Na rozdíl od zadržených mužů obě zadržené ženy nedostaly na celu žádné matrace a pouze jednu deku, takže probděly noc na holé dřevěné pryčně. Paul Wilson byl v noci odvezen z děčínské VB na okraj Prahy, kde byl bez dalšího vysazen z vozu.
V dopoledních a částečně i odpoledních hodinách proběhly výslechy, konané příslušníky VB pod vedením pracovníků StB. Mělo jít o svědecké výpovědi. Vyslýchaní se po protestech, že je tu zřejmý rozpor mezi tím, že byli zadrženi jako podezřelí ze spáchání trestného činu a tím že mají figurovat jako svědci, nakonec rozhodli k událostem v Rychnově vypovídat. Jeden ze zadržených byl však navíc příslušníkem teplické StB vyslýchán ohledně Charty 77. Do protokolu sdělil, že odmítá vypovídat. Po urgencích dostali zadržení dvakrát stravu. V neděli dopoledne čaj s rohlíky, salám s chlebem. Někomu bylo povoleno občas si zakouřit, ale cigaret bylo málo, protože byly skory všechny odebrány při vstupu do budovy VB. Mezi 17-18 hod. byli zadržení propuštěni - kromě Jana Prince, který nebyl propuštěn ani po dalších třech dnech předběžného zajištění a zůstává podle informací z 15. 7. 1977 stále ve vazbě.
V pondělí 11. 7. 1977 proběhla v domku v Rychnově domovní prohlídka za účasti Jana Prince, zajištěného majitele. Návštěvníci, kteří se ten den v domě zastavili a měli možnost setrvat po celou dobu prohlídky, byli svědky toho, že orgány VB neshledaly důvod cokoliv zabavit.
Taková je prozatimní bilance víkendu na děčínsku, při němž mělo dojít k "porušení veřejného pořádku" hudbou provozovanou po 22. hodině, a co hlavně - výbuchem třaskaviny - což byly hlavní body při vyšetřování na děčínské VB.
Děčín 16. 7. 1977
Dne 16.7. 1977 v 11.30 hodin přijeli hlídkovým vozem VB dva příslušníci VB k domu Jaroslava Suka v Praze - Strašnicích a oznámili mu, že mají informaci, že ve 14.00 hodin téhož dne má na jeho zahradě vystupovat se svými písněmi Svatopluk Karásek. Naléhali, aby Jaroslav suk tuto informaci potvrdil. Ten jim však odmítl poskytnout jakékoliv informace, ať upřesňující či vyvracející. Hlídkový vůz VB pak zatarasil přístupovou slepou ulici. Návštěvníci, kteří pak přicházeli, byli legitimováni a z jejich občanských průkazů byly činěny obsáhlé výpisy. Podobně postiženi byli i náhodní chodci. Ve 21.30 hodin po marném čekání na údajnou výtržnost, která se podle orgánů měla uskutečnit, odejeli.
Praha 17. 7. 1977
Represe proti Chartě 77 a Plastic People pokračuje
Dne 9. 7. t.r. byl v Rychnově okres Děčín zadržen orgány VB dělník Jan Princ, signatář Charty 77. V nočních hodinách policie vtrhla do jejich domu, vypsala si údaje z občanských průkazů asi 80 jeho přátel, kteří byli u něho na návštěvě, a zadržela deset osob, z nichž devět propustila do 17. hodiny druhého dne po tzv. svědeckých výsleších ve věci údajné výtržnosti. Jan Princ propuštěn nebyl, a je zřejmé, ž je ve vazbě okresního prokurátora ve věznici v Litoměřicích a obviněn z trestného činu výtržnictví. Orgány činné v trestním řízení tuto okolnost manželce do 26. 7. nesdělily, ačkoli jim trestní řád ukládá učinit tak bez odkladu.
V noci z 9. na 10. července v Rychnově k žádné výtržnosti nedošlo, pokud nepočítáme výbuchy dvou dělbuchů (petard) cca 50 metrů od domu a poškození sedmi osobních automobilů návštěvníků, kterým v domě policejní razie "neznámí" pachatelé prořezali pneumatiky, utrhali zpětná zrcátka a stěrače. Přítomní, kteří patří k okruhu undergroundu a přátel Plastic People, se loučili s Kanaďanem Paulem Wilsonem, který dříve s Plastic People zpíval; po deseti letech pobytu v Československu mu byl československými úřady ukončen pobyt k 15. 7. t.r. Loučili se hudbou, která vzhledem k odlehlosti objektu nemohla nikoho rušit. V domě samotném klidně spalo asi deset dětí.
Severočeská politická policie si uvězněním Jana Prince vytváří nový "případ". Opět jednou vystoupila proti signatáři Charty 77 a nekonformním občanům v severočeském kraji. Z minulých měsíců jsou známé kampaně v krajských novinách, aby určití lidé (včetně Jana Prince a jeho ženy) nedostali žádné nebo jen velmi špatné zaměstnání. Veřejnost je rovněž informována o státní mocí utajovaném trestním stíhání proti Aleši Macháčkovi z Ústí nad Labem a Vladimíru Laštůvkovi z Děčína pro údajné podvracení republiky, kteří jsou sedmý měsíc bez soudu vězněni.
Souvislosti Rychnovského případu jsou zřejmé ze seznamu zadržených osob ve dnech 9. a 10. července t.r.:
- Milan Hlavsa, dělník, hudebník Plastic People, proti němuž je vedeno dosud nezastavené trestní stíhání z loňského roku. Letos v březnu byl vězněn 48 hodin v době pohřbu prof. Jana Patočky.
- Svatopluk Karásek, bývalý evangelický duchovní, nyní dělník, zpěvák, který vystupoval s Plastic People a byl loni 9 měsíců vězněn, signatář Charty 77; letos v březnu byl vězněn 48 hodin a v dubnu 2x po 48 hodinách.
- Jiří Němec, psycholog (právě nyní byl propuštěn ze zaměstnání po 19 letech práce na klinice), signatář Charty 77. Letos byl 2x vězněn po 48 hodinách, byl obviněn z pobuřování, ale trestní stíhání bylo zastaveno. Má časté domovní prohlídky.
- Petr Prokeš, laborant, signatář Charty 77.
- Jana Převratská, zdravotní sestra, signatářka Charty 77. Letos byla vězněna 48 hodin v souvislosti s pohřbem Jana Patočky.
- Miroslav Skalický, dělník. Loni byl odsouzen v tzv. přeštickém (plzeňském) procesu s undergroundem. Signatář Charty 77.
- František Stárek, dělník. Loni odsouzen spolu s Miroslavem Skalickým.
- Miluše Števichová, dělnice, v roce 1975 odsouzena v procesu v Českých Budějovicích. Signatářka Charty 77, kterou StB donutila opustit Rychnov, kde žila, protože ji nechala vyhodit z místa prodavačky.
- Paul Wilson, který byl donucen se z Československa vystěhovat.
Po Jiřím Ledererovi, který je již sedmý měsíc bez soudu vězněn a Aleši Březinovi, odsouzenému na dva a půl roku vězení pro odmítnutí vojenské služby, je tedy Jan Princ třetím signatářem Charty 77, který je toho času ve vězení. Jan Princ pracuje u n.p. Geofyzika Brno jako figurant na pracovišti Teplice, dříve pracoval jako technik. Je mu 28 let, absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu a tři roky studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Je ženatý, má tříletého syna a jeho manželka, která je v pokročilém stavu těhotenství, byla letos vyhozena z místa učitelky základní školy.
Její adresa je:
Květa Princová
Rychnov čp. 128
407 25 pošta Verneřice
okres Děčín
V Praze 30. 7. 1977
Redakce armády, brannosti a bezpečnosti
plk. dr. Broumský
Dělostřelecká 30
Praha 6
Vážený pane,
dne 8. 6. 1977 uvedla čs. televize pořad nazvaný "Atentát na kulturu". V tomto pořadu se vyskytly nepravdivé a pravdu zkreslující údaje, které se dotkly naší cti. Žádáme Vás, šéfredaktora tohoto pořadu, o bezplatné uveřejnění opravy. Sami navrhujeme znění této opravy. Ve své žádosti se opíráme o ő 19 zák. č. 81/68 Sb.
1) Návrh textu opravy:
Vážení diváci,
dne 8. června 1977 jsme uvedli pořad nazvaný "Atentát na kultur", který pojednával o členech hudební skupiny Plastic People of the Universe a DG 307, kteří byli v roce 1976 souzeni pro výtržnictví. V tomto pořadu se vyskytly některé údaje, které se buď vůbec nezakládají na pravdě nebo pravdu značně zkreslují. Omlouváme se Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi a Vratislavu Brabencovi, že jsme tyto nepravdivé údaje dotýkající se cti občana rozšířili. V tomto pořadu chceme veřejně předložit opravu těchto nepravdivých a pravdu zkreslujících údajů.
Ze čtyř jmenovaných byl jediný, saxofonista Vratislav Brabenec, členem skupiny Plastic People. Ivan Jirous byl uměleckým vedoucím této skupiny. Pavel Zajíček, člen skupiny DG 307 a Svatopluk Karásek vystupoval jako sólový zpěvák.
Zmínili jsme se, že: "pán Kohout, Havel, prof. Patočka, dr. Černý, Mlynář byli se skupinou ve spojení již dříve, před zatčením této skupiny". Tento údaj je nepravdivý a ničím neprokazatelný. Tito lidé se dříve se členy uvedených skupin neznali. V pořadu jsme dále uvedli: "Podívejte se, jaké normy měli. Rozkopte obrazy, spalte si knihy - divadla ať srovnaj buldozery - zahoďte všechno, co má ňákou cenu - spáchejte atentát na kulturu - probuďte pátera Koniáše - ať vstanou z mrtvých jezuiti - tisíce knih je třeba spálit." Tento text nikdy žádná ze skupin nepoužila. Jedná se o text autora, který se skupinami nemá nic společného.
Pořad pokračoval slovy: "Zámek Houska, jehož byl Karásek správcem, se stal tvůrčí dílnou této skupiny. Karásek, který předtím proputoval na Západ, živě líčí, jak tam beat, rock apod. jsou již více než pouhá hudba. Artikulují mohutnou revoluci. Ztracení synové a dcery na Západě se tam zformovali v novou mládežnickou antispolečnost, s novými normami hodnot a s novými způsoby chování. V podzemních sklepích a na pop koncertech a rock festivalech platí princip rozkoše a nikoliv už princip výkonnosti. Akustické narkotikum boří a otřásá i zákony států." Pravda však je, že Svatopluk Karásek, který v zahraničí skutečně byl, nikdy nerozšiřoval nějakou novou ideologii, naplněnou zkušenostmi z cest, ani ideologii, která by měla otřást zákony státu. Zámek Houska, na kterém byl Karásek správcem, od roku 1975 nikdy nebyl tvůrčí dílnou žádné ze jmenovaných skupin.
Pořad pokračoval: "Vystudovaný filosof Ivan Jirous, přezdívaný Magor, přemýšlí, jak otřást státem. V klidu a tichu zámku Houska píše teoretický návod. Jmenuje se "Zpráva o třetím hudebním obrození" a v ní nazývá naši společnost duchovním ghetem. Pakliže s ním někdo souhlasí, má za povinnost zúčastnit se aktivně destrukce zákonného zřízení, vytvořit kulturu nezávislou na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění." Tolik z našeho pořadu z 8. 6. tr. Je pravda, že Ivan Jirous je autorem této zprávy. Rozebírá v ní vývoj hudebních skupin a jednotlivců, kteří svojí hudbou vyslovovali svůj životní pocit ztvárněný do nového hudebního projevu. Ivan Jirous ani ostatní nechtěli skrze svoji tvorbu otřást státem. Vytvářeli umění, které se vyvíjelo nezávisle na materiálním či jiném ocenění. Jirousova zpráva není politickým pamfletem, nýbrž teoretickou studií. Jirous tuto zprávu ani cokoliv jiného nenapsal na zámku Houska.
Pořad dále pokračoval: "Pavel Zajíček, přestože je léčen na schizoidní psychopatii, uvolňuje se z Prahy a odjíždí na zámek Houska. Má břitké pero a Jirousovi se velice hodí. V mžiku napsal nové nekonformní dílko: "Bratři a sestry - buďte volný - volný v lásce i sexu - odevzdejte svou duši ďáblu - nebojte se LSD - bratři a sestry - pijte a radujte se." Tolik citát z našeho pořadu z 8. 6. t.r. Celý tento náš údaj je zkonstruovaný. Zajíček se sice léčil, přesto se ale nepotřeboval uvolňovat na zámek Houska, aby tam napsal text, který ve skutečnosti nikdy nenapsal. Jedná se o překlad z tvorby amerických autorů. Skupiny Plastic People a DG 307 tento text nikdy nepoužily. Omlouváme se, že jsme tento text uveřejnili ve spojitosti s jejich jmény.
Pořad pokračoval: "K zámku se přisouvají a poblíž usazují i další kumpáni a jejich společnice. Za zavřenými dveřmi se zkouší, nahrává, miluje, fetuje i pije."
Dále jsme v pořadu uvedli: "Psal se rok 1971, když se plastičtí lidé z vesmíru natankovali a prvně vystartovali do krajů českých. Ačkoliv neměli oprávnění, manažér a umělecký vedoucí Ivan Jirous je dobře prodal. Měl především drzost."
Tento značně zkreslený údaj opravujeme. K zámku se nepřisouvali ani poblíž neusadili žádní kumpáni ani jejich společnice. Skupina Plastic People provedla na Housce jednu nahrávku na magnetofonový pásek. Nikdy se na Housce nezkoušelo ani nevystupovalo. Naše zmínka o fetování a nemravnosti je hrubým výmyslem. Posudky jmenovaných, které byly čteny při soudním přelíčení vyzněly kladně v jejich prospěch. U jmenovaných ani u jejich přátel nebyla zjištěna žádná narkomanie. Skupina Plastic People vznikla v roce 1969. Existovala jako profesionální až do konce roku 1970, kdy bylo povolení profesionálně hrát nejen této skupině, ale i mnoha dalším, odebráno. Velká tažení nezapočala v roce 1971. V tu dobu už skupina dva roky existovala. Kritizovali jsme také vulgárnost textů skupiny Plastic People při vystoupeních v Písku a ve Zruči nad Sázavou. V té době hrála skupina s anglickými texty.
Při výběru filmových ukázek jsme použili filmu natočeného při oslavě svatby manželů Hanibalových v roce 1974 v Postupicích. Tento film jsme rozstříhali a uvedli jako svědectví o veřejných vystoupeních v Písku a ve Zruči nad Sázavou. Použili jsme tedy film, který byl natočen při oslavě svatby, která byla povolena MNV, a na kterou přijeli přátelé novomanželů a přátelé skupiny. Dále jsme použili záběry získané ze západních časopisů, upozorňujících především na narkomanii a volnou lásku. Tyto záběry neměly žádnou spojitost se skupinou Plastic People ani s jejich přáteli. Jednalo se o montáž, kterou tímto vysvětlujeme, neboť mnozí diváci mohli tyto záběry spojovat s těmi, o kterých pořad pojednával.
Pořad pokračoval: "Vždyť mají povzbudivý slogan, který vykřikují už i z podií: zahoďte mozky - zahoďte srdce - zahoďte vše, co vás dělá člověkem - staňte se prasetem - stop. Nelze dále citovat, jako většinu vulgárních výplodů." Tolik citát z našeho pořadu z 8. 6. t.r. I k tomuto textu musíme podat vysvětlení. Jedná se o opravdu zkreslující údaj, neboť to není text žádné ze skupin a skupiny ho ani nikdy nepoužili.
Omlouváme se na závěr ještě jednou Ivanu Jirousovi, Pavlu Zajíčkovi, Svatopluku Karáskovi, Vratislavu Brabencovi, že jsme v tolika místech uveřejnili nepravdivé a pravdu zkreslující údaje. Omlouváme se i vám, vážení diváci, že jsme vás v tomto pořadu informovali zkresleně.
2) Návrh na průběh provedené opravy
a) opravu prokládat fotografiemi
b) přečíst námi vybranou krátkou ukázku ze "Zprávy o třetím českém hudebním obrození"
c) přehrát jednu skladbu Plastic People, jednu skladbu DG 307 a jednu píseň Svatopluka Karáska
d) nepoužívat vět vytržených z kontextu
e) na tomto pořadu se dohodnout se šéfredaktorem a režisérem tohoto pořadu.
3) Naší občanské cti se v pořadu, který jste uvedli, dotkly zejména tyto věci:
a) narkomanie
(tvrdili jste, že na zámku Houska se fetovalo, zveřejnili jste fotografie ze západních časopisů, z čehož mohla vzniknout spojitost s našimi osobami)
b) nemravnost
(dokládaná smyšlenkou o zámku Houska, fotografiemi nahých těl, vystřiženými ze západních časopisů, textem "bratři a sestry, buďte volný...")
c) zveřejněním textů, které nikdo nenapsal ani nenahrál
(jedná se o tři texty uvedené ve vašem pořadu: Atentát na kulturu, Bratři a sestry, Staňte se prasetem)
d) celková zkreslenost průvodního textu (viz navrhovaná oprava)
Jsme přesvědčeni, že naše argumenty jsou dosti důvodné, aby z vaší strany byl učiněn krok k nápravě. Vámi zveřejněné a pravdu zkreslující údaje se nedají ničím doložit.
V Praze dne 5. 8. 1977
Pavel Zajíček
Erbenova 455
Praha 5 - Radotín
Svatopluk Karásek
U Zámečnice 4
Praha 5
Vratislav Brabenec
Koněvova 75
Horní Počernice
Praha 9


Situační zpráva o Chartě 77 od 10. července do 10. srpna 1977
V pátek 22. 7. přišli dva příslušníci VB do chaty Dany Němcové ve Studeném okres Jindřichův Hradec. Zkontrolovali občanské průkazy přítomných a jako vysvětlení uvedli, že přijdou zítra zase. V sobotu 23. 7. kolem 14. hodiny přišli v doprovodu příslušníka VB předseda MNV a jeden civilista. Vyžádali si občanské průkazy nově příchozích. Své počínání zdůvodňovali stížností sousedů na noční hluk. Na otázku, kteří sousedé si stěžovali, odpověděli, že to bylo již loni. Hlavním důvodem jejich návštěvy však bylo tradiční fotbalové utkání hudebníků Plastic People s místní mládeží. Začátek fotbalového zápasu sledovali příslušníci VB, kteří po jeho ukončení vyhrožovali místním pokutou, že neměli k utkání povolení. (V místě není fotbalový oddíl, jedná se o rekreační vesnické hřiště.) Ve snaze zabránit setkání místní mládeže s návštěvníky chaty ve Studeném, nařídila policie zkrácení otevírací doby v místním hostinci.
Svobodu pro Jana Prince
V noci z 9. na 10. července 1977 vtrhla bezpečnost do soukromého domu Jana Prince v Rychnově okr. Děčín. V té době tam bylo 80 pozvaných hostů, kteří se chtěli rozloučit s Paulem Wilsonem, bývalým zpěvákem skupiny Plastic People of the Universe. Byl mu ode dne 15. 7. 1977 udělen zákaz dalšího pobytu v Československu (je kanadský státní příslušník, oženil se s čs. občankou).
Bezpečnost v okolí domu odpálila dělobuch, obklíčila dům a se psy prohlédla jeho pokoje, kde spalo 10 dětí, zapsala si jména všech hostů a zadržela až na 20 hodin deset osob. Majitel domu Jan Princ je dodnes držen ve vazbě pod záminkou výtržnictví (ő 202 tr. z.).
Když ráno někteří hosté chtěli odejet, našli svoje automobily značně poškozené.
Je proti lidskému rozumu, že bezpečnost obviňuje Jana Prince pod záminkou, kterou sama zaranžovala.
Tyto represivní akce československé policie bezprostředně souvisejí s nedávnými procesy proti tvůrcům české neoficiální kultury, kteří byli v roce 1976 pod záminkou výtržnictví odsouzeni na 8 až 18 měsíců vězení (hudebníci ze skupin Plastic People, DG 307, Svatopluk Karásek, který je evangelický kněz bez státního souhlasu, a jiní).
Proti těmto gangsterským metodám české policie jakož i proti věznění Jana Prince co nejrozhodněji protestujeme a žádáme:
1) aby Jan Princ, signatář Charty 77, byl okamžitě propuštěn z vazby (jeho manželka je v osmém měsíci těhotenství a zůstala s dvouletým synem bez finanční podpory od státu),
2) aby skončily represe proti tvůrcům české neoficiální kultury a také proti všem signatářům Charty 77; aby byly dodržovány mezinárodní pakty o lidských a občanských právech, které byly ratifikovány zástupci ČSSR v březnu 1976.
Toto prohlášení předáváme prostřednictvím čs. velvyslanectví v Polsku do rukou:
Federálního shromáždění ČSSR
Vlády ČSSR
generálního prokurátora ČSSR
prezidenta ČSSR Gustáva Husáka
ČTK
Varšava 15. 8. 1977
Podepsáno:
157 až 160 lidí, kteří během 4 dnů odevzdali na tuto rezoluci své podpisy
Socialistickému výboru pro východní Evropu, NSR
Mezinárodnímu výboru proti represi, Paříž
Výboru solidarity s opozicí východoevropských zemí, Ženeva
a analogickým výborům a institucím, působícím v buržoazně-demokratických státech.
Soudruzi,
od 9. července t.r. je vězněn v Litoměřicích osmadvacetiletý dělník Jan Princ. Je obviněn z trestného činu výtržnictví a hrozí mu trest odnětí svobody do dvou let. Tohoto zločinu se údajně dopustil tím, že v jeho domě se sešlo několik desítek přátel, členů pronásledovaných hudebních skupin Plastic People a DG 307 a jejich příznivců, kteří se hudbou loučili s Kanaďanem Paul Wilsonem, jemuž čs. úřady odňaly po deseti letech jeho pobytu v Československu povolení k pobytu. Protože beat-rocková hudba, provozovaná v dobře izolované místnosti domu Jana Prince nemohla nikoho rušit, bylo třeba, aby "neznámí pachatelé" odpálili v blízkosti domu dva dělobuchy; následovala policejní razie v domě, zadržení desítky osob a jejich propuštění - až na Jana Prince, který se má stát další obětí represe proti undergroundu, neoficiální kultuře a nekonformním životním postojům. A aby bylo varování důraznější, "neznámí pachatelé" se postarali o to, že několika osobním vozům účastníků setkání byly prořezány pneumatiky a poškozeno vnější příslušenství vozidel. Jaké formy násilí budou použity zítra a kdo bude jejich obětí?
Znám osobně Jana Prince a vím, koho se zastávám. Je to skromný, tichý člověk, který pracoval jako technik a letos na jaře nemohl dlouhé týdny dostat práci v okrese Děčín, kde žije. Žádné místo, kterých je v naší zemi mnoho neobsazených, nebylo volné pro signatáře Charty 77, jehož dům byl v krajských novinách označen za "hašišárnu" a za místo "rejdů vlasatců. Nakonec se mu podařilo dostat špatně placenou práci v sousedním okrese. Politické útoky nebyly v tomto případě vhodné, neboť Jan Princ je člověk apolitický, věřící katolík; proto měl být český maloměšťák postrašen údajnými "orgiemi" páchanými undergroundem v domě Princových v Rychnově. To je ovšem metoda, která se běžně uplatňuje v buržoazních státech; v tomto případě překvapí snad jenom tím, že se s ní setkáváme v zemi, která - alespoň teoreticky (literárně) - vyznává jiné metody a jinou morálku než buržoazní svět.
Květa Princová, jeho žena, která je v osmém měsíci těhotenství (a Princovi mají ještě tříletého syna) byla letos na jaře zbavena místa učitelky; výpověď byla motivována politicky. Její výuka prý nebyla dostatečně "ideová" (apologetická). T.č. je bez finančních prostředků. Její adresa je: Květa Princová, Rychnov čp. 138, pošt. směr. č. 407 25 pošta Verneřice, okres Děčín.
Underground je v naší zemi spontaneistické hnutí - především mladých dělníků s nízkou a zmatenou ideovou úrovní. Je známo, že nejsem jeho stoupencem. Je to ale hnutí, které nesnese reglementování a dohled státních orgánů. Je mu bytostně cizí i útěk do soukromí a konzumní způsob života, které jsou jinak běžné. V tom je jeho klad a příslib dalšího rozvoje každého jeho stoupence. V tom je i důvod, proč má být zničen.
Z těchto důvodů si myslím, že underground má nejen právo na existenci, ale i na naši všestrannou pomoc. Tím spíše, že lidi, jako je Jan Princ, nejsou známi a právní ochrana, která spočívá především v široké publicitě jejich případů, je minimální.
Proto vás prosím, zastaňte se Jana Prince, vyžadujte jeho svobodu. Loni v případě Plastic People mezinárodní solidarita pomohla významnou měrou.
Se soudružským pozdravem
Petr Uhl
Praha 16. 8. 1977
Svobodu politickým vězňům
V rámci tvrdých represí proti občanům, kteří svým podpisem Charty 77 vyjádřili svou vůli zasazovat se za dodržování uzákoněných lidských práv v naší zemi, bylo několik našich spoluobčanů zbaveno svobody a jsou dodnes vězněni.
Novinář Jiří Lederer, signatář Charty 77, byl zatčen 13. 1. 77 a obviněn z podvracení republiky, kterého se měl údajně dopustit tím, že odesílal texty českých spisovatelů, doma zakázaných tam, kde zakázáni nejsou a snažil se napravovat škody, které jsou na české kultuře páchány diskriminací mnoha dobrých autorů.
Divadelní režisér Ota Ornest, zatčený 12. 1. 1977, je obviněn rovněž z podvracení republiky, protože Ledererovi odesílání těchto textů údajně zprostředkovával.
Jaderný fyzik Vladimír Laštůvka je ve vězení od 20. 1. 1977 a zemědělský inženýr Aleš Macháček od 25. 1. 1977; oba jsou obviněni z podvracení republiky za to, že prý vlastnili zahraniční časopisy a díla českých autorů, vycházejících v cizině.
Bohoslovec Aleš Březina, signatář Charty 77, byl uvězněn a odsouzen ke dvěma a půl letům vězení za to, že pro své přesvědčení odmítl nastoupit vojenskou službu.
Od 9. 7. je ve vyšetřovací vazbě signatář Charty 77 Jan Princ, obviněný z výtržnictví, kterého se měl dopustit tím, že se v jeho bytě sešli členové persekuovaných hudebních skupin a jejich příznivci.
Signatáři Charty 77, spisovatelé Václav Havel a František Pavlíček byli sice z vyšetřovací vazby propuštěni, ale čekají na soud spolu s J. Ledererem a O. Ornestem pro podobná obvinění.
Jiří Lederer je přitom od roku 1970 ve vězní již potřetí a Ota Ornest je vážně nemocen a nelze vyloučit, že v těžkých podmínkách vazby podlehne psychickému nátlaku.
Všichni tito občané jsou trestně stíháni pouze za své přesvědčení a proto, že jednali v souladu s ním. Ani jediný z nich, kdyby byly v naší zemi skutečně dodržován uzákoněné pakty o lidských právech, by nemohl být trestně stíhán nebo souzen; tito lidé neporušovali zákony, ale zasazovali se naopak o jejich dodržování a snažili se čelit důsledkům mocenské zvůle. Za to musí trpět ve vězení a některým z nich hrozí vysoké několikaleté tresty.
Domníváme se, že nikdo z nás, kteří žijeme na svobodě, trávíme večery v kruhu svých rodin a těšíme se z drobných radostí života, by neměl zapomínat na naše vězněné spoluobčany a na jejich rodiny. Jestli někteří z nás v padesátých letech, kdy bylo tolik lidí nezákonně stíháno, vězněno a popravováno, o těchto případech nevěděli a páchané justiční zločiny mlčky trpěli nebo dokonce schvalovali, pak dnes už nikdo nemá alibi nevědomosti: o současných politických vězních veřejnost ví a někteří občané se jich veřejně zastávají.
Domníváme se, že nikdo, kdo stojí na straně pravdy, občanských svobod a humanity, by neměl být k osudu dnešních politických vězňů lhostejný a neměl by k němu mlčet. Tím, že jsou ponižováni jménem společnosti a tedy i jménem naším, jsme ve skutečnosti ponižování my všichni.
Chceme-li, aby neoprávněně věznění občané byli propuštěni a aby bylo zamezeno dalšímu bezpráví, máme jedinou možnost: vystupovat znovu a znovu na jejich obranu, žádat příslušné instituce o nápravu a nepovolovat v tomto zápase. Půjdeme-li touto cestou, pomůžeme tím nejen postiženým jednotlivcům a jejich rodinám, ale přispějeme tím zároveň k tomu, abychom my sami žili svobodněji a důstojněji.
Karel Bartošek, Rudolf Battěk, Jan Bednář, Otka Bednářová, Jitka Bidlasová, Antonie Boťová, Ivan Dejmal, Čestmír Franěk, Karel Freund, Zina Freundová, Jiří Fryc, Milan Hlavsa, Jan Hofman, Tomáš Hrabě, Jiřina Hrábková, Ivana Hyblerová, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Alexandr Komaško, Michal Konůpek, František Kriegler, Marta Kubišová, Pavel Landovský, Aleš Lederer, Eva Ledererová, Květa Marková, Jan Moravec, Pavel Muraško, Dana Němcová, Markéta Němcová, Ondřej Němec, Jiří Olt, Ludvík Pacovský, Jan Pavelka, Karel Pecka, Jana Převratská, Jan Ruml, Jiří Ruml, Jan Schneider, Karel Soukup, Josef Stehlík, Jaroslav Suk, Xenie Svobodová, Anna Šabatová st., Anna Šabatová ml., Vladimír Šnajder, Miluše Števichová, Zdislav Šulc, Olga Šulcová, Petruška Šustrová, Jan Tesař, Jan Thoma, Julius Tomin, Tomáš Toulec, Petr Uhl, Zdeněk Urbánek, Jan Vít, František Vodsloň, Vladimír Voják, Josef Vohryzek, Milan Vopálka, Věra Vránová, Tomáš Vrba, Pavel Zajíček, Vladimír Zavadil, Jiří Pallas, Jana Hlavsová, Jaroslav Kukal, Otto Černý
V Praze dne 16. 8. 1977
Dr. Gustáv Husák
prezident ČSSR
Praha - Hrad
Věc: Žádost o propuštění vězněných
Podepsaní se obracejí na prezidenta republiky se žádostí, aby využil svých ústavních pravomocí ve prospěch těch československých občanů, kteří jsou vězněni, a formou, kterou považuje za nejpřiměřenější jednotlivým případům, ukončil jejich pobyt ve vězení, ať již zastavením trestního stíhání, upuštěním od výkonu trestu, amnestií nebo abolicí.
Ve vazbě jsou po ukončení vyšetřování a uzavření spisů
Jiří Lederer, novinář a publicista
Ota Ornest, divadelní režisér a překladatel, čtyřiašedesátiletý a těžce nemocný, psychicky labilní
při jejich propuštění by šlo i o zastavení trestního stíhání Václava Havla, spisovatele a Františka Pavlíčka, dramatika a režiséra.
V severočeském kraji jsou ve vyšetřovací vazbě
Vladimír Laštůvka, jaderný fyzik,
Aleš Macháček, zemědělský inženýr,
Jan Princ, dělník.
Vzhledem k tomu, že tyto případy ještě neprošly před soudem, bylo by možné ukončit je bez rozruchu a zabránit tak kampaním s mezinárodní odezvou. Naopak procesy nutně vyvolávají takové kampaně se všemi z toho plynoucími důsledky.
Chceme upozornit i na další případy, které před soudem prošly, ale přitom zasluhují z lidského hlediska zvláštní zřetel a uvážení.
Aleš Březina a František Matula, evangeličtí bohoslovci, nenastoupili vojenskou službu pro své náboženské přesvědčení, za což byli odsouzeni. Některé země zavedly pro takové případy možnost náhradní vojenské služby beze zbraně. Podobná úprava československých předpisů by snížila v těchto případech možnost konfliktů mezi přesvědčením a ústavními povinnostmi občana a umožnila i propuštění A. Březiny a F. Matuly.
Humánní zřetele nás vedou k tomu, abychom žádali abolici pro Huberta Steina a to jak vzhledem k jeho věku (73) a vážné chorobě, tak i vzhledem k aktivní účasti v čs. odboji za II. světové války a tragickému údělu vězně v padesátých letech.
Propuštění uvedených vězňů by se setkalo s příznivým přijetím veřejnosti.
157 podpisů
Honza Princ bude 9. října svoboden (aneb 17 dní basy jako pomsta)
V hlavním líčení konaném dne 21. 9. 1977 v budově okresního soudu v Děčíně byl Jan Princ, osmadvacetiletý dělník, uznán vinným přečinem proti veřejnému pořádku podle ő 6, písm. a) zákona č. 150/69 Sb. (zákona o přečinech), neboť "se účastnil akce narušující veřejný pořádek resp. ji podporoval", a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců. Protože byl zadržen v noci z 8. na 9. července t.r., skončí výkon jeho trestu v noci z 8. a 9. říjen t.r., tedy 17 dní po vynesení rozsudku.
V domě Jana a Květy Princových v Rychnově čp. 138, okr. Děčín se o víkendu 8. 7. shromáždilo 88 dospělých osob, které se hudbou chtěly rozloučit s Kanaďanem Paulem Wilsonem, jemuž čs. úřady po deseti letech odňaly povolení k pobytu a který dříve zpíval s Plastic People. Představíme-li si, že Jan Princ je signatářem Charty 77, že on i jeho rodina byli od začátku tohoto roku pronásledováni a diskriminováni okresními úřady, které se snažili zlikvidovat ohnisko undergroundu a Charty v severočeském kraji, nalezneme i odpověď na otázku, proč během oslavy, která nikoho nerušila, vybuchly v blízkosti domu dva dělobuchy, proč auta návštěvníků byla poškozena (prořezané pneu), proč došlo k policejní noční razii i proč ze zadržených osob právě Jan Princ byl obviněn z trestného činu výtržnictví (ő 202, odst. 1 tr. z. s horní hranicí sazby do dvou let odnětí svobody).
Místní (krajské) úřady se sice pokusily nalézt oporu pro své nezákonné jednání, jehož bylo obvinění a vazba Jana Prince jen vyvrcholením, v Praze: podařilo se jim, že televize vysílala krátký pořad zaměřené proti oslavě a manželům Princovým. V celkovém politickém kontextu však ústřední moc rozhodla, že případ má být řešen "smírně" (možná, že i v souvislosti s kdyňskými událostmi). K jejímu rozhodnutí nepochybně přispěla solidarizační kampaň: kromě prohlášení "69" a dopisu více než 150 občanů G. Husákovi a dalších textů, požadujících jeho propuštění, byla např. velmi významná akce 136 nebo 137 polských občanů, kteří se dne 15. 8. t.r. obrátili se svým dopisem "wolnosc dla Jana Prince" prostřednictvím čs. velvyslanectví ve Varšavě na čs. úřady s odsouzením "gangsterských metod české státní bezpečnosti" a žádostí o okamžité propuštění Jana Prince.
Neobvyklá a jistě velmi působivá byla žádost 104 čs. občanů (k nimž se později připojilo dalších 30) o povolení manifestace před budovou ministerstva spravedlnosti dne 14. 9. t.r. s hesly Svobodu pro Jana Prince a Honza Princ je nevinen. Příznačné je, že iniciátoři připravované manifestace nedostali od ONV Praha 2, jemuž svou žádost adresovali, žádnou odpověď. I když se manifestace nekonala, byl v metodách solidarity učiněn nový krok kupředu.
Změna kvalifikace tr. činu výtržnictví na přečin při podání žaloby je vším tímto vysvětlitelná. Použití přečinového zákona mj. také ukazuje, že za účast na oslavě už nemá být nikdo trestně stíhán. (V případě pomoci k tr. činu výtržnictví - a takto bylo původní tr. stíhání vedeno - by totiž měli být "správně" stíhání i sami "pachatelé", jak tomu bylo např. ve vztahu tzv. přeštického případu k případu Jirous a spol. (Použití samé horní hranice tr. sazby - tři měsíce a nadto nepodmíněně - ukazuje na mstivost rozsudku, a to bez ohledu na to, kdo ho připravil, neboť odporuje všem zvyklostem procesního řízení; tak např. Jan Princ stál před soudem poprvé a soud tedy "přehlédl", že před "spácháním přečinu" žil "řádným životem pracujícího člověka". Protože mu aspoň tuto polehčující okolnost nepřiznal, lze z jednání soudu dovodit, že chtěl Jana Prince prostě poškodit za každou cenu.
Výše odsouzení je i přesto nesporným vítězstvím nás všech, kteří jsme přesvědčeni, že solidarita s těmi, kdož jsou žalářováni za své názory, politickou činnost nebo prosté nepokoření se před státní mocí, má svůj velký význam a v jednotlivých případech může vést i k okamžitému výsledku.
Dne 18. 9. 1977 byl po 18 měsících propuštěn na svobodu Ivan (Martin) Jirous, jedna z předních osobností českého undergroundu. Byl propuštěn z věznice Ruzyně, i když byl po celou dobu po odsouzení vězněn na Mírově.
Na dny 26. až 28. 9. t.r. je nařízeno hlavní líčení v tr. věci proti inž. Aleši Macháčkovi a inž. Vladimíru Laštůvkovi do čísla místnosti 54, I. patro krajského soudu v Ústí n. L. Jsou žalováni z tr. činu podvracení republiky podle ő 98, odst. 1 tr. z. a hrozí jim trest do pěti let.
Praha 23. září 1977
Dne 21. září proběhlo u okresního soudu v Děčíně trestní stíhání s Janem Princem, který byl shledán vinným dle ő 6 písm. a) zák. č. 150/69 Sb. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody po dobu tří měsíců v I. nápravné skupině.
Jan Princ je majitelem domu v malé vsi Rychnov v děčínském okrese. Tento domek obýval se svou manželkou, která právě očekává narození druhého dítěte, se svým dvou a půlletým synem a do tohoto jara se třemi dalšími přáteli, z nichž Miluše Števichová a Zdeněk Vokatý byli jedněmi z prvních signatářů Charty 77. Dům Princových navštěvovali přátelé z okolí i z Prahy. Řada z nich pomáhala zpustlý domek v pohraničí uvést do obyvatelného stavu. Na jaře 1977 severočeský list Průboj signatáře Charty 77 ze svého kraje ostře napadl, mezi nimi i Miluši Števichovou a Zdeňka Vokatého, dům Princových označil za "hašišárnu". V téže době byli Princovi napadáni na místních schůzích různými funkcionáři. Ing. Květoslava Princová byla zbavena místa učitelky na škole. Jan Princ nemohl v obvodu svého bydliště získat nejpodřadnější zaměstnání. Toto opatření pro něho bylo hrozbou, že pokud kraj neopustí a nebude do šesti týdnů zaměstnán, bude souzen pro "příživnictví". Z této příčiny opustili dům Princových i Miluše Števichová a Zdeněk Vokatý a jeho nynější manželka. Korespondence, kterou o této situaci vedli Princovi s presidentskou kanceláří a jinými státními orgány, byla pracovníky bezpečnosti při domovní prohlídce zabavena. Po uplynutí šestinedělní lhůty, ve které občan hledající zaměstnání nemusí pracovat, dostavili se do Rychnova příslušníci SNB zkontrolovat, zda Jan Princ není "příživník". Zjistili, že je zaměstnán mimo okres a že tentokrát proti němu nemohou zakročit. Hledali tedy další příležitost, jak "vyčistit" svůj obvod od "signatářské chátry" (termín z Průboje). Mezitím Jan Princ připojil svůj podpis pod Chartu 77, jsa mimo jiné dotčen způsobem, jakým byla lidská práva porušena také v jeho případě.
Novou příležitostí, jak J. Prince postihnout, měla být weekendová návštěva velkého počtu přátel v Rychnově dne 9. července 1977. Toho dne se asi ve 22,20 hod. na místo dostavilo několik policejních vozů a byl proveden dnes již proslulý zákrok proti osmi desítkám hostů v domě Princových a především proti Janu Princovi, který byl téhož dne vzat do vazby. Původně byl obviněn ze spáchání trestného činu výtržnictví podle ő 202 odst. 1 tr. ř. Hrozba nespravedlivého vysokého trestu vyvolala mezi přímými svědky rychnovského večera i mezi ostatními přáteli Jana Prince velké pobouření. Ve shodě se zákony požádalo asi 140 těchto občanů o povolení manifestace za propuštění Jana Prince z vazby, která měla proběhnout před ministerstvem spravedlnosti v Praze 2 dne 14. září. V rozporu se zákonem příslušný úřad (ONV Praha 2) dodnes na podanou žádost neodpověděl. Zato stovky výslechů týkajících se Charty 77 byly rozhojněny o desítky dalších mezi signatáři této žádosti v Čechách a na Moravě. Jednotliví vyslýchaní byli zastrašováni, avšak zdá se, že míra jejich rozhořčení a přesvědčení o nevině Jana Prince, jež vstoupily do protokolů, ovlivnily postup justičních orgánů. Pro tuto domněnku svědčí skutečnost, že původně žalovaný trestný čin byl překvalifikován na přečin spáchaný proti veřejnému pořádku s trestní sazbou do tří měsíců.
Jan Princ byl souzen samosoudcem - předsedou okresního soudu. Přečin rušení veřejného pořádku mu byl prokazován zjištěním příslušníků VB, kteří prováděli kontrolu občanských průkazů návštěvníků 9. 7. 1977 v Rychnově, že zde byl shromážděn velký počet lidí. Jan Princ byl obviněn, že umožnil ve svém domě pobyt tak velké společnosti. (Od původní tendence obvinit Jana Prince "jako organizátora shromáždění" bylo upuštěno pro neúnosnost tohoto tvrzení.) Společnost se měla provinit rušení veřejného pořádku tím, že okolo 2 hod. provozovala a poslouchala příliš hlučnou hudbu za použití zesilovačů a že přibližně ve stejnou dobu v blízkosti domu vybuchly 1 - 2 dělobuchy.
Byli vyslechnuti 3 svědkové z "místa činu". Jedna dívka vypovídala, že po skončení televizního filmu slyšela hudbu, o které předpokládala, že se ozývá z restaurace, nacházející se asi 100 metrů od domku Princových. Vyzvala svého otce, aby se s ní zúčastnil domnělé zábavy. Hudba však nehrála v hostinci a ani tam nebyla slyšet. Okolo desáté hodiny slyšela nějakou ránu, ale nebyla s to upřesnit, odkud se ozvala. Na výzvu soudce, že původně do protokolu uvedla reakci ostatních hostů na výbuch, doplnila, že snad někdo řekl "už zase tam blbnou". Svědek hostinský vypověděl, že hudbu slyšel zvečera, později se věnoval své práci a říkal si, že "se bavěj". Hudba prý byla "veselá". Soudce mu připomenul, že původně příslušníkům vypovídal o svém pohoršení. Upřesnil, že ho pobuřuje pouze fakt, že u Princových často bývá hodně lidí. Třetím vyslechnutým svědkem byl hajný, který údajně přivolal bezpečnostní orgány. Mezi 21,15 a 22. hod. jel kolem domu Princových a slyšel odsud hudbu "na vzdálenost 1 km". Když se od Rychnova vzdálil, slyšel v tom směru jeden výbuch. Dojel tedy po 22. hod. domů a pro jistotu zavolal telefonicky příslušné hlídky z Děčína. (Ty se dostavily na místo vzdálené přibližně 20 km ve 22,20 hod.... s pracovníky StB z Prahy, kteří pak deportovali přítomného kanadského státního příslušníka na pražské předměstí, kde ho kolem půl čtvrté hodiny ráno vysadili z auta.) Svědek obhajoby kategoricky vyloučil možnost spáchání přečinu a vyslovil své pobouření nad zákrokem v domě Princových. Na návrh Jana Prince byly čteny tři výpovědi dalších rychnovských hostů, ze kterých bylo jasné, že se nejednalo o žádnou "akci, kterou by Jan Princ organizoval", ani o jakési rušení místních občanů. Dosvědčovali shodně, že po 22. hod., kdy začíná noční klid, se již nehrálo.
Pracovní posudek Jana Prince byl příznivý. Je hodnocen jako snaživý a aktivní pracovník, kterému byla hned po zacvičení svěřena pracovní skupina. Tato skupina podávala nejlepší výsledky.
Posudek příslušného národního výboru byl příznačný pro celkovou situaci. Jan Princ v něm byl hodnocen jako nepřítel našeho státního zřízení, který poskytl přístřeší signatářům Charty 77 a byl spolu s nimi odsouzen celým krajem. Dále obsahoval tvrzení, že v domě Princových se často a ve velikém množství setkávají signatáři Charty 77, jak bylo potvrzeno také zjištěním při perlustraci provedené 9. 7. 1977.
Prokurátor ve své závěrečné řeči označil Jana Prince za vinného přečinem proti veřejnému pořádku a navrhl pro něho horní hranici trestu nepodmíněně v 1. nápravné skupině vzhledem k dosavadní beztrestnosti. Obhájce byl pro nemoc zastupován kolegyní, která neměla možnost seznámit se se soudními spisy v celém rozsahu, avšak na průběhu soudního jednání jednoznačně prokázala, že Jan Princ nenaplnil skutkovou podstatu žalovaného činu ani v jediném bodě. Jan Princ trval na své nevině a poukazoval na to, že nikdy nebyl upozorněn spoluobčany, že by je rušil, což by bylo nejjednodušším způsobem zjednání nápravy. Po desetiminutové přestávce byl vynesen rozsudek. Obsahoval také soudní výrok, jímž se zabavují texty písní hudebních skupin Plastic People, DG 307, Bílého světla, Umělé hmoty a sólistů Karla Soukupa a Svatopluka Karáska, zabavené při domovní prohlídce v Rychnově. Jan Princ si ponechal k odvolání zákonnou lhůtu a prokurátor se zřekl opravných opatření.
Tím skončil proces msty a zastrašení u okresního soudu v Děčíně. Ve skutečnosti je stále otevřen.
Praha 23. září 1977