Pravý Blok [CNW:Counter]
Petr Cibulka
Dnes je: 02. 08. 2014  | Zpět na domovskou stránku | Seznam témat | Download | Odkazy |  
Existuje Bůh?

Ano (505881 hl.)
Spíše ano (14027 hl.)
Spíše ne (13798 hl.)
Ne (718076 hl.)
Nevim (16373 hl.)

Celkem hlasovalo: 1268155


Vydáno dne 02. 07. 2005 (2864 přečtení)


Another Fine Specimen
6 December 2002

Things fall apart, the center cannot hold

Let no man deceive you with vain words

East European Democracy
and how it works

By Petr Cibulka

At the beginning of the holiday, 2001, I was invited to the Polish NISA to take part in a very interesting conference covering JOW. As it concerns me, the most interesting thing about the conference was the comparative analysis of political and electoral systems of many post-communist countries. This analysis compared the policy of political party REFERENDUMS and direct democracy.

1) Both the political systems and electoral methods of the "former" communist bloc countries have the same nature as political and electoral systems that were imposed by the winners of World War II to the defeated countries.

2) While the western countries -- USA, Canada, Great Britain and France -- created a system of elections for representative bodies with a one-round system of voting, (in France with two rounds). Also, these countries are divided into a great number of very small constituencies in which citizens can choose from the best and most trustworthy people who have been known for years, or whose families have been known for generations. It was quite the opposite for countries occupied by Russia.

For example, the published biographies of many Czech politicians start in the year 1990 and then, especially in relation to various periods of their post-communist political or financial activities, they suffer from a huge loss of memory.

3) In virtually all post-communist countries their political system is derived from the determinant election law, which is not based on the majority, one-mandate, one-round system of voting, but is derived from an electoral system based on percentage representation. Electoral systems based on percentage representation means that the percentage of votes is the same as the percentage of representatives in the Parliament. This mathematically logical rule can be, in practice, manipulated to produce unrepresentative results. In this respect the Czech Republic, which divided the country into 14 constituencies, imposed a system of counting votes according to special rules. There is a five percent threshold for getting into Parliament and financial deposits are required for the political parties that want to participate in elections. This five percent threshold, coupled with the financial restriction, neutralizes a significant portion of the electorate, which is broken up into many small voting groups or groups without money. Because of this, supposed constitutional perfection is now something a mafia state might envy. Thanks to this completely closed political system, the power-holders rule their citizens easily and comfortably, without taking any risks -- as in the Czech Republic.

This " well-tried and time-tested" system of percentage representation ensures that people are put on a large list of candidates (in the system of 14 constituencies) not according to their personal qualities or trustworthiness, but according to their loyalty to the power center -- the center that was created by Russia after World War II and, logically, by the real winners of the "velvet revolution" of the year 1989. This is none other than the reform wing of KGB/GRU. In their "new" system the elected representative is not responsible to the voters, but to his party superiors. It is the party bosses who decide whether a representative will be suggested again as a candidate after 4 years and whether he will be supported. They also decide how high he will be placed on the list of candidates. Under this carefully and systematically created situation the elected representative isn't chosen by the voters. Instead, he serves a select little group within the management of his own political party, on which he has practically no influence. In such a closed political system these select little groups are the real winners. They keep in their hands huge, opaque and uncontrolled power -- thanks to proportional electoral system. In their offices and secretariats, somewhere high, far away, above the heads of citizens, taxpayers, they easily reign over the life of the whole society. But they should be accountable for their acts. They should honestly serve the citizens.

4) While very cheap and accessible, the simple one-mandate and one-round system of voting produces more trustworthy political personalities, firmly connected to the voters. The proportional electoral system, initially imposed by Moscow, produces unscrupulous toadies and political prostitutes who would hardly earn a decent living in normal life without the help of their party providers.

While the majority system of voting is highly transparent and controllable by citizen-taxpayers, the proportional system is opaque (that is, not transparent) from the side of the citizen-taxpayers. Corrupt representatives elected under this system CANNOT BE REMOVED from office by the citizens.


5) The majority one-mandate one-round electoral system has, from the point of view of free citizens, free taxpayers, many advantages but one disadvantage:

The person that gets the most votes is the winner and takes everything, even if he wins only 30 percent of the vote. The second election round, in which those who did not get the confidence of the voters in the first round, could come to an agreement about the support of the rival candidate for the second round, and they could call their voters for support and defeat the winner of the first round, does not take place in this system.

6) On the contrary, the proportional electoral system has, from the point of view of free citizens - free taxpayers, all disadvantages, but can have, under meeting certain conditions of fundamental nature, one important system advantage:

If the elections did NOT take place in 14 constituencies, as it is in our country, but in ONLY ONE nation-wide constituency (as it is for example in Israel), in which all political parties and all movements that are able to make the lists of 200 candidates for the Lower Chamber of the Parliament consisting of 200 representatives, or 81 candidates in case of the elections to the present Upper Chamber of the Parliament - the Senate - consisting of 81 representatives, would solicit the confidence of voters. It would ensure the maximal possible political proportionality because in case of the elections to present Lower Chamber consisting of 200 representatives, for electing one representative it would be sufficient for the political parties to get on the area of the single nation- wide constituency 0,5% of the cast votes. It is hardly possible to imagine more proportional and more open electoral and political system under fulfilling the above mentioned conditions. Unfortunately it is in this ideal case the only advantage of this system. All mentioned disadvantages when considered from the point of view of citizens - taxpayers, are effective.

The negative aspects of both the political and electoral systems can be easily eliminated thanks to their mutual combination.

7) The decisive Lower Chamber of the Parliament, which has consisted of 200 members so far, should be elected through a majority electoral system in 200 small one-mandate and one-round constituencies. This system would also empower citizens to remove from office representatives that prove untrustworthy. For this it suffices to acquire a majority of signatures from competent voters and to initiate new elections in the given constituency.

8) The Upper Chamber of the Parliament (today's Senate) plays a less decisive role and therefore the maximal proportionality in the division (configuration) of political powers of the country would be reached, though at the expense of professional, moral and spiritual quality.

It would also be possible to set the same number of representatives and senators for the Lower and Upper Chamber. For example 100 representatives and 100 senators could form optimally balanced system of political representation of our country. In their mutual negotiations and in their joint decision-making none of the chambers would have any advantage as concerns the number of votes, compared to the present situation. This way the desired reduction of the total number of representatives and senators would be accomplished: instead of 281 persons there would be 200 persons. It would also save money.

9) The political party Pravy Blok (Right Bloc) suggests that the third, highest chamber of Parliament should have about 7 members. This would consist of the spiritually and morally most developed personalities of our country. They would have politically limited powers similar to the President of the Republic. Under this system the president would lose some of his powers (the right to veto bad laws passed by Parliament, the right to grant pardons, etc.) This highest chamber would not be elected directly by the citizens, but would be appointed from the sphere of the main spiritual centers of our country. These spiritual centers could ensure the material support of these persons. The details are in political documents of the Right Bloc on the Internet.

10) The most important documents of the political party Pravy Blok can be found at the following addresses:

The most important documents of the political party Pravy Blok can be found at Internet at the following addresses:






Petr Cibulka: Biography:

Petr Cibulka was born in 1950 in the city of Brno, in the province of Moravia. As a five-time political prisoner, Mr. Cibulka did hard time in the toughest communist prison camp in Czechoslovakia. He was repeatedly jailed between 1979 and 1989 and conducted a 31-day hunger strike in 1979.

In 1991 Mr. Cibulka began publishing his paper, "Uncensored News," so he could oppose the "official" informational and ideological blockade organized by the Communists through control of the mass media. In 1992 Mr. Cibulka acquired and published data from secret police files. He published over 200,000 names of communist officers and collaborators. Subsequently he became a target of aggressive attacks from "former" Communist officials.

Mr. Cibulka has had to go through countless police interrogations and home searches. He has suffered numerous court trials because he named names. The most famous trial involved Czech President Vaclav Havel, who publicly denounced Mr. Cibulka as a shameful disgrace and declared Petr's "Uncensored News" to be "garbage."

Mr. Cibulka was elected chairman of the conservative political party Right Bloc in 2000. Right Bloc is trying to implement the principals of American democracy and freedom into the Czech political system.

Return to Main Page




(pro psychotronicky gramotné


KGB - GRU!!! Viz:

0. Nepřekonatelný filmový dokument ze sovětských archivů - který v dnešních RUSKO-českých TV nikdy neuvidíme: SOVIET STORY: RUSKÝ KOMUNISMUS = NĚMECKÝ NACISMUS!!!


1. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

2. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

3. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

4. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

5. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

6. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:

Юрий Нестеренко: Россия - это зло в его чистом, беспримесном виде!





Aby Rusko zvítězilo nad satanismem,
Kreml KGB/GRU musí být poražen!
Aby Evropa zvítězila nad satanismem,
Brusel KGB/GRU musí být poražen!
Aby Amerika zvítězila nad satanismem,
Bílý dům KGB/GRU musí být poražen!"

Petr Cibulka, L.P. 2014

Důvody jsou dobře známé! 3 x viz:





Vůdce Sovětského svazu N. S. Chruščov na polemickém setkání s atomovými fyziky - tvůrci sovětských atomových zbraní, léto 1961: „Sacharov je dobrý vědec, ale MY JSME SPECIALISTÉ NA LSTI V ZAHRANIČNÍ POLITICE. EXISTUJE POUZE NAŠE SÍLA A DEZORIENTACE NEPŘÍTELE! NEMŮŽEME ŘÍCI NAHLAS, ŽE PROVÁDÍME POLITIKU Z POZICE SÍLY, ALE TAKTO TO MUSÍ BÝT!!! Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov...“


Jak nejsnadněji dobýt
nedobytnou pevnost?
Jedině pomocí osla...!!!
Plně naloženého zlatem
pro velitele pevnosti...

Z veleúspěšné staročínské válečné doktríny,
kterou převzal vítězný Mongol Džingischán
a po něm jeho Satanská Říše Zla Rusko! Viz:
Юрий Нестеренко: Россия - это зло в его чистом, беспримесном виде! / Jurij Nestěrenko: VZÁCNĚ NECENZUROVANÁ RUSKÁ ANALÝZA DNEŠNÍHO RUSKA: RUSKO = KONCENTROVANÉ ZLO, A TO V TÉ VŮBEC NEJČISTŠÍ KRYSTALICKÉ PODOBĚ! (rusky)

Hlavní informační motto číslo 1:


Hlavní informační motto číslo 2:







Na fotografii je významný agent ruského KGB, dědičný vlastizrádce, po desetiletí úhlavní zemský škůdce + nejoblíbenější politik, (NEvlastizrádce a pětinásobný politický vězeň ruské okupace Petr Cibulka je po desetiletí masmediálně nejméně oblíbený občan!) vůdce ODS - ministr financí - předseda vlády - předseda parlamentu - president - velitel armády Václav Klaus se svým dlouholetým ruským řídícim důstojníkem KGB Alexandrem Rebjonkem (druhý zleva). Fotografie - zveřejněná pouze 1x - je z 18.04.2003...




"Veřejnost neví, co se děje, a ani neví, že to neví.“

Noam Chomsky (zkušený agent satanských ruských tajných služeb KGB+GRU?!!!)

Pro psychotronicky gramotné


Franz Kafka: "Existuje bod, po jehož dosažení není návratu.
Toho bodu je třeba dosáhnout!


Rusočeši si užívají
luxusu občanství...

Vůdce Sovětského svazu N. S. Chruščov na polemickém setkání s atomovými fyziky - tvůrci sovětských atomových zbraní, léto 1961: „Sacharov je dobrý vědec, ale MY JSME SPECIALISTÉ NA LSTI V ZAHRANIČNÍ POLITICE. EXISTUJE POUZE NAŠE SÍLA A DEZORIENTACE NEPŘÍTELE! NEMŮŽEME ŘÍCI NAHLAS, ŽE PROVÁDÍME POLITIKU Z POZICE SÍLY, ALE TAKTO TO MUSÍ BÝT!!! Byl bych nula, a ne předseda rady ministrů, kdybych poslouchal takové, jako je Sacharov...“


Aktuálně 2 x ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov (KGB!!!):

Podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova se Rusko nevměšuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny... A žádní agenti ruské vojenské a civilní rozvědky v sousední zemi nepůsobí...

"My budeme i nadále dělat vše co můžeme, abychom důsledně hájili zájmy ruských diaspor na Ukrajině, ale samozřejmě i v dalších zemích."

Přehrát video: Na Ukrajině nebyly a nejsou žádné ruské vojenské jednotky, řekl vždy pravdomluvný ruský president a vysoký důstojník komunistického Gestapa KGB Adolf Putin, ovšem ty ruské vojenské jednotky, které tam byly a jsou, budou za své mimořádné protiukrajinské úspěchy po zásluze vyznamenány, dodal!

Finsko-estonská spisovatelka SOFI OKSANEN:

"Každé ráno se budím s myšlenkou, zda to bude dnes, kdy bude východní Evropa opět prodána Rusku... Pokud někdo stále ještě věří ruské propagandě, že Rusko svou krajanskou politikou vyjadřuje opravdovou starost o etnické Rusy za hranicemi své země, nastal čas uvést jej zpátky do reality a připomenout mu, jak Hitler zneužil etnické Němce. KAŽDÝ, KDO KDY NAVŠTÍVIL RUSKO DOBŘE VÍ, JAK MÁLO NA RUSECH SEJDE V RUSKU!"

Edward Lucas, britský novinář, analytik dlouhodobě specializovaný na Rusko a autor světově proslulých knih, když dvě z nich vyšly i v češtině, "NOVÁ STUDENÁ VÁLKA" a "KLAM": "Putin se bude snažit Ukrajinu NA PRVNÍM MÍSTĚ ÚPLNĚ DESTABILIZOVAT. UČINIT ŽIVOT JEJICH OBYVATEL NESNESITELNÝM. TAK, ABY NAKONEC TITO DALI PŘEDNOST STABILITĚ POD RUSKOU NADVLÁDOU. ABY MĚLI POCIT, ŽE JE RUSKO ZACHRÁNILO. Ukrajina nyní SMĚŘUJE KE STAVU ÚPLNÉHO SELHÁNÍ STÁTU a PUTIN SE BUDE SNAŽIT JÍT TÍMTO SMĚREM. Samozřejmě VŠUDE, nejenom na Ukrajině..." "Západ je dnes politicky hrozivě, nebezpečně slabý. Musíme vyslat jasný signál, že tohle je zcela nepřípustné. A TENTO SIGNÁL MUSÍ BÝT VELICE DRSNÝ. Jenže místo toho dáváme najevo, že chceme mluvit. Místo toho, abychom jednali. TO JE TA NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ VĚC, JAKOU MŮŽEME UDĚLAT. Ponižuje nás to víc než Putin samotný. On vidí, že je Západ přestrašený a Rusku na všech frontách bez odporu neustále jenom ustupuje. PROTO NEEXISTUJE PROSTOR PRO DIPLOMATICKÉ ŘEŠENÍ KRIZE..."

Oazu Nantoi, který byl dlouhá léta moldavským vládním expertem na Podněstří, separatistický, nikým jiným než Moskvou neuznaný, státeček, který se v roce 1992, s ruskou 14. armádou za zády, po krátké válce odtrhl od čerstvě nezávislého Moldavska, je pesimista a hovoří nahlas o věcech, o kterých se většina Moldavanů bojí i mlčet:

"Všude to má stejný scénář. Nejprve se vyvolá napětí pomocí různých incidentů, pak se nějaká ruská pátá kolona chopí moci, rychle se vyhlásí referendum, které dopadne všude přibližně stejně, pak se pozvou ruská vojska na ochranu," shrnuje Nantoi. "A pak si nadiktují uspořádání podle představ Kremlu, jak si to vyzkoušeli i tady."

5.3.2014 Mladá fronta DNES str. 11 Názory. Kirill Shchelkov

Od ledna 2014 Česká republika povoluje dvojí občanství. Zdaleka ne všichni o tom vědí. Nezajímá je to. Povolili, a co má být?

Právě 1. ledna začala invaze Rusů, kteří se stali českými občany. Občan už není cizinec, občana už ze země nikdy nevyhostíte. I když to bude zločinec světového kalibru, anebo bude jen nenávidět svou novou vlast

Samozřejmě nemluvím o všech Rusech. Je spousta těch, kteří se naučili česky a jsou rádi za možnost zde žít. Mluvíme teď o speciální skupině Rusů, uzavřené ve své komunitě. Česky téměř neumějí, baví se jen se svými krajany, dívají se na ruskou televizi, čtou ruské noviny a nemůžou ani srozumitelně vysvětlit, proč se přestěhovali zrovna do Česka. Jde o poměrně velkou skupinu lidí. Bez rozpaků říkají: „Všechno se mi tady líbí, akorát Češi mě tady otravují.“

Jak nás vidí Rusové

Když si přečtete internetové diskuse ruských imigrantů, dozvíte se o sobě leccos. Píše se tu o hrozném make-upu Češek, propocených Češích s nemytými vlasy, hlasitém smrkání, lakotě („k narozeninám si dávají jenom kytky a pohlednici“). 

To jsou všední nářky. Pak přijde na řadu historie. „Já jsem sem tanky v roce 1968 neposlal, nemám se za co omlouvat. Češi by už o tom mohli přestat mluvit. Ať nejdřív vrátí ukradené Kolčakovo zlato. Sovětský svaz jim postavil metro, a oni jsou nevděční. Češi vyráběli Němcům zbraně, kterými pak fašisti zabíjeli Rusy. Víte, že Heydrich hladil malého Havla po vlasech, protože jeho rodiče se s ním přátelili?“ 

Potom se přepnou do současnosti. Češi jsou ateisté. Organizují Gay Pride. Na každém rohu nějaká pornografie. Všichni jejich politici nenávidí Rusko a poklonkují USA. 

Když se podíváte do jakýchkoliv pražských novin v ruštině, dostanete pořádnou dávku současné moskevské propagandy. Titulky článků: Češi nadávali ruskému profesorovi, Češi zmlátili ukrajinského podnikatele, Učitelka ve školce plivla na ruského chlapce kvůli jeho přízvuku. 

Ze všech těchto tvrdě protičeských velkoruských projevů ruské nadřazenosti coby "národa vyvoleného" máte intenzivní pocit, že mnozí Rusové jsou tady ve vyhnanství, rádi by se vrátili domů, ale z nějakého tajemného důvodu nemůžou. Když se zeptáte, proč se nevrátí domů, tak se urazí, řeknou, že jste Schwarzenbergův poskok.

Co vše od nás získávají, aniž nám za to něco dali...

Od 1. ledna mohou Rusové dostat české občanství (už po pěti letech trvalého pobytu) a nevzdat se přitom občanství ruského, což bylo dříve podmínkou. Už s trvalým pobytem má imigrant v podstatě stejná práva jako rodilý Čech. S několika výjimkami – nemohou hlasovat ve volbách, být voleni, pracovat na ministerstvech, v policii, v tajných službách. Teď to Rusové s občanstvím - i ti, kteří tak nenávidí Čechy, Českou republiku, jejich spojence i celou západní demokracii - budou moci bez omezení dělat. Stanou se plnoprávnými občany České republiky a dostanou garanci, že už je nikdo ze země nevyžene. S ruským pasem se mohou kdykoliv vrátit domů do Ruska a s českým cestovat bez víz po světě, třeba do USA.

Dokonce i proceduru získání občanství mnozí začali podvodem.

Právně to není přečin, jen takový trik. Ministerstvu vnitra trvá posouzení žádosti zhruba jeden rok. Proto mnozí podali žádost na konci minulého roku. Tehdy ještě nebylo nutné skládat nové zkoušky z češtiny a českých reálií. Mnozí by je neudělali. Protože posuzování žádosti trvá dlouho, občanství jim přiznají už podle nového zákona, což znamená, že se nebude nutné vzdát občanství ruského. Dokud bylo nutné vrátit pas země původu, většina Rusů o české občanství zájem neměla!

A víte, že Rusové začali kampaň, aby se ruština stala oficiálním jazykem Evropské unie? Petiční akce se chystá i v Česku. Pokud se ruština stane jazykem EU (což by bylo velmi podivné, protože Rusko členem Unie není), Rusové se dokonce ani nebudou muset učit jazyk. Žádosti o granty, žaloby k Evropskému soudu, to všechno bude možné psát rusky. 

Ve skutečnosti žádná petice nemůže změnit základní smlouvy Evropské unie, kde jsou oficiální jazyky vyjmenovány. To ovšem organizátoři petice buď nevědí, anebo je toto omezení nezajímá, protože je považují pouze za dočasné... 

Nedávno militantní ruská komunita usilovala o to, aby v Praze vznikl Puškinův památník (na Puškinově náměstí). Básník zde nikdy nebyl, ale Rusové argumentovali tím, že by bylo dobré uctít jeho památku, když už tady máme náměstí. 

Hned po nevinném památníku následoval druhý: Ruský spolek veteránů ruské agresivní války v Afghánistánu, kteří v Afghanistánu vraždili v komunistickém žoldu odpůrce ruské okupace, v Praze odhalil památník vojákům internacionalistům a mírotvorcům, mezi něž protikomunistické afghánské partyzány určitě nepočítají... Politický korektní krycí název nemění podstatu akce. Když to tak půjde dál, proč bychom v Praze neodhalili památník padlým a raněným vojákům v srpnu 1968? Taky ho nějak hezky nazveme, aby to Češi náhodou neprohlédli...

V Česku jsou zaregistrovány desítky ruských organizací, vycházejí zde několikery noviny v ruštině. Všechny podporují protizápadní a protidemokratickou politiku Kremlu...!!!

V České republice se také zrodila idea navrhnout Putina na Nobelovu cenu míru. V Mariánských Lázních žije člověk, který v minulosti kandidoval za Putinovu stranu ve volbách. Dnes je ohnivým bojovníkem za pravoslaví a odpůrcem „zkažené evropské morálky“. Vede organizaci Ruský dům. Taky se může stát českým občanem. I poslancem. Příjemná perspektiva... 

Bude smutné, pokud si už brzy tisíce Rusů, kteří k Česku necítí nic dobrého, budou říkat: „Ti Češi jsou ale hloupí, já je nesnáším, a teď mám jejich občanství.

PS. A pak požádají Rusové v Česku Putinovy ozbrojené hordy (třeba bez označení, jako tzv. “domobranu“) o ochranu, anebo rovnou o "vojenskou mírovou intervenci" (tzv. další dočasnou okupaci do konsolidace poměrů, dle představ Ruska - na věčné časy a nikdy jinak...) a následně ruská Duma jednohlasně odsouhlasí připojení naší republiky k novému Sovětskému Rusku jako gubernii s dosazeným gubernátorem, ruskými zákony a úřední řečí ruštinou.

A velký putinovec a dědičný vlastizrádce Klaus (z Kellnerova zámku nad Prahou) zase potvrdí (jako u Krymu), že na to Rusové mají právo... Na účinnou obranu svých svobod a práv bychom se však měli už dnes velice dobře připravit, protože... 7 x viz:





1. Základní motto:

Heslo dne:
Proto musíme udělat vše možné i nemožné,
aby se vlastizrádná špionáž pro Rusko
stala nejrizikovější činností na světě,
vhodná jen pro pevně rozhodnuté sebevrahy!
Je to naštěstí velice snadné, rychlé a levné!!! Viz:

Trenink pro ty, kdo už dokázali překonat svoji psychotronickou negramotnost - což je otázkou pěti minut - a ovládají siderické informační kyvadlo, čímž se stali relativně vševědoucími: Otázka: Je na fotografiích českých vládních ministrů někdo, kdo NE fízluje pro Rusko???

Kdo prověří v českém politickém systému hlavu státu nebo vlády a jejich ministry, nepodléhající, na rozdíl od svých podřízených - podle přežilých feudálně-komunistických zákonů - naprosto žádné bezpečnostní prověrce???


Soutěž pro ty, kdo překonali psychotronickou negramotnost a pracují se siderickým informačním kyvadlem: Otázka zní: OVLÁDAJÍ USA + EU UŽITEČNÍ IDIOTI SATANSKÉ ŘÍŠE ZLA RUSKA?

Jak musí skončit každý odpor psychotronicky negramotných proti satanské totalitě KGB/GRU: Tragická historie hrdinského protikomunistického odboje...!!!




Prof. Dr. Josef Kalvoda

Příští generace, seznajíce celou nesmyslnost socialismu a komunismu,
podiví se velice, kterak za tuto bláznivou ideu dovedl někdo zemřít
a se obětovat, a to namnoze z takového jen důvodu,
aby esteticky, kulturně a mravně cítící jedinec musel spatřovat
v každém lajdáku z periferie neb v lidech zločinných,
dědičně zatížených a zamořených alkoholem,
ze kterých nejvíce bolševiků se rekrutuje,
svého bratra a druha rovnocenného.
Vraždy v románových krvácích jsou vymyšleny,
v socialismu jsou skutečností, vizte Rusko!

Spisovatel Josef Váchal, 1924

Nedávno vyšel v USA anglický překlad knihy Pavla Sudoplatova SPECIALl TASKS. Napsal ji s pomocí svého syna Anatoliho bývalý náměstek výzvědné služby NKVD (později známé jako KGB). V americké veřejnosti vyvolala velký rozruch pro svědectví o J. Robertovi Oppenheimerovi, fyzikovi známému jako "otec atomové bomby." Oppenheimer byl jedním z těch, kteří předávali sovětům informace o americkém atomovém výzkumu, čímž jim pomohli uspíšit vyrobení jejich atomové bomby. Mezi dalšími sovětskými špiony byli fyzikové E. Fermi a Klaus Fuchs. Atomovým vyzvědačstvím byl v Sovětském svazu pověřen právě Sudoplatov. Přesto byl ale nejlépe znám jako organizátor popravných operací NKVD, včetně atentátu na největšího Stalinova komunistického oponenta Lva Trockého. Kromě dalších informací je v knize také několik zmínek o bývalém čs. prezidentovi Edvardu Benešovi a plukovníku československé rozvědky Františku Moravcovi. Mohl by však stejně klidně mluvit i o vůbec prvním československém presidentovi T.G.Masarykovi, otci zakladateli - ale čeho ve skutečnosti... Viz:



Podle Sudoplatova, major Petr Zubov byl mistrem sovětské špionáže, pod jehož vedením se on učil tomuto druhému nejstaršímu povolání. V r.1937 byl jeho starý přítel a učitel major Petr Zubov poslán, kryt diplomatickou imunitou, na sovětské vyslanectví v Praze, jako rezident NKVD. Seznámil se osobně s tehdejším československým prezidentem Edvardem Benešem, který měl úzké styky se sovětským vyslanectvím a který se sám zabýval špionáží už od první světové války během svého pobytu ve Francii. Benešův přátelský postoj vůči sovětskému režimu byl dobře znám. Uvedl sověty na konferenci v Janově r. 1923 a o deset později prvního sovětského delegáta, Maxima Litvinova, do Společnosti národů. Podle Sudoplatova - během svého pobytu v Praze byl Zubov "Benešovým řídícím orgánem a zachráncem v předvečer války." (s 234. When Zubov was our rezident in Praque, he had been Beneš s Control officer and savior on the eve of the war.")

Po československém mnichovském fiasku v r. 1938 Zubov dostal od Stalina instrukce, aby Benešovi předal prostřednictvím jeho sekretáře 10.000 amerických dolarů a aby mu umožnil útěk z Československa do Velké Británie s plnou asistencí NKVD. Stvrzenku za přijaté peníze podepsal Benešův sekretář. (Ve špionáži je zvykem předávat peníze prostřednictvím třetí osoby, čímž se "špinavé peníze" vyperou. Přijetí peněz od špionážní organizace je považováno za důkaz agentství.)

Po Benešově odjezdu do Anglie byl Zubov na rozkaz Stalinův z Prahy odvolán a po návratu do Moskvy zatčen. Důvodem k jeho zatčení byla skutečnost, že československý president Edvard Beneš prostřednictvím majora NKVD Petra Zubova navrhl Stalinovi, aby subvencoval puč proti jugoslávskému králi, aby se tak v Jugoslávii dostal k moci protiněmecký vojenský režim, čímž by se zmenšil německý tlak na Československo. President Beneš požádal Stalina o 200.000 US dolarů v bankovkách pro srbské důstojníky, kteří by provedli vojenský převrat. Zubov dostal požadované peníze z moskevské centrály a odejel do Jugoslávie zjistit, zda plán byl proveditelný. K svému nemilému překvapení došel k závěru, že situace nebyla zralá, že navržení důstojníci byli nespolehliví dobrodruzi a že by ztěží provedli plánovaný puč. Odmítl jim dát peníze předem a vrátil se s nimi do Prahy. Všechno hlásil do Moskvy. Na Zubově telegramu, v němž vysvětloval svůj postup, Stalin napsal vlastnoručně "Ihned zatknout". Následkem dlouholetého věznění a týrání, se Zubov stal invalidou. Kulhal a chodil s pomocí hole.

V lednu 1948 Molotov nařídil Sudoplatovovi, aby jel do Prahy a sešel se tajně s presidentem Benešem. Měl mu vyřídit, že musí předat moc ve státě komunistovi K.Gottwaldovi a sám z úřadu důstojně odejít. Sudoplatov měl udělat na Beneše nátlak s použitím stvrzenky o příjmu 10.000 US dolarů, podepsané jeho sekretářem v r. 1938 pro jeho bezpečnou cestu s pomocí NKVD do Anglie a připomenout mu jeho intimní styky s Kremlem. Jinak by sověti zveřejnili jejich finanční pomoc pro jeho útěk a Benešovu účast na politickém puči a atentátech v Jugoslávii v letech 1938 - 1940.

Molotov zdůraznil, že Sudoplatov nebyl autorizován diskutovat cokoliv o čs. politice, ale jen předat jasný příkaz Moskvy a ponechat Benešovi, jakým způsobem má být dosaženo Stalinových cílů. Sudoplatov navrhl Molotovovi, že by bylo lépe, kdyby s Benešem měl tento osobní a nesmírně důležitý rozhovor někdo, kdo se s Benešem znal osobně. Tím mužem byl Zubov, kterého Stalin dal zavřít, protože neprovedl v Jugoslávii československým presidentem Edvardem Benešem navržený vojenský puč. K tomu Molotov poznamenal, že mu záleží na výsledcích a ne na způsobu, jakým jich bude dosaženo.

Ač byl Zubov od r. 1946 penzistou a invalidou, Sudoplatov si ho vybral za svého společníka, když na příkaz Molotova jel v lednu 1948 do Prahy, aby s jeho pomocí a bez vědomí tamního sovětského velvyslanectví mohl předat Benešovi příkaz Moskvy. Díky Zubovovým kontaktům a schopnostem se Sudoplatovův starý přítel a mentor dostal na hradčanském paláci k Benešovi a během patnáctiminutového rozhovoru mu sdělil, že v Československu dojde ke "kardinální transformaci", a to ať už s ním, či bez něho, a že musí předat moc ve státě Gottwaldovi. Rovněž řekl Benešovi, že má příkaz nečekat na jeho odpověď. Podle jeho názoru Beneš byl jediným kdo mohl zařídit, aby radikální změna byla provedena hladce a bez krveprolití. "Byla to poslední schůzka těchto dvou nemocných mužů v jejich životě", píše Sudopatov. (s. 234)

Sdělení Sudoplatova, že pplk. Ludvík Svoboda byl během války Benešovým tajným vojenským zástupcem, s nímž NKVD zahájilo diskuse o vytvoření čs. vojenské jednotky, není novinkou. Svobodův postoj vůči Sovětskému svazu a jeho role v únoru 1948 jsou dobře známé a není potřeba se tím zabývat. Více překvapující je Sudoplatovo tvrzení, že plukovník Moravec (v anglickém textu "Colonel Muravitz"), vedoucí Benešovy zpravodajské služby v Anglii za války, byl "full -time NKVD agent, recruited by our rezident in London, Chichayev" (s. 223). K osobě Moravce jeho předváleční spolupracovníci uvádí: "Za přelom v činnosti druhého oddělení je považován příchod pplk. gšt. Františka Moravce do funkce přednosty pátracího oddělení v září 1934. Jeho tehdejší spolupracovníci se shodovali, že ačkoliv byl "...sebevědomý, samolibý, intrikář a cynik s neurvalým chováním....", ... přivedl zpravodajskou službu na vysokou úroveň...." Teď zbývá odpovědět na otázku, v čím zájmu, když československá zpravodajská služba nedokázala od roku 1918 až do roku 1939 postavit před soud ani jednoho agenta Moskvy, jako by zde Moskva žádného agenta ani neměla...

Jak to bylo s jeho "agentstvím" NKVD bude zmínka později. Sudoplatov píše, že začátkem r. 1945 Moravec Sovětskému svazu hlásil, že Britové mají po válce zájem na zpracování uranové rudy z Jáchymovských dolů a jejím vývozu z Československa. Moravec měl přístup k záznamům o československo-britských diskusích o produkci urania (s.198 a 458).

Jaké jsou důkazy o Benešově spolupráci se sověty? V české i anglické verzi svých "pamětí" Moravec píše, že v létě r. 1936 jel do Sovětského svazu spolu s vybranými čs. experty na Německo z čs. špionážních a analytických skupin ke schůzce s příslušníky NKVD. Podle československo-sovětské smlouvy z roku 1935, uzavřené presidentem Edvardem Benešem, Československo mělo spolupracovat se Sovětským svazem v oboru vojenského zpravodajství a Moravcovým úkolem bylo navázat kontakty a koordinovat styky s Moskvou. Podle Moravce - během schůze se sovětskými zpravodajskými důstojníky Sověti si dělali poznámky ze všeho, co bylo sděleno z české strany a tato data pak byla diskutována a analyzována. Sami prakticky ničím nepřispěli. Měli především zájem na vytvoření zpravodajské základny v Československu. Nakonec bylo dohodnuto mít společnou zpravodajskou bázi v Praze, což vedlo k oprávněnému obvinění z polské strany, že Československo dovolilo sovětům operovat proti Polsku ze svého území. Moravec poznamenává, že jeho dojem z cesty do Moskvy byl takový, že z československé strany budou dodávány Moskvě špionážní informace a že od Sovětů čs. zpravodajská služba nedostane nic.

O své spolupráci se Sověty Beneš píše ve svých obsáhlých "pamětech", včetně své role v aféře maršálka Tuchačevského. O tomto případě bylo hodně psáno. Je příliš složitý, abychom se jím zde zabývali. Jen lze poznamenat, že po obdržení "informací" o spiknutí sovětských důstojníků proti Stalinovi ho Beneš ihned přímo informoval, čímž si sovětský diktátor ověřil jeho spolehlivost. Dále, jak píše Moravec, československý president Edvard Beneš informoval Stalina přímo a nikoliv prostřednictvím čs. zpravodajské služby. Tím lze vysvětlit, že ho Stalin považoval za svého spolehlivého agenta-informátora.

Pokud se týče Benešova "útěku" z Československa "tajnou cestou", jak o tom píše Sudoplatov, výraz "útěk" je trochu silné slovo. Nebylo tehdy žádným tajemstvím, že "Beneš měl plán a že z něho byl aeroplán". Na letiště se s Benešem přišel rozloučit také bývalý legionář a plukovník gen. štábu Emanuel Moravec, za protektorátu pak známý jako nacistický kolaborant, který ke konci války spáchal údajně sebevraždu. Jestliže Beneš dostal 10000 US dolarů a Sudopalatov měl v rukou stvrzenku, podepsanou jeho sekretářem, pak Sověti měli "důkaz", že byl jejich "agentem", protože ve zpravodajštině přijetí peněz za prokázané služby je považováno za důkaz agentství. (Mimochodem, jeden z nejvyšších exilových vůdců po roce 1948 JUDr. V. Chalupa podepsal v USA v letech padesátých několik stvrzenek o přijmutí peněz od StB, a to je jeden z důkazů o jeho agentství.)

Prosovětský postoj Benešův je dokumentován jeho vlastními slovy a činy. Už na začátku války v r. 1939, když sověti vrazili bránícím se Polákům dýku do zad, Beneš řekl sovětskému velvyslanci v Londýně Majskému, že Užhorod, tj. podkarpatská Rus, bude přináležet po válce Sovětskému svazu. V údobí Německo - sovětského spojeneckého paktu (1939 - 1941) měl Beneš svého tajného zástupce u NKVD, Ludvíka Svobodu a dával direktivy Moravcovi o nutnosti spolupráce s NKVD. Ač Sudoplatov píše, že Moravce získal pro spolupráci jako agenta NKVD sovětský rezident v Londýně Čičajev, Moravec tvrdí, že se sovětským rezidentem NKVD Čičajevem kolaboroval na příkaz Benešův, jemuž byl oddán.

Moravec po svém příchodu do Anglie spolupracoval s britskou tajnou zpravodajskou službou, od níž dostal "půjčku" na vydržování svého zpravodajského aparátu v březnu 1940. Britové měli veliký zájem na informacích, které Moravec dostával od svého agenta Pavla Thümela, krycí jméno René, německého zpravodajského důstojníka (tedy dablera). Měli na nich také zájem, jakožto i na jiných informacích, i Sověti, s nimi Beneš udržoval v Londýně stálý kontakt. O Moravcových jednáních s Čičajevem a NKVD se dočítáme v publikovaných dokumentech, především z útržkového deníku Jar. Smutného, Benešovi oddaného kancléře. Smutný píše, mj. následující. (Je nutné zdůraznit, že to bylo v době, kdy Anglie stála osamocená a byla v boji na život a na smrt s nacistickým Německem - tehdy spojencem Sovětského svazu - a Beneš používal jejího pohostinství.)

1. prosince 1940 Beneš dal šéfovi své zpravodajské služby, Moravcovi, direktivy pro jeho schůzku s rezidentem sovětské NKVD v Londýně, která se konala příštího dne. Za prvé, Moravec dostal příkaz prohlásit, že na schůzku jde s vědomím souhlasem československého politického vedení, především Beneše, "k němuž Rusové mají důvěru". (Poznámka: Beneš používal výrazu Rusové a Rusko, nikoli Sověti a Sovětský svaz.) Za druhé, "Spolupráce bude zpravodajská - prezident schválil Moravcův program." Za třetí, Moravec měl udělat výklad o poměru Beneše a jeho exilové vlády k Sovětům. Benešovi je známo, jaké mají stanovisko vůči Anglii. (Podle sovětské propagandy, Anglie vedla imperialistickou válku proti jejich spojenci - Německu.) Benešovo stanovisko ale bylo, že čs. exilová vláda je spolu s Anglií v boji proti Německu a že Anglie má program svobody malých národů, ČSR v to počítaje. V direktivách je nejdůležitější věta: "Řekněme jim (tj. Sovětům) vždy, které informace, jež jim dáme, mají též Angličané a domluvíme se, které informace z těch, jež oni nám dají, jim dáme." Navíc, Beneš nikdy nepůjde s Poláky proti Rusku.

Z výše uvedeného je jasné, že Beneš dal příkaz Moravcovi, aby NKVD informoval o čem se dozvěděl od anglické zpravodajské služby a z jiných zdrojů, a že Sověti budou moci prostřednictvím Beneše či Moravce přihrávat Angličanům určité informace, případně i dezinformace. V podstatě šlo o jednosměrnou spolupráci, jak to Sověti požadovali a jak to i Moravec zdůrazňoval ve svých "Pamětech". Ač především sledoval své vlastní zájmy, ze sovětského hlediska byl Beneš jejich agentem. Nejednalo se pouze o špionáž. Beneš se choval jako agent ofensivně zpravodajský, kteréhožto výrazu se používá ve zpravodajštině - špionáži.

Po vstupu Sovětského svazu do války Beneš ve svých veřejných projevech i soukromých rozhovorech se státníky, diplomaty a politickými činiteli vůbec, vychvaloval Stalina jako člověka rozumného a spolehlivého a obhajoval jeho politiku. Byl jeho náhončím. Tvrdil, že mu západní vlády mohou plně důvěřovat, že nebude sovětizovat středovýchodní Evropu, apod. Zatímco Winston Churchill a polská vláda byli pro otevření druhé fronty na Balkáně, aby tak západní vojska mohla proniknout "měkkým břichem Třetí říše" do střední Evropy, Beneš v souladu se Stalinem hlásal nutnost druhé fronty ve Francii. Chtěl, aby středovýchodní Evropa byla "osvobozena" sovětskou armádou. Zatímco sovětská propaganda byla přijímána v západních demokraciích skepticky, Benešova prosovětská propaganda sledující stejnou linii, byla mnohem účinnější, přestože jednotlivci znalí sovětských metod a cílů ji prohlédli. Tito lidé, mezi nimi byli i zkušení diplomaté, považovali Beneše za sovětského agenta, jak je možné se o tom dočíst v diplomatické korespondenci. (Dokumentaci jsem zveřejnil v knize Czechoslovakia's Role in Soviet Strategy, Washington, D. C. Universuity Press of America, 1978.)

Benešovi obdivovatelé nepochybně odmítnou, co o něm Sudoplatov napsal. Objektivní analýza Benešových akcí vysvětluje, proč ho Stalin považoval za "svého člověka". Vůči Stalinovi Beneš se choval vždy servilně a ten s ním jednal jako se svým kortešem (náhončím). Projevilo se to i během jednání o Marshalově plánu. Tehdy prý Jan Masaryk řekl: "Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil se jako Stalinův pacholek". V r. 1948 Sověti hodili Beneše přes palubu, právě tak jako před tím, v r. 1945, on hodil přes palubu Františka Moravce. Mouřenín vykonal službu, musel jít. Odpovídalo to Stalinově praxi. Vždyť dal zlikvidovat i vysoké funkcionáře NKVD a komunistických stran. Ostatně, naši předkové říkali: "Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění".

Nedělní Hlasatel, Chicago, 7. srpna 1994, Vyšlo v knize "Z bojů o zítřek III", Výběr č.6

Sovětská infiltrace
a řádění SMĚRŠ!!!

Tomáš Krystlík

Obrozenecká představa mohutného ruského státního dubiska, o které se menší slovanské národy mohou opřít - představa, která byla pro potřeby ruské imperiální expanze do Evropy připravena po skončení napoleonských válek ve 20. - 30. letech 19. století v Moskvě a která byla exportována prostřednictvím ruské placené i neplacené protievropské agentury do všech slovanských osídlení, žijících mimo barbarské otrokářské carské Rusko - se Čechům velice vymstila. Dokonce už několikrát, aniž se z něčeho dokázali poučit... Nenahraditelnou ztrátou pro zachování a další svobodný rozvoj celého českého národa je vnitřní rozvrácení a zničení - rukama rusko-českých užitečných idiotů - před I. světovou válkou už plně demokratického a vysoce civilizovaného mnohonárodního Rakouska-Uherska, předobrazu dnešní Evropské unie, jenž stačilo pouze transformovat do podoby Švýcarské konfederace, které stálo otrokářskému asiatskému Rusku stovky let v cestě na jeho tažení za světovládou. Viz:



Nelze se potom divit, že celou předválečnou čs. politickou scénou hýbaly nebývale sovětské tajné služby (zejména v T.G.Masarykem vyvolané hradní aféře totální profesní, vojenské a politické diskreditace ostře protisovětského a protikomunistického legionářského hrdiny generála Radoly Gajdy, viz, když za protektorátu pro sovětské zájmy pracovalo také Gestapo, infiltrované sovětskými agenty (zejména Willi Leimer) a dost komunistů, kteří byli současně též udavači Gestapa, v posledním roku války byl i český domácí odboj, hlavně na Moravě na Valašsku, řízen sovětskými partyzány (tedy sovětskými tajnými službami). Sovětští partyzáni nechávali vytipovaným Čechům podepisovat písemné závazky spolupráce se sovětským NKVD (Narodnyj komissariat vnutrěnnich děl – Lidový komisariát vnitra). Partyzánská činnost proti okupační moci byla úkolem druhořadým – prvořadým úkolem bylo zajistit dané cíle SSSR v dané zemi po válce, zejména infiltrací agentů NKVD do všech poválečných úřadů a organizací. Viz:


Vladimír Pavlík: Celoevropská akce nacistického Gestapa "Vampir" výroby falešných hrdinů protinacistického odboje z nejlepších agentů Gestapa na sklonku II. světové války - po dobytí Berlína Stalinovou Rudou armádou a ukořistěných nacistických archivů masově převerbovaných sovětskými tajnými službami


Hned po osvobození částí ČSR začala na dobytém území okamžitě řádit vojenská kontrarozvědka SMĚRŠ (zkratka ze Směrť špionam!). Odhaduje se, že zavlekla z ČSR do SSSR přes tisícovku po první světové válce emigrovavších Rusů (bez ohledu zda měli nebo neměli čs. občanství), několik desítek až stovek Čechů, ale, to už se ví méně, i 60 až 120 tisíc Slováků. Poválečná čs. vláda pro ně v podstatě nehla prstem. Z Rusů přežil každý dvanáctý, ze Slováků dvě třetiny zahynuly - ve jménu kruté marxistické ideologie Lenina a Stalina...

Zapouštění kořenů

V třicátých letech minulého století se Československo stalo nejdůležitějším centrem sovětské špionáže v Evropě. Ale také i proti ČSR. V Československu nebyl problém nechat agenta „zarůst“ do čs. prostředí a vytvořit mu novou identitu s legendou přijatelnou pro zbytek Evropy, protože československé tajné služby byly plně pod sovětskou kontrolou. Čs. pas měl váhu a platil bez víza ve většině evropských zemí. V roce 1932 zorganizovala GPU (Gosudarstvěnnoje politupravlěnije - Státní politická správa) vloupání do budovy policejního ředitelství v Chomutově, kde byla kopie souhrnné zprávy čs. státní policie o podzemní činnosti KSČ. GPU si přálo odhalit prameny a informátory čs. policie. Při vloupání se nepodařilo onu zprávu nalézt, ale GPU padlo do rukou 1500 pravých ještě nevyplněných čs. cestovních pasů. Čs. pasy se staly vůbec nejpoužívanějšími mezi sovětskými agenty. Po roce 1934 a vraždě jugoslávského krále Alexandra v Marseille, kam vrahové přijeli na čs. cestovní pasy, vyvolávalo vlastnictví čs. pasu samo o sobě v Evropě okamžitě podezření hostitelského státu. Pak asi dvě stovky agentů NKVD, cestující ze SSSR do Španělska na podporu republikánů, obdrželo od zpravodajské služby pplk. Františka Moravce - tedy přímo od čs. státu - pravé čs. cestovní pasy.

Sovětské tajné služby byly aktivní zejména v Německu. V Mezinárodním procesu s nacistickými po válce v Norimberku vystoupil jako svědek německý průmyslník Arnold Rechberg a potvrdil, že 24 tisíc německých komunistů (sic) dostalo příkaz v rámci infiltrace NSDAP vstoupit v letech 1930-32 do SA a SS. Peníze na to – 40 milionů zlatých marek - poskytla Moskva. Proto hned po příchodu nacistů k moci v lednu 1933 se sovětská tajná služba zabydlela ve všech složkách NSDAP, SD, SA a SS. Sovětští agenti v hnědých košilích byli také ve všech říšských ministerstvech, dostali se i do protikomunistických oddělní samotného Gestapa. V mnoha případech byly obětovány celé podzemní organizace KS Německa jen proto, aby infiltrovaný agent si mohl vybudovat u Gestapa pověst a případně posílit jeho protikomunistické oddělení, pokud tam už nebyl. Mnoho německých komunistů odešlo v roce 1933 před pronásledováním do ČSR, např. i Walter Ulbricht a Wilhelm Pieck. S nimi ovšem přišli i agenti Gestapa a NKVD.

I průmyslové odvětví ČSR bylo pro ruské tajné služby atraktivní. V době budování Baťových závodů na Slovensku se objevila celá řada bulharských a makedonských uprchlíků, kteří se ucházeli o zaměstnání, dostali je a byli v baťovském systému úspěšní. Po válce, v roce 1945, tyto osoby neméně efektivně vedly demontáž celé této továrny a její odvoz do SSSR.

Československá státní policie měla za 1. republiky na starosti zpravodajskou činnost proti nepřátelským organizacím uvnitř státu, tedy i proti komunistům a sovětské zpravodajské službě. Logicky se tím stala předmětem sovětské infiltrace. Materiály v archivech čs. ministerstva vnitra to potvrzují. Infiltrováno bylo i čs. četnictvo. Mnozí ze sovětských agentů se udrželi ve službě i po roce 1948. Například Vlastimil Kohoutek, který vedl výslechy se skupinou kolem Slánského a přivedl je na šibenici, byl příslušník protikomunistického oddělení prvorepublikové státní policie.

Kdo měl mezi emigrovavšími německými komunisty do ČSR pochybnosti o pravdivosti zinscenovaných moskevských procesech, mohl se octnout v soukromém stranickém vězení sovětského NKVD, kde jinde než přímo v Praze... Na vězení, a možná i místo popravčí, upozornil čs. policii v roce 1936 jeden německý emigrant a ta při razii skutečně na udané adrese nalezla šest cel stranického vězení i s uvězněnými protinacistickými emigranty, které osvobodila.

Likvidace každého, kdo se stal jakýmkoliv způsobem nepohodlným sovětské politice, bylo jejím průvodním jevem. Každý člen komunistické strany v kterémkoliv státě byl automaticky pokládán za zpravodajsko-operativní materiál sovětské tajné služby. Tito lidé byli obětováváni v nesčíslných operacích sovětské tajné služby, mnohdy jen proto, aby místní rezident mohl vykázat činnost. Kdo se postavil na odpor proti svému zneužívání, projevil názorovou „kolísavost", kdo se veřejně či neveřejně kriticky vyjádřil o SSSR, či jen o některém aspektu jeho politiky, byl automaticky označen za trockistu, oportunistu, revizionistu, úchylkáře, sionistu a byla učiněna, a to okamžitě, opatření k jeho likvidaci.

V nacionálně socialistickém Německu byl pro jejich vyhlazování používán vcelku jednoduchý systém. Později se analogicky aplikoval i v protektorátu. Lidé, kteří se znelíbili NKVD, byli likvidováni pomocí Gestapa. Agenti NKVD v KS Německa začali rozesílat varovné stranické oběžníky se jmény a adresami lidí označených za bývalé komunisty, kteří se prý dali na cestu rozkladné trockistické činnosti. Byly rozesílány na adresy nejrůznějších vrstev obyvatelstva. Aby snad nedošlo k omylu, byla vždy popsána politická minulost a činnost uvedených osob včetně tajných adres, na kterých se skrývali. Pochopitelně se tyto oběžníky dostaly také do rukou Gestapa, což byl jediný důvod jejich cirkulace. Řada lidí ale byla udána Gestapu také přímo a NKVD poskytla proti nim i důkazy. Vynálezcem tohoto účinného systému byl Walter Ulbricht dlící tehdy v Moskvě. Tím si zachránil život během sovětských čistek na konci třicátých let.

Když se NKVD nepodařilo přesvědčit plukovníka Moravce v Londýně, aby dal své spojovací možnosti k dispozici jim (bez kontroly), pokusili se o to na území okupovaného Československa sami. Náhle se celé komunistické podzemí, které odmítalo spolupráci, ba i koncepci odboje, chtělo napojit na demokratické podzemí. Díky nedůvěřivosti a ostražitosti podzemí, navíc zcela zdecimovaného údery Gestapa, se tato infiltrace nepodařila. I zde se sovětská rozvědka uchýlila ke své staré hře, vyřazování nepohodlného spojence pomocí udávání Gestapu.

Mezi starými komunisty, kteří zůstali doma a podíleli se na protinacistickém boji, byli i takoví, kteří si pamatovali pro ně zcela nepochopitelné příkazy z Moskvy, jako byl ten, že v případě, že narazí na parašutistu exilové vlády z Londýna, mají ho zadržet a informovat vedení vlastní stranické buňky, které pak bude informovat stranické vedení a to rozhodne, jak s parašutistou naložit! Existují i svědectví lidí, kteří dostali tajný stranický pokyn udat vedoucí činitele demokratického odboje anonymně Gestapu.

Tři britští parašutisti byli vysazeni v listopadu 1942 na československém území s úkolem znovu navázat spojení s Vladimírem Krajinou. Přinášeli s sebou kromě jiného materiálu také osobní dopisy prezidenta Beneše a ministra národní obrany Ingra. Tito parašutisté byli zadrženi příslušníky komunistického odboje, kteří je posléze lstí odzbrojili a odebrali jim i vysílačku. Oni komunisté byli buď Gestapu známi, anebo spíše pro něj přímo pracovali, v každém případě se parašutisté i jejich materiál včetně dopisů ocitli v rukou Gestapa.

A. I. Romanov, bývalý příslušník SMĚRŠ, což byla za války kontrarozvědná sekce NKGB (Narodnyj komissariat gosudarstvěnnoj bezopasnosti – Lidový komisariát státní bezpečnosti), tvrdí, že NKGB (za války NKVD) měl své agenty i uvnitř nacistických koncentračních táborů, kteří tam „vykonávali sovětskou zákonnost“. Více případů, vymykajících se rozsahu tohoto článku to potvrzuje. Například přepisování rozsudků smrti, vynesených nad komunisty, na členy čs. nekomunistických stran, Antonínem Novotným v Mauthausenu, nebo pokusy komunistických spoluvězňů fyzicky zlikvidovat Ferdinanda Peroutku ke konci války v Buchenwaldu, Gusta Fučíková patřila v KZ Ravensbrück k těm komunistkám-vězeňkyním, které zabily na příkaz Moskvy Milenu Jesenskou.

Do roku 1942 vedl protikomunistické oddělení pražského Gestapa Willi Leimer. Později převzal vedení odboru boje proti parašutistům, ještě později (1951) sloužil v centrále KGB v Moskvě v hodnosti plukovníka (oficiálně byl ovšem odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Moskvě popraven, materiály z jeho procesu byly prý při požáru archivu zničeny). Byl pověstný svou krutostí vůči zatčeným. Skutečnost, že Leimer byl sovětským zpravodajcem (i Britové měli na pražském Gestapu svého muže, jenže se nevyznačoval mučením vězňů a služební horlivostí, český domácí odboj disponoval kriminálním tajemníkem Otto Gallem), vrhá na celou činnost jeho oddělení poněkud jiné světlo. Leimer dokázal přesvědčit pro udavačskou spolupráci s Gestapem desítky komunistů. Mnozí z nich se stali v protektorátu aktivistickými novináři vyzývajícími ke spolupráci s Německou říší. S méně známými, nepotrestanými za kolaboraci s nacismem, to bylo po válce jednoduché – byli prostě převerbováni do NKVD. Leimer s pomocí oněch komunistů-udavačů Gestapa likvidoval příslušníky odboje, lhostejno zda demokratického či komunistického. Z komunistů přežili nacistickou okupaci jen ti, kteří byli ochotni vykonávat jakékoliv sovětské rozkazy. Tito lidé pak po válce obsadili rozhodující místa a nervová centra čs. státu.

Sovětská tajná služba se zmocnila většiny německých zpravodajských důstojníků včetně pracovníků Gestapa, kteří za války operovali v protektorátu či v říšské župě Sudety. Údaje vytěžené z výslechu těchto lidí pak použila NKGB při zverbování nových agentů či převedení bývalých německých agentů do svých služeb. S hrozbou nacistické minulosti nad hlavou a se zálibou v totalitní moci se tyto osoby staly nejoddanějšími vykonavateli sovětské nadvlády proti ČSR a byly využity jako zkušení agenti Moskvou i proti mnoha jiným státům střední a západní Evropy. Členství v KSČ, anebo fiktivní krycí uvěznění za "protinacistickou činnost", také vylučovalo zcela automaticky obvinění z kolaborace s nacismem. Viz:

Pierre Faillant de Villemarest: Tři Internacionály proti našim svobodám - 9. Političtí vězni praví a falešní! Viz:

En passant. Na základě Jaltské dohody bylo na dva miliony bývalých ruských a sovětských občanů uprchlých na Západ násilně repatriováno zpět do SSSR, kde je očekávala smrt anebo pomalé umírání v táborech. Zejména agilně se při násilné repatriaci „vyznamenali“ Britové. Celé kozácké rodiny skákaly z hraničních mostů mezi britským a sovětským pásmem v Rakousku do rozbouřených řek, páchajíce raději sebevraždu, než aby se dostaly do sovětských rukou. Američané, zvláště když zjistili, že repatrianti jsou sice na druhém břehu Labe vítáni s hudbou, ale za nejbližší čarou horizontu už čekají popravčí čety, repatriaci pod různými záminkami alespoň protahovali a dávali zadrženým možnost k útěku. Francouzi ve svém okupačním pásmu, díky jasnozřivosti generála de Gaullea, odmítli spolupracovat, přímo z Francie však tzv. sovětští občané repatriováni byli.

Historický exkurs

Rusové se po 1. světové válce dostali do ČSR většinou s Ruskou dobrovolnickou armádu (Russkaja dobrovolčeskaja armija). Vznikla v listopadu 1917 z řad mladé ruské inteligence a z kozáků. Zápas s bolševiky trval tři roky. V listopadu 1920 opustily její poslední jednotky Krym, a zamířily do Turecka. Podle údajů Společnosti národů opustilo tehdy Rusko přes milion osob. Ruští studenti zamířili v ČSR na vysoké školy – jen na ČVUT v každém semestru bylo v létech 1922-27 kolem 1300 ruských studentů - a Československo pozvalo k výuce také ruské pedagogy a v Praze zřídilo Ruskou právnickou fakultu. Uprostřed dvacátých let 20. století mělo svůj nový domov v ČSR asi 25 tisíc bývalých příslušníků Ruské říše. Mnozí z nich už ve službách nové komunistické totality...

Řada ruských emigrantů byla přijata také do čs. armády – v roce 1938 ze 141 generálů aktivní služby bylo 137 Čechů, jeden Slovák a tři Rusové. Nejznámější z nich byl generál Sergej Vojcechovský velitel Zemského velitelství Brno a pak Zemského velitelství Praha. Po válce zmizel v GULAGu (Glavnoje upravljenie lagěrej NKVD – Hlavní správa táborů Lidového komisariátu vnitra). Koncem třicátých let trvale žilo v ČSR 11.500 ruských emigrantů, z nichž přes tři tisíce již získalo čs. občanství, ostatní měli status běžence (Nansenův pas).

Udržet vše v tajnosti

Československé úřady věděly o koncentračních táborech ve SSSR hned od počátku dvacátých let minulého století. V roce 1922 předseda Čs. obchodní mise v Moskvě sděloval do Prahy, že ve vězení v Moskvě je deset čs. občanů za politické zločiny, především špionáž. Seznam z roku 1923 o čs. vězních v ruských koncentrácích již obsahoval 113 jmen. Od roku 1929 do roku 1938 došlo z čs. zastupitelství v Moskvě ministerstvu zahraničních věcí v Praze 17 seznamů čs. státních příslušníků vězněných ve SSSR. Každý obsahoval několik desítek jmen, v posledním z roku 1938 jich bylo 114. Nejčastěji udělovaný trest bylo 10 let vězení, trest smrti byl obvykle změněn na oněch deset let. Postupně však seznamy obsahovaly i informace, ve kterých táborech se vězni nacházejí. Byly to především Solovecké ostrovy, do roku 1929 hlavní sovětský koncentrační tábor, které měly i s filiálkami na pevnině kolem 650 tisíc vězňů. Během krutých zim umírala každý rok téměř třetina osazenstva. O rozsahu bolševického běsu svědčí počet zatčených ve venkovských volostích (nejmenší organizační jednotka, přibližně okres), denně kolem dvou desítek lidí zatčených odsouzených do GULAGu nebo popravených. Po mnohá léta.

Tyto a další zprávy (o hladomorech a teroru na vlastním obyvatelstvu) čs. misí v Sovětském svazu nebyly čs. veřejnosti tehdy vůbec známy. Českoslovenští politici a masmédia na tyto zprávy vůbec nereagovali. Dostávaly se jen k velmi omezenému okruhu pracovníků ministerstva zahraničí, vedeného Edvardem Benešem, a zde skončily. Pouze zprávy a o vězněných čs. občanech vězněných ve SSSR se poskytovaly též ministerstvu spravedlnosti a ministerstvu vnitra. Zacházelo se s nimi před československou veřejností jako s de facto tajnými. Je doloženo, že ministerstvo vnitra předávalo prostřednictvím zemských úřadů dotyčnému hejtmanství, kde měl vězněný domovskou obec, příslušnou zprávu z čs. misí nebo zastupitelství v Sovětském svazu. Tyto informace byly označeny za přísně důvěrné a nesměly být sděleny ani rodinám uvězněných (sic). Poskytnout pravdivé informace čs. veřejnosti nepřicházelo v úvahu a neoficiálně se nikdo tohoto kroku neodvážil. Drastické poměry o nucených pracích v sovětských koncentrácích tedy zůstaly před čs. veřejností utajeny. Mnozí z utajovatelů je pak poznali po zásluze na vlastní kůži...

Jako příklad citace ze zprávy čs. zastupitelství v Moskvě z února 1933 ministerstvu zahraničních věcí: „Z Moskvy do konce dubna má býti vyhoštěno na 800 tisíc lidí. V prvé řadě to mají býti obchodníci a všichni, kdož v Moskvě nebydlí aspoň 3 léta a nejsou dělnického původu nevykonávají produktivní práci. Mnohým osobám byly vzaty přídělové potravinové a nouze dohání řadu lidí k sebevraždám. Tvrdí se, že strach z pasových obtíží“ (sovětské passporty jsou ekvivalenty občanských průkazů) „způsobil v Moskvě přímo sebevražednou epidemii. Také na Kubáni tvrdý režim a zostřená diktatura náležitě se uplatňují. Z Kubáně prý 48 000 kulaků znovu putuje do Sibiře. Z Volhy z krajů obývaných německými kolonisty mám autentické zprávy, že při realizaci seťových fondů obyvatelstvu se odebírá poslední kg zrní bez ohledu na to, zemře-li rodina hladem.“

Pod tlakem nebezpečí z Německa začala alespoň československá armáda pociťovat potřebu víc vědět o skutečné situaci v Sovětském svazu. Proto - až v únoru 1932 - požádala armáda zpravodajskou ústřednu o informační výslechy různých osob, vracejících se po delším pobytu v Sovětském svazu do Československa. Ještě téměř dva roky však musely uplynout než se vojenští a policejní byrokraté dohodli, co vlastně armádu zajímá. Položme si prostou otázku, KOMU KU PROSPĚCHU!

Podobné výslechy tehdy již systematicky provádělo sousední Polsko. Pozornost věnovali zejména bývalým vězňům sovětských koncentračních táborů, navrátilci byli zadržováni a vyslýcháni kontrarozvědkou polské pohraniční stráže ihned po vstupu na polské území. V roce 1932–1933 shromáždila polská zpravodajská služba podrobné informace o téměř dvou desítkách táborových komplexů a různých táborech GULAGu. 24. srpna 1932 rozeslal náčelník oddělení pohraniční služby polského Sboru ochrany hranic dokument nazvaný „OGPU. Koncentrační tábory ve SSSR a jejich správa“. (OGPU je zkratka z Objediňonnoje glavnoje političeskoje upravlěnije SSSR – Sjednocená hlavní politická správa SSSR). V doprovodném dopisu uložil náčelníkům odboček a vedoucím agentur založit pro každý tábor samostatný spis a doplňovat ho všemi dalšími získanými informacemi.

Dokument obsahoval informace o táborech na Ukrajině, v Bělorusku, v centrálním a severním Rusku a na Sibiři, Kazachstánu a u Černého moře, podrobně popisoval jejich vnitřní organizaci, počty vězňů, podmínky života v táborech, závody a hospodářská zařízení využívaná – nebo speciálně zřízená – pro zaměstnávání vězňů a práce vykonávané vězni. Připojeny byly jmenné seznamy funkcionářů správy táborů a příslušníků OGPU vykonávajících dozor nad vězni. Většina informací byla provázena přehlednou mapkou lokality, kde se tábor nacházel, a plánkem vnitřního uspořádání tábora nebo různých servisních zařízení.

Trestuhodná česká ignorance

Čechy obdobné informace vůbec nezajímaly. Českoslovenští zpravodajci, vedeni v těch letech masmediálně glorifikovaným plukovníkem Moravcem, dokonce nejspíš ani nevěděli o výsledcích činnosti polské zpravodajské služby. V českých archivech, přes všechny policejní výslechy přišedších ze SSSR, nebyl dosud nalezen jediný vlastní nebo získaný podrobnější materiál o sovětských koncentračních táborech dvacátých a třicátých let minulého století, nebo alespoň zmínka o něm (sic).

Ostatně, i nejvýznamnější čs. zpravodajec pplk. František Moravec viděl v komunistické ideologii pouze nepříjemný prvek zpravodajské spolupráce ČSR a SSSR, ale nedohlédl, že tato ideologie zásadním způsobem ohrožuje svobodu světa.

Kromě vyslýchajících četlo zápisy výpovědí čs. navrátilců ze Sovětského svazu zřejmě pouze málo referentů. Nejsou známy žádné shrnující závěry z poznatků získaných výslechy. Pro koncepci politických námluv Československa se Sovětským svazem byla pravda o sovětské skutečnosti nepoužitelná. Jen satirické časopisy si dovolily proti poměrům ve SSSR vystupovat, což nestačilo. Tzv. "seriozní masmédia" se ničeho takového neodvážila, stejně jako nikdy dříve a nikdy potom... Na Západě probíhaly v tisku diskuse o nelidských poměrech v Sovětském svazu, o jeho táborech nucených prací, československá veřejnost toho zůstala, ke své vlastní škodě, zcela ušetřena.

Československá snaha zajistit si spojenectví Sovětského svazu proti narůstající hrozbě nacistického Německa prakticky vylučovala pravdivé informace o sovětské skutečnosti. Nikdo nechtěl vidět, že Československo tím směřuje do slepé uličky, na jejímž konci jsou pro budoucí demokratickou existenci celé Evropy minimálně stejně nebezpečné, světovládné ambice komunistické ideologie. Proto všeobecně nebyl zájem příliš vyvracet prosovětskou propagandu a svědectví zůstávala pouze mezi čtyřmi stěnami ministerských kanceláří.

Poslední možnosti pro změnu názoru

Přesto počátkem roku 1936 dostala československá veřejnost ještě příležitost. V Praze vyšel pod názvem Rusko za mřížemi český překlad reportážní knihy Rusko za mřížemi (Rossija v konclagěre) bývalého sovětského novináře Ivana Soloněviče, který se dočkal v témže roce druhého a třetího českého vydání. V roce 2000 byla kniha znovu vydána, tentokrát pod svým původním názvem "KONCENTRAČNÍ TÁBOR: RUSKO". Jeho dokumentární přesnost a věcnost nebyla překonána ani Solženicynem. O příšerných poměrech života ve SSSR pars pro toto krátká citace z jeho díla: „Jsou lidé, pro něž je tábor mnohem horší než svoboda, jsou však lidé, pro něž téměř není rozdílu mezi táborem a svobodou a jsou lidé... pro něž tábor je lepší, než svoboda. Nebo, chcete-li, svoboda je horší, než život v táboře. A to jsou ti, kteří posílají... zásilky se sušenými chlebovými kůrkami z tábora na svobodu.“

Česká veřejnost opět neprojevila pražádný zájem o pravdu týkající se Sovětského svazu. Potvrzovali to i dodnes vysoce cenění a oslavovaní životu nebezpeční političtí hlupáci, jako například slavný Karel Čapek, který napsal: „Sovětský svaz není jen nejsvobodnější zemí; je to země vytvářející nový typ demokracie. Sovětský svaz vyzdvihuje na štít demokratické zásady, popírané v některých zemích. Není pochyby, že nový typ sovětské demokracie zanechá hluboké stopy i v těch zemích, kde existuje fašistická diktatura. Hned teď, po uveřejnění návrhu nové ústavy SSSR, je možno říci, že v dějinách Evropy začíná nová éra. Nová sovětská ústava znamená pokrok pro celý svět... Nová sovětská ústava nejenom uskutečňuje nejlepší hesla Velké francouzské revoluce, ale rozvíjí je i dále, ovšem na jiném sociálním základě. Tím se SSSR stává dědicem a pokračováním evropské kultury.“

Další významný politický hlupák Hubert Ripka, později vysoký činitel Benešovy exilové vlády v Londýně, v témže roce 1936 podotkl: „V zemi sovětů je svoboda a úcta k nejvyšším ideálům lidstva stále vyšší a vyšší“.

V lednu 1938, o celých sedm let později, objevil čs. tisk konečně 21 Čechů, odsouzených jako skupina špionů a diverzantů v procesu v roce 1931, hlavně českých učitelů, odpykávající si trest GULAGu. Ani tomuto příkladu brutality sovětského komunistického režimu nechtěla čs. veřejnost uvěřit. Proč také? Vždyť i velký obdivovatel tatíčka T.G.Masaryka se sklony antikomunistickými, pak antifašistickými, Karel Čapek, považoval režim v Sovětském svazu za veskrze demokratický!

V srpnu 1939 přibyli do Moskvy němečtí experti zkoumat systém a zkušenosti sovětských koncentračních táborů.


Před koncem roku 1939 byly okupačními úřady v protektorátu pořízeny seznamy všech osob původu ruského a zřízena Ruská emigrantská ústředna v Praze, která je evidovala.

Zprávy o situaci mezi bývalými ruskými emigranty žijícími v protektorátu, o tzv. Ruské emigrantské ústředně, byly předány „z rozkazu a podle instrukcí přednosty 2. oddělení pplk. gšt. štábu Moravce" 5. ledna 1941 na nejmenovaném místě v Londýně „zástupci SSSR" s krycím jménem Mr. Dorn. Předávající štábní kapitán Tauer o jednání se sovětským agentem zapsal: „Z obdržených zpráv měl velkou radost a řekl, že naše spolupráce má pro oba naše státy velký význam. Mezi SSSR a Československou republikou byly vždy ty nejlepší vztahy a že to uvidíme při mírovém jednání.“ Šlo o schůzku za zády britské strany. Touto cestou se NKVD dostala k přesným seznamům a adresám, na nichž později po příchodu Rudé armády byli vybraní představitelé ruské emigrace dostiženi a většinou povražděni. Je velmi pravděpodobné, že NKVD dostával poté kompletní seznamy i s adresami také z pražské centrály Gestapa. Je otázkou, zda Ruská emigrantská ústředna nebyla lidmi NKVD v Gestapu vybudována vlastně pouze pro potřebu sovětských tajných služeb.

Československý protiněmecký odboj dezavuoval ruskou emigraci, aby nemohla ohrozit jeho prosovětské zájmy. Na druhé straně nacistické Německo se obávalo spojení demokratických národních zájmů české společnosti a ruské emigrantské komunity a snažilo se bývalé ruské emigranty separovat.

Nesmazatelnou hanbou české společnosti zůstane její odmítnutí uvěřit v dubnu 1943, že patnáct tisíc polských důstojníků, jejichž mrtvoly objevili Němci v masových hrobech v lese nedaleko běloruského Katynu, bylo zavražděno NKVD. Podobná situace se opakovala o několik měsíců později v červenci 1943, kdy byly objeveny masové hroby v ukrajinské Vinnici. Za protektorátu uspořádala okupační moc také několik názorných výstav o krutých podmínkách života v Sovětském svazu a o Rudé armádě, byly zveřejněny a vyšly tiskem zatajované zprávy čs. misí v SSSR během 1. republiky ministerstvu zahraničí o poměrech v Sovětském svazu. Prakticky nikdo neuvěřil, Češi vše pokládali za lživou nepřátelskou propagandu, navzdory tomu, že to byla pravda.

Těsně před koncem války nechápala i naprostá většina českých manželek bývalých ruských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdejších bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel. Kdo tak učinil, zachránil si život.

Okamžitě za prvním sledem sovětských jednotek přicházely speciální jednotky kontrarozvědky a zatýkaly československé občany. SMĚRŠ byl dislokován nejen u jednotek Rudé armády, nýbrž i u jednotek NKVD. První masové represe probíhaly na Podkarpatské Rusi a zatýkáni a deportováni do sovětských trestních táborů byli vedle „třídních nepřátel“ a „kontrarevolucionářů“ především tisíce lidí, odmítající komunisty připravované odtržení tohoto území od Československa a včlenění do Sovětského svazu. Od samého počátku vstupu sovětské armády koncem roku 1944 se orgány NKVD chovaly na území Podkarpatské Rusi jako doma. Neznáme ani přibližně, kolik lidí bylo tehdy z Podkarpatské Rusi odvlečeno do sovětských trestních táborů nebo zavražděno.

Na Slovensku po „osvobození“ sovětskou armádou akce NKVD a SMĚRŠ pokračovaly a deportovány do Sovětského svazu vedle aktivistů slovenských fašistických organizací byly zcela svévolně vybírané celé skupiny obyvatelstva především z malých měst a venkova. Třeba z obcí rozdělených hlavní silnicí nebo říčkou byli násilně odtransportování do SSSR všichni muži jen z předem určené levé nebo pravé poloviny. Naprostá většina z nich se dostala do táborů GULAGu jen kvůli tomu, že SSSR potřeboval pracovní síly pro své tábory nucených prací.

Československá vláda proti takové zvůli sovětské jurisdikce nad obyvatelstvem spojeneckého státu, neboť podle uzavřené dohody v Londýně patřila okamžitě po osvobození svrchovaná moc Československu, nikdy neprotestovala. Ministerstvo zahraničí ale v letech 1945-48 několikrát jednalo se sovětskými diplomaty a o repatriaci čs. občanů zavlečených do SSSR, v podstatě ale jen Slováků, a předalo jim řadu seznamů pohřešovaných. Sdělovací prostředky tzv. demokratických stran ve 3. republice (1945-48) strčily hlavu do písku a mlčely. Žádný z novinářů se nepozastavil nad mizením lidí, ať už známých nebo obyčejných. Mlčeli i tzv. demokratičtí politici. Prostě všichni zavírali oči před dobyvatelským chováním a násilnostmi sovětské armády, nic nechtěli vědět o řádění SMĚRŠ a NKVD, svévolně zasahujících do jejich životů.

Česká společnost tragicky setrvávala ve svém mylném výkladu cílů velkého slovanského bratra z Východu a stále pohlížela na nedávno skončenou válku Německa se Sovětským svazem jako na zápas zla s dobrem, nikoliv jako na souboj dvou velmi krutých totalitních států. Porážka nacistického režimu v Německu za vydatného přispění Rudé armády dala v Evropě i ve světě ještě větší křídla iluzím o perspektivnosti sovětského režimu a snížila ochotu vnímat zločiny, provázející fungování komunistické společnosti v Rusku. V očích Čechů byl Sovětský svaz především zemí osvobození a naději přinášejících hrdinů. Stvrzoval to i Beneš ve svých rozhlasových projevech z Londýna, např. v únoru 1945: „Nebojte se německých strašáků o panství a hrůzách komunismu a bolševismu; je výmyslem této propagandy, když se vám tvrdí, že nám bude někdo uspořádání našich vnitřních věcí diktovat nebo že já, naše vláda a naši spolupracovníci v zahraničí se někomu a k něčemu zavázali.“

Skutečnost, že informace o krutých zločiny nacionálního socialismu jsou stejně pravdivé jako informace o sovětských zločinech, byť šířené antibolševickou propagandou, Češi vlivem svého šovinismu a poblouznění Sovětským svazem ani po válce nepochopili a tudíž odmítali. I přes všechny stále narůstající neblahé aktuální poválečné zkušenosti s Rudou armádou si nedokázali připustit, že proroctví proslulého plakátu s vyobrazením Pražského hradu a nad ním se sklánějícím rudým pařátem bolševismu s varovánímZachvátí-li tě, zahyneš!", se naplňuje. Iluze o Sovětském svazu začali uvádět na pravou míru do Československa přijíždějící první čeští přesídlenci z Volyně. Jejich hlas však zůstal oslyšen.

Podle oficiálních údajů Sovětského svazu v roce 1946 bylo v nápravně pracovních táborech ministerstva vnitra SSSR v letech 2. války vězněno 72 010 československých občanů: z toho 69 224 vojenských zajatců (vojáci Slovenské republiky) a 2786 ostatních. 9889 osob bylo r. 1944 převedeno do čs. vojenské jednotky v Sovětském svazu. Propuštěno a předáno do Československa bylo 54 644 osob. Tyto údaje byly záměrně minimalizované, jen ze Slovenska bylo zavlečeno do SSSR odhadem kolem jednoho sta tisíce osob. Z ruských emigrantů se vrátil každý dvanáctý, dvě třetiny Slováků v GULAGu zahynuly. Všichni, kteří měli štěstí a byli vráceni do ČSR, hlavně kolem roku 1955 a stejně neoficiálně, jako byli z republiky odvlečeni (i ti Rusové, které neměli čs. občanství, jako čs. občané), velmi dobře věděli, že pravdivě vyprávět o životě v GULAGu nebo ve SSSR by znamenalo okamžitě putovat do dalšího komunistického koncentráku, tentokrát „jen“ československého. Nezbývalo jim nic jiného než se tvářit, jako by sovětský nápravně pracovní tábor byl téměř nejvlídnějším místem na světě.

Jsou doloženy násilné deportace celých rodin z ČSR do SSSR i v pozdějších letech, poslední ještě v roce 1956, ovšem již podle konkrétních „objednávek“ KGB. Ve východní Sibiři je město Minusinsk, středisko uhelného průmyslu, kde údajně ještě v roce 1999 žilo několik desítek tisíc slovenských a maďarských vězňů GULAGu, kterým nebyl povolen návrat domů.


August, František, JAB (ed.): Ve znamení temna. Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918-1969, Votobia, Praha 2001

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Bystrov, Vladimír: Z Prahy do GULAGu aneb Překáželi, Bystrov a synové, Praha 1999

Dále viz:

Vlastizrádný dopis
kremelskému diktátorovi
Leonidu Iljiči Brežněvovi
od nejvyšších československých komunistů,
který nám připravil ruskou okupaci 1968...!!!

Text vlastizrádného prosebného dopisu sovětskému komunistickému diktátorovi Leonidu Iljiči Brežněvovi, obsahující žádost o mocenský zásah proti lidu Československa, nespokojeném s proruskou komunistickou diktaturou, od pětice nejvyšších československých komunistů - Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak - jenž předznamenal přímou sovětskou vojenskou okupaci Československa v roce 1968, která ve skryté formě přetrvává do dnešního dne a hodiny!!!

(Prosíme o další INTENZIVNÍ šíření!!!)

Vážený Leonide Iljiči

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak


PARLAMENTNÍ LISTY: Naše Karlovy Vary? Všude už jsou nápisy v ruštině a Češi odchází!!! Zveřejňujeme fotografie!

Rusové se dnes v Karlových Varech chovají jak v dobyté zemi a dělají si zde zcela beztrestně naprosto co chtějí, jako někde doma na Sibiři!!!


Jak a díky komu dnes Rusové KGB/GRU dělají strategické obchody ve své guberniální České republice!

Ruskojazyčný státní organizovaný zločin KGB/GRU už vytlačil český stát, který mu neklade žádný odpor! Ruskojazyčné gangy si rozdělily vliv v ČR, varuje BIS!!!

Více než aktuální
pohled spisovatele
Jakuba Demla
na Rusko z roku 1926,
který jsme dodnes
ke své vlastní škodě
většinou nepochopili...!

Spisovatel Jakub Deml nám o dnešním Rusku říká: 

„Teprve po četbě Ossendowského nedivím se Masarykovi, že „nevsadil všecko na ruskou kartu“: jestliže v Rusku je bolševismus možným, nestačí obviňovati několik Židů: je vinen jedině národ, který svými neřestmi a svou nekázní bolševism zplodil! Proč pak se vši nedají do lidí čistotných?Býti budou pastýře a rozprchnou se ovce.“ Nedávejte vinu ani carovi, to je výmluva zbabělců a lenochů. V té příčině věřím Buddhovi, který učí: „Tvorové jsou majiteli svých činů, dědici svých činů, dětmi svých činů, příbuznými svých činů, útočištěm svých činů. Činy rozlišují lidi na nízké a vysoké.“ A já bych k tomu dodal: „Na svobodné a porobené!"

Nanejvýš doporučená literatura: Dr. Antoni Ferdynand Ossendowski: ZEMÍ LIDÍ, ZVÍŘAT A BOHŮ: V ZEMI SATANOVĚ, díl 1. a 2., viz:


Ruský historik Mark Solonin, který v knize "23.červen aneb Opravdový den M" fakty prokázal, že HITLER ZAÚTOČIL NA SSSR JEN O JEDEN DEN DŘÍVE, NEŽ STALIN NA EVROPU, nám k dnešnímu Rusku říká: "Politické vedenie súčasnej Ruskej federácie nie je pripravené radikálnym spôsobom prehodnotiť úlohu Sovietskeho zväzu v druhej svetovej vojne. Navyše, masové povedomie ruskej verejnosti bolo do takej miery otrávené dlhoročnou komunistickou propagandou, že sa bráni tomuto radikálnemu prehodnoteniu zaužívaných a ustálených názorov.

Poväčšine sa v Rusku stále držíme známej frázy grófa Benkendorffa (v polovici 19. storočia náčelník politickej polície cára Nikolaja I.), ktorý svojho času povedal: „Minulosť Ruska bola obdivuhodná, súčasnosť Ruska je viac ako veľkolepá a čo sa týka budúcnosti Ruska, tak tá bude prekonávať  všetko, čo si môže predstaviť aj tá najsmelšia fantázia. Presne toto je tým jediným správnym zorným uhlom, v ktorom má byť ruská história skúmaná a opisovaná“.

Bolo to práve Rusko, ktoré porodilo boľševický totalitný režim a ktoré samo uznalo vládu tejto príšery.
Problém Ruska súvisí s patologickými zmenami ruskej spoločnosti, ktoré, obrazne povedané, nastali na „genetickej úrovni“. V súčasnom Rusku žijú deti a vnuci tých, ktorí udávali, zatýkali, týrali a popravovali. Deti a vnuci týchto katov sú živé. Avšak deti a vnuci zatknutých, týraných a popravených živé nie sú. Oni sa jednoducho ani nemohli narodiť. To je jeden z hlavných dôvodov, prečo vývoj, naštartovaný na konci 80. rokov, prebiehal v Rusku iným tempom a iným smerom, ako vývoj v stredovýchodnej Európe..." Viz:

Ruský historik Mark Solonin v knize 23.červen aneb Opravdový den M fakty prokázal: HITLER ZAÚTOČIL NA SSSR JEN O 1 DEN DŘÍVE, NEŽ STALIN NA EVROPU!!!

AUTENTICKÝ RUSKÝ VIDEODOKUMENT: Ať žije Rusko, země kultury, humanismu a pokroku...)))))) (Jen pro ty nejsilnější povahy nebo obdivovatele satanismu!)



U jaderného testu
na živých lidech
byli i českoslovenští
komunističtí generálové!

Druhá světová válka

19.04.2005 01:00 - Ruský Buzuluk si Češi pamatují jako místo, v němž se za druhé světové války zformovala československá jednotka, která vynikla v bojích u Sokolova či o Kyjev. Neznají však Buzuluk jako město, v jehož blízkosti byla sovětskými komunisty na živých lidech testována jaderná puma! (Petr Cibulka: Dnes je situace naprosto stejná. Dukazy najdeme v hluboke a velice podrobne super analýze jedne z nejlepsich evropskych analytiku sovětského a "post" sovětského Ruska, pracovnice francouzského ministerstva zahraničních věci, dr.Francoise THOM: „MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU! Máme se bát Putina?“ Tato analyza je k disposici v NECENZUROVANYCH NOVINACH 01/2001 na

Pravda vyšla najevo až nyní, při návštěvě českých novinářů...

Ráno 14. září 1954 - rok po smrti Stalina - odstartoval z letecké základny pod Stalingradem sovětský bombardér TU-4 s atomovou bombou na palubě.

V devět hodin třicet tři minut shodil svůj náklad z výšky osmi kilometrů, jen třináct kilometrů od městečka Tockoje nedaleko Buzuluku.

Jaderná puma o síle čtyřiceti kilotun (dvakrát silnější než americká puma, která vybuchla nad Hirošimou) vybuchla ve výšce 350 metrů. Jaderného testu se podle ruských zdrojů zúčastnili i českoslovenští komunističtí generálové.

Buzuluk (Od našeho zvláštního zpravodaje) Svědectví o bezprecedentních pokusech na lidech v komunistickém Sovětském svazu vychází najevo až nyní - čtrnáct let po rozpadu východní supervelmoci. Rusko s nimi dnes už nedělá takové tajnosti. V Česku jsou jaderní fyzici i vojenští historici ohromeni informací o jaderném výbuchu z roku 1954 v třináctikilometrové vzdálenosti od městečka Tockoj a jen čtyři kilometry od vesničky Machovka.

Město Tockoj je u Buzuluku, v němž se za války zformovala československá jednotka, která bojovala proti nacistům. Občané Buzuluku byli podle zástupce starosty Viktora Fogela vystaveni radioaktivnímu záření. " Nemoc z ozáření vylidnila vesnice. Potíže s rakovinou mají lidé v naší oblasti stále." řekl MF DNES.

Irina Zalavinová, tehdy třicetiletá matka, dnes vzpomíná: "V okamžiku výbuchu jsem stála se synem na ulici a kupovala meloun. Oblohu prudce rozjasnilo bílo-růžové záření, které na několik vteřin zastínilo i slunce. Bylo to světlo jakoby z onoho světa."

Irina chlapce okamžitě popadla a běžela s ním domů. Stačila ho ještě posadit zády ke stěně, když přišla tlaková vlna výbuchu. Náraz vytrhl všechna okna i s rámy. Místnost zasypala skleněná tříšť. Manžel Iriny zemřel v roce 1971 na rakovinu vnitřností a onkologická onemocnění dnes trápí i jejího syna Valerie.

Vyčkávající sovětské motostřelecké a tankové pluky mezitím vyrazily do epicentra výbuchu, který prolomil obranu "protivníka". Důstojníci své vojáky už před cvičnými manévry uklidňovali: "Projet epicentrem? Nic hrozného. Dostanete stejnou dávku radiace, jako kdybyste šli v jednom roce dvakrát na rentgen."

Realita byla značně odlišná. Jiný pamětník výbuchu, generál ve výslužbě Alexandr Michajlov, který v roce 1954 velel vojenskému výcvikovému prostoru u Buzuluku, říká: "Vyšel jsem z úkrytu a uviděl strašný obraz. Rozsáhlý dubový les před námi zmizel. Bojová technika byla roztavena ještě v několika kilometrech od epicentra. Akademik Kurčatov jen prohodil: Ten ‚míč' předčil všechna naše očekávání."

"Výbuch byl dlouhá léta přísně utajován, přesto o něm věděly tisíce občanů Buzuluku, Oremburgu a samozřejmě městečka Tockoje, které bylo hned na ráně. Ale ani nyní o té tragédii příliš nehovoříme. Nemocemi trpí příliš mnoho lidí...," řekl MF DNES zástupce buzuluckého starosty Viktor Fogel.

Lidé museli zažít peklo

Sovětský jaderný výbuch, při němž se na vojácích testovaly účinky radiace, pekelné teploty i tlakové vlny, nejsou pro předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Danu Drábovou (ruská vojenská špionáž GRU?) překvapením.

"Nikdy by mne ale nenapadlo, že se účinky jaderných zbraní budou zkoušet i na civilistech, tak jako jste mne na to upozornili vy. Jde o obrovskou a zcela nepřijatelnou novinku," přiznává Drábová. "Vojáci jsou na podobné věci cvičeni a jsou proti radioaktivnímu záření vybavení i výstrojí či odmořovacími prostředky. Nechránění civilisté to museli u Buzuluku schytat na plno. Těžko si představit, co museli tenkrát lidé v Oremburské oblasti prožívat. Muselo to být peklo..."

Na jaderný test se sovětští maršálové
připravovali pět let. O čem to svědčí?

"K epicentru byla dotažena stáda skotu, značné množství vojenské techniky a vše bylo po výbuchu pečlivě zaznamenáváno, měřena byla úroveň radiace, nacvičoval se odsun nejvíce postižených vojenských jednotek i zasažených civilistů. Nechci, aby to vyznělo krutě, ale i na černobylské jaderné havárii bylo patrné, jak dokonale to mají Sověti natrénováno. Na tohle neštěstí zareagovala sovětská armáda bleskově a profesionálně."

MF DNES, Jan Gazdík

Petr Cibulka: Pokud komunistické Rusko dokázalo pět let připravovat v absolutním utajení atomový útok na svoje vlastní město – možná ne první a zdá se ani poslední - přemýšlejme ve vlastním zájmu velice rychle a intenzivně o tom, co ruští komunističtí maršálové a ruští komunističtí akademici - u kterých by se mohl nacistický doktor Mengele z Osvětimi mnohému naučit - připravují v absolutním utajení dnes.

Pro začátek si přečtěme některé mimořádně důležité a dávno známé analýzy:



3) Ruskými tajnými službami KGB/GRU a jejich bruselskými agenty řízená muslimská invaze do Evropy velice úspěšně pokračuje: HROZÍ EVROPĚ OBČANSKÁ VÁLKA?

Ruský disident a občanský aktivista Julij Rybakov byl v sedmdesátých letech za komunismu odsouzen za „protisovětskou činnost“ k šesti letům nucených prací. Dnes bojuje proti tomu, aby se režim v Rusku stával nacistickým: "Čekisté (příslušníci tajné služby KGB - pozn. red.) pochopili, že se socialismus co nevidět ekonomicky zhroutí a šli tomuto vývoji aktivně vstříc. Řekli si, že je načase přestat být štítem komunistického režimu a že nastala doba, aby sami převzali moc a majetky. Povolili Gorbačovovi perestrojku a počítali s tím, že vše vezmou do svých rukou. Což se jim podařilo. Přes šedesát pět procent klíčových pozic v byznysu, státní správě, policii, armádě zastávají podle našich sociologů členové KGB. A to se týká i soukromého podnikání. Šli směrem, který si dávno vytkli, a vězeňská mentalita lidí jim to umožnila. Putin je pružný, bezprincipiální politik. Vždy bude říkat to, co je pro něj výhodné. Vůbec ho nevzrušuje, že to, co bude tvrdit zítra, bude v rozporu s tím, co vyhlašuje dnes. Vlasteneckými pohnutkami by se dalo ospravedlnit něco, co vlasti přináší užitek. Ale to, co dělají oni, zavádí Rusko do slepé uličky. Je to patriotismus imperiálního charakteru, vlastenectví elit tajných služeb, které nemohou překonat rámec své omezené mentality. Vše, co dělají, je proto v té či oné míře pokusem manipulovat a usměrňovat společnost. Obyčejní lidé, kteří žijí proto, aby žili, jsou spokojeni, že nyní existuje pro ně srozumitelný systém. Je nedokonalý, ale je v něm možné žít. Je to pro ně jednodušší než svoboda. Společnost, která se utvořila nejen za sedmdesát let bolševické vlády, ale ještě dříve, zformovala mentalitu otroka nebo vězně. Představte si život v obrovském vězení, jakým Rusko bylo. Vyrostlo v něm bezpočet generací. Nevěděli nic o jiném životě. Nakonec, především z ekonomických důvodů, se věznitelé rozutekli. Co budou dělat vězni, když náhle nemají ani strážce, ani pána? Zpočátku se budou radovat, pak ale roste zmatek a chaos. Řeknou si, že s vězniteli to bylo lepší. Bohužel je stále jasnější, že VĚTŠINA PROBLÉMŮ RUSKA JE DÁNA NESCHOPNOSTÍ LIDSKÉ MASY ŽÍT V PODMÍNKÁCH SVOBODY. Není přímá cesta ke světlé budoucnosti. Budou na ní propasti, pokusy oživit impérium. To je velké pokušení pro ruského člověka..." Viz:

Julij Rybakov: Většina Rusů neumí žít s plným vědomím svých občanských práv a povinností, svobodně a zodpovědně a vůbec ani nechápe, co to znamená!!!

Doporučená kniha: Jakovlev A.: RUSKO PLNÉ KŘÍŽŮ - Od vpádu do pádu bolševismu! Doplněk Brno 2008 (přel. J. Červenková a M. Jungmann; 226 str.).

Jeden z nejznámějších ruských historiků současnosti, autor monumentální studie «Světové kroniky» Alexandr Alexejev, odpovídajíc na dotazy moskevského časopisu «Věda a život» tvrdí, že «Rusko je samostatná civilizace, kvalitativně odlišná jak od všech asijských, tak i západoevropské». Nejlepší ruský historik Alexejev si je jist, že «Rusové jsou absolutně zbaveni potřeby vzájemné spolupráce», že «pospolu je drží jen jejich tvrdě centralistický byrokratický stát» - přičemž «(z)vůle vládnoucí byrokracie je jim už od věků zákonem» - a proto «pořádat celonárodní volby v Rusku je čirý nesmysl.» Pokud jsou pro Evropu svobodné demokratické volby tím výchozím bodem k civilizovanému světu, tak pak je vidět pouhým okem, že do Evropy, jak říkají sami Rusové, je «sěm’ vjorst do něběs i vsjo lěsom» (do nebe to máme sedm verst a všechno lesem...). A možná i mnohem, mnohem dál, když si budeme pamatovat, že pro ruského člověka «stát» – a to je zaprvé vždy monarchie a zadruhé, je to něco, co se vztahuje jen ke kompetenci monarchy a co se lidí netýká. Dokonce určitě mnohem dál, protože, jak vysvětluje Alexejev, «jsme odsouzení snášet jařmo státu. Přibližně jednou za sto let, když už je to nesnesitelné, si vybíráme vůdce (Bolotnikov, Razin, Pugačov, Lenin, Jelcin) a pod jeho vedením se to snažíme nějak změnit a pak už zase snášíme úplně všechno. A potom vše začíná znova».

Je možné, že velký ruský historik neví to, co ví o Rusku každý český politik a publicista? Že opravdu neví, že «Rusko je členským státem Rady Evropy, že uznává autoritu Evropského soudu pro lidská práva, že zrušilo trest smrti»? Ale jistěže to ví! Ale ví i to, co neví anebo nechce vědět oficiální český politik či novinář, tedy že členství v té či oné mezinárodní organizaci nikdy a ničím Rusko nezavazovalo!!! NIKDY A NIČÍM!!! Ani za Alexandra III., ani za Mikuláše II., ani za Lenina, Stalina, Chruščova, Brežněva... et cetera až po Putina, Ivanova, Lavrova, Medveděva, anebo kdo je tam u nich zrovna na řadě...!!! Z jednoho prostého důvodu, že (naposledy zacitujeme Alexejeva) «V NAŠEM RUSKÉM VĚDOMÍ NAPROSTO CHYBÍ POJEM PRÁVA, SPRAVEDLNOSTI, POJEM STEJNĚ PRO VŠECHNY. Práva jiného člověka nás zajímají jen tehdy, když je nám sympatický. A když se nám nelíbí nebo je nám lhostejný – ať si s ním dělají co chtějí, nás to neznepokojuje. MILIONY RUSŮ SI DODNES POVAŽUJÍ STALINA NE PROTO, ŽE NEVĚŘÍ V JEHO TEROR, ALE PROTO, ŽE KAŠLOU NA DESÍTKY MILIONŮ ZAVRAŽDĚNÝCH SPOLUOBČANŮ». Není to poslední argument Alexejeva ve prospěch neevropského Ruska, ale i ty zde už zmíněné, myslím, postačí pro to, abychom nesouhlasné protiargumenty nejznámějších českých, evropských a světových politiků a novinářů považovali za velice, velice podivné a ještě více za prokremelsky manipulativní. Viz:



Юрий Нестеренко: Россия - это зло в его чистом, беспримесном виде! / Jurij Nestěrenko: VZÁCNĚ NECENZUROVANÁ RUSKÁ ANALÝZA DNEŠNÍHO RUSKA: RUSKO = KONCENTROVANÉ ZLO, A TO V TÉ VŮBEC NEJČISTŠÍ KRYSTALICKÉ PODOBĚ! (rusky)

Bez ohledu na to, je nebo není-li sametová revoluce
výsledkem nějaké dohody s vedením komunistické strany,
výmluvné je, na koho je a na koho není sametová…!!!

V. Davidovski, NECENZUROVANÉ NOVINY 03/1991

Pierre Faillant de Villemarest:


1. Komunistická internacionála
2. Tajné služby
3. Organizovaný zločin


Grzegorz Górny, šéfredaktor polského časopisu Fronda a respektovaný znalec Ruska:  "O Prusku v 18. století se říkalo, že to není stát, který má armádu, ale armáda, která má vlastní stát. Podobně se o dnešním Rusku dá říct, že to není stát, který má zvláštní služby, ale jsou to zvláštní služby, které mají vlastní stát..."

Kapitola 1

Obnova Komunistické internacionály
(1990 - 1994)


Posledním zoufalým
úskokem ďábla
je jeho výkřik,
že neexistuje...!!!

I když je zřejmé, že přes své snahy komunistické aparáty zatím neobnovují svůj přímý vliv na veřejné mínění z dob před rokem 1989, pokoušejí se alespoň, po překonání zmatků, obnovit Internacionálu a skrze ni svůj vliv nepřímý. Mají pro to finanční prostředky. Uchovali si své vlivové agenty v západních médiích, politice a své komplice v bankovních, průmyslových, finančních kruzích a v „klubech“, které se CEI snaží na základě faktů označovat... Viz:



Nejsme současníky konce komunismu, ale jen konce komunismu určitého typu, za což z valné části mohou západní vedoucí kruhy, které ani o čárku nezměnily své včerejší či předvčerejší vstřícné postoje v tomto směru. Viz:

Vstřícnou politiku Západu vůči Putinově kágébácké Moskvě a nelidsky totalitní komunistické Číně formují západní elity KGB-GRU bez demokratického mandátu, zato však vycpané penězi z Ruska a Číny!!!

Proto je třeba se vrátit až k Andropovovi, abychom pochopili dnešní situaci neokomunismu. Viz:

OPERACE GOLGOTA (Tajný plán KGB sovětské perestrojky v nelidsky totalitním komunistickém Rusku i ve všech Ruskem zotročených zahraničních guberniích)!

Andropovův plán a MacLennanova důvěrná sdělení

Na začátku října 1989 mimořádný sjezd maďarských komunistů náhle rozhodl zbavit se komunistické totožnosti a nahradit ji socialistickou. Proti bylo jen 159 delegátů z 1250. Řečník z tribuny prohlásil (zřejmě na příkaz z Moskvy): Komunistická nálepka není více důvěryhodná. V případě svobodných voleb bychom byli poraženi!

Byla to Andropovova skupina, těsně před smrtí bývalého šéfa KGB v roce 1983, která naznačovala možnost změny tohoto pojmenování. Andropov na začátku roku 1983 řekl svému žáku Gorbačovovi (tehdy vedoucímu odělení státních orgánů KSSS, tedy i všech tajných služeb států sovětského bloku), že přišel čas v zájmu uchování komunismu dát mu jinou tvář, říkat těm na Západě to, co chtějí slyšet... Viz:


Bylo to zřejmé. V říjnu 1989 po rozhodnutí maďarských komunistů prohlásili Pierre Guidoni (z vedení Francouzské socialistické strany a Socialistické internacionály) a jeho přítel Hubert Vedrine (z Mitterrandova kabinetu), že „nyní v Budapešti sdílejí socialistické a sociálnědomokratické cíle, zavedení demokratického a pluralistického systému“ (Libération, 10. 10. 1989). Roland Dumas z Nábřeží zlatníků (sídlo francouzkého MZV), H.D.Genscher (po desítky let agent KGB s krycím jménem "Tulipán") v Bonnu ad. navázali: Maďarský vývoj je skvělý, stará roztržka ze začátku století mezi revolučním proudem komunismu mas a proudem demokratickosocialistickým, stavícím se proti levicovému extrémismu, se zacelila. Viz:


Již tehdy CEI, díky indiskreci přišlé z Moskvy, sdělil, že jde o Andropovovu akci
(plný text v Monde et Vie z 26. 10. 1989, později též ve švýcarském a italském tisku):

Gordon MacLennan, první člověk britské KS, odpověděl po dvouhodinovém setkání s Gorbačovovým „mozkem“ Alexandrem Jakovlevem /býval 10 let sovětským velvyslancem v Kanadě/ na žádost svého přítele, aby osvětlil moskevské pokyny: Komunistická internacionála se musí proměnit ve sdružení stran, sdílejících tytéž základní principy: sdružení komunistických stran, socialistů, zelených, dokonce sociálních demokratů, ochotných kvůli nám vrátit se do společné Socialistické internacionály!Viz:


AKTUÁLNĚ: Vítejte ve skutečném světě! SEZNAM RUDÝCH KOMISAŘŮ EU! Proroctví George Orwella 1984 se už naplnilo: Evropská unie + KGB + GRU = EUROASIE!!!

Pád berlínské zdi, následující po šířících se protikomunistických manifestacích v baltských státech, Polsku a NDR, zasul tuto informaci, tedy i její přínos. V tom okamžiku byly navíc komunistické aparáty zahlceny zklamáním levice, stejně jako protikomunistickým hnutím. Ať už to bylo jakkoli, plán komunistických stran na změnu masek byl lákavý, a to nejen politicky.

Ekonomové zjišťují, že jsme měli pravdu (aniž nás citují)

Náš kolega Pierre Verluise z Pařížského deníku (28. 6. 1994) si posloužil našimi analýzami z roku 1989 a dotázal se levicových expertů Georgese Minka a Jeana-Charlese Szureka, zda část komunistické nomenklatury mohla předvídat vývoj posledních pěti let. Odpověď zněla:

V Polsku stejně jako v Maďarsku ( a v Československu - pozn. NN) probíhal proces legálního vyvlastnění veřejného majetku částí nomenklatury a to díky zákonům, přijatým již v letech 1988 a 1989... Sovětský tisk odhalil v listopadu 1991, že existují dokumenty, činící věrohodným předpoklad mezinárodní koordinace strategie ekonomické konverze, ve které měla KSSS, z doby před srpnem 1991 (za Gorbačova), usměrňující roli. Tak například v březnu 1991 byl svolán seminář, který
vytýčil jako prioritu vytváření struktur bez formálního sepjetí s komunistickou stranou - akciových společností, nadací, společností s ručením omezeným... Politická konverze směrem k sociálnědemokratickému receptu byla podnícena trojúhelníkem reformátorů z Moskvy, Varšavy a Budapešti před rokem 1989.

Je to jasné, čisté. Po zmatcích let 1989-1990 Andropovova operace byla v plném rozsahu obnovena. Nejen v bývalých satelitních zemích sovětského impéria, ale dokonce v celosvětovém rozsahu... Viz:

3. Spojené státy, základna globalismu    Kapitola 3

4. Špionáž (1993 - 1994)   Kapitola 4

5. Od Jižní Afriky po maastrichtskou Evropu, stále tatáž operace (1994)   Kapitola 5

6. Fabiánská růže z Londýna

7. Tony Blair, opěrný bod amerických globalistů

Utajované peníze neviditelné ekonomiky

V letech 1987 až 1991 bylo aparátníky ÚV KSSS ilegálně uloženo sedmdesát miliard dolarů na Západě. Tato „neviditelná ekonomika“, zavedená předsedou KGB Jurijem Andropovem (pozdějším generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu) ke zvěčnění mezinárodního komunismu, čím dál víc prosperuje. Ve spolčení s mafiemi. Vždy proti Západu.

AUTENTICKÉ DOKUMENTY: Moskva vždy zakládala, organizovala a podporovala (a bude vždy zakládat, organizovat a podporovat) protizápadní, protiamerické a protižidovské islámské a jakékoliv jiné teroristy...!!!

AUTENTICKÉ DOKUMENTY: Jak velkoruští moskevští komunističtí carové bojovali a stále bojují RUKAMA SVÝCH ISLÁMSKÝCH TERORISTŮ "za celosvětový mír" i kdyby neměl zůstat kámen na kameni...!!!

Neklid, jestliže ne panika, ovládl na podzim 1991 nejvyšší místa mezinárodních financí. Okolí Michaila Gorbačova, ještě u moci, ale na kymácejícím se trůně, tvrdilo, že státní zlaté rezervy poklesly z patnácti miliard dolarů v roce 1987 skoro na nulu v září 1991. Tiskárny bankovek přešly na rotačky: v srpnu toho roku vytiskly tolik, co za celý předchozí rok - devatenáct miliard rublů.

A Gorbačov žádal víc: třicet miliard k pokrytí rozpočtového deficitu. Sovětský vnější dluh vzrostl od roku 1985, kdy přišel k moci, za šest let ze třiceti miliard dolarů na víc než dvojnásobek. Z toho 75 % bylo evropských - 36% Německo a 10% Francie - avšak tento půjčený "ruský" kapitál prchal z Ruska zpátky do ciziny, ale už na úplně jiná konta, než ze kterých do Ruska přišel...

A to nepřipomínáme „odhalení“ archivů Kremlu, ba i KGB, podle nichž Moskva rozdělovala desítky milionů dolarů „zahraničním přátelům“, tedy komunistickým stranám, které nadále snily o Revoluci, nadále postupující ve světě, ale která, zdá se, neuspěla v Evropě, dosud omráčené z pádu berlínské zdi.

Tajemství Andropovova plánu

Lavina údajů o částkách poskytnutých zahraničním komunistickým stranám přehlušila zcela jinou záležitost: podivné příjezdy a odjezdy ministrů, diplomatů, dokonce sovětských novinářů, s kufry nabitými dolarovými bankovkami nebo jinou tvrdou měnou, během léta 1991, ze SSSR do řady hlavních západních měst. To už nemělo nic společného se známými vztahy Moskvy a jejich podřízených v našich zemích.

Jak nám řekla jedna věrohodná ruská osobnost, čerstvě "uprchlá" (či vysazená) na Západ:Andropovův plán je v plném rozkvětu, osm let po smrti stratéga, který dobře viděl, že komunismus musí přijmout jinou tvář a jiné formy, pokud se chce vyhnout svému úpadku. Gorbačov je jeho žák, ale všecko pokazil. Ať si Jelcin nemyslí, další jsou v práci, v oblecích s vestami nastoupili do západního vlaku, aby ho kontrolovali! Viz:



Pouze intoxikace
? Vnucuje se otázka. Ale v Praze mi jeden člověk, který byl po deset let ministrem bezpečnosti, než ho jeho komunističtí bratři uvrhli do vězení a trápili ho tak, až mu zničili zdraví, o něco později potvrdil existenci Andropovovy operace:

Hodně před rokem 1989 KGB spolu s proreformní frakcí aparátu ÚV vytvořilo tajné centrum se třemi odbory: zpravodajství, akce, pokladna. Rovněž zcela utajené sítě buněk ve svazových republikách, ve střední Evropě, nepochybně i jinde! Tento aparát neměl být nijak činný, jen v případě osudové změny, tedy rozpadu sovětského impéria. Za pomoci značných finančních prostředků. Nyní se to trochu zamotalo, protože neúspěšný puč ze srpna 1991 a tlak Jelcina na vytěsnění Gorbačova nastolily problémy tomuto centru, které má řadu malých šéfů, ale žádného vůdce v čele. V každém případě - vysoké mafiánské kruhy v Rusku jsou navázány na operace tohoto centra jako jeho nástroj, pokud ne jako opravdoví partneři...

Románové? Dohady odborníků? Když se v Moskvě ptali prokurátorů, jak to a proč nejsou stíháni ti, o nichž vědí, že se podíleli na odlivu kapitálu na Západ - před, za a po puči - odpověď zněla jednotně: pokud by šlo o zcizení prostředků pro osobní prospěch, tedy jen o trestněprávní záležitost, všechno by bylo snadné. Ale tak tomu není... /Dobře naučená formulka pro naivky ze Západu - pozn. NN/

Klíč k záhadě poskytla Komsomolská Pravda 7.prosince 1991, ale všechna ruská a světová média s velkým nákladem ho "přehlédla"... /V Československu to byly o něco dříve NECENZUROVANÉ NOVINY č. 4/1991 v článku "Vedoucí úloha KSČ - tentokrát už na věčné časy!!!", když zveřejnily v nákladu 60.000 kusů serii dokumentů ÚV KSČ z roku 1989, které rozpracovávaly Andropovův plán na československé poměry. Na rozdíl od SSSR, kde bylo vedeno z počátku velmi ostré vyšetřování moskevskou prokuraturou, v podmínkách československé havlárny byly jedinou ostrou reakcí zběsilé útoky proti NECENZUROVANÝM NOVINÁM.../ Vše bylo navíc potvrzeno v knize ekonoma Lva Timofějeva - universitního profesora a antikomunisty, který uprchl po srpnovém puči do USA - která vyšla v roce 1992.
Také tam média zatemnila jeho - ač přesné - údaje. Viz:


Oběžník z 23. srpna 1990

Nejde o doklad o penězích poskytovaných zahraničním komunistickým stranám, ale o dokument, který mají k dispozici dva vyšetřovatelé moskevské prokuratury, Sergej Aristov a Vladimír Dmitrijev, často citovaní v ruském tisku v létě 1992, ale od té doby „zapomenutí“. Jde o tajný oběžník s datem 23. srpna 1990 - jako by jeho autoři chtěli svým způsobem oslavit 23. srpen 1939, den, kdy byl podepsán německo-sovětský pakt, velká euroasijská aliance mezi dvěma totalitarismy bratrského ducha a metod...

Tento oběžník se zrodil z rozvah desítky Andropovových žáků z „administrativních orgánů“ (oddělení ÚV KSSS, dohlížející na policii a zpravodajské služby) a nejvyšších kádrů komunistického aparátu. V jejich okruhu se vyskytovali Jegor Ligačov, muž číslo dvě za Gorbačovem v roce 1990, a A.I. Lukjanov, alter ego Gorbačova již v době universitních studií. /Stejně jako "náš" Zdeněk Mlynář - pozn. NN/. Oba byli dvěma posledními vedoucími odělení administrativních orgánů. Lukjanov byl mj. jedním z pučistů - nebo alespoň jejich mozkem - událostí z léta 1991.

Oběžník č. 18/6220/91 nese název (volně přeloženo): "K naléhavým opatřením pro organizování obchodních aktivit strany doma a v zahraničí". Konkretizuje záběr operace, která začala 1987 a předpokládala, že jeden z tajemníků ÚV by zajišťoval kontinuitu práce, spočívající vevytváření ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy atd., s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany... Dále je třeba ustavovat akciové společnosti a zakamuflovat jejich vztahy se stranou v jejich obchodních aktivitách zde i v zahraničí, zejména s ohledem na možnosti, které nabízejí joint ventures, mezinárodní konzorcia atd.“ Požaduje „naléhavě ustavit banku kontrolovanou Ústředním výborem, s oprávněním vést devizové operace a investovat pevnou měnu v mezinárodních firmách kontrolovaných přáteli komunistických stran“. Zdůrazňuje se zde, že jde o operaci tajnou.

Přílohou mj. je formulář úpisu pro každého zasvěceného: „Já nížepodepsaný..., člen KS od..., čl.průk.č...., jsem se po zralé úvaze a svobodně rozhodl stát se agentem strany, plnit úkoly, kterými mne strana pověří, ať už budu zastávat jakoukoli funkci, za jakýchkoli okolností, aniž bych odhalil moji příslušnost. Přísahám, že budu chránit a ohleduplně využívat v zájmu KS finanční a materiální prostředky, které mi budou svěřeny, jakož je i na požádání vrátit...

Se znalostí tohoto oběžníku lze lépe porozumět tomu, co se stalo před, v průběhu a od léta 1991 dodnes. Viz:



Oběžník a dokumenty objevené moskevskou prokuraturou poté, co ztroskotal puč, vysvětlují podivné zápletky a někdy i vytáčky, charakteristické pro Jelcinovo okolí. Zasvěcení z KSSS - kterou chtěl současný president zakázat, ale Ústavní soud to v prosinci 1992 odmítl - nejsou amatéři.Konspirativní“ metody (termín je užíván již po sedmdesát let v tajných materiálech KSSS a KGB) jsou pro ně druhou přirozeností, pokud jde o přežití - když už ne komunismu, aspoň tedy jeho aparátu.

Dokumenty, které zabíjejí

V takovém klimatu se pak vyskytují i dokumenty, které zabíjejí, když hrozí, že vyšetřovatelé odhalí tak široce založenou operaci, jako je tato: Tajné druhé řídící centrum uvnitř komunistické strany a odbočky - rozumí se také tajné - až dovnitř bratrských komunistických a dalších vládních či opozičních politických stran po celém světě.
Neboť oběžník v jednom odstavci doslova zdůrazňuje, že bude docházet kekonzultacím v zájmu uchování hospodářské spolupráce, až bude ukončen odsun sovětských vojsk z Československa, Maďarska a východního Německa“, a proto „vzniknou konzultační firmy - právnické osoby, ale bez přímých vztahů k aparátu“...

Co se stalo, když vyšetřovatelé zaměřili své kroky směrem k osobám, podezřelým z konspirace? Podezřele rychle se na to na Západě zapomnělo, stejně jako na mnohé další věci... Boris Pugo, ministr vnitra v 1991, „spáchal sebevraždu“ přesně v okamžiku, kdy ho vyšetřovatelé přišli zatknout. Dva dny poté maršál Achromějev, velká postava generálního štábu SSSR a jeho vojensko-průmyslového komplexu, byl nalezen oběšen ve své pracovně, když přijeli jeho vyšetřovatelé. Chtěli vyslechnout též Nikolaje Kručinu, důvěrníka Gorbačovova (jmenovaného jím v roce 1983 hlavním pokladníkem KSSS a zvoleného 1986 do sekretariátu ÚV). Kručina 26. srpna 1991 vyskočil z okna. 6. října 1991 chtěli tedy vyslechnout aspoň jeho předchůdce ve funkci pokladníka v letech 1971 - 1983 G. Pavlova... Těsně před setkáním rovněž vyskočil z okna svého bytu. Rozhodli se tedy navštívit G. Lisovolika, který byl jedním ze zástupců Valentina Falina jako vedoucího mezinárodního oddělení ÚV, mohl tedy vědět o částkách tajně poskytovaných tu i onde komunistickým stranám s cílem vytvořit báze a struktury neviditelné „ekonomiky“. Bylo to na začátku listopadu 1991. Našli ho doma - mrtvého...

Valerij Okuněv měl nepochybně pravdu, když v lednu 1992 napsal v Moskevských novostech:Zákaz KS ve státním aparátu, v armádě, v bezpečnostních službách se dotkl jen vynořené špičky ledovce... Skrytá část, systém korporativistických vertikálních a horizontálních vztahů nomenklatury, zůstal po celé zemi netknut...(Stejně jako u nás a všude jinde... doplnily NECENZUROVANÉ NOVINY) Tak netknut, že postupně všechna rozhodnutí ruského presidenta Borise Jelcina jsou brzděna, neprováděna nebo sabotována, a to v oblastech, kde neviditelný aparát, někdy sice bez řady svých původních šéfů, si nicméně udržel všechny své pozice.

70 miliard dolarů převedených na Západ

Peníze určené pro „neviditelnou ekonomiku“ zřejmě nebyly převedeny na Západ naráz. Ruští pozorovatelé - kteří si od roku 1993 dávají stále víc pozor na ústa, neboť zas jednou nejde o operetní komplot - odhadují, že mezi 1987 a koncem 1991 víc než 70 miliard dolarů (tedy částka odpovídající zahraničnímu zadlužení Ruska, což by znamenalo, že naprostá většina úvěrů, poskytnutých "strádajícímu Sovětskému svazu" západními vládami, byla obratem převedena do těchto tajných fondů komunistické strany!!!) bylo ilegálně převedeno na Západ a uloženo v tuctu zemí. Zejména ve Švýcarsku, Španělsku, Řecku, Francii, v karibské oblasti, Indii, jižní Americe. Převody se dály v dolarech, platině, zlatu, drahých kovech.

Souběžně vzniklo před 1992 v Rusku a bývalých sovětských republikách na šest set firem, zatímco na tucet bank (z celkového počtu kolem 1800 v létě 1994) je plně pod kontrolou zasvěcenců centra, jejichž seznam zřejmě nebyl nikdy nalezen. Prokuratura se vydala po stopách pouze na základě 80% dokumentů (5000 záznamů zvukových a písemných, souhrnů a korespondence). Ale politická nejistota, strach, soudní zábrany, organizované ve jménu „demokracie“ právě těmi, kteří včera a předevčírem sloužili totalitarismu, vedly k zastavení tohoto stíhání...

Z dokumentů, které prokazují toto pozadí, jde např. o „soukromou“ korespondenci mezi Gorbačovem a Valentinem Falinem, který nyní, pod záminkou léčení, dává přednost životu v Hamburku pod ochranou svých přátel Egona Bahra a H.D.Genschera. Jeden žádal po druhémvybrat ze státního rozpočtu několik miliard dolarů... pro spřátelené společnosti“ (26. dubna 1990).

Když Falin stanul v dubnu 1992 před vyšetřovací komisí (ta od té doby nepracuje), hájil se, proč špatně spravoval fondy svého oddělení. Upřesňoval bezelstně, že i když někdy spíše musel využívat státní fondy, než stranické, pak to „kompenzoval převody v tvrdé měně“, a že také jiní - v odborech, komsomolu, v akademii věd - jednali stejně ve stejných situacích. Zastřené doznání. Žádná jména...

Krátce před pučem, začátkem léta 1991, Gorbačov uložil Geraščenkovi, řediteli Gosbanku, „dát do oběhu 200 miliard rublů a z nich 52 miliard uložit na tajný účet“. Kdo znal, na jaké jméno a s jakým cílem? Právě v té době si dopisoval tehdejší ministr financí V. Orlov s řadou západoevropských bank o otevření tajných účtů. Konvertibilní rubly jsou takto dávány k dispozici těm, psal, kteří je budou chtít použít pro obchodní záležitosti. Ve stejnou dobu bývalý šéfredaktor Pravdy skládá několik milionů dolarů v bance v Düsseldorfu. A vklady bobtnají tu i tam, kromě jiného i na dvou tisících tajných a „osobních“ účtech Rusů na Kypru. Proč na řecké části Kypru? Protože od dob Andropova tam žádný Rus nepotřeboval vstupní vízum...

Prokuratura Ruska v roce 1992 o tom věděla, ale odhalení „přepravci“ - také z okruhu velké ruské mafie - ujišťovali, že tak činili nebo činí „pro dobro vlasti“. Asi jako ten Rus, který v dubnu 1993 přistál na Kypru a uložil v bance tři miliony dolarů.

Uzbecká banka, podle člena švýcarské federální rady Jeana Zieglera, kterého lze jen těžko podezřívat z antisovětismu, převedla v roce 1991 na příkaz Státní banky SSSR přes Bulharsko své zlaté rezervy. CEI pátralo po převodu 1,6 tuny zlata z Kyrgyzstánu do Curychu, kde se má o ně postarat společnost Metalor, uskutečněném letecky firmou Seabeco v roce 1992. Téhož roku generální prokurátor Ruska předal helvetským místům seznam podezřelých účtů. Nic se nestalo. Ale osobně Boris Jelcin využil svého pobytu ve Španělsku, aby „znovuzískal“ ve prospěch státu několik set milionů dolarů, které nelegálně dorazily do Barcelony a Madridu.

Mafie KGB se na všem podílí...

Ruské mafie se podílely na těchto rozehraných transferech z prostého důvodu, neboť za časů Brežněva infiltrovaly až do politbyra a také do všech zákoutí správy a ekonomiky v sovětském a postsovětském Rusku.
Generál Anatolij Olejnikov, který má na ministerstvu vnitra (MVD) na starosti boj proti kriminalitě, tvrdil na jaře 1994, že mafie „disponuje pětadvaceti miliardami dolarů v západních bankách, ze kterých jedna miliarda byla ukradena ruským bankám“.

Mafiánské řetězce v Rusku si rozdělily „práci“ a geografické zájmové oblasti nejenom v Rusku, ale i v celé řadě dalších zemí, podobně jak se v našich hlavních městech dělí chodníky, a některé využívají „neviditelnou ekonomiku“, která ohlodává stát, ve svůj osobní prospěch a ve prospěch komunistického aparátu, jehož vysocí představitelé jsou napojeni na dvacítku „kmotrů“ (z asi 170), organizovaných v „bratstva“ - bratrstva. Viz:

Výroční zpráva BIS za rok 2005: RUSKO-česká mafie KGB/GRU prorůstá do českého soudnictví a celé státní správy České republiky!!!

Výroční zpráva BIS za rok 2006: Ruský státní organizovaný zločin KGB/GRU a jeho český organizovaný zločin úspěšně zesilují tlak na české státní orgány!!!

Ruskojazyčný státní organizovaný zločin KGB/GRU už vytlačil český stát, který mu neklade žádný odpor! Ruskojazyčné gangy si rozdělily vliv v ČR, varuje BIS!!!

Nikdo v bývalém impériu nezpochybňuje, že Gejdar Alijev, člen politbyra za Gorbačova (1986-1991), současný pán Ázerbájdžánu, bývalý generál KGB /a příznivec Viktora Koženého - pozn. NN/, se svou rodinou už přinejmenším tři desítky let kontroluje obchod bavlnou a ropou v muslimské Asii. S příslušnými poplatky ze všech uzavřených obchodů. Podobně to dnes vypadá v celé (post) sovětské Střední Asii. Viz:

Post-komunistické klany ve značné části sovětské Střední Asie nedovolují, aby jim demokracie vyrvala z rukou moc! Stejně jako v Rusku nebo u nás...

Někteří ze zasvěcenců dostali po nezdařeném puči strach. Řada z nich se uchýlila díky neviditelnému aparátu do zahraničí, kde pokračují v práci. Tak tajemník ÚV přes kádry se nechal jmenovat konzulem v Šanghaji. Ten další, bývalý první tajemník KS Moldávie, se nechal vyvést do Mexika. Tamten, tajemník KS Arménie, dal přednost slunci v Casablance.

Soukromá detektivní agentura Kroll, která pro Borise Jelcina mapovala úniky kapitálu v posledních letech, odhalila na Západě řadu investic do nemovitostí, uměleckých galerií, říčního loďstva. Kapitál přicházel ze SSSR, poté z Ruska, od roku 1987, zejména pak v letech 1990-1993, kdy Západ poskytl Rusku obrovské půjčky v řádu desítek miliard dolarů, které Rusko obratem vyvezlo na tajné zahraniční účty a použilo je proti Západu...

Začasté „politický“ původ investic se proplétá se zájmy mafiánských řetězců - a to nemluvíme o využívání tohoto zaminovaného terénu novými ruskými tajnými službami.

V průměru jedna miliarda dolarů (údaj z léta 1994) proudí z Ruska každý měsíc směrem na Západ. Nelegálně! Devatenáct miliard dolarů „spí“ na účtech v zahraničních bankách, podle Financial Times, místo aby byly reinvestovány v Rusku.

Nelze si neklást otázky, když ve dvanácti z patnácti postsovětských republik, stejně jako v řadě zemí bývalých satelitů, komunisté zůstali nebo se vrátili k moci. Nejsou jen zástěnou onoho aparátu a neviditelné ekonomiky, původem z roku 1990, tedy opravdových pánů, kteří postupně vyjdou ze stínu? Viz:

Ministr financí České republiky Ivan Pilip veřejně potvrdil: „Informace naznačovaly, že celý transformační proces provází paralelní ekonomika. To se netýkalo obyčejné korupce, nýbrž CELÉHO SYSTÉMU OD ROKU 1989...!!!“

Jeden americký publicista nedávno napsal, že italský komunismus již není nebezpečný, protože jeho vůdcové se oblékají u Armaniho a vozí se v Alfách Romeo! Vysvětlení poněkud účelově zkratovité. Moderní komunismus, o kterém mluvil v roce 1982 Jurij Andropov, je právě toto! Kdyby Hitler býval přišel k moci a kouřil doutníky, oblékal se u Armaniho a navštěvoval Gucci, neshledávali by, že je jako jeden „z nás“? Viz:


Kapitola 2

Zrod Internacionály mafií

Kombinace obecného práva a ekonomiky 1990

Ke smrti nebo k rozpoutání katastrof stačí jen trocha neopatrnosti, pokud se pletete do tajných záležitostí, špionáže nebo do boje proti mafii. To vědí všichni. Všichni mají své slabosti. Vyšetřující soudce Borsellino za to nesl v Itálii důsledky, když ze svého mobilního telefonu zatelefonoval své matce, aby jí sdělil, že přijíždí narychlo, ale mafie, napojená na mezinárodní telekomunikační sítě, ho měla na mušce... a na odposlechu. Je mrtev, jako před ním vyšetřující soudce Falcone, jako vyšetřující soudce Livatino v roce 1990.

Tři vraždy, k nimž došlo vždy, když některý z nich začal jít po stopě italských poboček v Německu, zejména v okolí Mannheimu. Psalo se o tom v novinách. Máme důvod domnívat se, že Mohuč, Kolín, Mnichov, Salcburk a další dvě tři města v bývalé NDR slouží jako základna nebo kontaktní místo pro Internacionálu mafií, a že řada bývalých kádrů Stasi a východoněmecké rozvědky je zapojeno v těchto kruzích. Jedni aby finančně přežili, jiní proto, že jejich funkce jim po dlouhou dobu ukládaly využívat kriminální živly pro politické cíle, udrželi si na ně kontakty a využívají svých vědomostí, aby se pomstili za "porážku" komunismu, anebo lépe, za jeho dočasné přemaskování a stažení původní verze dočasně z oběhu.

V červnu 1993 jsme označili za důležité zatčení dvanácti východních Němců, mezi nimi generálů Stasi Schuberta a Coburgera. Týž Coburger však v posledních letech NDR řídil VIII. odbor Stasi, tajnou správu, specializovanou na manipulaci dvacítky kriminálníků, kteří výměnou za svobodu měli vraždit nebo provádět sabotáže v SRN a dále. To se snad může zdát být překombinované, ale ty nejhorší věci se obvykle takto dělají.

Nebezpečné je, že se v míře více než vrchovaté dopřálo sluchu dezinformacím, štědře rozdávaným předsedou italské vlády Guliem Andreottim (Time 3. srpna 1992), když tato osůbka, vzešlá z momentálních poválečných politicko-mafiózních kombinací, tvrdí, že mafie „už nepotřebuje ochranu politiků“, protože má větší vliv, než oni sami, proto „by bylo lepší vyjednávat přímo s ní“, protože tak se to dělalo i s Rudými brigádami! O čem to chce tento "demokrat" s mafií vyjednávat? O spolupodílu Moskvou řízených mafií na evropské demokratické vládě a správě evropských států a peněz evropských daňových poplatníků???

Na Sicilii je 142 mafiánských rodin (nemluvě o neapolských), které manipulují kolem 3500 agentů; mezi nimi je 62 rodin v Palermu a 1600 jednotlivců na jejich povel. Policie je zná všechny, ale nekoná... Na teror lze odpovídat zase jen terorem, ať už se to dnešním politikům a masmédiím jak chce nelíbí.

Mafie (nejen italské) infiltrovaly Lóže, politické strany, podnikání ve stavebnictví a s nemovitostmi, ale v Evropě též restaurace, hotely, bankovnictví. Na ně jsou naroubovány od roku 1989 „služby“, nabízené "bývalými" techniky KGB a jeho filiálek v satelitních zemích, protože KGB, stejně jako Stasi a všechny ostatní satelitní tajné služby, pronikl mafie podle „odvětví“. Stejně tak pokud jde o sovětskožidovskou mafii.

Nebezpečí nepochází od malých podvodníků a podloudníků, ale od skutečné Internacionály mafií, schopné mezinárodních kombinací, dokonale destabilizujících, na tom či onom kontinentu, v průmyslově rozvinutých zemích. Člověk s jistým formátem se může projevit jako Staviský... ale ten byl pouze jednotlivým politicko-finančním případem. Dnes Internacionála Staviských existuje a má své ochránce v našich parlamentech a v našich stranách, ať už nám chce Andreotti navykládat cokoli, protože my víme svoje! Viz:




Založení nového Vladivostoku a jeho poboček na Azurovém pobřeží

Na podzim 1991 CEI odhalovalo jednak neviditelnou ekonomiku“ nastolenou na konci vlády Gorbačova - s jeho výslovným souhlasem, jednak obchodní smlouvy mezi zasvěcenci operace, určené k přežití komunistických aparátů, a řadou „baronů“ mafií v Rusku. Viz:


Tři následující roky potvrdily to i ono, leč novináři, zabývající se těmito otázkami, se omezují na pozorování a neanalyzují vazby mezi aparátníky a mafiány na všech kontinentech. Jakmile se zdá, že jsou do věci zataženy cizí vysoce postavené osobnosti, obcházejí nebo ironizují problém.

Příklad: seminář 8. března 1994 na Sorbonně. Zajímavý tím, co řekli soudce Thierry Jean-Pierre a novinář Xavier Raufer z Expressu, i když ten druhý obezřele vyřadil ruské a ex-satelitní mafie ze svého přehledu mafií v Itálii, Číně (triády), Japonsku a Spojených státech a jejich konexí v bankovnictví.

Když se jeden posluchač dotázal, zda existují takové konexe také v prostředích, jako je Trilaterála, Raufer se před posluchárnou nacpanou pozornými studenty uchechtl a navázal: A teď bychom měli přejít k vážným otázkám!

Podle tohoto novináře pár osob s halucinacemi stále věří na mysteriózní komploty proti naší společnosti. Tohle lze slýchat v levičáckých kruzích vždy, když se komentátoři opováží předpokládat, že komunismus byl komplotem a že velcí šéfové největších firem - nyní globalisté - od 1905 až dodnes financovali revoluci v 1917, pomáhali Leninovi upevnit jeho moc...

Nejde nám zde o to systematicky doložit, na základě nezvratných příkladů, spolčení mezi velkobarony mezinárodního peněžnictví a jejich zdánlivými sociálně-marxistickými protivníky, ale ani podceňovat jejich význam.

Naše společnost je nemocná touto lží, trvající už nejméně jedno století. Navíc, někteří baroni dopustili v posledních dvaceti letech, že je infiltrovali jim podobní (co do finanční moci) z řad mafií, a navíc po roce 1990 i z bývalého sovětského impéria.

Krátce ukážeme, jak k tomu došlo.

Ať už o tom pan Raufer říká cokoli, osobnosti Trilaterály, jako nedávno zesnulý Armand Hammer, Robert Maxwell, žongléři jako George Soros, všichni tolerovali či usnadňovali vstup „podsvětí“ do našich bank a dalších institucí. Současně i pronikání vlivových agentů ve službách sociálmarxistické subverze.

Všichni tito pánové stále oslňují nebo přísně zakročují v pařížských salónech, někdy v redakcích celostátních deníků, které dnes mají dostatečný náklad jen pod podmínkou, že nikdy nezpochybní ty, kteří zaručují jejich financování, ale i jejich trvající bankroty (Hersantova skupina). To vše jen odráží morální úpadek "elit" západních států.

Vpád mafií do politického aparátu

„Organizovaný zločin“ se v SSSR objevil na začátku let šedesátých, napsal v roce 1987 v moskevské Litěraturné gazetě plukovník Gurov z MVD. Zpočátku to byla chátra, jaká existuje ve všech městech na světě, ale postupně s prohlubujícím se nedostkem spotřebního zboží, se vyvíjel odshora ekonomické pyramidy až dolů černý trh, nalézající ochranu uvnitř komunistického aparátu. Vysoká nomenklatura si navykla jeho prostřednictvím získávat vše, čeho se nedostávalo na normálním trhu, od základních potravin po prostředky k nezákonné výstavbě vil a domů.

Gruzíni, kteří produkovali ovoce a květiny, organizovali jejich leteckou dopravu do všech velkých měst. Azerové, Čečeni. Tataři, Tadžikové následovali, každý po svém, vždy pod místním nebo oblastním krytím policie, za pomoci překupníků v Moskvě. Náhradní díly pro auta a kamiony šly z továrem mimo dlouhé byrokratické řetězce.

V onom neuvěřitelném období roku 1968 se na tento nesmírný paralelní trh vtrhly mafie. Ředitelé továren, podniků, obchodních okruhů si přáli jen klid. Aby skoncovali s hrozbami smrtí, násilím, rabováním ozbrojených band v jejich skladech nebo útoky na jejich konvoje, navrhli „kulatý stůl“ v Rostově za účasti rozmanitých mafiózů. Výměnou za „ochranu“ dostanou zboží a část zisku. Tak se navazovaly vztahy mezi kmotry mafií a ekonomickým aparátem, později i politickým, pod dohledem KGB a všudypřítomných organizací strany.

Od roku 1963-64, za Brežněva, začaly pravidelné návštěvy synů a dcer vysokých kádrů ústředního výboru, ministrů, oblastních vedoucích, u těch, co spravovali bary, restaurace, zábavní podniky, dostupné společenské smetánce. Je známa historka Galiny, Brežněvovy dcery, s Čurbanovem, ministrem MVD a Brežněvovým zetěm. Později se říkalo, že když se Jurij Andropov, šéf KGB, stal prvním mužem ve straně, chtěl zlomit moc mafií a zahájil vyšetřování a represe. Ve skutečnosti postihl jen ty mafiánské kruhy, které byly svázány s brežněvovským klanem...

Vazby mafií s komunistickým aparátem zesilovaly od roku 1983 podnes, mezitím se mafie strukturovaly a hierarchizovaly, když nacházely až v politbyru své komplice, pokud ne rovnou zástupce. Tak G. Alijev, generál KGB, šéf KS Azerbájdžánu, /vysoce ceněný Viktorem Koženým, podezíraným z prace pro KGB - pozn. NN/ od let šedesátých ovládal trh s bavlnou ve Střední Asii a s ropou v Baku. Z každého balíku bavlny, z každého barelu ropy, prodaného v SSSR nebo do zahraničí, šla procenta na černý účet Alijeva a jeho klanu - tuctu členů rodiny. Pak se stal členem politbyra. Seděl v něm do roku 1987, kdy narazil na mafiánské zájmy, chráněné okolím Gorbačova. Jednoduše se tedy vrátil k vládě nad Nachičevaní, pak do Baku.

„Bratrstva“ kontrolovaná KGB se rozvětvují do zahraničí

Jakmile v letech 1985-1987 Gorbačov upevnil svou moc, infekce překročila okruh policejních služeb a zachvátila řadu oblastních vojenských štábů, dokonce i v satelitních zemích. Zejména ve východním Berlíně. V roce 1994 odhad říkal, že na asi 3000 etnicky ruských i jiných gangů dohlíželo kolem 150 „kmotrů“, kteří si rozdělili ekonomické sektory. Co horšího, asi dvacet těchto kmotrů vytvořilo „bratrstva“ se společnou zpravodajskou službou, realizační službou pro akce a „sociální službou“, která platí advokáty, lékaře a uplácí soudce, vězeňské strážce a policii, aby intervenovali ve prospěch uvězněných. Chátra zde má už jen podřízenou roli, jen jako rezerva pro zapojení do vražd nebo rozmáchlého násilí. Od začátku roku 1993 tak dochází k ozbrojeným akcím proti obchodním konvojům, dokonce za užití obrněných vozidel.

Kontakty pro akce v zahraničí se navazují o to snáz, že všechny moskevské hotely vždy byly a jsou pod kontrolou velkomafie KGB, která v nich má své lidi, z nichž část kontroluje personál, jiní se snaží nabízet zprostředkování západním obchodníkům. Patří ke skupině dvaceti tisíc dolarových milionářů. Většinou jde o vysokoškolsky vzdělané lidi. Také dnešní KGB (FSK, Federální kontrarozvědná služba, ale i SVRR, Zahraniční zpravodajská služba) si tam přichází na své, stejně jako nový aparát v roce 1992 obnovené strany.

Několik příkladů tohoto spojenectví:

V roce 1987 vznikla firma ANT, která měla dovážet a vyvážet zemědělské stroje a nářadí. Jejími vedoucími však bylo na dvacet důstojníků KGB mimo činnou službu, včetně ředitele Rjašentěva. ANT v roce 1989 kontaktovala francouzskou finanční skupinu CDC, která mohla dodávat počítače všeho druhu, lékařská zařízení, oděvy, potraviny, výměnou za stavební dřevo, suroviny a chemické výrobky. Tehdejší předseda vlády N. Ryžkov osobně v březnu 1989 dojednával rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace však v dubnu 1990 krachla, neboť skandál odhalil, že ANT také nelegálně vyvážela vojenský materiál. Skandál vypukl proto, že (1) vojensko-průmyslový komplex zneklidnil obchod, který mu unikal a (2) špičky mafie nepřipustily, že se na ruském trhu objevily nedostatkové výrobky, které dosud mafie sama prodávala jen na černém trhu a mnohem dráž.

V roce 1990 Arťom Tarasov, syn z rodiny vysokých státních a stranických kádrů, prodával vily a byty, nelegálně postavené za Gorbačova jeho firmou Těchnika. Jako osobní přítel Gorbačovův se dostal mezi francouzské firmy, které stavěly Oblouk v pařížské čtvrti la Défense. Jeho prostřednictvím pak Christian Pellerin získal za symbolických deset franků za rok šedesát hektarů v centru Moskvy na náměstí Gagarina. Vytvořil smíšenou společnost se základním kapitálem 20 milionů franků, z nichž 12 milionů poskytl Pellerin... právě v období, kdy jeho skupina zbankrotovala, tedy neměla uvedené finanční možnosti. Zjistilo se, že ona moskevská společnost je jen poštovní schránkou... Prokuratury v Moskvě i v Paříži zahájily vyšetřování. Dva roky poté se o záležitosti již přestalo mluvit...!

V témže roce vznikla v Jižní Africe Dove Trading Corp. Colina Gibbonse, která měla během pár měsíců obrat s Moskvou ve výši jedné miliardy dolarů. Leč v dubnu 1990 švýcarská policie odhalila, že toto množství drobných obchodů ve skutečnosti krylo praní špinavých peněz spolu s medellinským drogovým kartelem...

Dalších takových případů lze uvést na desítky, kdy šlo o zahraniční investice, nákupy vil a bytů, pozemků, a to jak v centru Paříže a Londýna, tak v trojúhelníku Lyon - Biarritz - Azurové pobřeží.

Podvratná činnost ve stínu nových aparátů a mafií

Praha a Varšava se od roku 1992 staly pro mafie Východu spojovacími zastávkami na cestě směrem na Západ a do Spojených států. Ředitel FBI prohlásil (ve Washington Post 21. prosince 1993), že získal důkazy o stálém spojení mezi mafiemi Ruska, Cosa Nostrou New Yorku a jejich „korespondenty“ v Anglii.

Také Berlín je případ od případu podobnou zastávkou. Ukrajinská mafie, infiltrovaná a kontrolovaná jako všechny velké mafie KGB, si vyhradila základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Také Čečeni se uchytili v Meklenbursku. V roce 1991 ruská policie a prokuratura odhalily 90 spojek směrem na Západ a do Ameriky. v roce 1992 dalších 74, z nichž 40 se specializovalo na ikony a umělecké předměty, směřující do 29 západních zemí.

Zajímavé, že
za mafiánský strom se schovává les. Domnívat se, že stačí, aby západní policejní a celní služby pouze ruku v ruce spolupracovaly se svými ruskými protějšky, znamená zapomínat cíl oběžníku ze 13. srpna 1990: Vytvořit neviditelnou ekonomiku, sloužící ještě méně viditelnému aparátu.

Proto opakujeme, že komunismus je sice mrtev, ale jeho aparát zůstal, chráněn lépe než kdy dříve, neboť ve dvanácti z patnácti bývalých sovětských republik se komunistické kádry vrátily k moci. Mimoto v řadě smíšených společností zahraničního obchodu lze najít současně ruskou špionáž a bývalý komunistický aparát Tedy legální obchody mohou kamuflovat aktivní podvratnou činnost.

Nový aparát tahá za provázky nacionálního komunismu, dokonce sociálního liberalismu, který nadále považuje Západ za nepřítele. Převzal opatrně a obratně vlivové agenty, infiltrované do západních soukolí, zejména v tisku a vydavatelstvích, v Paříži pak zejména v celostátních denících a týdenících.

Nejde pouze o špionáž, ale jde především o dezinformace proti všemu, co by mohlo nějak upozornit veřejné mínění a varovat je před nebezpečím. Jde o podíl na rozklížení naší společnosti, o ironizování těch, kteří se domnívají, že ještě může existovat nebezpečná marxistická podvratná činnost, o úšklebky nad těmi, kteří znají pravdu a tvrdí, že stále jsou mezi námi v politice, masmédiích a všude jinde vysoce postavení a vlivní lidé, jako jsou například celoživotní agenti Moskvy Armand Hammer nebo Robert Maxwell, kteří představují pro svobodu a demokracii Západu a jeho občanů tu nejvyšší hrozbu. Viz:


V Rusku Boris Jelcin ví líp než my, jak a proč jeho moc „uvízla“ mezi sítěmi mafie KGB (která podle něho samého kontroluje 75% privatizované ekonomiky) a nového tajného aparátu, jehož existenci připomínáme dodnes jen my. (A pokouší se o to i naše NECENZUROVANÉ NOVINY) Viz:

Proč "naši" RUSKO-čeští mocní a vlivní kriminální politici a jejich novináři - všichni v žlodu satanských ruských tajných služeb KGB/GRU - tak nenávidí práva a svobody, které si občané proti politikům vybojovali už před 100 lety v USA: NEJVYŠŠÍ VLÁDNÍ KRIMINALITA: Tajná Zpráva o masovém rozkradení českého národního majetku populárním ruským vražedným tandemem nejvyšší satanské "Pravdy a Lásky" KGB-GRU a jejich NEJSPOLEHLIVĚJŠÍMI vládními a bankovními strukturami dnešní ČR!!! UVEDENO JMENOVITĚ!!! (Prosíme o další INTENZIVNÍ šíření!!!!!!!)

Nová vtělení mafiánsko-komunistického spojenectví

(Pierre Verluise, Pařížský deník 21. března 1994)

Pierre de Villemarest, který po dlouhou dobu pracoval ve francouzských zpravodajských službách, je znám jako odborník na východoevropské země, o kterých publikoval patnáct knih, mj. „GRU, nejtajnější ze sovětských zpravodajských služeb“. Odhaluje zde vztahy postsovětských mafií s tajným komunistickým aparátem. To napomáhá vysvětlení množících se postsovětskomafiánských projektů v zahraničí.

Deník: Je Francie chráněna před postsovětskomafiánskými projekty v zahraničí?

Pierre de Villemarest: Uvedu čtyři či pět příkladů, které odpovědí na vaši otázku.

- Od roku 1988 existují spojení sovětských mafií v Lyonu, v Provenci, na Azurovém pobřeží a v Marseille. Ty mafie tam perou špinavé peníze, zejména investicemi do nemovitostí.

- V roce 1993 jeden Rus sídlící v Londýně dělal zvláštní nákupy na jihozápadě Francie. Byl schopen nakoupit několik pozemků, ale žádal platit v hotovosti. Nechci stopy, prohlásil. Rus procházející se s půl miliónem franků v bankovkách, to se zdá být podivné.

- Jeden francouzský zprostředkovatel nemovitostí, značně aktivní na západních předměstích Paříže, mohl za pouhých deset symbolických franků získat šedesátihektarový pozemek ve středu Moskvy na náměstí Jurije Gagarina. Co za tento dobrý, leč podivný obchod? Tento francouzský zprostředkovatel poskytl dvanáct milionů franků jedné společnosti, která je jen poštovní schránkou v Moskvě, zatímco skupina tohoto zprostředkovatele teoreticky nedisponovala takovými možnostmi, protože byla v bankrotu. Podle generála Komissarova z ruského ministerstva vnitra mafie sloužila v tomto obchodě jako prostředník. Byl v něm zapleten i Arťom Tarasov, blízký Michailu Gorbačovovi. Prokuratury Moskvy a Paříže zahájily vyšetřování.

- Týdně slouží Francouzi jako kurýři mezi Moskvou a New Yorkem pro jednoho Rusa, který tam kontroluje kriminální cikánské a židovské prostředí, působící na americkém Východě v prodeji drahých kamenů, zlata a vzácných kovů.

- Jedna francouzská skupina se sblížila se sovětským podnikem, založeným KGB a pak dublujícím pro mafii. Tím sovětským podnikem byla společnost ANT, založená 1987 pod kontrolou KGB. V roce 1989 francouzská skupina získala povolení dodat do SSSR potřebné počítače výměnou za stavební materiál, suroviny a chemické výrobky dodávané ANT. Ryžkov, tehdejší premiér, přijel v březnu 1989 do Paříže dojednat rozvoj těchto obchodních vztahů. Operace se však zvrtla v dubnu 1990. Skandál odhalil, že ANT vyvážela sovětský vojenský materiál. Štáb sovětské armády v Berlíně tak mohl - prostřednictvím ANT - přímo kasírovat několik desítek milionů dolarů oplátkou za nezákonné vývozy vojenského materiálu. Tak bylo převedeno 61 milionů dolarů na tajná konta ve Švýcarsku, ve Finsku a ve Spojených státech. Skandál propukl proto, že generálmajor Dovgan nechal operaci prasknout. Byl spjat s vojensko-průmyslovým komplexem a měl za povinnost dohlížet na obchod se zbraněmi. Zuřil kvůli některým kšeftům ANT, uskutečněným bez jeho vědomí, proto vyprovokoval krizi, kterou projednávalo dokonce politbyro. „Pololegální“ operace KGB pravděpodobně byla zdvojena nelegální operací mafiánů, kteří infiltrovali tento obchodní okruh.

Dotýká se to i jiných zemí západní Evropy?

Velká Británie, Německo a Švýcarsko také trpí šířením postsovětských mafií. Jako v Paříži, ruské mafie tam nakoupily řadu bytů. Londýn mimoto hraje důležitou roli v prodeji ukradených ruských uměleckých děl. Dále, dva Čečeni tam byli v březnu 1993 zavražděni. Co je k tomu známo: Koncem podzimu 1992 bratři Ucijevové, čečenského původu, přijeli na břehy Temže. Přivezli sebou dva milióny dolarů. Oficiálně byli pověřeni presidentem Dudajevem zkoumat možnosti vytisknout v Anglii bankovky a osobní doklady pro toto bývalé sovětské území toužící po nezávislosti. Bratři Ucijevové nicméně kontaktovali barony britského kriminálního prostředí.

V březnu 1993 byl jeden z bratrů nalezen zavražděný v bytě, který si koupili v Londýně za milion liber šterlinků. Policie poté nalezla mrtvolu druhého z bratrů v bedně uložené na okraji Londýna. Za zločin, příznačný pro ono prostředí, policie zatkla dva podezřelé. Co je podivné, že z Moskvy vyslali do Londýna vyšetřovací komisi. Kreml neuznával nezávislost Čečny. Ale šéf ruské delegace, jistý Martirosjan, byl brzo po příjezdu v Londýně zatčen. Byl obviněn, že z Moskvy řídil vraždu obou bratrů. Našli ho v cele oběšeného. Celá záležitost byla uložena k ledu.

Jak je tomu v Německu a ve Švýcarsku?

Pozorovatelé zaznamenali v Německu typicky mafiánskou dělbu území. Ukrajinské mafie mají základny v Pomořansku a Meklenbursku v bývalé NDR. Čečeni operují v Braniborsku...

Pokud jde o Švýcarsko, umožnilo uložit část postsovětského kapitálu unikajícího na Západ. Tak president Kyrgyzstánu (v roce 1994) byl v roce 1992 obviněn, že uložil za pomoci letadel společnosti Seabeco 1,6 tuny zlata v Curychu. To bylo přetaveno skupinou Drahé kovy a.s. Métalor.

K řadě míst, kam se šíří postsovětské mafie v zahraničí, je třeba dodat Polsko a Čínu. Zejména z území kaliningradské oblasti ruské mafie nyní kontrolují větší část polské organizované kriminality. To je zřetelné zejména pokud jde o drogy a prostituci. A v březnu 1993 byly doloženy přinejmenším dva spojovací kanály ruského mafiánského podloudného obchodu v komunistické Číně. Do podloudnictví se zbraněmi a drogami byli zapleteni vysocí důstojníci ruských oblastních štábů námořnictva a letectva na Dálném Východě. Tento přehled šíření postsovětských mafií do zahraničí není pochopitelně vyčerpávající. Bylo by možno uvést další země, jako Jižní Afriku, a kontakty na medellínský drogový kartel.

Jak rozumíte tomuto zmnohonásobení mezinárodních vztahů sovětských a postsovětských mafií?

Tento vývoj je výsledkem působení dvou faktorů. Z jedné strany, jak poznamenávají pozorovatelé již od let šedesátých, v sovětské a pak postsovětské společnosti narůstá její mafiánská úchylka či úpadek. Z druhé strany pak během Gorbačovovy éry byl realizován tajný projekt s cílem vytvořit nový aparát komunistické strany. Pro své financování tento aparát rozvinul nezákonné praktiky a své vztahy se sovětskými a postsovětskými mafiemi. Z toho plyne tedy propojení mezi aparátníky a mafiány.

Zahraniční rozvědka SVRR pod vedením Primakova zejména používá mafii pro financování tajného aparátu strany. Zatímco armáda a vojensko-průmyslový komplex prostřednictvím řady pokoutních obchodů činí totéž. Tak mafie, tajné služby a vojsko jsou spojenci ve financování a podporování tajného aparátu strany.

Po pořádku, jaká je chronologie vývoje mafií v Sovětské svazu?

Podle generála Gurova z ministerstva vnitra se v Rusku objevil organizovaný zločin na začátku let šedesátých. Nedostatek způsobený sovětským systémem vyvolal jako reakci paralelní ekonomiku, díky protekci uvnitř komunistického aparátu. V roce 1968 se KGB zúčastnil v Rostově na Donu schůzky, během níž byly navázány svazky mezi kmotry mafie a hospodářským aparátem, poté politickým.

Když se stali generálními tajemníky, ani Andropov, ani Gorbačov nerozvinuli do šířky boj proti této mafiánské úchylce sovětského režimu. Ta se tedy zvětšila v letech osmdesátých a na začátku devadesátých let.

Co je nyní známo o vytvoření nového komunistického aparátu?

Tento vývoj byl spuštěn v roce 1987, s výslovným Gorbačovovým souhlasem, a byl konkretizován v roce 1990. A to tajným oběžníkem, redigovaným řadou pracovníků oddělení administrativních orgánů ÚV, kteří pod vedením Lukjanova řídili sovětské tajné služby. Ten dokument nalezli koncem roku 1991 dva vyšetřovatelé prokuratury v Moskvě, Sergej Aristov a Vladimír Dimitrijev. V roce 1992 Lev Timofějev odhalil jeho obsah ve Spojených státech v knize Tajní ruští vůdcové, vydané u Alpeda H.Knopse. Tento tajný oběžník s datem 23.srpna 1990 má název: „K naléhavým opatřením v zájmu organizování obchodních aktivit strany doma i v zahraničí“. Tato opatření předpokládala zorganizování další ekonomiky, utajené, pro financování tajného stranického aparátu. V zájmu toho byl jeden z tajemníků pověřen vytvořením odpovídajících ekonomických struktur, jako jsou nadace, sdružení, firmy, společné podniky, mezinárodní konzorcia... „s cílem vytvořit neviditelnou ekonomiku strany“. Tento oběžník rovněž předpokládal vytvoření banky, oprávněné provádět operace v cizí měně a investovat tvrdé valuty do mezinárodních firem, kontrolovaných zahraničními komunistickými stranami.

Pokračovalo to i poté?

Ano, v roce 1992 existovalo dvanáct bank pod kontrolou tohoto tajného aparátu, jako Tokobank a Avtobank. Tyhle dvě vedly jednání s mocnými bankami a podniky ve Spojených státech, ve Francii a Velké Británii. Tak byl ustaven od roku 1990 nový finanční aparát jako průčelí legálních firem, který obchoduje a sdružuje se s cizími podniky v zájmu udržení podzemního komunistického aparátu. Předcházející vztahy mezi nomenklaturou komunistické strany a mafiemi poukazují na to, že mafie byly naroubovány na tento projekt s vojensko-průmyslovým komplexem a ruskými tajnými službami. Vše ukazuje na to, že mafie se na tom podílejí aktivně, zejména poskytováním svých spojení pro úniky postsovětského kapitálu. Jen pokud jde o samotné Rusko, dnes to činí přes jednu miliardu dolarů měsíčně! Z tohoto spojení sil vznikla mocná souhra, která vysvětluje zmnohonásobení postsovětského mafiánského šíření do zahraničí. Zbývá otázka, zda se mafie podílejí na projektu financování tajného aparátu, aby se chránily, nebo zda ruské tajné služby mají kontrolu nad těmito mafiemi. V daném okamžiku je již známo, že průkazně existují spojení mezi ruskými tajnými službami a postsovětskými mafiemi. A ředitel americké FBI prohlásil dne 29.prosince 1993, že má důkaz, že jsou již vytvořeny vazby mezi organizovaným zločinem Ruska, Cosa Nostrou v Itálii a kriminálním prostředím ve Velké Británii. Není tohle nová internacionála?

Zpráva tajné vyšetřovací komise
pro presidenta Borise Jelcina:


Co o penězích ruských komunistů
zjistila Burbulisova komise!

Dnes již málokdo pochybuje o tom, že události roku 1989 v evropských zemích tzv. socialistického tábora byly řízeny a koordinovány z jednoho mocenského centra. S velkou rozhodností lze tvrdit, že šlo o – možná trochu obrazně, ale nanejvýš přesně – dobře připravené PŘEDÁNÍ MOCI Z LEVÉ RUKY DO PRAVÉ, PŘIČEMŽ OSOBA ZŮSTALA STEJNÁ. Nešlo ve skutečnosti o revoluci, ale transformaci absolutní politické moci dřívější uzavřené a proto v globálním měřítku nekonkurenceschopné komunistické politické, ekonomické a represivní elity, za rozhodující pomoci špinavých peněz tohoto státního organizovaného zločinu, v globální ekonomickou moc kapitalistickou a tím opět v mnohem nebezpečnější moc politickou! Kdo má dnes k disposici miliardy, jakéhokoliv původu, má i politickou moc…

Na takovýto mocenský transfer se však bylo třeba připravit a zajistit výhodný start v „nové době“. Oligarchie komunistických stran, část mocenského aparátu a vládní byrokracie sice disponovala možnostmi bez hranic, zejména pokud jde o vzájemné vazby a známosti, o kterých se řadovým komunistům, neřku-li nekomunistům, ani ve snu nezdálo, ale přesto bylo třeba zajistit co nejvýhodnější startovní pozici, kterou by nemohlo naprosto nic a za žádných okolností ohrozit. A o této neohrozitelné pozici v rozhodující míře rozhodovaly peníze, které byly k dispozici nebo které bylo možno získat od Západu.

Řada odborníků soudí, že tuto roli sehrály a stále sehrávají prostředky, které se ztratily z majetku komunistických stran sovětského bloku a z jejich státních rozpočtů. Již jsme psali o důležitém materiálu francouzského listu Paris Match, který zveřejnil drsná fakta o tom, jak mizely peníze z fondu Komunistické strany Sovětského svazu. Věnovat pozornost tomuto problému je dobré také vzhledem k tomu, že zkušenosti z SSSR mohou sloužit jako model přinejmenším pro úvahy o tom, kam se asi tak podělo nejméně půl miliardy z majetku Komunistické strany Československa, počítáno v cenách roku 1989/90, dnes tedy v částkách 10x až 15x vyšších, o jejichž zmizení se ovšem v České republice nikdo z odpovědných orgánů "nové demokratické státní moci" starých kádrů nikdy nezajímal, nezajímá a zajímat nebude...


Za dva měsíce, od května do června 1991, tedy těsně před uskutečněním neúspěšného státního převratu ultrakomunistických špiček, KGB, GRU a sovětské armády, bylo 140 miliard rublů směněno za dolary a vyvezeno na Západ. Podle cen na černém trhu to představovalo pět miliard dolarů. O něco později bylo vyvezeno sovětské zlato v hodnotě čtyři miliardy dolarů. Peníze přecházely hlavně do anglických bank, zejména BCCI a odtud na další místa. Za jeden rok(!!!) bylo za hranice Sovětského svazu TAJNĚ převedeno přibližně 280 miliard rublů, za které bylo získáno 12 miliard dolarů. Ekonomická situace sovětského státu se však tímto způsobem neupevnila – právě naopak.

Převod větších částí těchto peněz šel přes Gosudarstvennyj bank, jehož ředitelem byl Viktor Geraščenko. Ten byl poslušným vykonavatelem vůle vysokého představitele komunistické strany Nikolaje Kručina. Dodejme, že v tomto článku PŘIPOMÍNÁME JEN NEJVĚTŠÍ OPERACE, KTERÉ PŘEDSTAVUJÍ VRCHOLEK LEDOVCE…

Ihned po svém zvolení na místo prezidenta Ruské federace v červnu 1991 si Boris Jelcin vytkl úkol – zjistit, kam směřovaly peníze a zastavit krvácení ruské ekonomiky. V úplné tajnosti sestavil speciální komisi pod vedením „šedého kardinála“ Gennadije Burbulise.

Hned po neúspěšném státním převratu 25.srpna 1991 president Boris Jelcin podepsal dekret o znárodnění všeho movitého a nemovitého majetku Komunistické strany, nacházejícího se jak na území Ruska, jako i za jeho hranicemi.


Burbulisova komise se pustila do práce, nová vláda nutně potřebovala valuty. V souladu s výrokem Arkadije Volského, jednoho z nejbližších Gorbačovových lidí, prostředky KSSS měly tehdy hodnotu 4 miliardy rublů, nebo – podle oficiálního kurzu – 2,5 miliardy dolarů. Patřila sem vydavatelství a jejich zařízení, typografie, budovy, různé společnosti spojené s komunistickou stranou, které oficiálně fungovaly na území Ruské federace.

Burbulis velmi rychle začal chápat, že tato částka patří do oblasti fantazie. Na začátku října 1991 dostal Jelcin do rukou zprávu, která byla výsledkem tříměsíční kontroly finanční činnosti KSSS. Podrobně se v ní hovořilo o celém neviditelném hospodaření komunistické strany, které KSSS prováděla po mnoho let.

Bylo založeno 84 akciových společností, které byly tajně v majetku KSSS a působily v různých sférách, včetně bankovnictví, námořní dopravy, leasingu, exportních a importních podniků atd. Gigantická tajná síť se prokazatelně rozvinula nejméně do deseti zemí: Rakouska, Švédska, Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Japonska, Kanady, Filipín a USA.

Jen co se komise pod vedením Burbulise pokusila zjišťovat stopy převodu peněz do zemí, nazývaných „úrokovým rájem“, narazila na pevnou zeď mlčení. Přesto se podařilo zjistit fakta o prodeji 280 miliard rublů za 12 miliard dolarů. Nešlo však jen o stopu po penězích, protože tyto dolary místo toho, aby podpořily valutové zásoby Gosbanky, byly převedeny za hranice. Ocitly se v bankách Švédska, Kanady, Francie, Německa nebo Velké Británie.

Pochopitelně to nebylo na účtech Sovětského svazu, ale na účtech společností, vytvořených v již zmíněné desítce zemí, kde se však stopy ztrácejí. Čím dále směřovalo vyšetřování, tím zjevnější byla v očích členů komise bezmocnost a obava z katastrof.

Nad dokumenty shromážděnými komisí začaly pracovat experti. Čísla, ke kterým dospěli, byla pro Jelcina šokující. V průběhu více než 40 let, ještě do zahájení etapy „urychlení“ v roce 1990, KOMUNISTIČTÍ VŮDCI NEČINILI ŽÁDNÝ ROZDÍL MEZI STÁTNÍM A STRANICKÝM ROZPOČTEM. Byly objeveny stopy mnoha zahraničních cest členů finanční komise komunistické strany, se kterými korespondovalo převzetí značných finančních částek ze sovětských bank.

Peníze jednoduše převáželi v kufrech důstojníci KGB, kteří na hranicích nemuseli procházet běžnými kontrolami, protože vždy disponovali diplomatickým pasem. Z 300 miliard rublů zůstalo Jelcinovi v říjnu 1991 pouze 6 miliard. Z toho 4 miliardy ve formě nemovitostí na území Ruska a 2 miliardy na účtu Komunistické strany v Gosbance.


Prvním, kdo by zřejmě mohl Jelcinovi odpovědět na tuto otázku, byl Michail Sergejevič Gorbačov. Ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS za dobu šesti let věděl o všem. Vyjádřil se však, že do finančních operací strany nebyl zasvěcen. Opak se úředně "nepodařilo prokázat", přestože důkazů existovalo víc než dost! Zřejmě nikdo nenašel odvahu zatknout a uvěznit Gorbačova...

Ještě jeden člověk byl schopný ukázat, kudy unikaly tyto peníze – bývalý ministr financí Sovětského svazu Valentin Pavlov. Ten však o celé věci odmítl hovořit se slovy, že to je všechno výmysl. Burbulisova komise skončila práci konstatováním, že v letech 1989 až 1991 převedla KSSS za hranice okolo 20 miliard dolarů. Tato částka byla rozmístěna asi na 7.000 účtů v bankách ve všech částech světa. V průběhu celého toho období Sovětský svaz nepřestal žádat ústy Michaila Gorbačova od Západu další a další valutové půjčky... Když se prezidentem stal Jelcin, státní dluh Ruska se již pohyboval v desítkách miliard dolarů, přičemž na jeho vlastních kontech nezbylo prakticky nic...


(Příště se budeme věnovat tomu, proč se o mnohých věcech z oblasti transferu majetku KSSS již zřejmě mnoho nedozvíme. Mrtví totiž již promluvit nemohou...) Viz:

PIERRE DE VILLEMAREST - Zpravodajské analýzy a informace

Deník Špígl, pátek 2.září 1994

Pierre de Villemarest



I.  Tři Internacionály proti našim svobodám

1. Obnova Komunistické internacionály (1990 - 1994)    Kapitola 1

2. Zrod internacionály mafií (1990 - 1994)    Kapitola 2

3. Spojené státy, základna globalismu    Kapitola 3

4. Špionáž (1993 - 1994)   Kapitola 4

5. Od Jižní Afriky po maastrichtskou Evropu, stále tatáž operace (1994)   Kapitola 5

6. Fabiánská růže z Londýna

7. Tony Blair, opěrný bod amerických globalistů

8. Nadvláda KGB a mafií nad ruskou ekonomikou

9. Političtí vězni praví a falešní

10. Důvody, proč by Francie neměla plně integrovat do NATO

Pierre Faillant de Villemarest: Nadvláda mafií a KGB nad ruskou ekonomikou

Sdružení bývalých příslušníků tajných služeb (ASSDN) mne o výročním kongresu dne 9. května 1997 požádalo o několik slov k situaci v Rusku. Omezil jsem se na problémy, které v hospodářství znevýhodňují moc a v politice vyúsťují v boj klanů v mezidobí, kdy byl Jelcin potvrzen (dočasně) ve své funkci. Komplexní pohled na ekonomiku jsem publikoval v Aktech CEI 1993-1994, který dosud platí, protože jedním z klíčů k situaci je tajný oběžník ÚV KSSS z 23. srpna 1990. Ten po zasvěcencích KSSS a KGB požadoval, aby v Rusku i v zahraničí rozmístili tajné fondy, které by umožnily vytvořit „neviditelnou ekonomiku“, sloužící obnově komunismu. Tyto fondy svými miliardami dolarů umožnily aparátníkům v privatizacích zakoupit tisíce malých i velkých podniků v Rusku i v zahraničí. Zde k tomu uvádím několikero upřesnění:

Podle doznání ruského ministra vnitra na 40% z dvou tisíc bank a více než patnácti set obchodních společností je pod plnou kontrolou mafií. Velké průmyslové komplexy (nafta, plyn, automobilní průmysl, doprava) jsou jimi přenasyceny. V roce 1994 uvnitř vojenského zásobování bylo na 420 mafiánských buněk.

Během celostátních a regionálních voleb od roku 1991 se dostalo do Dumy nebo do provinčních shromáždění na 2370 bývalých příslušníků KGB, o kterých je to veřejně známo. Poté, co v letech kolem roku 1990 slaďovali svůj podíl na nezákonných převodech a vytváření miliardových fondů, nyní jejich spojenectví pokračuje. Proto také nyní dochází k úniku 50 až 60 miliard dolarů ročně z Ruska do zahraničí.

Před čtyřmi roky CEI označilo Kypr, na kterém je otevřeno na dva tisíce tajných ruských účtů /Kyperské firmy v ČR zastupuje pražská advokátní kancelář JUDr Petra Tomana, která k tomu pověřila Mgr. Stanislava Devátého. Oba byli klíčovými členy druhé Parlamentní vyšetřovací komise událostí 17. listopadu 1989 a Stanislav Devátý se později díky svým zásluhám stal prozatimním ředitelem civilní kontrarozvědky BIS - pozn. NN/ za platformu přerozdělování a provětrávání těchto peněz. Totéž na Bahamách /Kde "nás" reprezentuje další velký Čech, důvodně podezíraný z práce pro KGB, "harvardský Američan" Viktor Kožený, kterému se podařilo ve spolupráci s vysokými důstojníky StB vytunelovat zcela veřejně část republiky a tyto prostředky přelít do bývalých států Sovětského svazu - pozn. NN/  a jiných karibských ostrovech, kde existuje přinejmenším 120 firem a simulovaných bank (z nichž tucet byl zrušen či uzavřen začátkem roku 1997).

Moc v Rusku má z těchto důvodů tyto základní problémy: stálá finanční „černá díra“ v rozpočtu, přesahující dluhy poplatníků, a z toho plynoucí tří- až šestiměsíční zpožďování výplat Většina ruského vojenského rozpočtu jde na výzkum a vývoj nových zbraní, na což doplácejí důstojníci a vojáci. Naopak asi tři až čtyři sta tisíc mužů ve zbrani MVD (vnitra), které je státem ve státě, nemá tyto problémy. Ani Mezinárodní měnový fond, ani Světová banka, natož naše vlády, se tím, zdá se, nijak neznepokojují...

Lidmi nebezpečnými pro svobody v Rusku jsou - kromě třinácti bankéřů, kteří obklopují přímo ve vládě Jelcina - Boris Berezovskij, bohužel jím jmenovaný číslem dvě v Radě národní bezpečnosti, a Viktor Gusinskij. Oba jsou spolu s bývalým a nynějším KGB stále aktivnější, aby udusili tisk, a to v souladu s premiérem Černomyrdinem.

Aby neutralizoval ty, které má za svém stínu, Jelcin rozehrává jedny proti druhým. Tak velmi neoblíbený Anatolij Čubajs, autor nekontrolovaných privatizací, je druhým mužem za premiérem; stejně tak Boris Němcov, rovněž druhý muž, čelí Čubajsovi a současně generálu Lebeďovi.

Z tohoto boje klanů těží jen komunistická strana (má půl miliónu členů) za podpory 22 % voličů. Proč? Protože ke své hře s národním komunismem přidala kampaň proti korupci. Aby se ochránili z této strany, Berezovskij a Gusinskij (který je zároveň předsedou Kongresu Židů Ruska) požádali v dubnu 1997 Jelcina, aby přistoupil na vládní soužití s komunistickou stranou...

(L Lettre ďInformation du CEI, 1997, č.5),                     


Grzegorz Górny,
šéfredaktor polského časopisu

Přestože Polsko, Česká republika, Slovensko a Maďarsko patří do NATO a do Evropské unie, mnoho pravidel jejich veřejného života připomíná spíše realitu Společenství nezávislých států než západních demokracií.

Po pádu berlínské zdi, rozpuštění RVHP a likvidaci Varšavské smlouvy začali Poláci (a Češi i mnozí jiní) na postsovětský východ zahlížet s pocitem nadřazenosti a začali naši zemi porovnávat se západními demokraciemi. Přitom se zdá, že aby člověk lépe porozuměl tomu, co se děje v Polsku a ve všech dalších (post) komunistických zemích střední a jižní Evropy, potřeboval by rozumět tomu, co se děje v Rusku nebo alespoň na Ukrajině.

Dominance postkomunistů, napříč všemi stranami!

Kdo má v těchto zemích ne optickou, ale reálnou moc? Ten, kdo má vliv v administrativě, obchodě, médiích, armádě a v tajných službách. V západních demokraciích jsou to většinou oblasti do velké míry odpolitizované. V Polsku a v bývalých republikách řízených Moskvou jsou přitom nejen velmi zpolitizované, ale také jsou ovládané pouze jednou stranou politické scény. Vliv bývalé antikomunistické opozice je v této oblasti spíše symbolický, pro okrasu, přičemž moc se hromadí v postkomunistickém táboře. Až teprve v rámci tohoto tábora dochází k různému dělení a drolení na jednotlivé poststranické nátlakové skupiny, které občas spolupracují a občas mezi sebou soupeří.

V Rusku a na Ukrajině jsou to různé klany a skupiny oligarchů, spjaté obyčejně s jednotlivými sektory hospodářství a s tajnými službami. Podobně to začíná probíhat v Polsku, (ale i všude jinde), kde – jak napsal Cezary Michalski – „SLD je dnes jedinou stranou schopnou vládnout, není tedy divu, že se reálný politický život začíná pomalu přenášet do jejího nitra a reálná polská politika se pomalu stává politikou jejích frakcí“.

Bývalí demokratičtí disidenti přestali mít na vlády postkomunistů vliv. Buď se nacházejí v hluboké opozici, nebo se připojili ke svým někdejším pronásledovatelům, aby zvěrohodnili jejich politiku. To je případ třeba Andrzeje Celińského a Barbary Labudové v Polsku nebo části aktivistů ukrajinského Ruchu.

Takový obraz rozdělení politické scény, ve kterém původní protikomunistický opoziční tábor hraje nanejvýše roli druhořadých postav, se pomalu začíná usazovat také v médiích. Při příležitosti návrhu na novelizaci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání jeden z vedoucích představitelů Agory Piotr Niemczycki na stránkách deníku Gazeta Wyborcza (6. 2. 2002–7. 2. 2002) řekl: „Ve sporu kolem tohoto zákona se střetly dvě vize polské demokracie a tržního hospodářství.“ Tato „dvě Polska“ jsou podle něj vize Leszka Millera s médii podřízenými moci a informacemi pod kontrolou vlády a vize Aleksandra Kwaśniewského s volným trhem, slušnou konkurencí a různorodostí nabídek.

Že by se volba nekomunistické cesty omezovala jen na tyto dvě alternativy?

Je zde ještě Andrzej Lepper. (V České republice Miroslav Sládek nebo tzv. Dělnická strana sociální spravedlnosti, Holešovská výzva s osvědčeným a dobře řízeným Jaroslavem Popelkou a mnozí další, včera, dnes a zítra, pozítří, dokud konečně nezmoudříme...)

Umělá negativita“

Naši publicisté, zvyklí srovnávat se západními zeměmi, často stavějí Leppera (Miroslava Sládka, Dělnickou stranu sociální spravedlnosti, Holešovskou výzvu, atd.) do jedné roviny s Le Penem. Řidčeji se objevuje paralela s Vladimírem Žirinovským, a to je škoda, poněvadž porovnání s Ruskem se zdá mnohem trefnější.

Žirinovského "ultrapravicová" strana (LDPR) - jak uvedl bývalý primátor Petěrburgu Anatolij Sobčak, než ho stačili zavraždit - vznikla v roce 1990 na rozkaz Michaila Gorbačova a politbyra ÚV KSSS. Peníze na rozjezd seskupení (tři miliony rublů) přidělil ústřední výbor komunistické strany... Přestože LDPR byla až zatvrzele protivládní, při hlasováních, jež měla pro Kreml zásadní význam, vždy podpořila vládu. Byla křiklavě opoziční, ale její reálná činnost vždy působila ve prospěch vládnoucí garnitury. Sváděla tím rebelantské společenské nálady do předvídatelného a nejspolehlivějšími kádry vždy dokonale kontrolovaného koryta(!!!) a představovala znamenitého strašáka při vyjednávání se Západem – jako eventuální alternativa momentální mocenské struktury, pokud Západ nevyjde momentální mocenské garnituře maximálně vstříc a neustoupí jí ve všech jejich vyděračských požadavcích.

Žirinovskij dokázal veřejně ječet na jelcinovské ministry, polévat je před kamerou vodou nebo se na ně v parlamentním sále vrhat pěstmi. Lepper nadává vládním politikům do darebáků a zločinců, obviňuje je z obrovských defraudací a korupce. Ani jeden z nich však za to nebyl pohnán k odpovědnosti. Místo toho byli oba zvoleni do analogických funkcí – Žirinovskij se stal místopředsedou Dumy a Lepper místopředsedou Sejmu.

Sebeobrana se prezentuje jako tvrdý kritik vlád SLD, ale když jde o ty nejdůležitější otázky, například o lustrace nebo o volební systém, zaujímala vždy stejný postoj jako postkomunisté. Kromě toho provádí nové rozdělení politické scény, a to způsobem výhodným pro postkomunisty. Bude-li Lepperovi dále dovoleno destabilizovat stát, nastane zanedlouho nezbytnost sjednotit všechny demokratické a protržní síly v zemi na obranu před „lepperiádou“. A postavit se do čela „strany pořádku“, která se postaví proti „straně vzpoury“, k tomu v této chvíli nemá nikdo lepší dispozice než postkomunisté.

Obálka časopisu Wprost, na které je Andrzej Leper s knírkem a účesem á la Adolf Hitler s nápisem „Heil Lepper!“, nenechává nikoho na pochybách: nové rozdělení nebude definováno v kategoriích politického boje, ale války dobra se zlem. Jde-li o takový konflikt, nemá nikdo právo zůstat stranou, všichni se musejí sjednotit pod společnými prapory. Taková politika, která antikomunisty, demokraty i liberály přiměla hlasovat pro postkomunisty Jelcina a Kučmu, Zemana, Tošovského aj. se úspěšně prováděla napřed v Rusku i na Ukrajině.

Politický kapitalismus

Analogie mezi Polskem (Československem a všemi ostatními) a bývalými sovětskými republikami vyplývají z podobné geneze postkomunistického systému. Všude se odehrála „revoluce shora“, došlo k „obdarování komunistické nomenklatury“ a objevilo se „hybridní vlastnictví“ a „politický kapitalismus“. Jak píše Jadwiga Staniszkisová: Dobře viditelný přelom sloužil k zakamuflování mocenské kontinuity.“

Někdejší komunistická nomenklatura, pevně svázaná s Moskvou a jejími tajnými službami, od samého začátku ovládala pravidla hry na pomezí ekonomiky a politiky a rozhodovala o možnostech jednotlivých subjektů na trhu. Ovládala i taková centra „strukturální moci“, jako jsou komerční banky či komercializované veřejné fondy. Z předchozího systému si přinesla osobní vazby, přístup k informacím i způsob, jak se dostat do nových institucí (již po transformaci). To všechno byla při tomto střetnutí tak veliká převaha, že přes formální pád komunismu - po kterém nenásledovala žádná debolševizace - rozhodla o tom, že politicko-hospodářský život podle plánů Moskvy zcela ovládli "bývalí" komunisté (nezapomeňme, že bývalý promoskevský komunista je naprosto totéž, co bývalý černoch!).

To rozhodlo rovněž o podobě celého státu i trhu... Ve své knize Postkomunismus píše již zmíněná Jadwiga Staniszkisová: „Trh se, podobně jako stát, skládá z neviditelných pavučin, upředených klientelismem, politickými a skrytými služebními vazbami. Právě takové jsou, mezi jinými, neviditelné společnosti, řízené tajnými službami, které disponují veřejnými fondy.“

Není tedy divu, že tisk čas od času informuje o podivných spojeních na hranicích politiky, byznysu, zločineckého světa a tajných služeb. Člověkem, který v sobě všechny tyto okruhy na nejvyšší míru spojuje, je třeba takový Alexandr Gawronik – je v jedné osobě senátor, byznysmen, gangster a agent SB (analogické české StB). Takových postav je více. Nedávno například bývalý šéf ministerstva vnitra uvedl v rozhovoru pro periodikum Gazeta Polska, že účetní pruškovského gangu má legitimaci SLD.

Spojení tohoto druhu, v západních demokraciích nemyslitelná, jsou v postkomunistických zemích na denním pořádku. Zlehčují u občanů víru v zákonnost státu. Ničí i tak křehký étos solidní a viditelné práce, neboť každý úspěch je v tomto kriminálním prostředí výsledkem nečistých úmluv, a nikoli vynaloženého úsilí a osobních schopností a kvalit. Dlouhodobě je to zdroj totální společenské demoralizace a příhodná půda pro nepoctivost a korupci bez hranic, které vidíme už desítky let v Rusku a na Ukrajině, kde se jejich občané, z naprosté bezmoci a bezvýchodnosti, raději upíjí k smrti...

Gangsterský mýtus

Patologičnost postkomunistického systému má vliv na všechny sféry veřejného i soukromého života. Není proto divu, že podle výzkumů profesora Tadeusze Hanuska z Jagellonské univerzity touží kolem půl milionu mladých Poláků vstoupit do světa zločinu. A tak jediné země v Evropě, ve kterých jsou gangsteři a mafiáni v masovém rozsahu osobními vzory mládeže, jsou postkomunistické země a tam hlavně Rusko a Ukrajina.

Filmů o mafiánech se jak v Rusku, tak v Polsku natáčí hodně. Ve všech těchto (post) komunistických zemích naopak chybějí jiné obrazy, rozšířené například ve Spojených státech. Jsou to filmy ukazující lidi, kteří se pouštějí do souboje se zkorumpovanými politiky nebo velkými koncerny, a navzdory všem protivenstvím dokáží záležitost dotáhnout do zamýšleného konce. Takové obrazy vracejí americké společnosti víru v zákonnost státu a v triumf spravedlnosti.

Vtip však spočívá v tom, že filmy, jako například Erin Brockovič (s Julií Robertsovou) nebo Informátor (s Al Pacinem), vznikly na základě autentických příběhů, které se v USA opravdu staly. V Polsku, Česke republice na Slovensku ani v Rusku nebo na Ukrajině naopak takové filmy nejsou, protože tam nejsou takové příběhy. A takové příběhy se tam neodehrávají, poněvadž nejsou splněny dvě základní podmínky, jimiž je existence veřejného mínění, které by bylo s to vyvíjet nátlak na vládnoucí kriminální politickou vrstvu, a existence správně fungujícího soudního systému, schopného odolat nátlaku vládnoucí kriminální politické vrstvy. Je příznačné, že jediný film tohoto druhu, jaký se v Polsku objevil, skončil porážkou hlavního hrdiny. Ve filmu Gry uliczne Krzysztofa Krauzeho se reportérovi, který se pokouší rozluštit tajemství smrti protikomunistického aktivisty Stanisława Pyjase (v České republice tajemství smrti křesťanského protikomunistického aktivisty Pavla Švandy /1959 - 1981/, viz Pavel Švanda (křesťanský aktivista) – Wikipedie + Může za smrt Pavla Švandy na dně propasti Macocha komunistická StB?) + Pavel Švanda - život + + +, nepodaří rozmotat klubko, spojující bývalé estébáky a dnešní politiky s vraždou krakovského (brněnského) studenta. Tato naprostá občanská bezmocnost - tedy pravý opak demokracie - nejlepším způsobem odráží dnešní situaci Polska, České republiky, Slovenska, Ruska či Ukrajiny...

Z polštiny přeložila Petruška Šustrová

Skutečné vlastníky českých firem
kryje 14 nastrčených jednatelů
ruských tajných služeb KGB/GRU!
21.000 vlastníků světových firem
kryje pouze 28 osob (dvacet osm)
- bílých koní ruských KGB/GRU!!!

3. října 2013, 10:50 | Dnes

Eliška Bártová

- Mezinárodní tým investigativních novinářů společně s britským deníkem The Guardian vytvořili po svém pátrání ve spleti offshorových firem seznam 28 lidí, které označily za „nastrčené jednatele" kryjící skutečné vlastníky více než 21 tisíc firem po celém světě. Je do nebe volající ostudou - která se už bohužel stala dávno železným pravidlem - že tohoto mimořádného úspěchu dosáhli západní novináři, ale ne západní tajné služby, které jsou za tuto práci z našich daní placeny.

Deník Insider nyní zjistil, že polovina ze jmen na seznamu figuruje či figurovala přímo nebo přes mateřské zahraniční společnosti v minimálně 30 českých firmách, jejichž skuteční vlastníci jsou díky tomu nedohledatelní, což ovšem naši BIS, policii či státní zastupitelství ani v nejmenším neznepokojuje...

Nikdy přitom nelze vyloučit - ba právě naopak, protože proč by to jinak dělali - že skrytým majitelem je někdo z významných politiků či důležitých úředníků z institucí, jež firmám dávají veřejné zakázky, anebo se za těmito nastrčenými lidmi skrývají protizápadní tajné služby nebo na ně napojené a jimi řízené teroristické skupiny. Popřípadě že může jít o kriminální praní špinavých peněz velkého rozsahu ruského státního nebo nestátního organizovaného zločinu či umožňování rozsáhlé politické, masmediální nebo úřední korupce.

Insider například dohledal, že ve společnosti Caldershot Finance Ltd., která sice sídlí v Londýně, ale v Česku vymáhá pohledávky zdejších dlužníků, se vystřídali dokonce tři „nastrčení jednatelé." Od letošního roku Caldershot Finance vlastní společnost IPB Real Investment.

Důsledně kryti

Služeb lidí ze seznamu investigativců využívají či využívali také developerská firma Crescon a minoritní vlastník energetických společností - KOR Business -, soukromý letecký přepravce ABS Jets nebo také známá poradenská firma Akont.

Všechny tyto společnosti, respektive jejich britské matky, pojí stejná skutečnost, že skuteční vlastníci jsou v britském obchodním rejstříku důsledně skryti za akciemi na doručitele - bearer.

V mnoha případech pojí tyto firmy také stejná londýnská krycí adresa, na které však nelze konkrétní názvy firem nalézt.

Někteří z nastrčených jednatelů figurují v českých firmách také přímo. Především jde o společnosti, které se zabývají poskytováním virtuálních kanceláří, registračních adres či zakládáním firem na klíč - například Office House, Společnosti Online, Sol Management Services nebo již zmíněný Akont.

Čtyři případy

Insider podrobně prozkoumal čtyři příklady. Tady jsou:

Případ Caldershot Finance Ltd. - ZDE

Případ Crescon (UK) Ltd - ZDE

Případ Akont - ZDE

Případ KOR Business - ZDE

(dostupné pro předplatitele deníku Insider, možno koupit jednorázově i jediné číslo)


(Playboy, číslo 7/ červenec 1993, str. 48 - 51 a 120 - 125)

Ruský prezident přišel generálovi poblahopřát osobně. Odpoledne 20.října 1992 se Boris Jelcin nechal zavézt konvojem černých limuzín značky "Zil" z Kremlu na Lubjanku. Do neblaze proslulého hlavního sídla tajné služby. Dynamický jako vždy, v rozepnutém kabátě, se vřítil do pompézní budovy z šedočerné žuly. Stráž překvapeně zasalutovala, když prezident vstoupil do výtahu jedoucího do čtvrtého poschodí. Této stavbě se v Moskvě říká pouze "zóna". Je to nejsvětější centrum moci té největší a nejagresivnější tajné policie na Zemi. Odsud je řízeno 50.000 důstojníků, 90.000 techniků a správních odborníků, 60.000 specialistů na odposlech a šifry, minimálně 240.000 po zuby ozbrojených pohraničníků a zvláštních jednotek a také přibližně deset miliónů NS (neoficiálních spolupracovníků), tedy udavačů.  "Zóna" je považována za nejlépe hlídanou administrativní budovu v Rusku.

V největší z mnoha pracoven táflovaných dřevem sídlí generál milice Viktor Barannikov, důstojník - kariérista s masitým nosem a energickou bradou. Od té doby, co ho Jelcin 24.ledna 1992 překvapivě jmenoval šéfem Ministerstva bezpečnosti – MBR (Ministěrstvo Bezopasnosti Rossiji), chodí Barannikov často v civilu. I kancelář vypadala v den návštěvy prezidenta téměř mírumilovně. Na konferenčním stolku se vršily blahopřejné telegramy. Generál měl toho 20.října narozeniny, bylo mu 52 let.

Jelcin zůstal v Barannikově kanceláři jen pár minut. Sotva svého přítele objal, naléhali elitní vojáci skupiny Alfa, že je čas k odchodu. Nervózně pozorovali Jelcina pospíchajícího zpět po rudých běhounech, které pokrývají dlouhé, klikaté chodby. Tělesná stráž hlavy vlády nedůvěřovala důstojníkům střežícím Barannikovo hlavní sídlo. Právem: Jelcin sice zrušil název Komitět Gosudarstvěnnoj Bezopasnosti (KGB),  ale nikoli ducha a aparát této neblaze proslulé tajné policie. Bylo propuštěno pouze 56 (slovy padesát šest!!!) z 50 000 důstojníků KGB - a těch pár skutečných demokratů v Moskvě, stejně jako západní služby, už dávno varuje, že nové Ministerstvo bezpečnosti (MBR) pod vedením Barannikova, představuje největší reálné nebezpečí pro mladou a zranitelnou ruskou demokracii.

Svojí krátkou návštěvou v "zóně" chtěl Jelcin podle názoru pozorovatelů demonstrovat své dobré vztahy k šéfovi tajné služby a ukázat, že nezná strach. Marný podnik: Barannikov sice v současnosti stojí za Jelcinem, ale mezi většinou pracovníků MBR na vedoucí úrovni je prezident krajně neoblíben. Vysoce kvalifikovaní odborníci těchto služeb považují Borise Jelcina za blázna, který se svým rustikálním charismatem a heslem "demokracie" nebaží po ničem jiném než po absolutní moci.

Ale KGB Borise Jelcina nikdy nechtěla. Když se pak najednou dostal do čela vlády a naklonil si ruský lid, zvyklý trpět, akceptovali důstojníci novou situaci se skřípěním zubů. Od začátku 80. let přece jenom s něčím takovým počítali.

Přední analytici sovětských tajných služeb už na přelomu 60. a 70. let přišli na to, že komunistický systém nevyléčitelně trouchniví. Nejlepší mozky, pověřené předsedou KGB Jurijem Andropovem, který se později dostal až do čela Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) a tim k vládě nad celou zemí, začaly přísně tajně hledat strategii, jak zemi zachránit jako světovou mocnost. Byly připraveny obětovat zkostnatělou státní komunistickou stranu i její senilní vedení gigantickému programu změn.

Perestrojka a glasnosť nebyly vymyšleny v Kremlu, nýbrž v myšlenkových továrnách KGB. Cílem ovšem nebyla demokratizace země, nýbrž udržení Sovětského svazu jako světové velmoci. Občanská práva, svoboda tisku, tržní hospodářství a prezidentská ústava, podobající se demokratické – s tím by se tajné služby smířily jako s nezbytným přívažkem.

"Koncepce dalekosáhlých reforem v Rusku vznikla tady", zdůrazňuje Andrej Černěnko, mluvčí MBR, nástupnické organizace KGB. "Naše reformní návrhy sahaly dokonce hlouběji než všechno to, co kdy dokázala politika." Tuto verzi potvrzují i různé západní prameny.

Muži z tajných  služeb, KGB a armádní GRU, pozorovali koncem osmdesátých let poněkud frustrovaně nejprve sebevražedný Gorbačův cik cak kurz, potom diletantský puč reakcionářů v srpnu 1991 a nakonec rozbití Sovětského svazu ješitným Borisem Jelcinem.

Žádná z mocenských složek, střežících v dobách sovětské minulosti pořádek, nepřestála tuto dobu dramatických změn a chybných rozhodnutí bez úhony. Komunistická strana je rozbitá. Ruská armáda, špatně placená a demoralizovaná po afgánském neúspěchu, se stáhla do svých zpustlých kasáren. Vojenskoprůmyslový komplex je před bankrotem. Milice ve své úplatnosti masově přeběhla k mafii. Dezorientovaný lid se při tehdejší míře inflace 2600% stará jen o to,  jak dostat máslo na chleba. A Jelcinova vláda se topí v chaosu neschopnosti. Jen staré struktury KGB jsou nedotčené.

"Naši lidé tady sedí a vědí, že to umějí líp než politici", stěžuje si ředitel MBR Andrej Černěnko. "Tam jsou diletanti, tady jsou profíci. V současnosti profíci se svými odbornými znalostmi často neprorazí. Ale to se změní."

Ministerstvo bezpečnosti je ještě zticha. Důstojníci si však v podhoubí ruské společnosti vytvořili tajné impérium, které může být mobilizováno během velmi krátké doby. Oni sami se nazývají "rudé krysy" – a podle odhadu krajně levicoveho prosovětského vlasteneckého politika, plukovníka Rudé armády Viktora Alksnise, je to jen otázka času, než z podzemí vylezou na světlo. "Čekají jenom na to" říká Alksnis, "až udeří jejich hodina. Pozorují, jak se hroutí celá země  a jejich vztek tiše vře".

V úvahu přicházejí dva scénáře. První: Chaos v Rusku se změní v čistou anarchii, kterou Ministerstvo bezpečnosti nejprve bude tolerovat. Důstojníci a agenti tajných služeb pečlivě sledují náladu mezi lidem. Jakmile se veřejné mínění obrátí jednoznačně proti Jelcinovi, "rudé krysy" udeří a provedou to, co nazývají "omezená chirurgická operace". Poteče krev, ale potom má zavládnout klid. Cílem operace není znovunastolení totalitního režimu marxisticko-leninského ražení – moc má převzít z pověření KGB/MBR autoritativní prezidentská demokracie (ovšem bez Jelcina!), která provede rozsáhlé ekonomické změny směrem k tržnímu hospodářství.

Druhá možnost: Jelcin se s pomocí své tělesné stráže pokusí vládnout sám. Propustí členy kabinetu, zatkne novináře, rozpustí Nejvyšší sovět a bude pronásledovat politické odpůrce. V tomto případě nasadí KGB/MBR v Moskvě své jednotky. Jelcin a jeho pomocníci budou odstraněni. Přes zemi se převalí vlna čistek,  za oběť padnou stejně tak zkorumpovaní úředníci, jako producenti pornografie, podvodní politici, překupníci drog, obchodníci s lidmi a jiní zločinci. "Rudé krysy" mluví o "sociální očistě". Potom bude nastolena autoritativní vláda levého středu s účastí reakcionářského, antisemitského hnutí "Pamjať" a vlastenecké  „Fronty národní spásy„  a pod dohledem KGB/MBR realizuje dalekosáhlý program hospodářské přestavby.

Ředitel MBR Andrej Černěnko nemůže přímo tyto plány potvrdit. Uvnitř bezpečnostních služeb podléhají maximálnímu utajení. Nepřímo ale připouští, že se jeho úřad připravuje na rozsáhlou celostátní čistku, které má padnout za oběť také velká část Jelcinova kabinetu. Černěnko řekl Playboyi: "Vedeme proti několika tisícům úředníků, politiků a funkcionářů předběžné šetření pro podezření z korupce. Ne, není to pravda, že jsou všichni členové vlády zkorumpovaní. Znám jednoho, který je čistý".

Černěnko sedí ve své pracovně ve třetím poschodí Lubjanky, přímo pod Barannikovým únikovým východem. V tomto poschodí kdysi pán domu Viktor Abakumov vlastnoručně mlátil vězně. Přes pěkný koberec vždycky nejdříve natahovali ochrannou deku proti stříkancům krve.

Z Černěnkovy kanceláře mezitím zmizely koberce a Leninův portrét na zdi. Podlahu před psacím stolem ve vzdáleném zadním rohu tvoří holé parkety. Stůl je umístěn v rohu, protože je tam nejlépe chráněn před střelbou do okna. Psací stoly všech vedoucích důstojníků na Lubjance jsou v této poloze. Vpravo od Černěnka stojí pět telefonních aparátů, kterými může vést otevřené i zašifrované rozhovory s odděleními svého ministerstva a spřátelenými službami. Okna před ním vedou na bývalé náměstí Dzeržinského, které se už opět jmenuje podle podzemím protékající říčky Lubjanka. Pomník Felixe Edmundoviče Dzeržinského, který 20.prosince 1917 založil KGB pod názvem Čeka („Zvláštní komise pro boj proti kontrarevoluci a sabotáži„), byl, pravda, po nezdařeném puči v srpnu 1991 sundán z podstavce. Ale důstojníci z Lubjanky sami sebe ještě dnes hrdě nazývají „čekisty„. Na památku založení Čeky nedostávají plat začátkem měsíce, ale každého 20. v měsíci.

„Čekisté„ se považují za elitu ruské federace. „Homosexuálové, narkomani a osoby se špinavou psýchou u nás nemají šanci,„ říká Černěnko. "Orientujeme se na vysoký lidský standard".

Ředitel nezamlčuje, že tato orientace na "vysoký lidský standard" stála v průběhu historie komunistických tajných služeb život přes 20 milionů sovětských občanů. Nejdříve, počínaje rokem 1929, poštval Stalin tajnou policii proti těm rolníkům, kteří stáli v cestě programu kolchozů. Zahynulo 3,5 milionu lidí. V letech 1935 až 1941 padlo „velké čistce„ za oběť 19 milionů lidí. A tato oficialní čísla nejsou zdaleka konečná.

Až donedávna dávala tajná služba přednost prostému, podomácku vyrobenému černobílému obrazu sovětské společnosti. Hodnotným členem společnosti byl pro KGB pouze ten, kdo neochvějně "věřil v marxismus-leninismus". Všichni ostatní byli disidenti a museli být odstraněni.  V nejlepším případě a to  velmi zřídka do Paříže (a to se ještě většinou jednalo o "odpůrce komunismu", kteří ve skutečnosti pracovali pro KGB), v nejhorším případě do likvidačních táborů na Sibiř, v případě pochybností do blázince. V posledním desetiletí prý ovšem přišli smutně proslulí vrazi z oddělení KGB pro „mokré záležitosti„,  jejichž služební činnost zpravidla končila krveproletím, ke slovu jenom zřídka.
Údajně poslední obětí zabijáků z KGB nebyl sovětský občan a útok přežil: Papež Jan Pavel II, jenž byl při atentátu před dvanácti lety v Římě těžce zraněn střelbou z pistole. Na veřejnost KGB samozřejmě dementuje jakoukoli odpovědnost za tento čin. "Neměli jsme s tím nic společného",   tvrdil Playboyi mluvčí. Na Lubjance  ale má mnoho důstojníků za to, že se oddělení 8 direkce "S", určené pro "specialní operace", na atentátu podílelo. Mnozí jenom litují, že se nepodařil.

Dnes je oficiálnímu KGB jeho krvavá minulost nepříjemná. Proto se Ministerstvo bezpečnosti v současné době pokouší prostřednictvím nákladné kampaně zachránit, co se zachránit dá. K tomu patří i vydání knihy jménem "Lidská bolest",  v níž jsou zveřejněna jména tisíců nevinných obětí státního teroru ve 30.letech, mezi nimi i Gorbačovova dědečka. Důležitější je ale složitý program údajné "dezintegrace",  který má z gigantického podzemního impéria KGB udělat řadu nevinně působících organizací.


Z pověření Michaila Gorbačova začal vážně s tímto programem v r.1991 reformní politik Vadim Bakatin, stavební inženýr, který v minulosti nebyl v tajných službách. Jako ředitel KGB prostě rozpustil pět divizí mohutně vyzbrojených zvláštních jednotek KGB, podřídil jednotky osobní ochrany z 9.oddělení, včetně neblaze proslulé jednotky hrdlořezů Alfa, přímo prezidentovi a předal pohraniční jednotky s téměř čtvrt milionem vysoce kvalifikovaných a motivovaných vojáků vrchnímu velení Rudé armády. Ale než mohl Bakatin účinně zbavit moci centrálu KGB, nechal ho Jelcin padnout...

"Všechno zůstalo při starém" řekl později Bakatin Playboyi, "neměl jsem šanci KGB odideologizovat. Výbor pro státní bezpečnost (KGB) byl založen a budován jako meč v rukou komunistické strany, řídící totalitní mocenský systém. My jsme vytáhli do boje, abychom vytvořili nový stát, demokratickou republiku. To samozřejmě vyžadoval zcela jinou bezpečnostní službu".

Skuteční odborníci, jako bývalý generál KGB Oleg Kalugin, navrhovali celou sovětskou tajnou službu rozpustit, tak, jako bylo rozpuštěno východoněmecké Ministerstvo státní bezpečnosti. Ale Jelcin, který před svým nástupem k moci stále hřímal proti tajnému impériu rudých agentů, o tom po svém přestěhování do Kremlu nechtěl už nic slyšet. Naopak: 19.prosince 1991 podepsal překvapivě prezidentský dekret, v němž přikazoval sloučit všechny tajné organizace Ruska do nového superministerstva bezpečnosti. Realizaci tohoto projektu zamezily až rezolutní domluvy parlamentu a ústavních soudců. Boris Jelcin se jen nerad podřídil výnosu Nejvyššího soudu a pak se rozhodl pro nové, tajné podzemní impérium čekistů.

Pozorovatelé teď hledají vysvětlení pro prezidentovu benevolenci vůči Lubjance. Nejpravděpodobnější je, že Jelcin vzhledem ke krizové situaci ve své zemi nemá v současné době jinou šanci než být s mocnou tajnou policií zadobře. "Jelcin si myslí, že má Lubjanku pod kontrolou ",  říká bývalý člen KGB Oleg Kalugin. "Ale to je nebezpečný klam. KGB nemůže nikdo kontrolovat!!!".

Jiní odborníci mají za to, že v archivech KGB je uložen kompromitující materiál o prezidentově alkoholismu, zneužívání léků,  sklonu ke korupci a možná ještě něco mnohem horšího. Plukovník Alksnis má dokonce důkazy, že kompromitující dokumenty o Jelcinovi byly uloženy ve švýcarském bankovním sejfu. Důvodem prezidentovy podivné taktiky je pravděpodobně obojí.


Jelcin nechal nejprve vyčlenit ze systému bývalou 1. hlavní správu KGB (PGU). Sovětskou špionáž. Toto hlavní oddělení už i tak odjakživa pracovalo samostatně. Nová ruská špionážní služba (SVRR), vedená představitelem tvrdé linie Jevgenijem Primakovem, s 12.000 konspirativními KÁDROVÝMI pracovníky na celém světě, se  zabývá i dnes stejnými úkoly,  jako v dobách studené války. Měkký a proto bezcenný zákon č. 3245-1 o zahraniční špionáži, který Jelcin podepsal 8.července 1992, nic nezměnil – v nové SVRR pokračují v odposlouchávání, čmuchání a vydírání téměř všechna stará oddělení PGU.

Sekce R se zabývá operativním plánováním a analýzou. Sekce K kontrarozvědnou obranou proti špionáži. Smutně proslulé oddělení zabijáků V bylo sice oficiálně rozpuštěno, nicméně jeho úkoly převzala sekce S (speciální akce). Tato sekce pracuje i uvnitř přísně uzavřené SVRR za maximálního utajení. "Co dělá sekce S",  říká plukovník Jurij Kobaladze z hlavní správy SVRR, "to my tady nevíme. Nemůžu dokonce ani potvrdit, že tohle oddělení vůbec existuje".

Sekce T (technická) má na starosti průmyslovou špionáž a řídí z Moskvy své zahraniční zpravodajce, kteří jsou na místě sdruženi do tajuplné skupiny X. Jejich informace měly odnepaměti a zejmena v 80. letech, kdy se vědeckotechnické zaostávání Sovětského svazu stále zrychlovalo, velký význam pro ruský průmysl a armádu. Důstojníci ze sekce X dodávali a dodávají stavební plány pro sovětskou verzi létající radarové stanice NATO typu AWACS. Sehnali plány pro ruský bombardér „Blackjack„, kopii legendárního amerického B-1, a počítačové firmě Texas Instruments ukradli cenné integrované články. Kořist důstojníků ze sekce X obnáší ročně asi 5000 vzorků. Patří sem stavební plány, patentovací spisy, mikroplány a vzorky zboží.

Sekce I (informační) spravuje proslulou databanku SOUD („Systém sjednoceného získávání informací o protivníkovi„), která byla vybavena počítači z NDR a od 80. let byla nacpána statisíci osobních údajů ze všech bývalých zemí východního bloku (kromě Rumunska, Vietnamu a Mongolska). Jako horlivý dodavatel dat se ukázalo zejména východoberlínské Ministerstvo státní bezpečnosti. Až 90% osobních údajů z aktů německé Stasi bylo uloženo do systému SOUD a ještě dnes tam odpočívají jako časovaná bomba. „Samozřejmě máme tyhle údaje z bývalé NDR,„ potvrzuje Jurij Kobaladze, tiskový mluvčí SVRR, „s východoněmeckou státní bezpečností jsme přece úzce spolupracovali„. Miliony východních  Němců, ale také statisíce západních Němců, které Stasi sledovala a na něž založila svazek, je tedy stále ještě možno účinně vydírat. (Totéž je možno říct o občanech bývalé Československé socialistické republiky - pozn. NN)

Degradací ze správy na „službu„ bylo oddělení A (Aktivni dezinformační opatření) údajně zneškodněno. Přitom právě tato skupina odborníků pracovala velice úspěšně. Ještě koncem 80.let produkovalo oddělení A deset až patnáct perfektně falšovaných "úředních" amerických dokumentů ročně. Mnohé z nich byly tzv. tiché padělky, o nichž hovoří odpadlík od KGB Oleg Gordijevskij: "Pod pečetí mlčenlivosti se takové falzifikáty předkládají vlivným politikům třetího světa, aby byli varováni před údajnými nepřátelskými operacemi CIA nebo jiných amerických služeb".

Úspěšně proběhly také mnohé kampaně oddělení A ve sdělovacích prostředcích. Byla k tomu využívána zejména sovětská zpravodajská agentura TASS, deník PRAVDA a levicově zaměřené západní noviny, časopisy a publikace. Tak se dezinformátorům z Moskvy přechodně podařilo přesvědčit, že Američané mohou za celosvětovou epidemii AIDS. KGB rozšířila fámu, že smrtící virus vznikl při genetických experimentech ve vojensky střežené laboratoři Fort Detrick ve státě Maryland. Američané tuto legendu vyvrátili je s velkou námahou. Ve třetím světě se stále ještě houževnatě drží pověst rozšířená KGB, že Američané mají "etnobombu", která zabíjí jenom černé, ale bílé nezraní.

Centrála ruské zahraniční špionáže (dnes SVRR) se už od r.1985 nenachází na Lubjance, nýbrž na okraji Moskvy, v Jaseněvu. V moderním komplexu, vystavěném finskými architekty podle západního standardu, mají úředníci a agenti k dispozici moderní sportovní zařízení, bazény, různá kasina a také kanceláře a konferenční místnosti zajištěné proti odposlechu.

Šéfovská pracovna Jevgenije Primakova se nachází ve druhém patře pravého hlavního křídla. V knihovně stojí knihy oblíbeného autora Johna le Carrého – napínavé špionážní thrillery z dob studené války. Většinu osobních suvenýrů z této doby Primakov ovšem odklidil. Do současnosti se nehodí. Jevgenij Primakov byl Brežněvův odborník pro Blízký východ a mezinárodně platí za jednoho z nejledovějších studených válečníků. Až donedávna (podle všech náznaků s tím ale nikdy nepřestal - pozn. NN) udržoval styky s iráckým diktátorem Saddámem Husajnem, zásoboval OOP zbraněmi a podporoval naprosto ztrátovou invazi sovětských jednotek do Afganistánu. V Izraeli platí Primakov za tvrdého antisemitu. Generál Kalugin, který Primakova zná léta, ho považuje za vysoce inteligentního a extrémně přizpůsobivého kariéristu, který kráčí kupředu přes mrtvoly. Primakov mezitím poněkud ztloustl. Dvojitá brada mu visí až k uzlu na kravatě. Svým zevnějškem však pohodlí jen předstírá. Primakov totiž stále ledově a efektivně velí stu poboček KGB/SVRR na celém světě. A přestože po německém sjednocení musel být největší opěrný bod KGB v zahraničí v Karlshorstu u Berlína zavřen, je podle důvěrné zprávy Spolkového úřadu pro ochranu ústavy se sídlem v Kolíně, pocházející z minulého léta, v Německu stále činných minimálně 400, ale možná i 1500 ruských důstojníků tajných služeb. "Ještě stále řídí agenty", říká se ve studii, "nebo pod pláštíkem své oficiální funkce skrytě získávají informace od svých kontaktních partnerů." Síť agentů je budována stejně jako předtím v dobách studené války. Po omezeních, bombasticky oznámených Moskvou, nikde ani stopy.

Jak byrokraticky jednotlivá zastoupení pracují, popsal bývalý pracovník KGB Oleg Gordijevskij, který vedl ruskou filiálku tajných služeb v Londýně, než v r.1985 přeběhl na Západ. Každý pracovní den v kterékoliv pobočce na zeměkouli začíná 8.30 místního času tím, že všichni agenti vyndají své pracovní desky ze sejfu. Tyto desky jsou na zip a obsahují pracovní knihu, do níž důstojník zapisuje všechny operativní kontakty a nejdůležitější detaily ze své korespondence s centrálou. Každý důstojník má vlastní pečeť, kterou většinou nosí u sebe na svazku klíčů. Na konci každého pracovního dne zapne desky, přilepí na konec zipu kousek plastelíny a svou pečeť na něj otiskne.

Nejdůležitější je pro důstojníky SVRR pracující v cizině kontakt s naverbovanými agenty. To zabere velkou část pracovní doby, protože stále ještě platná pravidla KGB předepisují při osobních kontaktech zdlouhavou bezpečnostní proceduru. Aby se vyhnul sledování, opouští kontaktní důstojník úřad už tři hodiny před setkáním. Po přesně stanovené složité trase jede na nenápadné parkoviště, raději položené blízko velkého bloku domů. V žádném případě nezastaví auto před soukromým domem, kde by mohla být nápadná diplomatická značka, nebo na zákazu parkování, kde se dá počítat s policejní kontrolou.

Kontaktního důstojníka vystřídá druhý důstojník a naloží ho do svého auta. Jezdí s ním nejméně hodinu křížem krážem po okolí, dokud si oba nejsou jisti, že je nikdo nesleduje. Mezitím na příslušném ruském velvyslanectví odposlouchává skupina dálkového hlášení KR (kontrarozvědná obrana proti špionáži) radiový provoz bezpečnostních služeb druhé strany a hledá vodítka, podle nichž určí, zda jsou kontaktní osoba nebo agent sledováni. V případě, že ano, předá skupina KR dotyčnému důstojníkovi okamžitě šifrované varování, které uslyší přes své speciálně naladěné autorádio. Hodinu před schůzkou opouští kontaktní důstojník vozidlo svého kolegy a vydává se pěšky nebo veřejnou dopravou na místo schůzky.

Zahraniční pracovníci informace buď šifrují, ofotografovávají a posílají do Moskvy na nevyvolaných mikrofilmech 35mm, nebo je v naléhavých případech předávají kódované dál prostřednictvím datexu, telefonu a satelitních rozhlasových vedení. Za zpravodajskou techniku je odpovědné bývalé 16.hlavní oddělení KGB, které je dnes údajně jako agentura pro tajnou vládní komunikaci (FABSI) podřízeno přímo prezidentovi. Spolehlivé prameny v Moskvě však udávají, že bývalý generál KGB a dnešní šéf FABSI Alexandr Starovojtov zase odedávna podává zprávy Ministerstvu bezpečnosti. FABSI kontroluje dvě nejdůležitější dálkové zprostředkovací stanice Ruska, ATS 1 a ATS 2, počítačové základny v 60 zemích, vysoko- frekvenční spojení a mobilní "horký knoflík" , jímž může prezident uvést do chodu ruské atomové bomby. Technici FABSI museli instalovat nukleární pult také v indickém Novém Dillí, protože Jelcin chtěl být kdykoliv schopen jednat i při zahraničních cestách.


Nejmocnějším mužem v celém Rusku je v současné době Viktor Barannikov, ministr bezpečnosti. Stále vládne největší a nejagresivnější tajné službě na světě. Vrátil díky svým pákám FABSI do sféry svého vlivu a pěstuje úzké neformální kontakty se zahraniční špionážní tajnou službou SVRR, podřízenou Primakovi. (Nebo to ve skutečnosti bylo právě naopak a za vším od počátku stála mocenská skupina kolem Jevgenije Primakova? - pozn. NN). Stará garda KGB se v rámci Barannikova nového MBR znovu postavila na nohy.

Před pučem byl Barannikov málo nápadný. Jeho ministerstvo o něm pouze sděluje, že pracoval v hodnosti generála milice v operativním boji proti kriminalitě. O politiku se prý nikdy nezajímal (!!!). Z jiných pramenů se ovšem skládá poněkud odlišný obrázek. Podle něho je generál Barannikov byvalý nomenklaturní komunista a starý přítel Jelcina. Stejně jako on pochází i Barannikov z provincie. Naposledy byl generál šéfem milice v Azerbajdžánu, království drog a organizované kriminality. Ten, kdo přežil takovou funkci, říká se v Moskvě, je zkorumpovaný na nejvyšší míru.

Na ruském Ministerstvu vnitra se poukazuje na to, že vysocí vůdci mafie mohou při kriminálních činech počítat s podporou Ministerstva bezpečnosti. "Tady teče hodně peněz", říká americkému Playboyi major policie Vasilij Čerikov z oddělení pro boj proti drogám, "moc peněz". Čerikov ovšem odmítá všechny fámy, že by se bývalí lidé KGB spolčili s 600 nejmocnějšími „zloději pod zákonem„ – předáky ruských zločineckých klanů. "Zloději pod zákonem", říká Čerikov, "nejsou napojeni na důstojníky KGB. Jsou ve spojení s mocnými na Ministerstvu bezpečnosti". Což jasně řečeno znamená: Kádry Ministerstva bezpečnosti KGB/MBR jsou čisté, ale jejich nové vedení pod Barannikovem je podezřelé z korupce.

Barannikových 50.000 důstojníků, 90.000 techniků a úředníků a nejméně 240.000 mužů vojska spolu s 10 miliony udavačů stačí na to, aby bylo možné udržet pod kontrolou obrovské území ruské federace a ponechat si informační monopol, v němž se všechna hlášení pouhých 35 bojovníků proti drogám a korupci z Ministerstva vnitra ztratí jako zrnko písku.

Všechna bývalá oddělení KGB i dnes setrvávají uvnitř Barannikova úřadu MBR, přestože mnohá musela z kosmetických důvodů změnit název.

Pověstná 5.správa, která kdysi pod vedením vlivného stalinisty Filipa Bobkova infiltrovala literární kroužky, kulturní debatní kluby a vědecká sympozia, pronásledovala disidenty a dokonce i zakládala v Leningradě diskotéky, aby si udržela subkulturu mládeže pod kontrolou, nebyla zrušena, nýbrž přejmenována. Dnes jsou tito fízlové myšlenkové policie vedeni jako pododdělení T neboli teror pod 2. hlavní správou – ale na jejich práci se nic nezměnilo. Jak taky? Nikdo z jejich důstojníků nebyl propuštěn!!! "Jsou to přece všechno schopní lidé",  říká Playboyi ředitel MBR Černěnko. "Byli bychom hloupí, kdybychom se jich zbavili".

Velmi aktivní je v současné době 6.správa. Původně jí příslušel boj proti hospodářské špionáži. Ale protože se v ruských továrnách, laboratořích a projektových kancelářích už dávno nevyvinulo nic, co by někoho za hranicemi země zajímalo, bylo 6.oddělení nakonec téměř bez práce. Pak, ale dostala tajná služba geniální nápad nakoupit prostřednictvím této správy podíly (kde na to získali tolik peněz? - pozn. NN) nových joint-ventures (společných podniků se zahraničními investory). Ministerstvo bezpečnosti MBR kontroluje podle údajů specialistky KGB Jevgenije Albacové téměř 80% (!) investic v nových bankách, na burzách a v koncernech. 6.správa MBR se stala finančně mocnou holdingovou společností "rudých krys" a tím jim zajišťuje vliv po celém světě... (A tím i v ČR - pozn. NECENZUROVANÉ NOVINY)

Neotřesena politickým obratem zůstala i 7.správa. Její pracovníci se nazývají „čmuchalové", protože nedělají nic jiného, než že sledují a odposlouchávají ruské i zahraniční občany. Když se jednou Gorbačovův nejprominentnější poradce Alexandr Jakovlev (býval 10 let velvyslancem Sovětského svazu v Kanadě) chtěl nerušeně bavit s dezertérem z KGB generálem Olegem Kaluginem, vybral za místo schůzky frekventovanou křižovatku, kolem níž kroužilo podle aktů tajné služby plných 72 (!) fízlů s našpicovanýma ušima a elektronickým odposlechem.

Skutečně vyčleněna byla z MBR jenom 9.správa ("osobní ochrana"), která byla aktivně zapojena do nepodařeného srpnového puče. Její bývalý ředitel, generál Jurij Plechanov, je zatčen, protože letěl společně se skupinou spiklenců na Krym a tam držel Gorbačova v domácím vězení. Jenom on mohl udělit prezidentově tělesné stráži povel, aby Gorbačova uvěznila v jeho letním sídle. Dnes velí tělesné stráži nového prezidenta v Kremlu generálporučík Alexandr Koršakov. Je překvapující, že vedoucí pozici má nyní v kremelském velení zvláštní jednotka Alfa, která je odpovědná  za krvavý masakr v litevském Vilniusu. Zdá se, že Jelcin téhle obzvlášť brutální skupině nejvíce důvěřuje.

Na Ministerstvu bezpečnosti se však mezitím strategičtí plánovači zabývají otázkou, jak je možné v případě potřeby Alfu vyřadit. Koršakov se pravděpodobně při případné konfrontaci mezi Jelcinem a impériem rozhodne pro vítěze – a prezidenta zradí. Pro případ nouze jsou ale pro nasazení proti kremelské stráži připraveny i školené zvláštní jednotky učebního pluku B a bojovníků "Kaskad" z bývalé 1.hlavní správy KGB.

Údajně rozpuštěná, ve skutečnosti ale celá, je 10. správa, jež má na starost archivy KGB s jejich šokujícím obsahem. Jelcin a Barannikov nechtějí poskytnout obyvatelstvu právo do těchto aktů nahlédnout. Nepřehledné množství dokumentů zpracovává pouze interní štáb MBR, skládající se ze 2000 důstojníků, jejichž úkolem je údajně rehabilitovat nevinně pronásledované oběti KGB. Komunistické panstvo se ovšem začíná vypořádávat s minulostí vzdálenou od současnosti co možná nejdále. Prozatím jsou zkoumány zažloutlé papíry z 20. a 30.let a nic nenasvědčuje tomu, že by aktuálnější případy byly zpracovány ještě do konce tohoto tisíciletí.

Nezměněna naslouchá 12.správa, která je odpovědná za technickou odposlouchávací službu. Jen v Moskvě má toto oddělení podle informace odbornice tajných služeb Natalie Gevorkjanové tisíc pracovníků: většina z nich jsou ženy, které denně odposlouchávají a shrnují tisíce rozhovorů.

13. a 14.správa dosud nikdy neexistovaly, zato tu byla vždycky 15.správa.Ta staví protiatomové bunkry pro nomenklaturu a pečuje o ně, udržuje podzemní spojovací systémy mezi budovami vlády a tajných služeb a odpovídá za vily funkcionářů, které se politikům, generálům a hospodářským šéfům přidělují včetně kompletního zařízení a konspirativně vyškoleného personálu. Důstojníci „bunkrové„ správy se ovšem nezmínili o tom, že personál nejenže ve velkých množstvích servíruje vodku a odhazuje sníh, ale také pečlivě zapisuje a hlásí do Moskvy všechno, co se po vydatném požití vodky ve vile řeklo a udělalo. Nejspolehlivější zdroj kompromitujících materiálů na mocenské špičky.

Zvláštní význam vždy měla a stále ještě má správa OT (operativní technika). Ta vede výzkumná zařízení, speciální laboratoře a výjimečně dobře vybavené vědecké ústavy ve všech oblastech Ruska. K zařízením lidí z OT patří tajné ústavy ZNIISI a ZNIISt - laboratoř číslo dvě, v níž se bádalo nad ruskou atomovou bombou, a nechvalně proslulá laboratoř jedů číslo 12, kde se vyrábějí a přechovávají smrtící chemikálie pro všechny účely.

Náborová mašinérie MBR mezitím už zase běží na plné obrátky, přestože ruskému parlamentu bylo oficiálně sděleno, že počet personálu klesl o 38%. "O tom nemůže být ani řeči", říká Andrej Černěnko v rozhovoru s Playboyem, "zaměstnáváme nové lidi". Zničená pověst Ministerstva bezpečnosti je už natolik rehabilitována, že jsou na každé studijní místo dva uchazeči. Šanci na důstojnickou kariéru mají pouze mužští absolventi vysokých škol s vynikajícími studijními výsledky. V současné době se dává přednost jazykovým géniům a informatikům. Všichni musí mít za sebou vojenskou službu. Ženy se mohou hlásit jen na zvláštní povolení.

Vstupní test pro uchazeče je ale ve srovnání s dřívějškem neškodný. Za dob KGB nejdříve vyhodili každého kandidáta padákem z letadla. Kdo přistál podělaný, mohl jít rovnou domů. Dnes existují celé řady rafinovaných testů, které potenciální nový agent může absolvovat jen s nadprůměrnou inteligencí, vysokou kreativitou a absolutní fyzickou kondicí. Poté se čekateli dostane minimálně dvouletého, často tříletého vzdělání na jedné z akademií MBR. Za nejlepší školu pro špióny se považuje Andropovův institut zahraniční služby SVRR. Je na okraji Moskvy a má kapacitu 300 studentů.

Při vstupu do institutu dostávají studenti podle výpovědi odpadlíka KGB Gordijevského falešnou identitu a "legendu", která platí během celé doby studia.Studenti si většinou nechávají křestní jméno a berou si příjmení, které začíná prvním písmenem skutečného příjmení. Dopisy od rodinných příslušníků dostávají studenti mezi čtyřma očima, aby spolužáci nemohli odhalit jejich pravou identitu.

Týdenní rozvrh zahrnuje čtrnáct hodin jazykové výuky, dvanáct hodin operativní zpravodajské činnosti, osm hodin aktuální politiky a reálií, čtyři hodiny tělesné přípravy a dvě hodiny vojenského výcviku. Každých šest měsíců tráví studenti čtyři týdny ve "vile", operativním školícím centru, a věnují se praktickým cvičením: verbování agentů, sledování, kontaktům s informátory, vytipování, plnění a vyprazdňování mrtvých schránek. Do aktivní služby jsou andropovští absolventi posláni až po složení zkoušky a nové bezpečnostní prověrce. Nejprve zůstávají v centrále. Pouze pokud se osvědčili (a pokud jsou ženatí), mají šanci být posláni do ciziny.

Práci tajných orgánů kontroluje speciální parlamentní výbor Nejvyššího sovětu. Výbor vedený Sergejem Stěpašinem, bývalým učitelem na policejní škole, se skládá z jedenácti poslanců. Stěpašin platí u MBR za neškodného blbce. "Je to milý člověk", říká generál Oleg Kalugin Playboyi, "ale jako kontrolor tajných služeb je naprosto přetížený".

Ale Stěpašin alespoň angažoval jako svého asistenta skutečného důstojníka KGB. Jmenuje se Nikolaj Kuzněcov a sídlí v prominentním 11. patře ruského Bílého domu. Tady se opevnil Jelcin při puči v srpnu 1991. Kuzněcov tehdy působil ve 3. a 6. správě KGB (kontrašpionáž v armádě a v hospodářství), naposledy v hodnosti plukovníka.

Výbor se schází jednou za týden a trochu pracuje na měkkých zákonech o kontrole tajné služby. Potom Kuzněcov většinou prohlásí, že MBR v důsledku přísného výběru kádrů zůstalo "čisté".
Neexistuje tam prý morální úpadek jako v jiných úřadech.

"Na Ministerstvu vnitra byla odjakživa spousta kriminálníků, u KGB nikdy". První průzkumy Stěpašinova výboru ostatně odhalily, že se KGB k demokracii staví celkově pozitivně. Kuzěcov: "Vedení bylo konzervativní, většina důstojníků byla pro demokracii". Na Jelcinově straně ovšem nikdy nestáli a Kuzněcov to chápe:"Jelcin není demokracie". MBR registruje takové výroky s velkým zájmem. Analytici dnes přesně zaznamenávají zprávy svých miliónů špiclů z moskevských podniků, ze sibiřských kolchozů a z neklidných zón na okraji federace. Všude se šíří zklamání a nedůvěra ke státu.

Více než 50% Rusů má podle zjištění „čekistů„ už teď Borise Jelcina dost. Většina obyvatelstva si místo něj přeje zase silný a autoritativní režim, který nedebatuje, ale jedná. "Lidé začínají chápat, že jsou zase podváděni", varuje reakcionář Alksnis, "už vládě nedůvěřují. Brzy už nebude nikdo ochoten Jelcina bránit". I Jelcinovi nejbližší poradci sdílejí tento ponurý odhad. Ekonom Alexander Orfeonov, který vede poradenskou skupinu pro práci s veřejností, se ovšem vůbec necítí dobře, když ve své služební místnosti v Kremlu mluví proti Jelcinovi.Cuká mu pravé oko a pupínek na levé tváři během interview s Playboyem vůčihledně rudne. Konečně říká: "Nevěřím, že budeme moci v dubnu provést to referendum, ve kterém se má obyvatelstvo rozhodnout pro Jelcina, nebo proti němu. Je to příliš nebezpečné. Míříme k docela jinému, novému politickému systému, který není ani totalitní, ani demokratický. Podle mého názoru se bude jednat o určitý druh demokracie s autoritativními rysy".

Ministerstvo bezpečnosti je na tuto situaci připraveno. Mluvčí MBR Andrej Černěnko věří, že nastane v nejbližších 18 měsících. Tajné impérium „rudých krys„ se potom přestane skrývat a ukáže se veřejnosti. Jak bude reagovat lid, předpovídají analytici ministerstva už dnes. "Společnost uzná, že to bez nás nejde", říká Černěnko Playboyi. "Nežádáme lásku. Tajnou službu milují jenom idioti. Ale zase požadujeme respekt. A jenom idioti nás nebudou respektovat".


Grzegorz Górny,
šéfredaktor polského časopisu Fronda

Roubíček potká Kohna:
Tak co Kohn, koho budem volit?
No přece komunisty. To já vím, já taky,
ale poraděj mě - ve které straně!???!

Podle mnoha sovětologů bývalý Sovětský svaz řídil „triumvirát“, který se skládal z komunistické strany, bezpečnosti a armády. Všechny ostatní instituce ve státě byly v podstatě podřízené některé z těchto tří sil. Žádná z nich neměla absolutní moc a každá musela počítat s pozicí ostatních dvou. Mezi KSSS, KGB a armádou se celou dobu vedla podzemní válka o vliv ve státě, i když žádná ze zúčastněných sil nemohla ostatní úplně vyřadit, protože by tím zničila celý politický systém, a tím odsoudila i samu sebe k záhubě. Strana potřebovala represivní aparát a ten zase neměl smysl bez ideologického odůvodnění strany. Naopak armáda, kterou kontrolovala jak strana, tak i bezpečnost, celý systém stabilizovala.

Roli jazýčku na vahách a hlavního vůdce hry ve státě však vždy plnil KGB. Když po Stalinově smrti došlo k posílení Berijova vlivu a vzniklo nebezpečí, že KGB ovládne celou mocenskou sféru, uzavřely strana a armáda spojenectví. Berija byl uvězněn a okamžitě zastřelen, zatímco na ministerstvu vnitra proběhla velká čistka, při které bylo mučení a masové popravy na denním pořádku.

O několik let později zase nebývale vzrostl význam armády a jméno maršála Žukova se začalo uvádět jako jméno potenciálního „ruského Bonaparta“. Když byli z armády odsunuti straničtí političtí komisaři i příslušníci zvláštních služeb, cítily se KSSS i KGB v ohrožení. A tak uzavřely spojenectví, které příliš samostatnou armádu rychle zpacifikovalo.

Konec triumvirátu

Tento stav věci – kolísavá rovnováha a rivalita mezi oněmi třemi centry – trval do roku 1991. Tehdy ovšem jeden z hlavních hráčů definitivně ze hry vypadl – nelítostný boj o moc mezi Jelcinem a Gorbačovem způsobil, že KSSS přestala existovat. Znovu se sice později obrodila jako Komunistická strana Ruska, ale bylo to již úplně jiné seskupení, jen nevýrazný stín někdejší moci.

Z dřívějších hráčů na hřišti zůstaly dvě síly – armáda a KGB. Pro armádu to nebylo dobré období. V roce 1989 se sovětská armáda musela stáhnout z Afghánistánu a uznat tak svou porážku. Krátce poté byly staženy ruské vojenské základny ze zemí střední Evropy, a dokonce i z některých postsovětských republik, například baltských států. První čečenská válka skončila úplnou kompromitací ruské armády. Konec druhého čečenského tažení je přes drtivou převahu moskevských sil v nedohlednu. Nedostatky ruské armády nakonec obnažila katastrofa atomové ponorky Kursk, která ukázala, že věčné ruské sny o vojenské supervelmoci patří zatím do starého železa a bude nutné v tomto směru odvést ještě hodně práce...

Pro KGB poslední desetiletí na rozdíl od armády vůbec nebylo nejhorší. Zatímco armáda své základny v jiných zemích likvidovala, obě ruské tajné služby, tedy KGB i vojenské GRU, si tam své agenty ponechaly i nadále. Informace polského Úřadu na ochranu státu z roku 1995, podle kterých v nejvyšším vedení současné polské parlamentní a vládní sociálnědemokratické strany působí tři agenti KGB s krycími jmény Minim, Olin a Kat, nebyly nikdy dementovány. Kromě aféry Olin však nikdy nebyly veřejně odhaleny údaje o totožnosti těchto klíčových lidí.

Zároveň jsou mnozí západní odborníci na tajné služby, například významná analytička Amy Knightová z univerzity ve Washingtonu, přesvědčeni, že moskevští špioni ani přes oficiálně ohlášené ukončení „studené války“ Moskvou se svojí protizápadní činností nikdy ani na vteřinu nepřestali, ale na některých úsecích ji dokonce ještě dále zintenzivnili. Příkladem může být třeba aktivita Aldriche Hazena Amese – dlouholetého šéfa protisovětského oddělení CIA, ve skutečnosti však „krtka“ KGB přímo v centrále CIA, odhaleného až po mnoha a mnoha letech teprvě v roce 1994...

Vytvoření oligarchů

Tajné služby si v (post) komunistické společnosti poradily mnohem lépe než armáda, mimo jiné také proto, že onen přechod od komunismu k novému systému samy připravovaly a provedly. Tento jev zevrubně popsal Vladimír Bukovskij (GRU?), vystupující na Západě jako antikomunistický disident, kterému Jelcin po neúspěšném janajevském puči prosovětských špiček dovolil nahlédnout do tajných kremelských archivů a některé předem vybrané dokumenty - poškozující konkurenční KGB a zejména kdysi všemocnou komunistickou stranu, když o GRU tam nenajdeme ani slovo - naskenovat a zveřejnit na Internetu.

Uvedené originální dokumenty a jejich anglické překlady jsou k disposici na V.Bukovsky/Soviet Archive webpage.

Bukovskij viděl úřední materiály politbyra ÚV KSSS přikazující najít „prověřené soudruhy“, kteří by řídili průmyslová odvětví, a dokonce vyrazili na mezinárodní finanční trhy: „Vytipovali několik ,důvěryhodných soudruhů‘ z KGB a z mladých lídrů Komsomolu, uspořádali pro ně rychlé školení o finanční kázni a o fungování volného trhu, načež jim svěřili část podniků a finančních institucí – jakoby do vlastnictví. Když se podíváme blíže na takzvané byznysmeny, kteří se tehdy z ničeho nic náhle objevili jak v Rusku, tak i ve všech ostatních zemích sovětského vojenského bloku Varšavské smlouvy, pak snadno zjistíme, že všichni pocházeli buď z řad KGB, nebo z nejlepších a nejspolehlivějších kádrů Komsomolu nebo něčeho podobného.“ říká Bukovskij Viz:

















Tímto způsobem vznikla na ruské politické scéně i všude jinde v (post) komunistických zemích nová síla – rudí oligarchové. I když dostali darem v procesu podvodné privatizace do vlastnictví obrovský státní majetek, měli být nadále poslušní komunistické straně a spravovat ho pro ni. Když se však v Rusku i jinde komunistická strana rozpadla, zůstali s obrovským kapitálem sami. Rozhodli se tedy udělat se pro sebe a začít existovat jako reálný politický subjekt. Tato fáze vytváření "nových demokratických politických a ekonomických kapitalistických elit" rukama komunistické strany a KGB je zatím nejlépe zdokumentována na příkladu České a Slovenské republiky. Dále viz:

Grzegorz Górny, šéfredaktor polského časopisu Fronda: NA VÝCHOD HLEĎ!

Impérium KGB v protiútoku

     Nadvláda oligarchů však netrvala dlouho, protože se ke slovu dostaly - díky svým vybudovaným posicím, zkušeným a všehoschopným kádrům i svým nepředstavitelným finančním zdrojům - znovu tajné služby.

KGB nebyl nadarmo pokládán za nejmocnější tajnou službu na světě (před zhroucením SSSR zaměstnával kolem čtyř set dvaceti tisíc lidí). Na rozdíl od sovětského průmyslu, zemědělství či sektoru služeb, které neměly naději v konkurenci se svými západními protějšky, se KGB pro západní služby ukázal nejen jako konkurent náročný, ale až příliš často i naprosto nedostižný.

      Proto také - se svými vyškolenými kádry, specializovanými zejména na společenskou sociotechniku, tedy na hlubokou masmediální manipulaci lidskou společností - ruské tajné služby – již pod novou nálepkou FSB (Federální bezpečnostní služba) – rychle získaly nazpět ztracené pozice. Stačilo několik vyprovokovaných krizí a Jelcin se stal jejich rukojmím. V posledním období Jelcinovy vlády byli třemi posledními premiéry vysocí důstojníci KGB: Jevgenij Primakov, Sergej Stěpašin a Vladimír Putin...

Z KREMLU...!!!
Máme se bát Putina?

Francoise THOM

Francoise Thom je historička, přednášející na pařížské Sorbonně. Je odbornicí na oblast bývalého Sovětského svazu, kde strávila 4 roky studií. Je autorkou řady publikací na výše uvedené téma.

Z francouzského originálu přednášky Faut-il avoir peur de Poutine?

Přeložila Michaela Freiová.

Jen zřídka bývá rozpor mezi veřejným míněním a názorem odpovědných politiků tak velký, jako je tomu u fenoménu Putin. Tento rozpor znamená, že veřejné mínění je citlivé na určité, zvláště otřesné aspekty činnosti nového ruského dirigenta, jako je násilí páchané každodenně v Čečensku. Odpovědní muži Západu se drží v diskusi zpátky: Clintonova - Goreho administrativa je spokojená, že byl znovu uveden do chodu proces odzbrojení, Evropané se nechávají přesvědčit o potřebě „bránit evropskou civilizaci“ proti „extremismu“ a „terorismu“. Zapomínají příliš rychle, že Putin je zkušený důstojník KGB a že jednou z taktik, kterou KGB vštěpuje svým důstojníkům, je umění projevovat před představiteli opačné strany názory, které rádi slyší. Putinova rétorika nevyjevuje o jeho osobnosti nic než obal. Ruského presidenta je třeba soudit podle jeho činů.



Podívejme se nejprve, jak se dostal na špici státu. Všechno má svůj počátek patrně v březnu 1999, kdy Jevgenij Primakov (viz. NECENZUROVANÉ NOVINY 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32, začal dávat najevo své presidentské ambice a vrhl na scénu prostřednictvím generálního prokurátora Skuratova halasné korupční aféry, které měly otřást jelcinovým kremelským klanem. Právě v tomto okamžiku jmenoval president Boris Jelcin Vladimíra Putina do čela Bezpečnostní rady. Válka v Kosovu mohla zdesateronásobit hrozbu, kterou v očích Kremlu představoval Primakov: něco takového skutečně mohlo podnítit vlasteneckou vlnu, která se v zemi začala zvedat. Navíc si Primakov snažil zajistit následnictví. V Kremlu vzklíčila myšlenka vytrhnout Primakovovi z rukou řízení země, využít tohoto momentu a zorganizovat následnictví konformnější se zájmy Rodiny. Tak se zrodila idea malé vítězné války v Čečensku. Primakov byl zbaven jugoslávského dossier a pak odstaven. Čečenský vpád do Dagestánu na začátku srpna 19991) byl zjevně výsledkem provokace: jak jinak lze vysvětlit, že ruské oddíly střežící hranici mezi Dagestánem a Čečenskem byly staženy a umožnily Čečencům volný průchod? A přece, tak jako často na Rusi, za jedním komplotem se skrýval druhý. Iniciátoři dagestánského scénáře - Berezovskij a ostatní členové Rodiny - stejně jako jejich čečenský protivník (a vědomý spoluhráč) Basajev zcela určitě nepředpokládali skutečnou válku. Aféra měla skončit dohodou a prosazením následníka přijatelného pro tento klan, např. generála Lebedě. Ale scénář se zvrtl ve prospěch nového centra moci, jež se tajně ustavilo během jara 1999 a zorganizovalo se kolem tvrdého jádra z lidí z kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli FSB, armádní rozvědky GRU2) a generálního štábu ruské armády. 9. srpna 1999 byl slabý předseda ruské vlády Sergej Stěpašin (viz. NN 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32), který krátce před tím vystřídal ve funkci Jevgenije Primakova, nahrazen Vladimírem Putinem, proti čemuž nemohl jelcinovský klan nic namítat, jelikož Putin účinně podporoval útoky na generálního prokurátora Skuratova, vyšetřujícího kremelskou mafii.3) Jenže Putin potřeboval skutečnou válku, ne jen simulovanou, jak se původně plánovalo. 9. a 13. září 1999, po zničení „vahábitských“ vesnic, otřásly několika ruskými městy smrtící exploze. Bez nejmenšího důkazu z nich Putin obvinil Čečence, přičemž sáhl k mluvě prokurátora Vyšinského: „Nelze je ani nazvat zvířaty, a pokud to jsou zvířata, jsou postižena vzteklinou.“ Už v tomto období se atentáty zdály podezřelé řadě pozorovatelů v Rusku i v cizině. Tím spíše, že 22. září chytila FSB za ruku pachatele, který instaloval výbušniny v budově v Rjazani.4) Putin ovšem tuto partii vyhrál: 23. září se Rusko vrhlo do nové války proti Čečensku, tentokrát s masivní podporou veřejného mínění rozžhaveného do běla. Díky své alianci s armádou byl Putin během války neodstranitelný, i pro samého Jelcina nedotknutelný, a už nepřestal surfovat na vlastenecké vlně. Primakovci nikdy nevyhráli bitvu o sdělovací prostředky; a teď, během několika týdnů, byl silný primakovsko - lužkovovský blok roztrhán na kusy útoky ORT, všemocného mediálního řetězce Berezovského: Lužkov byl vyhlášen za vraha a televize předvedla Primakova ochromeného houserem, zatímco Putin byl prezentován jako jakýsi Bruce Willis na ruský způsob. Provládní strana, kompletně sestavená teprve v září 1999, prudce stoupala v průzkumech veřejného mínění, i když neměla sebemenší program kromě vyhlazení Čečenců a odplaty vůči Západu. 18. prosince, během schůze bezpečnostních činitelů, si už Putin mohl potěšeně mnout ruce: „SKUPINA DŮSTOJNÍKŮ BEZPEČNOSTNÍ RADY BYLA TAJNĚ POVĚŘENA INFILTROVAT JISTOU ZLOČINECKOU ORGANISACI (TO ZNAMENÁ RUSKOU VLÁDU) A SPLNILA TUTO PRVNÍ MISI ÚSPĚŠNĚ“. O několik dnů později ho Jelcin učinil svým nástupcem… Operace byla provedena s ohromující rozhodností, brutalitou a bez skrupulí. Ti, kdo ji vykonali, prokázali mimořádný talent pro manipulaci veřejného mínění (podle druhu publika se Putin opakovaně dokázal „prodat“ jako neoandropovský čekista nebo jako nový Pinochet!) a zvláště - což je v postkomunistickém Rusku novinka - pro bezchybnou disciplínu. To je třeba mít na paměti, když se ptáme, co se dá od Putina očekávat.



Jakmile se Putin ocitl na vrcholu státní moci, neztrácel čas. Krok za krokem podnikl v zemi tažení - metodickým, byť kamuflovaným způsobem. Prošpikoval Kreml petrohradskými čekisty, až poté, co odstranil jejího šéfa Borodina, dostal pod kontrolu i Hospodářskou správu; jde o instituci klíčového významu, neboť distribuuje prebendy poslancům a dalším vysokým státním funkcionářům a umožňuje ovládat státní aparát. Na konci ledna už Putin vyměnil větší část presidentových reprezentantů v guberniích. Ti neváhali a přispěchali s úkony loajality vůči novému pánovi v Kremlu. Guvernér regionu Tomsk šel tak daleko, že slíbil, že guvernéři „zařídí, aby byl zvolen v prvním kole“.5) A Rada federace to skutečně vykonala. Navíc aliance s komunisty z 18. ledna 2000 mu zajišťuje kontrolu Dumy, o čemž se Jelcinovi nikdy nesnilo. A armáda? Putin je pro vojáky velmi dobře přijatelný; už obnovil vojensko-politickou výuku ve školách, povolal záložníky a zdvojnásobil rozpočet ministerstva obrany; nenaslouchá hlasům, aby tolik nepopouštěl uzdu armádě. Svědectvím je dekret ze 7. února 2000, který vrací funkce speciálním službám Federální bezpečnostní rady, pověřeným kontrašpionáží v armádě; od nynějška mají tyto služby „eliminovat negativní fenomény v armádě“. Tato formulace v komunistickém ptydepe znamená obnovu sovětského stylu armádního dohledu s jeho špiclovskými sítěmi a kvótami udání a zatčení.6)

Od června 1999 vytvořil Putin uvnitř speciálních služeb sekce pověřené dohledem nad tiskem. Ty mají zakládat materiály na novináře, identifikovat jejich zdroje, odhalovat jejich pseudonymy, nacházet jejich zdroje příjmů. Zvláštní pozornosti se těší Internet: ministerstvo vnitra neváhalo zorganizovat policejní šťáru u majitele údajného rebelantského hnízda. Zjevně se jelcinovská glasnosť stane pouhou vzpomínkou: 17. ledna 2000 podepsal Putin dekret, který opravňuje 40 ministrů a aparátčíků klasifikovat stupeň utajení informací podle vlastního uvážení. Funkcionáři odpovědní za úniky informací budou postihováni.7)

Inteligence se vyvíjí masivně pro - putinovským směrem, i když ne vždycky spontánně: režisér Mark Zacharov například obdržel z Kremlu telefonát s výzvou, aby přijal místo u Putina. Přijal je a na svou obranu uvádí, že chtěl zajistit přežití svému divadlu. Ale velmi mnoho představitelů „tvůrčí inteligence“ je spíše šťastných, že se vracejí staré dobré sovětské zvyky: jak odolat, když je president ujišťuje, že „jejich slova mají velký společenskopolitický význam“ a když naříká nad tím, že nejsou „integrováni do systému státních ocenění“ (ITAR-TASS 1. března 2000); a když to říká jim, kteří se cítili za Jelcinova režimu tak zanedbáváni? Profesoři petrohradské university se sami chopili pera, aby se dožadovali cenzury satirického televizního vysílání, které přirovnali k informačním Kašpárkům, pod záminkou, že zpochybňuje prestiž šéfa státu. To Putinovi umožnilo, aby se do věci vložil a zaujal pozici obhájce svobody projevu, tak jako kdysi Stalin paternalisticky mírnil své nejhorlivější lokaje.

A samozřejmě nezapomeňme na speciální služby policie. Putin zatím ještě neměl odvahu odstranit Rušajla, ministra vnitra blízkého Berezovskému, ale - v souladu s osvědčenou komunistickou byrokratickou taktikou - se jej už straní, odstraňuje jeho příznivce a provádí čistku v centrálním aparátu ministerstva vnitra (MVD). Klíčové posty FSB (nová ruská kontrarozvědka, nástupce KGB – boj proti vnitřnímu a vnějšímu nepříteli) kontroluje klan čekistů, kteří vyrostli v Putinových stopách. Uvnitř FSB navíc, tehdy ještě prozatímní president, vytvořil nové ředitelství pověřené propagandou. Současně vytvořil ozbrojené rameno FSB, Středisko zvláštního poslání, a posílil Ředitelství vnitřní bezpečnosti, které dohlíží na důstojníky FSB: ti k němu nejsou vždycky loajální a on to ví.8) Oživil praktiky 5. správy KGB neblahé paměti (tento organismus byl pověřen persekucí disidentů); nařídil FSB nasadit buňky do politických stran, zařadit špicly do doprovodu politických osobností a zintenzivnit verbování novinářů. Vedle masivního sovětského dědictví Putin používá také nové, postkomunistické nástroje: armádu finančních úředníků o 32 000 osobách, kterou lze po libosti vypustit proti všem potenciálním politickým odpůrcům. 6. ledna 2000 (tedy šest dní po převzetí moci) získal „Fisk“ (a sedm dalších speciálních služeb včetně tajné presidentské služby a tajné služby Parlamentu) právo umísťovat odposlouchávání a kontrolovat elektronickou poštu. Putin se také chystá vytvořit novou super-policii, pověřenou „bojem proti korupci na nejvyšších místech“. MVD (ministerstvo vnitra) bylo mj. pověřeno zajišťovat „vhodně“ volební kampaň a dohlížet na ideologii různých kandidátů; přestupníci jsou předáváni soudu. Volební komise na všech úrovních vyjádřily spontánně své přání přijmout do svých řad reprezentanty tohoto ministerstva a úřady mají povinnost tomuto požadavku vyhovět.9)



Putinovi přívrženci v Rusku i na Západě vyčerpávají svou výřečnost na to, aby přesvědčovali své zneklidněné posluchače, že Putinova kágébácká minulost nebude mít žádný význam. Naopak: jeho formace v KGB mu vštípila pragmatismus a šíři pohledu, kterou aparátčíci postsovětského období neznají. Tento optimismus je proto třeba mírnit. Putin šel nabídnout své služby KGB ve věku 17 let. Tak ranné rozhodnutí vstoupit do organizace, o níž všichni lidé v SSSR věděli, že je kriminální povahy, vyjevuje vzácnou vůli k moci u adolescenta, který se nevyznačoval žádným zvláštním nadáním. Jaké jsou skutečné duchovní a morální základy, charakteristické pro čekistické prostředí? Stačí strčit nos do archivů KGB, aby se mýtus pragmatismu rozptýlil: tento organismus byl nejobskurantnější a ještě zkamenělejší, než komunistické ptydepe různých oddělení Ústředního výboru.

Putinova minulost je převelice důležitá, ale ne pro ty důvody, které uvádějí apologeti KGB. Čekistická mentalita se u něho projevuje absolutní vírou v manipulaci: „JSOU TŘI ZPŮSOBY JAK JEDNAT S LIDMI“, řekl jednou laškovným tónem: „ZPĚV, VODKA A HROZBA VRAŽDOU“.10) Z toho vyplývá, že neváhá postavit se do čela boje proti korupci poté, co obsadil klíčová místa ve dvou organizacích, jež patří k nejproslulejším mafiánským strukturám v celém Rusku; na petrohradské radnici a v Hospodářské správě Kremlu; ukazuje to, jak účinně uvedl do praxe tuto filosofii a uměl zavřít ústa novinářům: SLOVO PRO NĚJ NEVYJADŘUJE MYŠLENKY NEBO CITY, ALE JE ČISTĚ JEN NÁSTROJEM MANIPULACE DRUHÝCH. Tak se vysvětluje jeden z putinovských paradoxů, který šokuje pozorovatele - totiž jeho schopnost říci jeden den jednu věc a za pár dní její naprostý opak.11) Reformátoři i komunisté v Rusku jsou tím zmateni: každý z obou táborů si představuje, že může Putina získat, horlivě podporuje „dobrého“ Putina proti neblahým vlivům opačného tábora. Připomeňme si, že jsou to přesně ty metody, jichž užíval Stalin, aby udržel svou tyranii.

Ze své čekistické praxe si Putin odnesl HLUBOKÉ POHRDÁNÍ LIDMI, jež Západ pokládá za pragmatismus. Tento člověk, který na Nový rok rozdává svým oddílům v Čečensku lovecké nože, ujišťuje, že chce vštípit Čečencům „krásu a dobro“. Ten, kdo vědomě dal ruským politikům právo vyjadřovat se v jazyce sebranky, vytváří s velkou vlasteneckou fanfárou orgán pověřený hájit čistotu ruského jazyka ohroženého ... anglikanismy!12) Ten, kdo PRONESL PŘÍPITEK NA STALINOVU POČEST (!!!), předstírá obdiv ke Galině Starovojtovové, jedné z nejrespektovanějších osobností demokratického hnutí, jež byla zavražděna. Člověk, který velebí dobrovolníky pro jejich „morální hodnoty“, prohlásil: „Podstatný je účel, a prostředky, které k němu vedou, jsou jen málo důležité.“13) Ze své minulosti u KGB si Putin rovněž odnesl paranoidní pohled na mezinárodní vztahy: právě s ním se vrací klasická sovětská distance mezi „nimi“ a „námi“, leninistický amalgám politických odpůrců a „zrádců“14), koncepce jediné Rusi, jež čelí „nepřátelskému okolí“15), přesvědčení, že platí jen politika síly, což se týká i vztahu k demokratickému Západu.

O Putinových vládních projektech se ví málo. Jeho asistenti vysvětlují, že detailní program by byl vystaven kritice, a Rusové jsou - podle nich - „unaveni konfrontací“. To, co potřebují, jsou „společné hodnoty, které dávají přednost rozvoji státu a mocnému duchu národa“.16) Je třeba „formovat v Rusku ducha jednotného vedení“ (otevřený dopis z 26. února 2000). Příval putinovských formulací nevylučuje občas temné souvislosti: tak totiž podle něho je i čečenská válka „důležitým krokem k suverenitě práva“; ale „je to jen první krok, po němž přijdou další“.17) Ať Putin říká cokoli, o lekcích ze sovětské tragédie desítek milionů povražděných příliš nepřemýšlí, protože to by nemohl prohlásit: „Čím silnější je stát, tím svobodnější je člověk“18), ani by nemohl vypustit ze svých - údajně právnických - úst tuto perlu: „Moc státu a moc justičních orgánů představují jednotný mechanismus“.19) Rusové sní o „jednotě“ a o „konsolidaci“ a Putin určuje, že Rusové zjevně nemají právo na příliš velký počet politických stran. Vypadá to spíše tak, že by prozatímní president dával přednost systému dvou stran: nejraději by viděl, aby politickou scénu okupovala jeho strana, „Jednota“, a komunisté. Pokud jde o program, jsou tyto dvě skupiny stěží rozeznatelné jedna od druhé, takže lze pochybovat, zda by se jednalo o dvoustranický systém anglosaského typu; spíše by to přineslo obnovení jednoty strany a státu.20)

Můžeme věštit budoucnost Ruska sledováním balónků, jež v poslední době vypustil tisk, protože ty naznačují směr větru a možná vyjevují obrysy onoho „silného státu“, který Putin slibuje vybudovat. „Iniciativy mas“ odhalují více než návrhy presidentského kandidáta. 26. února 2000 adresovala skupina guvernérů prozatímnímu presidentovi otevřený dopis, v němž navrhuje ustavit sedmileté funkční období presidenta, volit presidenta nepřímo, tedy ne už občany, ale znormalisovaným parlamentem, nahradit Radu federace poradní Radou státu a volit Dumu většinovým systémem, který si vynutí přechod na systém dvou parlamentních politických stran. Současně tato skupina navrhuje odstranit volbu guvernérů a přeskupit regiony Ruské federace, čímž by se podařilo potlačit národní republiky. Pokud jde o sedmileté období, dal se už Putin slyšet, že by tomuto návrhu přál. Pokud jde o guvernéry, ponechal by jejich volitelnost, ale zbavil by je podstatné části moci, kterou by přenesl na presidentské reprezentanty (byl by to ekvivalent druhých tajemníků za sovětské éry). Co se týče ekonomiky, zdůrazňují optimisté liberalismus putinovského „think-tanku“, vedeného Germanem Grefem21); pesimisté zvažují skutečnost, že Oddělení hospodářské kontrarozvědky Bezpečnostní rady upravovalo hospodářský program příští vlády a že velká témata, jež tento orgán sleduje, Putin opakuje.22) Pokud jde o sociální záležitosti, bude Putin nejspíš také upřednostňovat vojensko-čekistické metody; tak nedávné rozhodnutí vlády vyzývá vojenské jednotky, aby „adoptovaly“ malé sirotky nebo děti svobodných matek už ve 14 letech.23)

Z četby Putinových textů je jasné, že přeje-li si prosperitu Ruska, není to ani tak proto, aby se ruským občanům dobře dařilo, ale spíše proto, že bosé obyvatelstvo by nemohlo vybudovat supervelmoc (viz. NN 02/2000 „KDO CHCE VLÁDNOUT SVĚTU“, strana 27-32); navrhuje-li návrat k „morálním hodnotám“, pak proto, že jsou - podle něho - „základnou patriotismu“. Tyto jeho texty působí zneklidňujícím dojmem autoritářství. Jediný ekonomický návrh, který se vynořuje z manifestu z 26. února 2000, je vyhotovení inventáře státních zdrojů! Oblíbený Leninův slogan „inventarizace a kontrola“ přichází, jak se zdá, znovu ke slovu.

Bezprostřední cíl Putinovy zahraniční politiky je jasný: v prvním tahu obnovit Sovětský svaz a současně si zajistit pasivitu Západu i - proč ne - jeho hospodářskou pomoc. V listopadu 1999 Putin prohlásil, že „strategické zájmy Ruska zahrnují regiony na jih od Ruska i oblasti Baltu“. Ve svém programu z 26. února 2000 vyhlašuje, že slabé prostředky Ruska nijak nepřekážejí tomu, aby se země pustila do „vnější politické expanze v pozitivním smyslu toho slova“. 1. prosince 1999 přijala Duma v prvním čtení návrh zákona, nazvaný „Podmínky soudržnosti Ruské federace a vytvoření nového územního útvaru uvnitř této Federace“. Tento zákon nejen nařizuje nové propojení „subjektů“ federace, ale počítá i s možným začleněním cizích států nebo území patřících těmto státům do této federace (článek 4).24) Nová bezpečnostní doktrína Ruska říká, že bude „chránit práva Rusů v cizině prostředky politickými, hospodářskými I JINÝMI“. Díky tomuto návrhu, který Duma 17. května 1999 přijala, tento zákon formuluje oficiální politiku vůči Rusům v cizině. Podle zákona RUSKO MŮŽE OPATŘIT SVÝM OBČANŮM V CIZINĚ PROSTŘEDKY K  USTAVENÍ MÍSTNÍ SPRÁVY.25) Další významný detail: Putin navrhuje speciálním státním službám CEI, aby se sjednotily pod střechou Bezpečnostní rady a vytvořily „zaťatou pěst“, samozřejmě pod záminkou „boje proti terorismu“. Vytvoření tohoto „antiteroristického centra“ se předpokládalo v květnu 2000.26) Ze souboru uvedených prvků LZE PŘEDPOVĚDĚT POLITIKU AKTIVNÍ SUBVERZE VŮČI STÁTŮM „BLÍZKÉ CIZINY“, kamuflované jako boj vnitřních frakcí, např. odvetou ruských menšin, jež si činí nárok na „právo na sebeurčení“.

Tento „PŘEDNÍ CÍL“ - abychom užili oblíbenou terminologii pana Putina - se vysvětluje novou interpretací mezinárodních vztahů ruskými elitami. Ty si začínají uvědomovat sterilitu a kontraproduktivnost svého otevřeného rétorického antagonismu vůči Západu. Začínají pomalu chápat, že ve své geopolitické zaslepenosti přehlédly důležitost fenoménu globalizace a „nového světového řádu“.27) Vliv zvláštních služeb na zahraniční politiku, na něž se Putin patrně orientuje, je evidentní. Udržuje ho neustálé vědomí slabosti Ruska a nutnosti vyhnout se pádu do náruče Spojených států jako jejich spojenec. Odtud plyne ona přednostní volba nepřímých prostředků: raději diskrétně stavět Evropu a Čínu proti Washingtonu a zůstávat v zákulisí, než se pouštět do marných veřejných výzev k „multipolaritě“.28) Rusko musí konstruovat „strategickou unii s Eurasií a přenechat nebezpečnější úlohu konkurenta Spojených států silnějším zemím...


Rozchod s primakovským dědictvím je spíše zdánlivý, ne tak skutečný. Oživují se pouta se starými sovětskými klienty. Rusko podepisuje 10. února 2000 smlouvu se Severní Koreou, jež nahrazuje smlouvu z roku 1961 a je odpovědí na americký projekt TMD (Theatre Missile Defense) proti nukleární hrozbě ze strany Severní Koreje. Den po návštěvě ruského ministra zahraničí oznamuje Pchongjang, že oživí svůj vojenský nukleární program, pokud se Spojené státy rozhodnou revidovat smlouvu ABM z roku 1972. Žirinovskij30) 7. února prohlašuje, že obdrží od Saddáma Husseina práva pro ruská plavidla kotvit na iráckých námořních základnách. V téže době se Vietnam, který se odvrací od reforem, přibližuje Rusku, s nímž uzavírá „strategické partnerství“ vyhlášené 14. února 2000 během návštěvy ruského ministra zahraničí Ivanova v Hanoji. Ruské námořní jednotky se budou moci vrátit na základny v Sam Ranh31) a v Sýrii. V obavě, že navrácení Kurilských ostrovů, jež slíbil Jelcin, by posílilo pozici Japonska vůči Pekingu a usnadnilo jeho alianci s Washingtonem, dává Moskva Tokiu najevo, aby nepočítalo s ústupky Ruska v této oblasti.32)

Už od loňska reaktivovalo Rusko prodej zbraní, a to starým zákazníkům SSSR. V červenci 1999, v okamžiku, kdy Izrael zahájil mírová jednání s Damaškem poté, co naléhavě žádal Moskvu o zprostředkování, prodává Rusko Sýrii - za 1,25 miliardy dolarů - letadla MiG-29, SU-27, tanky T-80 a protivzdušné rakety S-300. Írán a Spojené arabské emiráty pomohly tuto smlouvu financovat - za moskevské asistence. Současně Rusko podepisuje smlouvu s Irákem ve výši 160 milionů dolarů na posílení jeho protivzdušné obrany. Dodává Indii bombardéry Tu-22, bitevní letadla, rakety a ponorky. Obnovuje dodávky zbraní marxistickému režimu v Angole. V říjnu 1999 se konají první čínsko-ruské manévry.33) První cizinec, s nímž se Putin ještě jako prozatímní president setkal, byl čínský ministr obrany. „Kreml se rozhodl učinit maximum pro to, aby se Čína stala vojenskou mocností první třídy“.34) Rusko významně zásobilo Čínu torpédoborci vybavenými raketami SSN-22, schopnými zasáhnout americká letiště.

To všechno Putinovi nijak nebrání v tom, že POKRAČUJE VE STARÉM SOVĚTSKÉM PROJEKTU: ROZBITÍ NATO ROZDMÝCHÁVÁNÍM NESHOD MEZI WASHINGTONEM A EVROPANY, TLAKEM NA EVROPU, ABY SE VZDALA VAZBY NA SPOJENÉ STÁTY ve prospěch politiky konformnější přáním Kremlu a POVZBUZOVÁNÍ AMERICKÝCH OBAV O BUDOUCNOST ATLANTICKÉ ALIANCE. Moskva se rozhodla tlačit na dva neuralgické body: Kosovo a americký projekt protiraketové obrany. 30. prosince 1999 Miloševič prohlašuje, že si Srbsko podrží kontrolu nad Kosovem. Jeho generálové ohlašují na letošní červen návrat „srbských oddílů“ v souladu se smlouvou z 9. června 1999 mezi NATO a Bělehradem. A toto přitvrzení ze strany Bělehradu následovalo po návštěvě ruského ministra obrany Sergejeva v Jugoslávii 23. prosince 1999 - po návštěvě, při níž se diskutovaly dodávky jugoslávské armádě: šlo o nové protivzdušné rakety a letouny SU-27 a MiG-29. Ruští vojenští představitelé neskrývají svůj úmysl „vybudovat u Prištiny vojenskou základnu“.35) Tutéž návnadu sblížení s NATO, naznačenou v únoru, lze vysvětit vůlí Moskvy využít do krajnosti odpor Evropanů vůči americkému rozhodnutí revidovat smlouvu ABM. Tváří-li se Moskva, že chce oživit vztahy s NATO, pak proto, že DOUFÁ VE ZDŮRAZNĚNÍ SVÁRU. V očích ruských elit totiž samotná americká přítomnost na evropském kontinentě brání pohlcení západní Evropy ruským horizontem. Tento pohled, který je plně v sovětské tradici, vyjevuje jedna Putinova poznámka ke Clintonovi, pronesená loni v listopadu: „Vy máte severní Ameriku a jižní Ameriku, vy máte Afriku a Asii. MOHLI BYSTE NÁM NECHAT ALESPOŇ EVROPU.“36) Tak jako v případě „blízké ciziny“, energetická závislost Evropanů na Rusku má zajistit jejich povolnost.

Tímto DŮRAZEM NA REINTEGRACI STARÉHO SOVĚTSKÉHO IMPERIA POD HEGEMONII MOSKVY a na oživení euroasijského projektu chce putinovská ekipa dát geopolitickou odpověď na problém globalizace. Bere ale přitom do úvahy dopady, jež bude mít na Rusko pojem „nového světového řádu“, formulovaný presidentem Bushem po operaci „Pouštní bouře“: podle tohoto pojmu se mezinárodní společenství automaticky postaví proti těm, kdo porušují světový pořádek, proti jakýmkoli agresorům - ať jsou to staří spojenci nebo odpůrci. Ruské elity si vyvodily závěr z války v Kosovu: NEJDŮLEŽITĚJŠÍ JE OVLÁDAT INFORMACE. Všecko v posledku spočívá na „komunikaci“ (viz. NN 17/2000: „III. SVĚTOVÁ VÁLKA O VĚDOMÍ LIDÍ UŽ DÁVNO ZAČALA“, strana 17 – 23). Právě proto bylo nutné, aby se Rusko prezentovalo jako oběť agrese ještě předtím, než obnovilo válku v Čečensku: proto umožnilo vpád do Dagestánu a tzv. čečenské atentáty v Rusku. Dnes Putinova ekipa, osmělená vnitřním úspěchem své propagandy, ROZJÍŽDÍ VELKOU OPERACI VYLEPŠENÍ OBRAZU RUSKA V ZAHRANIČÍ.37) Konstatujeme už první efekty této kampaně. Moskevská propaganda, odlehčená o marx-leninský balast, ale stále disponující starými sítěmi a technikami sovětského vlivu, slibuje velký úspěch.


Co dělat - tváří v tvář Putinovu Rusku?

Tento člověk, který vybudoval svůj politický vzestup na nenávisti a na výzvách k vyvraždění jednoho celého národa, má šanci ukovat nástroje totální moci. Podaří se mu skutečně vydobýt diktátorský stát, jehož kostru rozeznáváme už po několika měsících vlády? V Rusku už mnoho iniciativ skončilo v písku. Někteří Jelcinovi oblíbenci už zkoušeli - nicméně marně - „obnovit vertikálu moci“.38) Nelze také zapomínat na nesmírnou ruskou netečnost, která je pro putinovský projekt nebezpečnější než nějaká - nepravděpodobná - aktivní opozice. Putin má ovšem jisté „kvality“, jež z něho mohou učinit diktátora tak byrokratického státu, jakým Rusko je. Umí usilovně pracovat, umí se soustředit na detaily, má talent manipulovat, rozhodovat, předstírat, vyniká obojakostí a brutalitou i nezbytnou vůlí k moci. Stačí, když jeho voluntaristický přístup probudí hořkost z nějakého vnitřního plánu, a už bude v pokušení ji kompenzovat politickou agresí navenek: pro ruské dirigenty bylo často snazší rozsévat bouři venku než vládnout doma. To vše vyvolává obavy, že Putin po svém bleskovém vzestupu může být rychle zatracen. Uvažme, že přinejmenším na Západě může narazit na opozici, která se nenajde v Rusku. Nicméně cesta appeasementu, na kterou se - jak se zdá - vrhají odpovědní lidé Západu, MŮŽE POUZE A JEDINĚ POVZBUDIT DALŠÍ ZLOČINY. Evropa by neměla tolerovat nestydatost ruských vůdců, kteří využívají její jméno, aby zdůvodnili zločiny páchané proti čečenskému lidu. Putinovské úlety vyžadují bdělou odpověď, pevnou a SLADĚNOU odpověď Západu. V žádném okamžiku, a zejména na začátku, NELZE PŘIPUSTIT, ABY SI MOSKVA MYSLELA, ŽE POLITIKA SÍLY SE JÍ VYPLATÍ VÍC NEŽ POLITIKA SPOLUPRÁCE. A přesto se v ruských záležitostech Západ stále nechává ukolébávat iluzemi jen proto, aby se vyhnul realitě, která je stále znepokojivější.

Francoise Thom, 1999/2000


1) První fáze čečenské války začala obsazením několika dagestánských vesnic Basajevovými lidmi. Ruské oddíly je klidně nechaly projít do Čečenska, navzdory potyčkám, které se tu odehrály o několik dní dříve, a navzdory hlášení FSB, jež 5. srpna 1999 upozorňovala na akutní nebezpečí vzbouřenecké ofenzívy. První ruská reakce byla nepřiměřená a málo účinná. Premiér Stěpašin chtěl svěřit operaci jen ministerstvu vnitra. Armáda zasáhla až později, když Putin nahradil Stěpašina.

2) Vojenská výzvědná služba.

3) Kremelský klan vyvinul na jaře 1999 velkou snahu, aby se zbavil prokurátora Skuratova, který se už od poloviny ledna příliš zajímal o různé aféry příslušníků okruhu blízkého presidentu Jelcinovi, jako byla slavná aféra Mabetexu. Prokurátor učinil kompromis, jelikož televize šířila kazetu, jež ho předváděla v nejprostším úboru mezi dvěma dámami lehkých mravů. Operaci k neutralizování prokurátora svěřil Kreml Putinovi.

4) FSB v tísni uvedla, že se jednalo o cvičení a že pytle s modrým práškem, instalované jejími lidmi, obsahovaly cukr. Současně šetření britského „Observeru“ a ruských žurnalistů však ukázalo, že modrý prášek byl patrně hexogen a že pytle byly opatřeny detonátory. Novaja Gazeta 13.3.2000, The Observer 12.3.2000.

5) Nězavisimaja Gazeta, 19.2.2000.

6) Moscow Times, 19.2.2000.

7), 2.2.2000; New York Times, 29.2.2000.

8) Zavtra, č. 7, 15.2.2000. Též (Sergej Lužnikov - Sergej Sokolov: „How Long To Wait for a Putingate?“)

9), 25.2.2000.

10) Soveršenno Sekretno, č. 2, 2000, s. 4.

11) 11. února prohlásil Putin v Krasnodaru: „Většina podniků je v rukou neschopných vlastníků a stát by měl zásahnout.“ 18. února prohlásil v Irkutsku: „Je neúnosné, aby stát jeden den garantoval právo na vlastnictví a pak inicioval redistribuci tohoto vlastnictví.“

12) Moscow Times, 18.2.2000.

13) Nězavisimaja Gazeta, 26.2.2000.

14) Během volební kampaně loni na podzim byli kritici války v Čečensku prohlašováni za agenty v cizím žoldu. Během volební kampaně v únoru 2000 (nebo toho, co se konalo místo ní), bylo věnováno mnoho prostoru temným „komplotům“, jež ohrožovaly život prozatímního presidenta. Jeho zavraždění nepřipravovali jen Čečenci, jak ujišťovali lidé blízcí Kremlu: nepřátelé se hemžili všude. Toto „napětí“ sloužilo k tomu, aby se zakryla prázdnota putinovského programu.

15) Putin prohlásil před ruskými posluchaři: „My žijeme na východě, ne na západě. My máme právo rozhodnout, co chceme, co jsou úvěry, za které bychom si mohli kupovat lízátka, pokud bychom dovolili, aby bylo anektováno naše území od Černého moře ke Kaspickému moři.“ (The New Republic, 29.11.1999). Což mu nijak nepřekáží, aby představitelům druhé strany netvrdil, že „Rusko je částí Západu“ (IHT, 28.2.2000).

16) Projev z 27. února.

17) Tamtéž.

18) Tamtéž.

19) Nězavisimaja Gazeta, 25.2.2000.

20) Na zakládajícím kongresu strany „Jednota“ prohlásil šéf strany S.Š...., že moc státu „by se měla nakonec stát mocí strany“. Když vysvětloval jednomu žurnalistovi, proč se setkání konalo v Kongresovém paláci, který byl kdysi sídlem KS SSSR, učinil Š.... výmluvnou poznámku: „Proč se Němci vrátili do Reichstagu? Protože Reichstag byl historickým sídlem moci, byl sídlem řízení země.“ (, 28.2.2000; Moscow Times, 29.2.2000).

21) Jednalo se o „Centrum strategického plánování“, vytvořené v prosinci 1999. Toto centrum je v zásadě pověřeno vypracováváním vnitřní i zahraniční politiky příštího ruského presidenta, i když jeho skutečný vliv na Putina nebyl prokázán.

22), 2.2.2000.

23) Viz Maša Gessen: „Lockstep tu Putin’s New Military Order“, New York Times, 29.2.2000.

24), 25.2.2000.

25) RFE/RL, 20.5.1999.

26) Putin zdůvodňoval přední postavení FSB před ministry vnitra států SNS tím, že KGB bylo vytvořeno všemi republikami SSSR, a je tedy přirozené, že zemím SNS by měla sloužit následnická organizace KGB, tedy FSB. Ta může formovat kádry speciálních služeb SNS a poskytovat jim zbraňové vybavení (, 11.3.2000; Segodňa, 10.3.2000).

27) Viz podrobnou analýzu Viktora Jasmanna „Rusko mezi geopolitikou a globalizací, RFE/RL, 14.3.2000.

28) Viz Georgij Kunadze: „Russia Pursues New Foreign Policy“, The Jomiuri Šimbun/Daily Jomiuri, 14.3.2000: „Aplikace doktríny multipolarity uplatňovaná Jelcinovou administrativou vedla ke katastrofě. Ve jménu této doktríny si Rusko vytvořilo ambice na statut dědické supervelmoci a odmítá stávající svět tím, že zahajuje protizápadní křížové tažení.“

29) Michail Děljagin: „Kto posejet vjetěr, tot požnět burju“, Moskva, č. 9, 1999.

30) Žirinovskij byl opakovaně pověřován Dumou jednáním s Irákem.

31) Ruský nárok na základnu v Sam Ranh vyprší v roce 2004. Rusko hodlá jednat o jeho prodloužení výměnou za vymazání vietnamského dluhu. Viz, „Washington, Moscow and Beijing covet Vietnam’s ports“, 16.3.2000.

32) Zavtra, č. 7, 15.2.2000.

33) Damir Džamaldinov: „Velikuju kitajskuju stěnu zaščiščat naši SU-27“ (, 1.3.2000).

34) Nězavisimaja Gazeta, 15.1.2000.

35) Aleksej Smirnov: „Kosovo bude ruské“,, 18.3.2000: „Významná ruská vojenská přítomnost od nynějška zabrání silám NATO napadnout Bělehrad“.

36) Citováno z: André Fontaine: „Proč Západ trpí Putina“, Le Monde, 20.3.2000.

37) Segodňa, 10.3.2000.

38) To byl případ Jelcinova dlouholetého tělesného strážce Koržakova, který údajně dosazoval k moci „silové ministry“, jak se v Rusku tvrdívá. Jeho moc byla neutralizována Čubajsem, který současně zopakoval plán Jelcinova volebního vítězství v roce 1996.


Ruský prezident Vladimír Putin
čelí obvinění z podpory zločinců!

EW YORK/MOSKVA - Němečtí šéfové rusko-německé firmy SPAG jsou vyšetřováni kvůli praní špinavých peněz. Členem dozorčí rady přitom byl od samého počátku nynější ruský prezident. Podivné kontakty ruského prezidenta Vladimira Putina s firmami spojenými s organizovaným zločinem se již v roce 2000 staly důvodem, proč Washington prosadil zařazení Ruska na černý seznam států napojených na praní špinavých peněz.

Jde o další ze série odhalení, které pronásledují Putina od okamžiku, kdy po roce 1991 začal řídit zahraniční ekonomické aktivity Petrohradu, v éře později záhadně zavražděného starosty Anatolije Sobčaka. S odvoláním na vysokého představitele administrativy bývalého prezidenta Billa Clintona to tvrdí poslední číslo amerického časopisu Newsweek.

Nynější prezident v té době inicioval, případně schvaloval projekty, které pak realizovaly firmy spojené s organizovaným zločinem. Putin se stal Sobčakovým pomocníkem především díky tomu, že byl přímo spojen s tajnou službou FSB a dalšími strukturami, které byly nástupkyněmi sovětské KGB. "Potřebuji pomocníka. Já se dokonce bojím vycházet z kanceláře. Vůbec nevím, co jsou všichni tito lidé zač," postěžoval si tehdy starosta na až příliš aktivní "nové Rusy", byznysmeny ruského státního i nestátního organizovaného zločinu.

Německá stopa vede do Kremlu

Jednou z Putinových zásluh o rozvoj rodného města se stalo spojení s německými podnikateli - důstojníky východoněmeckého komunistického Gestapa Stasi. Známé Dresdner Bank například pomáhal zajistit kanceláře v budově bývalého německého velvyslanectví. V dalších případech aktivní Sobčakův zástupce dohodl odprodej nemovitostí v rámci privatizace městského majetku.

Podle údajů polského listu Rzeczpospolita se do paměti zapsal především "prodej" hotelů Astoria a Europa. Největší problémy však působilo a dosud ruskému prezidentovi působí spojení s německo-ruskou firmou SPAG...

Spoluzakladatel této firmy, se kterým dojednal nesčetně obchodů, německý právník Rudolf Ritter, je právě nyní vyšetřován v lichtenštejnskou a rakouskou prokuraturou. Obviněn je z praní špinavých peněz - v tom nejméně jednoho milionu dolarů pro kolumbijský drogový kartel. Newsweek, podobně jako o něco dříve italský list La Repubblica, tvrdí, že Putin byl členem dozorčí rady SPAG. Figurovat v ní měl dokonce až do 7. května 2000 - tedy do své prezidentské inaugurace. Mluvčí Kremlu to ovšem jako vždy kategoricky popírají, aniž svoje tvrzení podpírají jediným důkazem. Proti Putinovi navíc svědčí jeho úzké vztahy s vysoce aktivním činitelem SPAG, jistým Vladimirem Smirnovem. Toho si dokonce později vzal i do hospodářské správy své prezidentské administrace.

Věrné přátelství protizápadního špiona,
byznysmena z pračky špinavých peněz
a nefalšovaného velkého ruského mafiána...

Podivné spojení Vladimirů, komunistického špiona a (post) komunistického "podnikatele", dovršil kontakt s třetím mafiánem Vladimirem Barsukovem (Kumarinem). Ten byl velkým bossem petrohradských kasin a restaurací a je pokládán za hlavu tzv. tambovské mafie. Důvěryhodné ruské zdroje potvrdily, že Putin a Smirnov jsou do dnešního dne spolumajiteli luxusního "městečka" víkendových rezidencí ruských i zahraničních boháčů u Petrohradu.

Informace západních novinářů kupodivu nechaly většinu ruských politiků a masmédií v naprostém klidu... Pouze Sergej Juščenkov, člen parlamentní frakce strany Svaz pravých sil, vyjádřil zklamání nad tím, že Kreml k celé sérii obvinění Putina stále mlčí. "Podle mého názoru je nutné obrátit se k soudu. Informaci tentokrát přinesl respektovaný časopis, a může tak být zasazen těžký úder celé zemi," řekl poslanec. Bez odezvy...

Představitelé z bezmála třiceti států budou zanedlouho rozhodovat, zda mají zavést sankce proti Rusku jako zemi umožňující praní peněz zločinných syndikátů.

Vraždy na státní objednávku

O tom, jak v Rusku již dlouhou dobu srůstají ruské tajné služby a organizovaný zločin do jednoho organismu, tento týden vypověděl i skandální text publikovaný pravicovým listem Novaja gazeta. V úryvcích z připravované knihy dlouholetého pracovníka FSB Alexandra Litviněnka se podrobně líčí, jak ruská kontrarozvědka cílevědomě řídila činnost mnohých zločineckých struktur. Viz:

Litviněnko, který v květnu 2001 získal politický azyl v Británii, je spojencem protiputinovského magnáta Borise Berezovského. Jeho tvrzení jsou ale podle znalců přesná. Putinovi kolegové, a to i v době, kdy Vladimír Putin sám od roku 1998 FSB řídil, měli jednak od soukromých firem získávat peníze pro vlastní potřebu, ale současně je využívat i k plnění "delikátních úkolů" - k vraždám.

Litviněnko v této souvislosti uvádí dlouhý seznam zemí (mimo jiné Jugoslávii, Ukrajinu, Irák), kde najatí vrazi likvidovali lidi, kteří se tam pokoušeli před FSB skrýt. Marně. Viz

Rusové zatím nejsou schopni úspěšně se zapojit do světové ekonomiky, a tak - vedle nezpracovaných nerostných surovin - vyvážejí to jediné, co umějí opravdu dobře - organizovaný zločin, napojený a řízený KGB a GRU. Tímto způsobem vysávají celý civilizovaný svět a parazitují na něm.

Americký deník The New York Times 19. srpna 1999 zveřejnil zprávu, která otřásla celou zemí: ruská státní mafie vyprala prostřednictvím amerického finančního ústavu Bank of New York nejméně 4,2 miliardy dolarů (v přepočtu asi 147 miliard korun). Podle dosud zveřejněných, ale zatím neověřených informací se však tato částka bude blížit spíše deseti miliardám USD, což je asi 350 miliard korun...



Ruský doživotní "demokratický" president - předseda vlády Vladimir Putin (KGB) dokázal během deseti let v nejvyšších ruských funkcích vybudovat úplně z ničeho stamiliardové privátní podnikatelské impérium, stmelené služebními, přátelskými a rodinnými pouty...

Za nejbohatšího muže planety byl na jaře 2011 časopisem Forbes vyhlášen mexický magnát Carlos Slim Helu (přesněji Helu & rodina). Nyní se ale musí žebříček boháčů přepsat. Zatímco majetek Mexičanovy rodiny se odhaduje na 74 miliard dolarů, ovládá podle britského listu The Sunday Times ruská korporace "Vladimir Putin & rodina“ téměř dvojnásobek, plných 130 miliard. V tomto případě ovšem nejde o skutečnou rodinu, ale o skupinu spřátelených členů KGB, příbuzných a kamarádů ruského prezidenta, premiéra a podle všeho opět budoucího ruského prezidenta...

Nejsou-li podle názoru celého západního světa volby v Rusku po právu demokratické, pak jimi nejsou a nemohou být ani ty české!!!


Ruský prezident Vladimir Putin | na serveru | aktuální zprávy foto: AFP

Putinovi „Čekisté“
vs. Jelcinova „Rodina“

25. září 2006  9:53

Moskva/Praha - V čele Ruské federace stojí prezident, vláda a parlament. Podle politologů ale zemi ve skutečnosti řídí někdo jiný - ekonomicko-politické klany.

Kdo nyní vládne v Rusku? Odpověď na tuto zdánlivě banální otázku, která v posledních dnech zaměstnává ruská média, se táhne od nedávné historie. Současný ruský mocenský systém začal vznikat v 90. letech za vlády prezidenta Borise Jelcina. Jeho nástupce Vladimír Putin období nazývané „érou divokého kapitalismu“ úspěšně přetvořil v něco, co politolog Vladimír Pribylovskij označuje jako „dynasticko oligarchický systém vlády“. Putin neřízenému „řádění“ oligarchů stanovil mantinely. Ruští oligarchové mohou „řádit“ za Putina dál, ale jen pokud o tom hlava státu ví, pokud s tím souhlasí a pokud z toho něco má.

Právě Putin ztělesňuje jeden ze základních prvků charakteristických pro „dynasticko-oligarchické“ mocnosti, kterým je následnictví. Putina si jako svého nástupce bez účasti široké veřejnosti vybral sám Jelcin, výměnou za svoji doživotní beztrestnost. A prosadil za pomoci administrativních pák, aby byl jeho favorit zvolen v navenek demokratických volbách. Nyní ovšem Jelcin lituje, jak hořce se spletl. Putin se totiž nespokojil s rolí pouhého pokračovatele Jelcinovské linie. Založil vlastní dynastii a privilegované postavení Jelcinova klanu „Rodina“ bez milosti ukončil.

Jak se v Rusku volí následník

Výsledky voleb v Rusku jsou v současnosti známy předem, stejně jako byly známy předem za otevřené komunistické totality. Strach a respekt z úřadů, funkcionářů či regionálních vůdců ze sovětské éry přetrvává i nadále. A určuje konání lidí spíš než jejich svobodná vůle. I v příštích volbách vyhraje ten, koho si vybere za svého následníka současný prezident. Putin je v tomto směru opatrný, protože on sám svého patrona Jelcina zklamal. Jeho následník musí být tedy méně ambiciózní než on sám.

Naprostá kontrola sdělovacích prostředků skrze staré i nové agenturní síťě KGB/FSB Putinovi umožní zmanipulovat veřejné mínění ve prospěch vybrané osoby. Obrovské finanční zázemí v podobě Kremlu oddaných oligarchů dává široké možnosti při „kupování si“ voličů a jejich přízně. Váhu prezidentovým slovům nakonec přidá také zvýšení důchodů či mateřských přídavků těsně před volbami. „Nakrmené“ davy Putina poslechnou. Bez oddaných ropných či plynařských magnátů by to ale nešlo. V současnosti již všechna výnosná odvětví kontrolují lidé z Kremlu. A právě v cestě za společným cílem - penězi a mocí - vznikají klany.

V Rusku se současné klany vytvářely podle teritoriálního, profesního a příbuzenského principu. Například nejsilnější vládnoucí klan „Čekisté“, který vede Putin, sdružuje osoby pocházející z Petrohradu, pracovníky tajných služeb a jiných ozbrojených složek a jejich příbuzné. Propletenec těchto vztahů vytváří v Rusku nejmocnější strukturu, která se evidentně hodlá na výsluní udržet věčně a za každou cenu. A změnit to nemohou žádné demokratické volby. Jen ještě silnější klan dokáže vytěsnit konkurenta, jako se to přihodilo na přelomu tisíciletí Jelcinově klanu „Rodina“.

 Čekisté“ nyní ovládají v Rusku naprosto všechny sféry života. Dosazováním svých příbuzných rozšiřují své „grunty“, obsazují parlamentní křesla a spojují velké podniky v giganty, které začínají hrát roli i na zahraničněpolitické scéně. Ne náhodou jsou členy vládnoucího klanu šéf Gazpromu Alexej Miller a náčelník tajných služeb FSB Nikolaj Patrušev. Rodové linie jsou důležité, protože zde zrada či přechod do konkurenčního tábora prakticky nehrozí. A tak není divu, že syn Patruševa Andrej byl v září ve svých 25 letech jmenován do vedoucí funkce jedné z hlavních ropných společností Rosněfť. Bude nyní pravou rukou dalšího člena čekistického klanu Igora Sečina, který je i hlavním ideologem Kremlu.

 Pavučina je to spletitá, ale má svou logiku. Patrušev mladší má své místo v klanové struktuře zajištěno i díky svému vzdělání. Je absolventem Akademie FSB, nejvýznamnější školy tajných služeb v Rusku. Ne náhodou jeho spolužákem byl starší syn premiéra vlády Ruské federace Pavlík Fradkov. Ten má ve svém mladém věku na ministerstvu zahraničí na starosti vztahy Ruska s Evropskou unií a G8. Jeho mladší bratr Petr sedí ve vedení „Vněšněekonombanky“. Čtyřiadvacetiletý syn ministra obrany Serjoža Ivanov je zase vicepremiérem Gazprombanky. Děti vůdců klanu jsou do vedení těchto gigantů dosazovány nejčastěji - jsou nejlépe ovladatelné a věrné.

 I ruské regiony jsou řízeny rodověprofesními klany, které se s klany federálního významu většinou dohodnou na rozdělení vlivu. Tak to praktikují například čečenský „chán“ Ramzan Kadyrov či „sultán“ Tatarstánu Mintimer Šajmijev nebo kalmycký „vladyka“ Kirsan Iljumžinov. Systém je to v tuto chvíli poměrně stabilní a pro všechny zúčastněné výhodný. A řadoví obyvatelé neprotestují - bylo by jim to k ničemu. V klanové společnosti totiž nehrají žádnou roli.

Kdo dnes vládne v Rusku?

Starokremelský klan reprezentovaný exprezidentem Borisem Jelcinem, jeho přáteli a příbuznými. Za jeho vlády se mu říkalo také „Rodina“. Dnes je očividně na ústupu a členové tohoto klanu postupně přecházejí v jiné, mocnější a perspektivnější mocenské bloky. Hlavní představitel Expremiér Michail Kasjanov, pokládaný za možného kandidáta na prezidenta v roce 2008, dnes je ale jeho pozice slabá. Napojení na byznys: RUSAL (Ruské aluminium), INTERROS (jedna z největších ruských investičních společností) Politický partner Představitelé klanu mají blízko ke Svazu pravicových sil, který ovšem také významně ztrácí pozice.

Staropitěrský klan neboli Staropetrohradský, podle původu většiny jeho členů, kteří pocházejí z Petrohradu. Hlavní představitelé a napojení na byznys: Anatolij Čubajs - šéf RAO JES (Ruská akciová společnost Jednotný energetický systém - zásobuje celé Rusko elektrickou energii, má státní monopol). Blízký klanu je také například Dmitrij Kozak, zástupce Kremlu v jihoruském federálním okruhu. Politický partner Svaz pravicových sil a další názorově spřízněná uskupení.

Čekisté respektive Novopitěrský klan. Hlavní představitelé Prezident Vladimír Putin, dále pak šéf tajné služby FSB Nikolaj Patrušev a jeho synové, ministr obrany Sergej Ivanov a jeho synové. Napojení na byznys Šéf Gazpromu Alexej Miller, má vazby na LUKOIL. Politický partner Prokremelská strana Jednotné Rusko.

„Radnice“ klan blízký vedení moskevské radnice Hlavní představitel starosta Moskvy Jurij Lužkov Napojení na byznys Holding INTEKO vedený Lužkovovou ženou Jelenou Baturinovou. Klan je také napojený na řadu stavebních společností, jež získávájí kontrakty v rámci přestavby Moskvy.

Petra Procházková Lidové novin


Začátkem roku 2003 vlivný ruský týdeník Vlast uveřejnil seznam "bývalých" vysokých důstojníků KGB, kteří v současné době zastávají nejdůležitější funkce ve státních strukturách a byznysu. Autoři zprávy uvedli jména devadesáti vysokých státních úředníků a šedesáti vlivných bankéřů a byznysmenů a konstatovali, že seznam není úplný, protože neobsahuje příslušníky I.správy KGB čili rozvědky, která i nadále zůstává, vedle armádní rozvědky GRU, nejutajenější ruskou špionážní strukturou. Jak nedávno veřejně prohlásil vysoký důstojník KGB a dnešní ruský president Vladimír Putin, "něco jako bývalý čekista neexistuje..."

Z četby tohoto textu vyplývá, že legitimace komunistických tajných služeb se dnes stala nepostradatelnou propustkou do (post) komunistické mocenské elity. Jak tvrdí Sergej Gorlenko, ředitel mediálního koncernu Megapolis-Kontinent a někdejší plukovník KGB: bývalí důstojníci těchto služeb „jsou všude a řídí všechny firmy, které v Rusku něco znamenají....

Symbolickým projevem rostoucí moci tajných služeb v Rusku může být nápad moskevského primátora Jurije Lužkova postavit na náměstí Lubjanka znovu pomník masového vraha Felixe Dzeržinského - ruské obdoby nacisty Heinricha Himmlera - odstraněný v roce 1991. Tuto myšlenku dnes podporuje 56% Rusů, zatímco proti je jen 14%! Vedoucí ruského Centra výzkumů veřejného mínění Jurij Levada to komentuje takto: „Dzeržinskij byl tvůrcem Čeky – a tudíž prvním čekistou. V oficiální terminologii, kterou používá tolika lidmi vážený prezident Putin, je to pozitivní označení...“


Ruská „řízená demokracie“
získává jasnější vzhled...!!!

Petruška Šustrová

Koncem roku 2003 vezla dodávka do Moskvy celý náklad, 4400 exemplářů knihy, kterou si vydavatel nechal vytisknout v Lotyšsku. Na hranicích byly splněny všechny celní náležitosti, a 28. prosince večer dodávka vyrazila ze Pskova po Volokolamské silnici k Moskvě. Brzy ráno ji však zastavila milice a všechny knihy vyložila. „Je to protistání propaganda,“ sdělil řidiči vyšetřovatel Federální bezpečnostní služby (FSB), ruské tajné služby.

Uvězněná kniha

Knihu, kterou v Lotyšsku nechala vytisknout informační agentura Prima, napsali Alexandr Litviněnko a Jurij Felštinskij a nazvali ji „FSB vyhazuje Rusko do povětří“. Autoři se v ní zabývají výbuchy obytných domů, ke kterým v roce 1999 došlo v Moskvě, ve Volgodonsku a v Bujaksku, a také dalším pokusem o výbuch v Rjazani, kde však byla na upozornění občanů výbušnina včas odstraněna. Ruské úřady a většina médií i veřejnosti přičetly výbuchy na vrub čečenským teroristům.

Jenže autoři knihy poukazují na přesvědčivé stopy, naznačující, že v teroristických aktech měly prsty ruské tajné služby. O rjazaňském pokusu byl dokonce natočen dokumentární film, který obsahuje živou televizní debatu na dané téma. Z filmu přímo trčí neochota a neschopnost představitelů FSB a prokuratury odpovědět na otázky obyvatel postiženého domu. (Odborní znalci například nedokázali za šest měsíců vyslovit dobrozdání, jaký prášek pytle nalezené občany ve sklepě domu vlastně obsahovaly – zda to byl cukr, jak tvrdí FSB, anebo výbušnina, jak původně uvedla milice.) Film byl na podzim roku 2003 na poslední chvíli stažen z festivalu s tím, že je „protiruský“...

A sluší se také připomenout, že zmíněné výbuchy byly přímou záminkou rozpoutání druhé čečenské války a že Vladimiru Putinovi rozhodnost, jakou v této válce proti civilnímu obyvatelstvu projevil, vynesla v Rusku nemalou popularitu a velkolepý úspěch v prezidentských volbách na jaře roku 2000. Je jasné, že poukazy na možnou účast státního aparátu v teroristických akcích by mohly narušovat umělý masmediální mýtus prezidenta-ochránce pořádku a bezpečí občanů, a tudíž jsou – zvlášť před letošními prezidentskými volbami – naprosto nežádoucí.

Uvězněný advokát

Bylo by totiž omylem si myslet, že co bylo v roce 1999, je dávno pryč a nikoho to nezajímá. Naopak: už od konce října probíhá v Moskvě neveřejný soudní proces s údajnými pachateli výbuchů. Poškozeným však účast v soudní síni upřít nelze a dvě z poškozených, sestry Morozovovy, které ztratily při výbuchu matku, proces označily za „výsměch spravedlnosti“ a podaly stížnost Mezinárodní právnické komisi v Ženevě.

Tím ovšem podezřelé okolnosti související s přísně utajeným procesem nekončí: ještě před zahájením procesu byl uvězněn jeden z advokátů poškozených, Michail Trepaškin a obviněn z nedovoleného držení zbraně. Trepaškin ovšem tvrdí, že žádnou zbraň neměl, že mu ji policisté do auta, ve kterém byl zatčen, podstrčili.

Trepaškin byl před nástupem advokátské praxe plukovníkem FSB, ale v polovině devadesátých let musel z tajné služby odejít pro neshody s vedením. Nelíbilo se mu totiž, že musel na pokyn „shora“ uložit k ledu případ, kterým se zabýval: odhalil skupinu příslušníků FSB a vojenské rozvědky GRU, kteří pašovali zbraně do Čečenska. V roce 1997 byl přepaden na ulici a zbit, a později vyšlo najevo, že ho zbili příslušníci FSB na přímý pokyn svých nadřízených. Pachatelé se veřejně přiznali a obvinili tajnou službu jako zločinnou organizaci.

Zpátky do SSSR?

Ve výčtu dalších velepodezřelých záležitostí, které jsou spjaty s procesem, okolnostmi výbuchů z roku 1999 i dalších akcí a fungování FSB by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Proto také již v roce 2002 vznikla tzv. Společenská komise, která na své webové stránce zveřejňuje co možná všechny dostupné informace. V čele komise stojí známý ruský obhájce lidských práv Sergej Kovaljov.

Není to tak dávno, co měl Vladimír Putin projev k příslušníkům tajným služeb, z jejichž řad pochází. Řekl jim tenkrát, co je jejich úkolem: zajištění bezpečnosti státu a ochrana občanských práv a svobod. A jak vypadá skutečnost? Podle představ bývalého KGB! V Rusku oficiálně neexistuje cenzura, knihu může zabavit pouze soud, ale to by musela vyzývat k ozbrojenému svržení "demokratické moci"... Ovšem zabavená kniha - bez ohledu na to, že dnešní ruská "řízená demokracie" nemá se skutečnou demokracií absolutně nic společného - něco takového v žádném případě nečiní a jiný důvod pro konfiskaci knihy zákon nezná!

Šéfredaktor agentury Prima, tj. vydavatelů knihy, prohlásil: „Vracíme se čím dál rychleji do SSSR. Oficiální odůvodnění, proč byla kniha zabavena – ’protistátní propaganda’ – tomu přímo nasvědčuje.“

(Lidové noviny,, 2004)

Kam dál?


Lenka Kabrhelová (lek), Martin Hromádka(dka), Milan Kopp (mkp) 29. 7. 2010 v 19.07

Pravomoci ruské tajné politické policie
se na její přání dále výrazně rozšíří...!!!

Ruský prezident Dmitrij Medveděv potvrdil kontroverzní úpravu zákona o Federální bezpečnostní službě, která jí podstatně rozšiřuje pravomoci. Její příslušníci budou mít nově, kromě jiného, právo oficiálně varovat občany, že jejich kroky mohou vést k trestnému činu. Zákon, který vyvolal vlnu kritiky, předtím schválily obě komory ruského parlamentu.

Novela zákona, kterou navrhla samotná FSB, podle kritiků Rusko fakticky vrací k praxi z dob Sovětského svazu. Přímá předchůdkyně dnešní zpravodajské služby KGB tehdy používala podobná varování k perzekucím disidentů.

Apely neuspěly

S žádostí, aby novelu nepodepisoval, se na prezidenta v průběhu července obrátila řada ruských občanských sdružení, organizací hájících lidská práva, vědeckých institucí, expertů, novinářů, státních představitelů i umělců. Podle nich zákon narušuje samotné základy práva a staví FSB nad existující zákony. Žádný z apelů však neuspěl...


Diskuse o novém zákonu, který rozšiřuje pravomoci FSB, přiblížila v podvečerních Ozvěnách dne Lenka Kabrhelová

Proti rozšíření pravomocí FSB vystoupila i prezidentem ustavená Rada pro lidská práva. Dmitrij Medvěděv ale už dříve prohlásil, že změny se dějí na jeho přímý příkaz.

Vliv FSB je v ruské společnosti stále velký. Největší nárůst vlivu přišel za vlády bývalého prezidenta Putina a ochránci lidských práv doufali, že Medvěděv po nástupu do prezidentského křesla dostane ruské tajné služby pod kontrolu, protože jeho minulost není spojena s KGB, ale nestalo se tak.“ poznamenala moskevská zpravodajka Českého rozhlasu...

Obklopuje se kriminálníky
a bojí se svobodného lidu,
útočí Gorbačov na Putina!


Bývalý vůdce Sovětského svazu Michail Gorbačov se ostře pustil do současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Vytkl mu zejména zavádění zákonů, které omezují osobní svobodu Rusů, a zároveň na něj apeloval, aby se přestal bát svého lidu.

Bývalý prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov vyzval exprezidenta a

Bývalý prezident Sovětského svazu Michail Gorbačov vyzval exprezidenta a současného premiéra Vladimira Putina k rezignaci | foto: koláž

Dvaaosmdesátiletý Gorbačov považuje další novou vlnu přísných zákonů za nepřiměřenou. Kritizuje zejména zásahy do ústavní definice zrady, opětovné zavedení postihů za politické "hanobení" a cenzuru internetu. Gorbačov současnou situaci v Rusku nazval nejhorší v postsovětské éře. "Většina nově zavedených zákonů Putinova režimu má jedno pojítko - útočí na základní práva občanů," uvedl Gorbačov v rozhovoru pro BBC.

Kritika Putina tím však neskončila. Jeden z nejvýznamnějších politiků ruské historie následně prohlásil, že "okruh spolupracovníků prezidenta Putina je plný zlodějů a zkorumpovaných úředníků". Gorbačov pak Putina vyzval, aby se tak nebál svých občanů. Narážel tak právě na novou sérii zákonů, které mají zkomplikovat možnou kritiku Putina ze strany Rusů.

"Lidé od prezidenta chtějí a očekávají, že s nimi naváže otevřený dialog. Putin by rozhodně neměl být v tomto ohledu útočný. Měl by se spíše soustředit na to, aby dostal Rusko z nuzné situace, ve které se aktuálně nachází," vysvětluje Gorbačov.

Rusové Gorbačova nemusí

Gorbačov se v Rusku netěší příliš velké oblibě zejména kvůli svému podílu na rozpadu Sovětského svazu. "Často mě obviňují, že jsem daroval centrální a východní Evropu. Správná otázka však je, komu jsem ji daroval. Polsko jsem například vrátil Polákům. Komu jinému by také mělo patřit?" hájí se Gorbačov.

Ruský lid dal svůj postoj najevo i během celostátního průzkumu z loňského roku. V anketě měli lidé odpovědět, pod čím panováním pozorovali pozitivní vývoj své země. Na čele žebříčku figuroval Vladimir Putin, na posledních příčkách Gorbačov, který skončil dokonce za Josifem Stalinem...

jako kolébka

"Naše demokracie
musí vycházet
z ruských tradic",
prohlásil Putin!!!
Bohužel neuvedl,
jestli mongolských,
tradičních carských,
anebo přímo těch
protože žádné jiné
tradice Rusko nemá!


...Pane Putine, opět jste se prokázal být krutým a nemilosrdným a potvrdil tak tvrzení vašich nejnelítostnějších kritiků. Stále dokazujete, že vám naprosto chybí respekt k životu, svobodě či civilizovanému chování. Opět dokazujete, že nejste hoden úřadu, který zastáváte, ani důvěře civilizovaného světa..."

Alexander Litviněnko - zavražděný na přímý rozkaz ruského presidenta "nového demokratického Ruska" starého KGB v politickém exilu Londýně radioaktivním Poloniem 210 důstojníkem KGB - v nemocnici krátce před svou smrtí... A takových je nepočítaně! Viz:

12. prosince 2012; 12:13

Vladimir Putin pronesl své první poselství o stavu země od jarního návratu do Kremlu. Ruský prezident slíbil silnou a bohatou zemi s výkonnou ekonomikou i mocnou armádou a ostře varoval opozici před cizím vměšováním a cizími penězi v ruské politice. Rusko pod jeho vedením se však řídí vůči ostatnímu světu přesně opačnými principy...!!! Viz:


ZA VŠÍM ZLEM HLEDEJME RUSKO: Zprávy z fronty: KGB ruského presidenta Vladimíra Putina opět v akci!!! Causa zavraždění plukovníka Alexandera Litviněnka v historických souvislostech!!!!


Vraždí v zahraničí bez soudu a možnosti se hájit politické exulanty nájemní ruští zabijáci? Kromě prorežimního ruského tisku o tom nikdo nepochybuje!!!!

Putin k bilanci předchozích 12 let u moci řekl, že už se udělalo nemálo, ale "teď je naším úkolem vytvořit silné a bohaté Rusko". "Rusko musí být silné a vlivné! Musí být a zůstat Ruskem!" apeloval Putin, který byl v březnu potřetí zvolen hlavou státu po čtyřech letech, během nichž si "demokraticky" prohodil funkce se současným premiérem Dmitrijem Medveděvem. K těmto demokratickým tradicím Ruska se jejich režim taky při každé příležitosti hrdě hlásí. Viz například:

Mluvčí Putina Peškov: Brežněv nebyl pro dějiny naší země žádné mínus, on byl našim Velkým Plus, položil základy našeho hospodářství a zemědělství!

Někdejší sovětský prezident Gorbačov slaví 80. narozeniny a přitom říká: SOUČASNÝ RUSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM PUTINA A MEDVĚDĚVA JE IMITACÍ DEMOKRACIE!!!

Ve svém celkem devátém poselství apeloval rovněž na potřebu morální obrody země a obnovu tradičních hodnot. Jak si důstojník KGB Putin tyto morální hodnoty představuje konkrétně se dozvíme zde:

Ruský president Putin podle zpráv německé zpravodajské služby BND jako důstojník KGB tloukl svoji manželku a hýřil v Německu milostnými avantýrami!!!!

Dnes nejbohatší rodina světa? No přece Putinovi poctiví 'chataři' od KGB!!! A to všechno za pouhých deset let, když všem ostatním to trvalo mnoho a mnoho generací!!!!

K tomu má přispět i posílení výchovné role školy, která potřebuje "autoritativní učitele", jakož i obroda "provinční inteligence" coby morální opory. I ruská demokracie má podle něj vycházet z ruských tradic, a ne z cizích norem, jako by se demokracie zrodila v Rusku a ne v cizích zemích. Naprosto totéž tvrdili komunisté před rokem 1990... Jak si Putin představuje "moderní ruskou demokracii" ala KGB v praxi, se dozvíme zde:



"Jakékoliv vnější vměšování do našich záležitostí je nepřípustné. Politik, který dostává peníze mimo hranice Ruské federace, nemůže být politikem na jejím území," horlil Putin v Kremlu před tisícovkou hostů. (Jeho slova bychom si měli dobře zapamatovat, až budeme čistit Evropu proti zuřivému odporu Bruselu, Moskvy, Pekingu a jejich "celého civilizovaného světa" od vlastizrádných ruských agentů! - pozn. Petra Cibulky) Na adresu opozice Putin dodal, že "civilizovaný dialog" je možný jen s politickými silami, které své návrhy předkládají civilizovaně a respektují zákon, což od vysokého důstojníka nejzločinnější organizace na světě, ve které prožil větší část svého života a ke které se při všech možných i nemožných příležitostech neustále hlásí, zní jako naprostá provokace....

"Očista musí být důsledná"

Opozici se nepodařilo s moskevskou radnicí dohodnout sobotní pochod k prvnímu výročí masových protestů proti režimu. Hrozí tak podobný střet s policií jako při květnové demonstraci v předvečer Putinovy inaugurace. Potyčky Putinova policie vyšetřuje jako "masové nepokoje" a příprava státního převratu. (Doufejme, že se v tradicích "ruské demokracie" nezačne za nepovolená shromáždění popravovat... pozn. Petra Cibulky)

Plný sál v Kremlu bouřlivě tleskal i Putinovým slovům o nezbytnosti očisty státu od zkorumpovaných hodnostářů. Určitě tím nemysleli sami sebe...

Hlava státu se jim chystá zakázat vlastnit majetky a konta v cizině, což se má dotknout i aplaudujících zákonodárců. "Politika očisty bude tvrdá a důsledná," zdůraznil Putin. Mnoho komentátorů ale vidí za odhalováním korupčních skandálů jen jednorázovou kampaň, protože v opačném případě by bylo nutno začít na prvním místě u Putina. Viz:


Ruský prezident také vyzval k zamezení úniku kapitálu do daňových rájů; do listopadu z Ruska odteklo už 61 miliard dolarů a do konce roku centrální banka čeká 70 miliard, což je třetí nejhorší výsledek po krizovém roce 2008 (skoro 134 miliard) a předvolebním loňském roce (80,5 miliardy).

Nezvykle důsledný

Ruská ekonomika podle prvního muže potřebuje restrukturalizaci, zbavit se závislosti na vývozu nezpracovaných surovin a změnu orientace ne na Západ, ale na Východ. Jak slyšíme z Ruska od roku 1990 neustále a bezvýsledně, zapotřebí je Rusku především "moderní tržní ekonomika, a ne státní kapitalismus", apeloval znovu Putin, jemuž kritici vyčítají jeho předchozí soustavné zvyšování role státu a potlačování tržní konkurence. Výsledky Putinovy hospodářské politiky od roku 1999/2000 jsou dobře známy:



Prezident také rozdal vládě spoustu úkolů. Kupříkladu rovná daň z příjmů se rušit nemá, ale daň z přepychu se má zavést v příštím roce.

Závěrem Putin připomněl minulé úspěchy jako inspiraci ke splnění nových úkolů: podařilo se "prakticky" zdvojnásobit hrubý domácí produkt, státní dluh se snížil na desetinu a inflace na šestinu. Neuvedl, že vše díky masivnímu vývozu nezpracovaných surovin, který tak kritizoval... Až do jeho nástupu Rusku každým rokem ubýval milion obyvatel ročně - díky čemuž dnes tvoří obyvatelstvo Moskvy pouze 31% Rusů a i se všemi ostatnímu Slovany je jich v Moskvě méně než polovina - což znělo jako "rozsudek smrti", ale tendenci se povedlo překonat a porodnost v Ruské federaci už téměř převýšila úmrtnost. Bohužel pro Rusko, pouze zásluhou vysoké porodnosti v islámských částech Ruska... Veškeré NECENZUROVANÉ podrobnosti o dnešním Putinovském "novém demokratickém Rusku" se pak dozvíme v ruštině a angličtině zde:


Podle Putina "to je klíčový úspěch. Lidé nám uvěřili," zdůraznil. V minulosti se lepší budoucnost stále odkládala, teď však nastal čas "kolosálně si zlepšit život" již nyní. V jeho vlastním případě se to rozhodně podařilo. Do funkce nastoupil na přelomu roku 1999/2000 bez majetku, dnes je nejbohatším člověkem této planety... Putin, jinak známý svojí notorickou nedochvilností, vstoupil do sálu přesně ve 12 hodin moskevského času - a to spolu s datem plným dvanáctek podle astrologů věští úspěch. Většina Rusů je ale k magickému datu lhostejná. Není se ostatně čemu divit:


Autoři: ČTK, - když chybějící informace a internetové odkazy doplnil Petr Cibulka...

Kam dál?


Putinovo kágébácké Rusko přitvrzuje!
Za popírání "bojových úspěchů"
Stalinovy komunistické Rudé armády
v době jejich nejtěžších porážek 1941/42
bude kritiky čekat až pět let vězení...!!!

24. června 2013  11:17

MOSKVA - Do legislativního programu ruské Státní dumy byl zařazen zákon, který trestá až pěti lety vězení popírání bojových úspěchů sovětské Rudé armády v letech druhé světové války
Pokud budou roli Rudé armády zpochybňovat jednotlivé osoby, hrozí jim trest tří let vězení, v případě úředních osob nebo médií je sazba pět let.
Podle parlamentních analytiků je prakticky jisté, že dolní sněmovna novelu schválí. Návrh překladatelky zákona a předsedkyně branného a protikorupčního výboru Iriny Jarové má podporu nejen jejích kolegů z hlavní prokremelské strany Jednotné Rusko, ale i velké většiny opozičních poslanců.


Kritické "protiruské"
texty v novinách
budou považovány
za protistátní zločin!!! Redaktoři budou
souzeni podle zákona
o terorismu...!!!
Popravování zatím
prý ale nebudou...)))

Jako za Brežněva?
Moskva chce trestat
"protiruské" články...

7. 3.2014, 16:50

Protiruské texty v novinách budou považovány za protistátní zločin, redaktoři budou souzeni podle zákona o terorismu.

Moskva - Rychle přibývá nevyvratitelných důkazů, jako by se Rusko pevně rozhodlo vrátit zpět do nedávných časů otevřené totality. Předsedkyně horní komory ruského parlamentu Valentina Matvijenková navrhla vyslat na Ukrajinu "omezený vojenský kontingent". Zvolila přitom podobné označení, jaké se používalo ve válce, kterou vedla deset let sovětská armáda v Afghánistánu.

Podstata novelizace spočívá v tom, že mezi protistátní zločiny bude zařazeno vědomé klamání publika pracovníky hromadných sdělovacích prostředků, směřující k podpoře terorismu, intervence, separatismu a genocidy. Tedy všeho toho, co Putinovo Rusko všude za hranicemi Ruska ze všeho nejvíc podporuje...

Jevgenij Fjodorov, vysoce postavený člen nové ruské státostrany Jednotné Rusko a osobní poradce ruského prezidenta Putina, připomněl sovětskou minulost jinak: připravuje návrh zákona trestající "protiruské" materiály v médiích.

"Vědomé klamání publika"

"Chci novelizovat trestní a občanský zákoník a zákony o boji s extremismem. Podstata novelizace spočívá v tom, že mezi protistátní zločiny bude zařazeno vědomé klamání publika pracovníky hromadných sdělovacích prostředků, směřující k podpoře terorismu, intervence, separatismu a genocidy," řekl Fjodorov deníku Izvestija.

Důvodem pro zavedení trestní odpovědnosti za "protiruské" publikace je podle něj situace na Ukrajině. Některá ruská média se prý dopustila "nekorektních historických analogií a výkladů událostí v Rusku a státního převratu na Ukrajině." (nežádoucí historická analogie, odtržení Sudet Adolfem Hitlerem, se Adolfu Putinovi z nějakého důvodu nelíbí...) KOREKTNOST NEBO NEKOREKTNOST NOVINÁŘSKÝCH "HISTORICKÝCH ANALOGIÍ A VÝKLADŮ UDÁLOSTÍ" TEDY BUDE OD NYNĚJŠKA V DNEŠNÍM "NOVÉM DEMOKRATICKÉM RUSKU" STARÉHO KGB OPĚT POSUZOVAT KREML A JEHO OSVĚDČENÝ "NAVÝSOST DEMOKRATICKÝ" KGB-FSB, POLICIE A SOUDY...

Zákon by, podle Fjodorova, neměl trestat řadové novináře, ale šéfredaktory a editory, kteří umožnili "protistátní" materiál zveřejnit.

"Pokud média nebudou masově zkreslovat informace, nedojde třeba k intervenci, protože nebude (mediálně) připravena, nebo nedojde ke genocidě, masovému vraždění lidí," myslí si poradce ruského prezidenta.

Back in the USSR

Fjodorovem zmiňovanou "nekorektní historickou analogii" ale vyvolává i samotný zákon. Jak uvedl šéfredaktor časopisu Russkaja žizň Alexandr Timofejevskij, nový návrh připomíná starý paragraf sovětského trestního zákoníku o šíření vědomě lživých výmyslů, hanobících sovětské společenské uspořádání.

"To je jednoznačně paragraf 190, podle kterého věznili lidi za Brežněva. Poslanci si ho určitě nepamatují, neznají ho, nemyslí na něj. Sám jim stoupá do hrdla, dere se ven, prosakuje z pórů," myslí si Timofejevskij.

Sovětská justice na základě tohoto paragrafu trestala disidenty až třemi roky za mřížemi, rokem nucených prací nebo pokutou ve výši až 100 rublů. Represivní opatření bylo zrušeno až v roce 1989. Jak je vidět, jen na krátko...

Osvědčený kriminální recept - úplatek...

Kremlem kontrolovaná ruská média s navrhovaným zákonem nebudou mít problém, protože jejich politické přesvědčení se vždy shoduje s posledním prohlášením Kremlu. Striktně se už po generace drží státní linie, ať je jakákoliv a proto dnes referují Rusům o ukrajinských nacistech a banderovcích, kteří si uzurpovali moc na Ukrajině, nebo stovkách tisíc Ukrajinců, kteří údajně měli uprchnout za svobodou do Ruska, aniž jsou svým ruským čtenářům, natož zahraničním expertům, schopni předložit jediný důkaz...

Toto vědomé klamání publika pracovníky hromadných sdělovacích prostředků, směřující k podpoře terorismu, intervence, separatismu a genocidy, však v Rusku nikdy trestné nebylo a nebude, protože odpovídá požadavkům Kremlu...

V tomto duchu nejenže pro vytváření masově zkreslovaných informací o Ukrajině používají ruská masmédia tendenční a sestříhané televizní záběry jako zbraně informační války, ale dokonce se nestydí uplácet odpovědné ukrajinské státní úředníky.

Jak uvádí šéf ukrajinského Centra vojenských a politických výzkumů Dmitrij Tymčuk, prokremelské televizní kanály se na Krymu snaží podplatit zaměstnance tiskových odborů ukrajinských státních úřadů, aby tendenčně líčili situaci na poloostrově v souladu s politikou a požadavky Kremlu.

"Částka za spolupráci záleží na funkci úřední osoby, na kterou se obracejí, a na tom, co konkrétně potřebují publikovat. Existují údaje o návrzích ve výši od několika tisíc do desítek tisíc amerických dolarů," tvrdí Tymčuk.

Svoboda slova a tisku je v Rusku od nepaměti neřešitelný problém...

Se svobodou tisku má už přitom Rusko mnohaleté problémy i bez zmíněného zákona.

Podle organizace Reportéři bez hranic Rusku patří v žebříčku míry svobody tisku 148. místo z celkem 180. Česká republika je na 13. místě.

Jen v loňském roce byli podle ruského nevládního Fondu ochrany glasnosti v Rusku zavražděni čtyři novináři. Organizace také zaregistrovala 71 napadení žurnalistů.

autor: Jiří Just

Lenka Kabrhelová (lek), Marika Táborská (mta)  26. 1. 2010 v 08.36

V Rusku roste kriminalita uvnitř policie

  - Autor:Marek 
Autor: Marek  Dlouhý

V Rusku narůstá počet trestných činů spáchaných policisty. Jak potvrdili sami policejní představitelé, jen za loňský rok se kriminalita uvnitř bezpečnostních složek zvýšila o 11 procent. Nejčastěji jde o případy korupce a zneužívání pravomocí.

Ruští policisté přestoupili podle údajů ministerstva vnitra v loňském roce zákon celkem sto tisíckrát...

V mnohých případech přitom šlo o závažné zločiny včetně korupce, vraždy či falšování důkazů.

Důvěra ruské veřejnosti v ruskou policii zachází hluboko do záporných hodnot úměrně s tím, jak přibývá zveřejněných důkazů o případech násilí, agrese a korupce páchaných příslušníky bezpečnostních složek. Kritici navíc varují, že jde přitom pouze o špičku ledovce...

Je Rusko vysloveně
gangsterským státem?
O tomu už dnes pochybují
pouze beznadějně neléčitelní
dědiční notoričtí rusofilové
a nám vládnoucí ruští agenti!

Diskuse (43) 18. 7. 2009  10:48 - Jaromír Hájek, čtenost: 934x, karma: 17,04

Anna Stěpanovna Politkovská (1958–2006) vystudovala žurnalistiku na universitě v Moskvě. Mezi lety 1982 a 1993 pracovala v Izvestijích a v dalších časopisech, od roku 1994 v Obščej gazetě a od roku 1999 jako dopisovatelka nezávislých novin Novaja gazeta. Mnohokrát navštívila utečenecké tábory v Dagestáně, pracovala v Ingušsku a Čečensku. Několikrát byla zatčena, vyhrožovali ji smrtí a při cestě do Beslanu, kde ruské speciální jednotky zavraždily několik stovek nevinných lidí, především školních dětí, byla při pokusu o vraždu přiotrávena. Viz:

Beslanský školní masakr rozpoutali ruští vojáci - vycvičení k tomu, aby neměli žádnou úctu k lidskému životu - jak přesvědčivě dokazuje policejní video-dokument!!!


Anna Stěpanovna Politkovská napsala kromě mnoha jiného zásadní svědectví v sérii článků o dnešním Rusku, později sebraných a vydaných v knize nazvané RUSKÝ DENÍK, které ji Kreml nikdy neodpustil, což ji stálo život. Pravdivost tohoto díla předstihla vše, co bylo dosud o Rusku těchto dní napsáno. Kniha, vydaná i v češtině, je k volnému stažení zde:

Politkovská Anna - RUSKÝ DENÍK

Anna jednou řekla „Mým cílem je přežít v podmínkách, které mi nadělil osud“. Dne 7.října 2006 byla Anna zavražděna nezjištěným vrahem (jak je v Rusku obvyklé) na prahu svého domu v Moskvě. Vladimír Vladimirovič Putin měl v ten den narozeniny, bylo mu právě 54 let. Bylo to náhodně zvolené datum, anebo to měl být dárek k narozeninám "bývalého" podplukovníka KGB, ruského presidenta a dnešního předsedy ruské vlády Vladimíra Vladimíroviče Putina? Nezapomeňme, že Rusko je jediným státem na světě, kde zákon umožňuje presidentovi nařídit vraždu člověka!!! Smrt Anny Politkovské zůstala neobjasněna... Viz:

Masmediálně a politicky bleskově zapomenutá RUSKÁ vražedná válka masmediálně a politicky bleskově zapomenuté - v Moskvě zavražděné - Anny Politkovské!

Newyorský Výbor na ochranu novinářů (CPJ) zdokumentoval, že Rusko je pro žurnalisty jednou z nejnebezpečnějších zemí světa. Podle CPJ zde jen v letech 1996 až 2005 bylo zavražděno 23 novinářů, řada z nich v Čečensku. Kdo se v těchto podmínkách ještě odváží kritizovat vládu, či vládní úředníky, zahrává si se smrtí. Jest s podivem, že autocenzura ještě nezadusila toto minoritní svobodné vyjadřování. Viz:


Velký Putinův kritik ALEXANDER LITVINĚNKO navštívil 1. listopadu 2006 restauraci londýnského hotelu Millenium. Setkal se zde s důstojníkem KGB Alexandrem Lugovým a zde mu bylo podáno v čaji radioaktivní polonium 220. Smrtelná dávka byla desetinásobná, měla cenu 10 miliónů dolarů. Nikdo jiný než stát polonium nemůže vlastnit. Lugový ihned po činu z Londýna odletěl, ale silná radioaktivní stopa v několika londýnských taxících i v letadlech jej nakonce prozradila. Rusko nedalo souhlas k jeho vydání k soudu do Británie a místo toho z vraha udělalo poslance ruského parlamentu s doživotní imunitou, takže opět jako vždy "neobjasněno"... Podrobnosti viz:


V lednu 2009 byl zastřelen ve Vídni devětadvacetiletý čečenský emigrant a bývalý bojovník proti ruské vojenské okupaci Čečenska UMAR ISRAILOV. Požádal tam o azyl poté, co tvrdil, že čečenský prezident Kadyrov, oddaný Putinův člověk, ho osobně mučil v tajném vězení. V roce 2006 podal žalobu u Evropského soudu pro lidská práva. Vrazi nebyli dopadeni...

Po tiskové konferenci dne 19. ledna 2009, na které ostře kritizoval předčasné osvobození ruského armádního plukovníka, odsouzeného za znásilnění a vraždu čečenské dívky a obvinil ruské soudy z propojení s mafiemi, vyšel ruský advokát STANISLAV MERKELOV společně s opoziční novinářkou ANASTAZII BABUROVOU na ulici. Byli v centru Moskvy a vydali se spolu směrem ke stanici metra. V tu chvíli už je sledoval nájemný vrah.Profesionální zabiják po několika metrech dvojici dohnal a oba zblízka střelil do zátylku. Třiatřicetiletý právník Merkelov byl na místě mrtvý. Pětadvacetiletá Baburová, antifašistická aktivistka a spolupracovnice Nové Gazety, pro kterou psala i zavražděná Anna Politkovská, zemřela po převozu do nemocnice. Motiv vraždy, která se odehrála v samém centru Moskvy na rušné ulici za bílého dne, je jasný: umlčet nepohodlné kritiky a zastrašit všechny ostatní. Vrazi jako vždy nebyli dopadeni, což se už v Rusku stalo ze strany policie normou... Viz například:

Vnuk předsedy Komunistické strany USA: „RUSKO JE KRIMINÁLNÍ STÁT“

NATALIA ESTĚMIROVOVÁ, po otci Čečenka a po matce Ruska, byla nalezena zastřelená ve středu dne 15.července 2009 v Ingušsku. Čtyři neznámí muži přinutili Estěmirovovou ve středu ráno blízko jejího bydliště v čečenském Grozném nasednout do auta, dva očití svědci ji dokonce při únosu slyšeli křičet. Informovala o tom ruská média s odvoláním na ingušské ministerstvo vnitra.

Odvaha obránců lidských práv a novinářů v Rusku zasluhuje úctu a obdiv. Platí často cenou nejvyšší - svým životem. Zde se ukazuje pravá velikost ruského národa. Světová veřejnost zdá se být z poslední vraždy novinářky Natalie Estěmirovové v šoku, ale věřme, že novináři a nejen oni, se svých ohrožených kolegů v Rusku zastanou a že pozvednou svůj hlas k protestům.

Natalia Estěmirová



Lenka Kabrhelová (lek), Milan Kopp (mkp)  15. 9. 2009 v 22.58

Novináři vyzývají Rusko
k prošetření všech vražd
mediálních pracovníků

sestava mikrofonů pro mluvené slovo
  - Autor:Pavel 
sestava mikrofonů pro mluvené slovo
Autor: Pavel  Šaman

Mezinárodní výbor na ochranu novinářů vyzývá Rusko k novému prošetření všech vražd pracovníků médií za poslední roky.

Experti mezinárodní organizace varují, že se Rusko v počtu vražd novinářů staví po bok Somálsku, s nímž zaujímá třetí místo v celosvětovém žebříčku po Iráku a Filipínách.

Mezinárodní výbor cituje řadu případů, kdy byli zavražděni novináři, kteří zveřejňovali materiály kritické vůči vlivným osobám v ruské vládě, průmyslu, orgánech činných v trestním řízení či kriminálních kruzích, COŽ V RUSKU OBVYKLE SPLÝVÁ V JEDNO...

Ruský kágébák a miliardář Lebeděv,
důstojník moskevské centrály KGB,
věren demokratickým tradicím KGB,
koupil britský deník The Independent!
Proč neprodáme KGB úplně všechno?
Chápeme slovo "bezpečnostní riziko",
anebo termín "vlastizrada"...???


LONDÝN (MEDIAFAX) - Ruský miliardář a někdejší vysoký důstojník KGB Alexandr Lebeděv koupil britský deník The Independent a jeho nedělní vydání The Independent on Sunday. Za list zaplatil symbolickou jednu libru, informuje ve čtvrtek stanice BBC s odvoláním na dosavadního vlastníka novin společnost Independent News & Media (INM).

Přímým kupujícím deníku, který loni zaznamenal ztrátu 12,4 milionu liber (351 milionů korun) je společnost Independent Print, v jejímž čele stojí Lebeděvova rodina.

The Independent byl založen v roce 1986 a je nejmenším britským celostátním deníkem. Postupně se vypracoval mezi významné listy a v roce 1990 byl jeho náklad 400 tisíc výtisků.

V době ekonomické krize se však noviny začaly potýkat s odlivem čtenářů a s tím souvisejícími finančními problémy. Ve srovnání s loňskem jeho náklad letos v lednu klesl o 11 procent na 183 tisíc výtisků.

Lebeděvův majetek se odhaduje na 3,1 miliardy dolarů (59 miliard korun), který v minulých letech vydělal v bankovnictví, pojišťovnictví a díky svému podílu v ruské letecké společnosti Aeroflot. V roce 2006 spolu s bývalým sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem koupil ruské noviny Novaja Gazeta...

Lebeděv již na britském mediálním trhu vlastní 75procentní podíl večerníku London Evening Standard, který také koupil za symbolickou částku.

Zdenek Gazur,

Satanská Říše Zla,
Putinovo kriminální Rusko,
začalo cenzurovat Internet
jako komunistická Čína!!!
Tzv. "závadné" internetové
weby velice rychle mizí!!!
V Rusku budou cenzurováni
i ruští a světoví klasici...!!!

31. července 2012  16:14

Podobně jako v ultratotalitní komunistické "lidově demokratické" Číně, tak i ruský režim plukovníka KGB Vladimíra Putina přistoupil k cenzuře internetu. Vzniká seznam závadných stránek, které budou zakázány. Oficiálně je to boj proti dětské pornografii, kritici se ale bojí, že může skončit například i ruský Twitter nebo Facebook.
V Rusku v pondělí vstoupil v platnost cenzurní zákon zavádějící černé listiny nežádoucích internetových serverů. Jeho oficiálním cílem je chránit nezletilce před nebezpečnými informacemi, ale podle agentury AFP se mnoho pozorovatelů obává, že skutečným smyslem zákona je cenzurovat internetovou síť v Rusku. Ta jako poslední z mediálních prostředků totiž stále odolávala Putinově znovunastolenému režimu.
Právě přes internet a nejrůznější blogy či sociální sítě se šíří názory opozice, informace o protestech proti Putinovi a aktuálně například i výrazy podpory pro zatčené členky skupiny Pussy Riot. Těm v politicky motivovaném soudním řízení hrozí za údajné výtržnictví až 7 let vězení.
Opoziční média mimo internet mají v Rusku velmi těžkou pozici. Jako jedno z posledních svobodných masových médií zůstalo v Rusku rádio Echo Moskvy, které lze také poslouchat přes internet. Putinovi toto rádio leží v žaludku už dlouho.
Nová legislativa umožňuje vytvořit federální registr, který monitoruje a upravuje činnost internetových serverů. Úřady smějí přinutit majitele či poskytovatele serverů k jejich uzavření, pokud obsahují tímto zákonem zakázané informace.
Zákon, který v polovině měsíce schválili zákonodárci a o víkendu podepsal prezident Vladimir Putin, je prý namířen především proti serverům, které šíří dětskou pornografii, podporují užívání drog či radí, jak spáchat sebevraždu. Kritici textu ale varují, že pod touto záminkou ruské úřady se snaží cenzurovat internet.
Oponenti Putina tvrdí, že nový právní předpis umožňuje zavírat ruské webové stránky včetně ruskojazyčných verzí Facebooku a Twitteru, a to i bez soudního rozhodnutí. Normativní akt je zacílen proti opozičním hnutím, která se organizují prostřednictvím sociálních sítí. Výhrady proti předloze měla i prezidentská rada pro lidská práva.
Podle provozovatelů velké internetové encyklopedie Wikipedia však přijatá ruská opatření nejsou ničím jiným než obdobou Velkého komunistického čínského firewallu. Jeho účinky jsou obecně známé. Nepohodlné stránky prostě nejsou dostupné nebo mají časté výpadky: občas se načítají, občas ne - další informace zde.
Autoři: kuz, ČTK

Kam dál?


Za internetový extremismus pět let.
Zastraší Putinův zákon uživatele???

1. července 2014   7:35 |
MOSKVA - V Rusku může být od nynějška potrestán až pětiletým vězením každý, koho soud uzná vinným z propagování extremismu na internetu. Počítá s tím zákon, který podepsal prezident Vladimir Putin a který byl v pondělí zveřejněn na portálu ruského úředního věstníku.
Trestně stíhány nyní mohou být osoby, které veřejně vyzývají k extremistické činnosti a využívají k tomu informačních a telekomunikačních sítí, včetně internetu. Takové protiprávní jednání bude trestáno pěti lety nucených prací, nebo pětiletým vězením se zákazem výkonu určitých funkcí po dobu tří let.
Pokutou 300.000 rublů (177.000 korun), 360 hodinami veřejně prospěšných prací nebo čtyřmi lety nucených prací či čtyřletým vězením mohou soudy trestat zneužití internetu k podněcování nenávisti nebo nepřátelství.

Co je a co není extrémismus a podněcování nenávisti či nepřátelství budou v Rusku posuzovat mocenské orgány vždy na základě posledních prohlášení Kremlu a nikdy proti nim. Například v situaci ruské válečné agrese na Ukrajině žádný protiukrajinský extrémismus či podněcování nepřátelství a nenávisti vůči Ukrajině a Ukrajincům není a nebude za extrémismus považován, ba právě naopak...!!! To se samozřejmě netýká jakékoliv málo ohleduplné kritiky zločinné válečnické politiky Kremlu a jeho nejvyšších představitelů...
Podle listu Moskovskij komsomolec řada médií a také četní blogeři jsou názoru, že tyto novinky v trestním právu znamenají hrozbu pro běžné uživatele webu. Právníci totiž poukazují na to, že "tvrdá ruka zákona" může vysoce výběrově dopadnout i na lidi, kteří nejsou autory extremistických materiálů, tedy materiálů státní mocí za extrémistické označené, ale jen například přeposlali cizí poznámku, která je zaujala.
Změny schválené Putinem také přinášejí zpřísnění trestní odpovědnosti za financování tzv. "extremistické" činnosti. Nyní za to hrozí až tři roky vězení a v případě, že k tomu provinilec zneužije služební postavení, až šest let.

Rusko se předvedlo jako říše zla,
píše k Pussy Riot ruský tisk

20. srpna 2012  9:06

MOSKVA - Odsouzení punkové skupiny Pussy Riot, jejimž členkám hrozilo za výtržnost během koncertu až sedm let vězení, poškodilo pověst země v cizině, upozorňuje ruský tisk v komentářích k pátečnímu verdiktu.

Moskevská soudkyně poslala na dva roky za mříže trojici punkerek, které ještě před letošními prezidentskými volbami v moskevském chrámu zazpívaly "punkovou modlitbu" s názvem "Bohorodičko, vyžeň Putina". A Rusko teď vypadá jako "říše zla a hlouposti". "Rozsudek zničil reputaci Ruska," nadepisují Novyje izvestija... V 72 procentech masmediálních komentářů byl verdikt charakterizován jako ukázka nedemokratičnosti ruského režimu a potlačování jinak smýšlejících a opozice.


"Rozsah škod na pověsti režimu, způsobený mezinárodním ohlasem případu Pussy Riot, je obrovský," konstatoval šéf monitorující agentury NewsEffector Sergej Moroz, podle kterého stamiliony dolarů, vynaložené státem na zlepšení obrazu Ruska v posledních letech, lze zcela odepsat.

"Pussy Riot jsou ostuda, ale ostuda země je ještě horší," zdůrazňuje Moskovskij komsomolec a ironicky radí neurážet středověkou inkvizici srovnáváním s "Putinovým samoděržavím". "Ruské úřady by sotva dokázaly vymyslet účinnější způsob, jak předvést civilizovanému světu, že nejsme právní stát, ale říše zla a hlouposti," usoudil komentátor a dodal, že Západ se může radovat nad vymezením "jasné hranice, kde končí evropská civilizace a začíná východní barbarství". Rusko je však Rusko a jeho justice je "ještě falešnější než Pussy Riot" a "nová kremelsko-církevní spravedlnost ještě mnohem krutější než v raném středověku".

"Rusko je feudální stát. Navzdory všem změnám ideologických doktrín a ekonomických politik se metody vládnutí od dob Ivana Hrozného jen málo změnily," píše o rozsudku anglojazyčný The Moscow Times, když podle carského zákona z roku 1845 by za podobnou výtržnost hrozily maximálně tři měsíce vězení. (Za Putina sedm let...) Současně ruský komentátor západním politikům a podnikatelům oprávněně vyčítá, že - až na estonského prezidenta - během pětiměsíční vazby Pussy Riot všichni mlčeli. Hrozí tak, že "za Putinova vládnutí se Rusko stane evropskou Saúdskou Arábií, zredukovanou na export ropy a plynu a dovoz luxusních aut"., ČTK



Ruský prezident:
Rusko je "zaostalé
a zkorumpované..."


Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždycky.

Viktor Černomyrdin, předseda ruské vlády 1992 - 1998

"Rusko je zaostalé a zkorumpované," konstatoval ruský prezident Dmitrij Medveděv ve čtvrtek v přednášce pro list a dodal, že Rusům chybí iniciativa. Rusko podle Medveděva trpí "primitivní" ekonomikou a "slabou demokracií".

Rusku se podle Medveděva za posledních dvacet let nepodařilo osvobodit se od "pokořující závislosti na přírodních zdrojích" a podobně jako za sovětské éry ruská ekonomika ignoruje potřeby lidí.

Medveděv vyzval své spoluobčany, aby se postavili proti korupci, pasivitě a opilosti, vzali svůj osud do vlastních rukou a přestali ze svých problémů obviňovat stát. Seberealizace nepatří k ruské tradici, stěžoval si ruský prezident. I když už podle něho Rusko není "poloochrnutý polostát" jako před deseti lety, nicméně korupce ho ještě dále oslabila.

Jednou z příčin této situace je dlouhodobě příliš silný státní vliv v ekonomickém sektoru. Medveděv také kritizoval, že mnohým podnikatelům jde v první řadě o úplatky - aby vyšachovali konkurenci a získali na její úkor státní zakázky - a nikoliv o to, aby hledali v soutěži s konkurencí talenty, zaváděli "jedinečné technologie" a vyvíjeli inovativní výrobky. Energetická efektivita i produktivita jsou ve většině ruských podniků podle Medvevěda "ostudně nízké". Medveděv si také stěžoval na "nízkou kvalitu otevřené diskuse, včetně kritických reakcí". Tím prý podle expertů Medveděv kritizoval omezování lidských práv a svobody projevu a shromažďování za svého předchůdce Vladimíra Putina. Ruská demokracie by neměla podle Medveděva "mechanicky kopírovat" západní vzory, avšak "konfrontace a izolace" jsou nebezpečné.

Podrobnosti v němčině ZDE


A NA SOCIÁLNÍ VĚCI!; 6. 12. 2010; 10:1
(aktualizováno: 6. 12. 2010, 10:16)

Stejně jako koncem 70. let - v době vrcholící Studené války mezi komunistickým Východem a demokratickým Západem -  jde v dnešním Rusku nejvíce peněz z rozpočtu na sociální a vojenské výdaje
. Rusko je plně závislé na cenách ropy...

Ruská ekonomika stále více připomíná sovětskou a nynější stabilita je jen zdání. Uvedl to vlivný ruský bankéř Pjotr Aven, jehož slova v pondělí citoval hospodářský list Vedomosti pod titulkem "Cesta do propasti".

"Ekonomicky se opět vracíme k sovětským časům: když Michail Gorbačov přišel k moci, země měla obrovské rezervy, nízký dluh a vysoké ceny ropy. Ale za tři-čtyři roky peníze skončily a objevil se obrovský zahraniční dluh," upozornil šéf největší soukromé banky Alfa.

Vláda věří, že stát je efektivnější hospodář

I ruský státní rozpočet podle bankéře stále více připomíná rozpočet Sovětského svazu. Výdaje na sociální programy vzrostly tak, že by cena ropy musela činit už 100 dolarů za barel, aby se hospodaření státu obešlo bez schodku, ačkoliv ještě v roce 2007 stačilo 20 až 30 dolarů za barel.

Situace podle Avena nutí stát ke zvyšování daní z podnikání, zatímco růst státních výdajů roztáčí inflaci. Tyto faktory spolu s nízkou úrovní konkurence, korupcí a nedokonalým právním systémem zhoršují podnikatelské prostředí a perspektivy hospodářského růstu. V důsledku investoři převádějí svá aktiva na jiné trhy s větším potenciálem růstu.

V Rusku však stát stále věří, že je s to správně určovat efektivní odvětví pro investice a že státní banky jsou efektivnější než soukromé a polostátní velké firmy vytěsňují soukromé podnikání z trhu. Výsledkem je ekonomická stagnace. Aven vybídl vládu ke změně: "Prioritou se musí stát růst investic, jinak Rusko přijde o své místo ve světě."

Rozpočet jak za SSSR

Aven původně hovořil pro Financial Times, nicméně jeho názory sdílejí i další bankéři, které Vedomosti oslovily. Struktura ruského rozpočtu - podle šéfa banky MDM Olega Vjugina - připomíná sovětský rozpočet z druhé poloviny 70. let, kdy výdaje byly výrazně posunuty ve prospěch sociálních a vojenských. Tyto dvě položky jsou největší i dnes.

V roce 2011 stát utratí na sociální sféru tři biliony rublů (27,7 procenta výdajů rozpočtu) a na zbrojení 1,5 bilionu (14,1 procenta) a v roce 2013 tyto ukazatele vzrostou na 3,5 bilionu (28,2 procenta) a 2,1 bilionu (16,4 procenta).

Následuje vysoce nebezpečné srovnání, které nikdo z "našich" českých a západních politiků a novinářů KGB/GRU pro nás nikdy neudělá: Pokud dnes Rusko vydává na zbrojení oficiálně minimálně 16,4% ze svého státního rozpočtu - veškeré ruské zbrojení stojí a padá s masivním ruským vývozem nezpracovaných surovin na Západ, které přitom "náš" neo-marxistický Západ může nakupovat na světových trzích několikanásobně levněji - když skutečná výše ruského zbrojení bude bezpochyby mnohem, mnohem vyšší, pak státy Evropské unie a naše Česká republika - když náš demokratický Západ je dnes ekonomicky cca 1000 silnější než věčně bankrotující otevřeně či skrytě totalitní Rusko - vydávají na svoji obranu před barbarským agresivním asiatským Ruskem cca 0,5% až 1% ze svých státních rozpočtů, tedy minimálně 16x až 33x méně, než dnes vydává "nové demokratické Rusko" starého KGB na své zbrojení proti svobodě stále ještě relativně demokratického Západu...!!!

Podle šéfky analytiků BNP Paribas Julije Cepljajevové se rozpočet v roce 2007 obešel bez schodku při ceně ropy 35 dolarů za barel, zatímco v roce 2008 při 60 dolarech skončil ve ztrátě. Loni vláda podpořila protikrizová opatření dvěma biliony rublů, takže rozpočet se stal deficitním (5,9 procenta při ceně ropy 61 dolarů za barel). Letos se zvýšil transfer peněz na penze z 800 miliard na dva biliony. "Pokračujeme v žití nad poměry," dodala.

Není tak zle, oponuje Putinův mluvčí

Struktura sovětské a ruské ekonomiky se však podle sociologa Jevgenije Gontmachera liší - podíl dovozu byl v SSSR nižší. Na sovětském trhu tak sice byly katastrofální nedostatky, ale existovala výroba oděvů a spotřebního zboží. Ruská ekonomika je naopak závislá na dovozu. Avenovo znepokojení lze pochopit, protože stejně jako za sovětských dob se ruská ekonomika vyznačuje neefektivní výrobou a degraduje vinou korupce a slabé konkurence.

"Skutečně Rusko se stále více centralizuje a závisí na ropě a státní regulaci," míní i předseda podnikatelského sdružení Boris Titov.

Úřady znepokojení sdílí a i proto byly vyhlášeny plány rozsáhlé privatizace do roku 2015, uvedl prezidentův poradce Arkadij Dvorkovič. Podle mluvčího premiéra Vladimira Putina Dmitrije Peskova je sice Aven výborný ekonom, ale problémy nejsou kritické - a když během krize stát při záchraně bank a podniků zvětšoval svůj podíl v ekonomice, nikdo nenaříkal. I Avenovo úspěšné podnikání svědčí, že "vše není tak strašné", upozornil Peskov s tím, že orientace rozpočtu na sociální účely byla a zůstane hlavní prioritou Putinovy vlády.

Podle bankéře Vjugina ruská státní politika se nejspíše nezmění. Problém nevyřeší ani ohlášená privatizace, protože prodávat se budou jen menšinové balíky akcií a cílem není snížit podíl státu v ekonomice, ale získat dodatečné příjmy pro ruský státní rozpočet, tedy především pro další zbrojení...

Zatím co Ruskem
hluboce infiltrovaný
demokratický Západ
odzbrojuje a všude ruší
povinnou základní
vojenskou službu,
Rusko naopak zbrojí,
jako by válka proti
svobodnému Západu
měla začít už zítra!!!

David Šťáhlavský (daš)  10. 5. 2006 v 14.32

Vladimír Putin:

Vladimir Putin
  - Autor: 
Vladimir Putin

Ruský prezident Vladimir Putin dnes přednesl výroční projev v parlamentu. Velkou část své řeči věnoval ruské armádě a jejímu dalšímu posilování. Prohlásil, že Rusko potřebuje silnou armádu nejen proto, aby ho chránila před případnými vojenskými útoky, ale také jako preventivní odstrašující sílu, aby čelila politickým tlakům ze zahraničí.

"Musíme mít takové ozbrojené síly, které jsou schopné SOUČASNĚ vést boj v měřítku globálním, regionálním a pokud bude třeba, také v několika lokálních konfliktech," řekl Putin.

Ruský prezident upozornil, že je předčasné hovořit o konci závodu ve zbrojení. Varoval naopak, že zbrojení se v současnosti urychluje a Spojené státy obvinil z toho, že si budují USA jako svoji vojenskou pevnost. Putin hovořil mimo jiné o energetické problematice a vyjádřil rozhodnutí zajistit, aby Rusko i nadále bylo lídrem na světových energetických trzích a mohlo tak určovat pravidla hry. Viz:

Ropa z Ruska přestane dnes večer proudit i k nám, aneb v asiatském Rusku věčně živé a nepomíjející Džingischánovo UMĚNÍ VÁLKY, na které nestačíme!!!

World Press Photo 2008: První místo kategorie portrét, snímek Vladimíra Putina ob britského fotografa Platona | na serveru | aktuální zprávy
foto: ČTK

Pane Putine, díky za každé mrazivé ráno!

9. ledna 2009  5:00

Myslíte si, že Rusko sice není nejlepší spojenec, ale rozhodně je spolehlivý partner? Myslíte si, že hlavně díky ruskému plynu nemusíme prolamovat limity těžby hnědého uhlí a chystat další jaderné bloky? V tom případě vám současné mrazy pokládají zásadní otázku: Co jiného může zpochybnit vaše jistoty než chování Ruska coby dodavatele plynu?

Změnu uvažování musí vždy podnítit nějaký otřes. Loni to do novin E15 lapidárně shrnul vyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška: „Potřebujeme padnout na držku. Evropa potřebuje týdenní blackout. Ne pětihodinový, týdenní. Aby to maso pochodovalo z mrazáku. Protože týdenní výpadek proudu vám maže civilizaci.“

V nynějších mrazech by sice maso nepochodovalo, zato my sami můžeme poskakovat zimou. Ale ať už padneme na držku, nebo ne, můžeme si říkat: Pane Putine, díky, že nám otevíráte oči.

Překvapující je skutečnost, že představa žití mimo zákon a mimo energetické zdroje nás děsí mnohem více, než představa seriózního smluvního partnerství s Ruskem...

Na té představě samo o sobě nic špatného není. Jenže položíme-li tu představu vedle událostí, které se opakují kolem prakticky každého přelomu roku (do doby, kdy se obnovují dodavatelské smlouvy), ať už se týkají Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí nebo teď i značné části Evropy, získáme obraz krajní nespolehlivosti. A jako spotřebitele nás nemusí zajímat, je-li v pozadí snaha Moskvy vyšachovat Kyjev, snaha Kyjeva vyšachovat Moskvu nebo snad ruské úsilí o rozdělení Evropy. Nás zajímá pouze tolik, zda kohoutky na trase nasmlouvané s ruským partnerem fungují. I proto je dobře, když Rusko teď dělá vše pro to, aby nám realitu i rizika tohoto partnerství přiblížilo velmi názorně a přesvědčivě.
Který zdroj energetických surovin je nejistější - arabský, či ruský? Díky za odpověď, pane Putine.

Jak velký otřes by příznivci Ruska potřebovali???

Jak velký otřes by potřebovali? Hlavní otázka u nás samozřejmě zní, kdo tu odpověď chce vnímat. Jak jí rozumí ti, se kterými nehnul ani zákeřný ruský útok proti maličké a téměř bezbranné Gruzii, čelící tisícům ruských tanků v roce 2008? Ti, kteří nás všechny varují před "černobílým viděním" Ruska ve světle permanentních ruských agresí?

V Evropě jde už desítky let stále o totéž a stále pro to vůbec nic neděláme, přestože to je věc našeho přežití jako individuálně svobodných a individuálně zodpovědných lidských bytostí a věc přežití Evropy jako pluralitní demokracie: Jde o zásadní diverzifikaci energetických zdrojů a o maximální oslabení vlivu Moskvy na ně i na Evropu: Máte pravdu, pane Putine. Stresujte nás s plynem tak dlouho, dokud úplně nevyvrátíte politicky a masmediálně naprosto bezdůvodně hluboce zakořeněný názor, že Rusko je civilizovaná evropská země a seriózní partner!


Až příliš tajemný (tajný) vliv
ve válce o plyn pro Evropu!

8. ledna 2009  10:37

KYJEV/PRAHA - Spor mezi Ruskem a Ukrajinou, který z energetického hlediska ohrožuje dnes již velkou část Evropy, nemá jen tyto dva hráče, které je možno vidět. Ve spleti komplikovaných a utajovaných smluv se prakticky nikdo nevyzná, obě národní společnosti, ruský Gazprom a ukrajinský Naftogaz, jsou ve svém rozhodování závislé nejen na svých vládách, ale i na řadě dalších, nepřehledných, až tajemných (tajných) vlivů.

Za velmi významného účastníka bitvy o plyn, jehož struktura je ovšem natolik neprůhledná, že je často nazývána strukturou ryze mafiánskou, je považována společnost Rosukrenergo (Rusko-ukrajinské energo).

Švýcarská společnost Rosukrenergo byla vytvořena v roce 2004, aby údajně regulovala dodávky plynu Ukrajině, která odebírala nejen plyn ruský, ale i výrazně levnější plyn středoasijský.

Smícháním obou plynů - a tedy také jejich cen - vznikala přijatelná cena pro Ukrajince a značné finanční zisky pro Rosukrenergo. Jeden údaj hovoří názorně o bleskovém zbohatnutí všech, kteří se v Rosukrenergu angažovali. Firma se základním kapitálem 35 tisíc dolarů vydělala jen v roce 2005 na překupnickém obchodování s plynem mezi Ukrajinou, Ruskem a Střední Asií přes 370 milionů dolarů, které museli zbytečně zaplatit ukrajinští odběratelé navíc. Není divu, že právě tato společnost se řídí nejen zákony trhu, ale i politickými zájmy zcela neprůhledné spleti vlastníků a jejich přátel, sedících v těch nejvyšších křeslech několika států...

Ruský plyn není tak dobrý jak norský

Ruský zemní plyn se označuje jako chudý - obsahuje vysoké procento metanu a jen nepatrné množství vyšších uhlovodíků.

Norský zemní plyn se označuje jako bohatý -obsahuje vyšší podíl vyšších uhlovodíků. Je výhřevnější, a proto se na území Německa musí „míchat“ s chudším plynem, aby bylo dosaženo ruské nižší kvality. Na ni jsou nastaveny české spotřebiče.

Oficiálních vlastníků tohoto uměle vytvořeného a naprosto zbytečného prostředníka, jehož právní sídlo je ve Švýcarsku, je několik. Především 50 procent firmy vlastní ruský Gazprom, srostlý s KGB. O zbývajících 50 procent se dělí ukrajinští podnikatelé Dmitrij Firtaš a Ivan Fursin. O jejich napojení na nejvyšší ukrajinské kruhy, včetně bratra prezidenta Viktora Juščenka Petra, kolují legendy.

Na druhé straně Gazprom je prodlouženou rukou Kremlu a vlády RF. Prezident Dmitrij Medveděv z Gazpromu vzešel, premiér Vladimir Putin má Gazprom pod kontrolou už řadu let. Dosazuje do nejvyšších funkcí tohoto plynařského gigantu „své lidi“, včetně Medveděva, ze kterého později učinil svého nástupce.

Bylo by opravdu s podivem, kdyby Putin neprosadil do tak výnosné společnosti někoho ze svých kolegů z "bývalé" KGB. Jedním z vůdců Rosukrenerga se v jeho počátcích stal Konstantin Čujčenko, rodák z Petrohradu, stejně jako Putin, důstojník KGB. Navíc se ze studií Čujčenko dobře znal s Medveděvem. Čujčenko byl v květnu 2008 jmenován poradcem prezidenta, ale on i Kreml si uchovali ve výnosném Rosukrenergu dostatečný vliv.

Podle ruského nezávislého listu Novaja gazeta peníze se dělily pouze mezi lidmi z jednoho klanu, respektive ze dvou - což je pro ruskou i ukrajinskou ekonomiku obvyklé. Druhý zakládající šéf Rosukrenerga Oleg Palčikov zase před tím vedl podivnou firmu EURAL, která sice operovala s miliardami dolarů plynoucími z obchodů s turkmenským plynem, ale oficiálně měla skromné sídlo v maďarské vesnici. Až příliš to připomíná kriminální systém krycích firem a nastrčených "bílých koní"... Firmu zakládal advokát jednoho z největších ruských mafiánů, operujících na postsovětském prostranství, šéfa v 90. letech proslulé moskevské „solncevské mafie“ Semjona Mogiljeviče.

Podobné osoby a vazby na záhadné struktury, firmy i jejich dceřiné společnosti, zaregistrované od Rakouska přes Izrael až po Itálii a navázané na politické i mafiánské špičky řady zemí, Rosukrenergo staví do ne zrovna nejlepšího světla. Mlčení o pozadí celého protievropského energetického skandálu ale může být prolomeno a to nemusí být příjemné ani některým vysokým evropským politikům.

Poté co v roce 2006 opoziční ruská Novaja gazeta zveřejnila poprvé některé souvislosti, se k tématu opatrně vrací ruský regionální tisk. Novináři z Irkutska předevčírem porušili tabu a začali podrobně popisovat možné kriminální a politické pozadí tzv. bitvy o plyn. Možná právě Rosukrenergo a lidé kolem něj - všichni pevně provázaní s vládnoucím "bývalým" KGB - stojí přímo, tiše, nenápadně a v pozadí, v samém hlavním centru současné (a možná i budoucí) energetické krize v Evropě a řídí její načasování, odstartování, vývoj, rozfázování, její politickou a masmediální interpretaci i podmínky jejího ukončení...


Rusko může s pomocí ekologů
hatit těžbu plynu v Evropě,
varují bezpečnostní experti...!!!

22. května 2011  19:02

Objevení velkých zásob zemního plynu v břidlicích může rozpoutat v Evropě velkou špionážní hru. Starý kontinent je dosud závislý na plynu z Ruska. A to se nebude jen tak dívat, pokud se Evropa zkusí z této závislosti vymanit, říkají generálové v záloze Jiří Šedivý a Andor Šándor.  

(ilustrační snímek)
Rusko využívá své nerostné bohatství jako jeden z hlavních nástrojů své protievropské zahraniční politiky... Ilustrační foto | foto: Reuters

V té hře není v banku málo: médii nedávno proběhly zprávy o tom, že Evropa má v břidlicích ukryté obrovské zásoby zemního plynu. Celý kontinent by z nich podle odhadů mohl žít 60 let. Samotné Polsko, které má největší zásoby v Evropě, by pak ze svých zdrojů při současné potřebě vydrželo 400 let (více čtěte zde).

Jenže spokojenost s objeveným nerostným bohatstvím nedozírné ceny není v Bruselu a v západní Evropě nikde vidět. Ani v politice, ani v masmédiích... Důvody jsou, přes jejich smrtelnou nebezpečnost, všeobecně dobře známé - ruská infiltrace mocenských a informačních center západního světa:

AKTUÁLNĚ: Vítejte ve skutečném světě! SEZNAM RUDÝCH KOMISAŘŮ EU! Proroctví George Orwella 1984 se už naplnilo: Evropská unie + KGB + GRU = EUROASIE!!!

Francie, která má druhé největší zásoby břidlicového plynu v Evropě, už v dolní komoře parlamentu schválila zákaz jeho těžby kvůli údajným, ale fakticky neexistujícím, "ekologickým důvodům"... Viz:

RUSKÁ INFILTRACE EU UŽ OVLÁDLA VŠECHNY NEJVYŠŠÍ POZICE: Francouzský president Sarkozy ocenil u ruského presidenta a dnešního předsedy ruské vlády Medveděva jeho oddanost lidským právům...!!! BLAHOŘEČENÝM A SVATÝM HO PROHLÁSÍ AŽ PŘÍŠTĚ...)))))))

"Obavy" rudých ekologů, placených KGB/GRU z Moskvy:

Ekologičtí aktivisté varují před tím, že těžba z břidlic zatíží životní prostředí. Do vrtů se totiž pod tlakem žene směs vody a písku (aby rozpukala břidlici) s malou příměsí chemikálií - bromu, metanolu či butanolu. "Část chemikálií může znečistit podzemní zdroje pitné vody," říká ekolog Darek Urbaniak z hnutí Přátelé Země.

Britský publicista Matt Ridley ale ve své studii obavy ekologů vyvrací. Chemikálie jsou podle něj tak naředěné, že lidské zdraví ohrozit nemohou. Jeden vrt podle něj může dodat stejně energie jako 50 větrných turbin. Ridley upozorňuje, že v USA se těží na téměř 40 tisících vrtech a problémy tam nejsou.

Z Varšavy znějí ještě silnější obavy. "Podle našich informací je možné, že vznikne tlak na přijetí (omezujících) pravidel pro celou EU," prohlásil Marek Karabula ze státní těžařské společnosti PGNiG. Poláci zároveň dali najevo, že Polsko si do možnosti vymanit se z energetické závislosti na Rusku nenechá z Bruselu mluvit!

V hledáčku Moskvy

Na otázku, jak moc objev břidlicového plynu v Evropě zajímá Rusy, tedy klíčové dodavatele zemního plynu do Evropy, odpovídají bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý i exnáčelník vojenské zpravodajské služby Andor Šándor zcela shodně: pro Moskvu jsou energie a zdroje surovin politickou zbraní.

"Pro Rusko je to evidentně příliš silná konkurence," hodnotí evropské zásoby Šedivý.

"V kontextu budování dalších plynovodů musí Rusové brát informace, že se objevily další zdroje plynu, vážně. Bude to věc pro každou zpravodajskou službu, nejen ty ruské, aby sledovaly, jak to v oblasti nerostného bohatství vypadá," doplnil ho Šándor.

Budování přepravní sítě nyní pro střed Evropy nevypadá vůbec dobře, a to pouze díky dlouhodobému trestuhodnému zanedbání budování energetické nezávislosti na Rusku ze strany všech evropských vlád. Šándorem zmíněné plynovody - North Stream a South Stream - se Česku, Slovensku a Polsku vyhýbají. Jeden vede po dně Baltu z Ruska přímo do Německa, druhý přes Bulharsko a Srbsko do Maďarska a Rakouska. Ruské protievropské agenturní operace, vedené přes Brusel, tak "odstrčily" ze společných priorit evropských zemí projekt plynovodu Nabucco, který měl přivést surovinu z kaspické oblasti, vyhnout se Rusku a snížit tak zásadním způsobem energetickou závislost Evropy na Rusku. Viz:


Proti ruce plné trumfů

Plynová partie s Ruskem má nyní pro Evropu hodně hořkou příchuť. Za prvé, v evropských zemích na rozdíl od Ruska dochází k protivládním demonstracím, které mohou ohrozit vlády. A když nějaká země "zlobí", jako třeba Česko s umístěním amerického obranného radaru, Rusko takové protesty umí - když to řekneme MAXIMÁLNĚ zdrženlivě - přiživovat... Viz:


AMERICKÉ ZÁKLADNY: BUĎ JSME PRO ZÁPAD, ANEBO PROTI NĚMU!!! Stejně to máme za pár, tak se neklaňme lumpům!

Generál Šándor:

Generál v záloze Andor Šándor

"Ovlivňování veřejného mínění přes ekologické a mírové organizace, to je ruská karta, kterou hráli už v minulosti a hrát ji umí."

"Ovlivňování veřejného mínění přes ekologické a mírové organizace, tento 'modus operandi', to jsou způsoby, které Rusové používají hodně dlouho a nanejvýš úspěšně. Je to ruská karta, kterou hráli třeba v západní Evropě při rozmisťování amerických raket - a oni ji hrát umí," říká Andor Šándor.

"Rusko nemůže použít otevřené nástroje, to by bylo kontraproduktivní, ale skryté možnosti využije zcela určitě. Například podporu ekologických a jiných hnutí. Máme s tím sami zkušenosti z doby, kdy měl být postaven radar. Postup, který zvolili ve vztahu k radaru, budou opakovat, aby si udrželi pozici dodavatele," doplňuje Jiří Šedivý. Viz:

Uffe Ellemann-Jensen, bývalý dánský ministr zahraničí: Rusko v roli energetického vyděrače: Co dělat, aby se neopakovala plynová krize!

Generál Šedivý:

Jiří Šedivý, bývalý šéf generálního štábu

"Skryté možnosti Rusko využije zcela určitě. Máme s tím ostatně zkušenosti z doby, kdy měl být u nás postaven americký obranný radar. Postup zopakují."

Za druhé, Evropa by nyní bez ruského plynu nepřežila, protože pro zajištění energetické nezávislosti na Rusku po desítky let vůbec nic neudělala a nedělá pro to nic ani nyní. Jak moc jsme zranitelní, Kreml ukázal v roce 2009, kdy 2. ledna utáhl plynové kohouty Ukrajině a do 18. ledna fungovalo "z rezerv" hned několik zemí včetně Česka.

Za třetí, Rusku udržování energetického panství nad Evropou přijde vhod, ale z ekonomického hlediska jej životně nutně nepotřebuje. Má už z větší části hotová potrubí do Číny a tedy i budoucí konkurenční odbytiště. "Oni na Evropě do budoucna závislí nejsou. Nechtějí samozřejmě přerušit kontakty, ale jakmile půjde o peníze, tak zcela určitě budou čínskou kartu hrát," míní Šedivý. Viz:

KGB nejde o zisk, KGB jde o moc!!! Skutečná energetická závislost na kágébáckém Rusku je dnes díky "našim" RUSKO-českým vládám KGB/GRU téměř 100%!!!

Ruským klíčem k Evropě je Německo

Oba generálové se shodují v tom, že největší ruskou pákou v EU je Německo. Právě do Německa z Ruska míří plynovod North Stream. "Německo bude nástrojem na udržení ruského vlivu. Výkonný plynovod North Stream mu dá úplnou exkluzivitu v distribuci plynu," poznamenává otevřeně Šedivý. Viz:

Šéf polské diplomacie mluvil o Berlínu jako o trojském koni Ruska a řekl tak varující pravdu, která se Bruselu, ovládaném agenty KGB/GRU, vůbec nelíbí

Ostatní velmoci tak silnou vazbu na Rusko nemají, Británie například má ložiska v Severním moři.

Plynovody Nord Stream a South Stream Rusku umožní vyhnout se dodávkám přes střední Evropu. Zdroj: Wikimedia Commons

Plynovody Nord Stream a South Stream Rusku umožní vyhnout se dodávkám přes střední Evropu.
Zdroj: Wikimedia Commons

Pokud by se Rusku na úrovni EU podařilo zakázat Evropě těžbu plynu z břidlic, střední Evropa by oproti Rusku a Německu zůstala v podřízeném postavení rukojmího, kterému lze v případě potřeby - například kvůli "vážným technickým potížím" - zavřít kohouty na tak dlouho, dokud nepřijde k rozumu. Tyto "neřešitelné technické potíže" se pak obvykle daří překvapivě rychle odstranit...

Už samotný fakt, že Evropa může těžit břidlicový plyn - pokud si to sama nezakáže - může přinést pozitivní efekt, i když samotná těžba třeba zatím nezačne. "Konkurence může Rusko přimět řešit spoustu věcí - otázku kvality přepravních potrubí, průzkum ložisek, efektivitu těžby. Jestli je pravdivé, co se říká - a zkušenosti z USA to potvrzují - že těžba z břidlic bude několikanásobně levnější než plyn z Ruska, tak i Rusové budou muset jít na maximálně efektivní těžbu," vidí možné plus Šedivý.

Modlitba za sestřelený Boeing,
ruského mužika a naše duše...!!!


Vítězství Ukrajiny - konec Putina.
Konec Putina - vítězství Ruska!

"Proč mají Rusové sklony k nesmyslným expanzím?" zeptal jsem se jednou Lery Novodvorské a ona mi dala tuto odpověď. „Protože v krvi každého Rusa je část mongolské krve. To je rovněž i důvod, proč nejsou schopni pracovat rukama. Pro barbara  nemá smysl každodenně rozvíjet svůj um v jakékoliv činnosti. Pro štěstí Ruska je tedy třeba zabírat stále nové země. Proč? Já nevím." Z internetové diskuse pod článkem, v němž poslanec ruské dumy Michail Děgťarjev navrhuje zahájit vojenské operace proti Evropě a obsadit ji.

Sestřelením malajského Boeingu 777 ruskými teroristy, kterými Kreml vede nevyhlášenou válku proti Ukrajině, která se rozhodla vymanit se z ruské nadvlády i de facto se opět pozornost světové veřejnosti upnula na onu obrovskou východní říši, která jindy oddělena kulturně, jazykově i nábožensky žije svůj vlastní život, pokud ovšem některé z ramen oné chobotnice "bratrsky" neobejme nějakého souseda a nepočne jej dusit.

Jako je tomu právě nyní s již zmíněnou Ukrajinou. Přičemž i my jsme ono "láskyplné objetí" zažili, když na nás Kreml v roce 1968 vyslal půl milionovou hordu asijských nájezdníků a hrdlořezů, doprovázenou vazaly onoho prapodivného impéria, stojícího na desítkách milionů mrtvých, které beztrestně povraždilo. Protože i my jsme pojali onen nápad, že již nechceme být součástí říše chudoby, útlaku a nesvobody, stejně jako nyní i Ukrajinci.

To je třeba říci na počátek, aby bylo zřejmé, že nevane žádný vítr ze západu, ale lidé na Ukrajině již prostě řekli dost byzantskému polofeudálnímu způsobu existence, kdy bohatství země plyne na konta proruských gubernátorů a rozhodli se jít cestou k evropské civilizaci, prosperitě a demokracii.

Že jde o cestu dlouhou a plnou překážek je zřejmé, ale řekl bych, že zároveň se jedná o nezvratný proces, kterému nemohou zabránit ani tlupy přiopilých ruských teroristů potahujících nervózně z machorek nad mrtvými těly svých obětí z malajského letadla, které okrádají o cennosti, peníze i kreditní karty.     

Rusko samo je případem exemplárního omylu Ruskem infiltrované západní civilizace. Omylu o tom, že pácháním dobra je možno někoho přivést k lepšímu životu, aniž by to pro něj znamenalo jedinou povinnost, protože on to bude považovat za slabost, neboť nikdy nepoznal nic jiného než násilí.

Rusko, především pokud o jeho kremelskou moc jde, tak připomíná věčně opilého mužika, který poté co v komunistické nálevně propil jak chalupu, tak hospodářství i koně, zůstal ležet pokálený, hladový, pomočený a ve špinavých hadrech v příkopu u cesty, kde se ho zželelo kolemjdoucímu ze západního světa, který jej postavil na nohy. Dal mu jíst. Omyl jej. Oblékl jej. Posadil ho ke stolu a vykládal mu něco o dobrém vychování, a že krást a zabíjet se nesmí a když mužik přikyvoval, nabídl mu své přátelství a pustil jej i do vlastního domu.

Ale v tom se v mužikovi probudily všechny jeho komplexy, když spatřil bohatství západního domu a počal se chovat jako lidoop, vytáhl kyj a začal s ním máchat nad hlavou vyděšené rodině, která jej pozvala k sobě domů, a zatínal svaly a skřeky se počal domáhat, aby dostal ještě víc. A tak mu dali olympiádu, technologie, peníze i válečné lodě, ale mužikovi to začalo být málo. Protože s jídlem roste chuť. A tak zašilhal i jinam. A tragédie na Ukrajině mohla začít...

Toto ruské delirium tremens, kterého jsme svědky již delší dobu - a které jsem si dovolil popsat po svém, neboť nalhávání si něčeho není rozhodně můj styl a přístup k životu - je důsledkem onoho vystřízlivění a postavení kremelského otrapy na vlastní nohy a má mnohou analogii i v lidských životech, kdy by například kdekdo mohl vykládat, jak zvedl opilce na ulici, přivedl jej k bytu a tento mu za to dal nakonec přes hubu.

Což se nám právě děje, protože já osobně Ukrajinu považuji za součást Evropy, za pokoj našeho společného evropského domu, kde řádí nezvaný host a chová se jak je mu vlastní, tedy jak to dobře známe z vlastní moderní historie.

Zároveň je vůbec s podivem, že ono počínání neotesaného mužika, může vůbec najít nějakou spřízněnou duši tak, aby k onomu řádění chovala sympatie, nebo jej považovala přímo za následování hodný.

Že je tomu tak u pana profesora a kandidáta věd Václava Klause, opravdu není divu. Jeho láska je zcela profesionální a spočívá v podpisu vázacího aktu s KGB a byla a je velmi dobře honorována. Ovšem případy kdy tomu je jaksi z lásky a obdivu, bych označil za klinické.      

Zdá se, že z oné nemoci o kozáckém koni pijícím z Vltavy mnohé nevyléčil ani ten fakt, že ten kůň nakonec pil od roku 1945 do roku 1991 dokud všechen náš uran a staletí budovaný průmysl a ekonomické, kulturní a historické bohatství nevypil a dluhy tři sta miliard korun po sobě zanechal. Ani to, že deset tisíc lidí v jakémsi hrůzném rodeu ušlapal. Že všude kam ruský kůň kopytem šlápl sto let tráva neporoste a že jej sedlá sama smrt.

Inu obejmi se s našimi vrahy, miluj svého otrokáře a hovoř o rozumu s blázny, neboť pro někoho není ani pomoci, ani záchrany.

A jaký asi bude osud vyšetřování ruského válečného zločinu na osmdesáti dětech a ostatních obětech sestřeleného Boeingu 777?   


(Ruský terorista s BUKem, ještě když s ním sestřelovali "pouze" ukrajinská letadla) 

Asi takový jako když zavraždili kulkou do týla dvacet tisíc zajatých polských důstojníků v Katyni a nakonec z něj obvinili Němce a sami v Norimberku zasedli nikoliv na lavici obžalovaných tam, kam za rozpoutání druhé světové války patřili, ale sami žalovali...

Což má nakonec svou podobu i v tom, že v Berlíně na rozdíl od Moskvy s Leninem, nestraší vycpaný Adolf Hitler a německým prezidentem není bývalý gestapák, jako Vladimír Putin

Svět je vůbec absurdní místo.

Modrá planeta, malá modrá kapka, kterou cosi drží ve vesmíru a nezabije nás to.

A přitom jaká to jen musí být síla.

A stejné je to s vírou.

S vírou v mír, svobodu a bratrství.

A pokud jde o Boha, to je snad jasné.

Johne Lennone, jenž jsi na nebesích.

I imagine…

Jednou budem dál.

Musíme, jinak naše duše zemřou 

Miroslav Václavek, viz:

AKTUÁLNĚ: Poslanec ruské dumy Michail Děgťarjev navrhuje zahájit vojenské operace proti Evropě a obsadit ji! EVROPA PŘEDSTÍRÁ, ŽE SE JÍ TO NETÝKÁ...!!! (RUSKY)

Armáda ČR jedině po vzoru Švýcarska,
Srbska, Řecka, Izraele, anebo Taiwanu,
pokud má nás a náš stát ubránit...!!!

Porovnání vybraných ukazatelů z dat webu „Global Fire Power“ mezi armádou ČR a armádami evropských zemí s obdobným počtem obyvatel jako Srbsko, Maďarsko, Švýcarsko, Belgie a Řecko a zeměmi aktuálně dobře připravených na případný válečný konflikt jako Izrael a Taiwan.

Dané porovnání zobrazuje následující tabulka.


Při prosazování politiky omezování vlivu státu na svobodný život občanů je třeba také řešit, že daná politika nesmí na druhou stranu způsobit umožnění vzniku většího vlivu státu cizího na svobodný život vlastních občanů. V tomto úkolu dnes Evropa, až na vzácné výjimky, zoufale selhává...

Mezi nejvíce inspirativní státy, které jsou v současné době dobře a zodpovědně připraveny na případný ozbrojený konflikt, patří nejen Izrael nebo Taiwan, ale také neutrální Švýcarsko, které i když je ve středu Evropy obklopeno přátelskými zeměmi EU, tak podniká neustálá vojenská cvičení pro případ vnějšího nebo vnitřního ohrožení státu.

Jak by armáda naší České republiky měla vypadat - pokud by její vůle k obraně národních zájmů a zodpovědnost za ně byla stejně silná, jako je silná vůle a zodpovědnost za obranu národních zájmů daných zemí - zobrazuje následující tabulka a definuje tak řádově její maximální rozsah.


Čtěte na podobné téma a zdroje:

Švýcarská armáda se chystá na poprask, který může zavládnout v eurozóně

Kniha Start-up nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku

pozn.: příspěvek na mini-konferenci Svobodných na téma „Obrana“ 6.7.2014 v Zašové

Josef Zbořil | sobota 5. červenec 2014 13:43

Švýcarská armáda – síla schopná
SKUTEČNĚ rychlé bojové reakce,
náš nejvyšší vzor hodný následování!

Autor: Marek Skřipský | Publikováno: 13.8.2007 | Rubrika: Zamyšlení

Ozbrojené síly Švýcarské konfederace mě zajímají už nějakou dobu a osobně v nich spatřuji jednu z nejlepších a nejvíce akceschopných armád na světě! V jejich koncepci hrají zvláště silnou roli prvky patriotismu a odpovědnosti občana ke své zemi a obraně svobody jejich občanů.

Napsat o švýcarském vojsku článek jsem se však rozhodl teprve nedávno. Vedlo mě k tomu, mimo jiné, průběžné, pravidelně se opakující tlachání předních eurounijních (samozřejmě „proevropských“) představitelů o „Evropských silách rychlé reakce“, které podle slov eurofilních politiků mají představovat téměř mýtickou neporazitelnou armádu a pak také jakási „odzbrojenost“ velké části Evropy.

Nestandartním termínem „odzbrojenost“ nemyslím pouze výraznou redukci aktivních sil a počtu vojenské techniky, ale také trestuhodné opomíjení dalšího výcviku záloh a absenci jakékoliv branné přípravy na školách. Než mě v této souvislosti nějaký veleduch nařkne z toho, že se mi stýská po „komunistické militarizaci mládeže“, rád bych ho upozornil, že například ve Spojených státech stále existuje obdoba „vojenských kateder“, známá pod zkratkou ROTC (Reserve officers training corps).

Ale k věci. Švýcarsko je zemí, která dbá na dobře vycvičené, vystrojené a vyzbrojené vojenské síly. Narozdíl od mnoha evropských států nedělá z bezbrannosti ctnost ve stylu „podívejte se jak jsme mírumilovní“ a naopak činí vše pro to, aby mohla kdykoliv garantovat vlastní bezpečnost a bezpečnost vlastních občanů, k čemuž se ostatní evropské státy příliš nehlásí a hlavně pro to vůbec nic nedělají...

Jakýsi prazáklad dnešní švýcarské armády můžeme spatřovat v koncepci z roku 1815, která po mnoha úpravách a změnách dovedla švýcarské síly do aktuální podoby. Armáda Śvýcarské konfederace tak ve své podstatě kombinuje systém regulérní armády s miličním systémem a to tak, aby vynikly výhody obou přístupů.

Profesionálních vojáků je ve švýcarské armádě pouze kolem tří tisíc šesti set. Většinou jde o vyšší důstojníky, instruktory výcviku a štábní důstojníky. Kolem tohoto tvrdého jádra se pak nachází „obal“, tvořený (hlavně) muži, podléhajících povinné vojenské službě. Té se musí ve Švýcarsku podrobit každý způsobilý a netrestaný muž ve věku od devatenácti do dvaatřiceti let. Doba služby není příliš dlouhá, zato výcvik v jejím průběhu je velmi intenzivní. Délka povinné vojenské služby se pohybuje se v rozmezí od osmnácti do jedenadvaceti týdnů, podle druhu jednotky u níž odvedený slouží. „Záklaďáci“ jsou po čas vojenské služby podrobováni důkladnému výcviku se zbraní i příslušnou vojenskou technikou a po jejím skončení se každoročně třikrát do roka účastní týdenního cvičení (záložní důstojníci čtyřikrát do roka). Povinnost pravidelných cvičení pro ně přestává platit, pokud na nich celkově stráví tři sta dní, anebo po dosažení věkové hranice dvaačtyřiceti let. Ze záloh jsou pak definitivně vyřazováni v devětačtyřiceti letech.

Pouze v průměru jedna třetina služby schopných mužů do armády nenastoupila a zapojila se buď do složek civilní ochrany anebo nastoupila civilní službu. Ti, kteří byli shledáni nezpůsobilými vojenské služby musí platit dvouprocentní přirážku k dani z příjmu, což by naše „bratrstvo pravdy a lásky“ jistě označilo za další atribut „plíživé fašizace společnosti“

Pro ženy je služba ve vojsku pouze dobrovolná a podle nejnovější reformy, nazvané „Armáda XXI“ mohou používat zbraň výhradně pro vlastní obranu během služby. V praxi to tedy znamená, že v případě konfliktu by se neúčastnily bojových akcí. Švýcarští muži jsou, jak vidno, gentlemani, kteří se „neschovávají za ženskou“.

Politické i armádní špičky svým záložákům věří. Každý voják v záloze smí vlastnit doma ruční střelné zbraně (včetně zbraní automatických) s počtem nábojů nepřesahujícím padesát kusů. Toto povolení je motivováno čistě prakticky. Počítá se totiž s eventualitou, že v případě rychlého napadení země, by se záložák musel ke své jednotce „probít“.

Švýcarsko s necelými sedmi miliony obyvatel je díky své armádní koncepci schopné nasadit v případě ohrožení 1.375.889 skvěle vycvičených vojáků (údaj z konce roku 2005). Armáda České republiky, se zhruba 10 miliony obyvatel, je schopna zmobilizovat "na obranu své země a jejich občanů" zhruba 30 - 40.000 vojáků... V přepočtu na populaci je tak švýcarská armáda druhou největší na světě, za armádou státu Izrael. A to přitom Švýcarsko ještě dokáže neustále snižovat svůj státní dluh, ostatně i tak nejnižší v Evropě!

Švýcaři pochopili, že armádu nedělají pouze miniaturní elitní jednotky, sloužící jako „výkladní skříň“ té či oné armády, ale že je nutné věnovat se výcviku „průměrného vojáka“ A právě výcvik a příprava řadových vojáků je ve švýcarských ozbrojených silách na špičkové úrovni, přičemž srovnatelnou úrovní „záklaďáků a „záložáků“ se může pochlubit asi opět jen izraelská armáda.

Plně profesionálními složkami švýcarské armády jsou pouze letectvo, kde výcvik bojového pilota probíhá už od šestnácti let a speciální jednotky AAD, cvičené podle vzoru britské SAS. Zcela specifický útvar představuje proslulá švýcarská vatikánská garda.

Impozantně působí rovněž fakt, že švýcarská armáda je schopná díky své organizaci kompletně mobilizovat do dvanácti hodin, což představuje naprostý světový unikát. Na tomto místě bych rád podotkl, že Spojené státy počítají pro mobilizaci svých sil s několika týdny, přičemž některé pesimistické odhady hovoří až o jednom měsíci. V souvislosti s tématem škodolibě připomínám chvástání zainteresovaných eurofilů, hrdě prohlašujících, že Evropské síly rychlé reakce – tedy plně profesionální sbor o síle cca 25.000 mužů, schopné úspěšně bránit tak maximálně nádraží Praha-Smíchov  – jsou připraveny k zásahu do pěti dnů...

Po technické stránce je švýcarská armáda plně srovnatelná s moderními ozbrojenými složkami vyspělých států. V jeho výzbroji nalezneme jak domácí provenienci (zde zmiňuji především vynikající útočnou pušku SIG 550), tak zbraně americké, belgické nebo německé. Jádro švýcarského letectva tvoří čtyřiatřicet amerických stíhaček F – 18 Hornet, nejpoužívanějším tankem je zase německý Leopard 2. Vzhledem k neutralitě konfederace při nákupu zbraní hraje prioritní roli jejich kvalita a kompatibilita, nikoliv zahraničně politická objednávka.

Koncepčně má švýcarská armáda jeden hlavní úkol – zajistit územní obranu státu. Na první pohled to vypadá logicky, nicméně většina zemí EU a NATO zakládá armádní koncepci na účasti v zahraničních misích, přičemž některé z nich plán územní obrany v zásadě nemají. V současné době převládá – po mém soudu sebevražedný – přístup, že každá země „dá něco“. Češi chemiky a 601. skupinu zvláštních operací, Britové letecké krytí, Francouzi nevím co a takto bude (NE)fungovat „evropská kolektivní bezpečnost“... Vojenské operace proti Kadáfímu prokázaly, že ani armády nejsilnějších evropských velmocí nejsou bez americké pomoci schopny vůbec ničeho. A to bojovaly proti rozvojové zemi. Nechtějme si představit, jak by dopadly proti Rusku...

Osobně si myslím, že armáda má v první řadě bránit suverenitu své země a vše ostatní jsou pro ní úkoly druhého řádu. Byl bych nerad, kdyby můj článek vyzněl jako plošné odmítnutí české účasti na všech zahraničních misích, neboť takto není zamýšlen. Pouze chci říci, že nepovažuji za normální situaci, pokud například sám bývalý ministr obrany SRN prohlásí, že německá armáda je schopna zasáhnout kdekoliv na světě kromě Německa...

Švýcarsko se účastnilo v minulosti zahraničních misí v Bosně a Koreji, ale tato angažmá nepředstavují pro ozbrojené síly konfederace prioritu.

Švýcarský model ozbrojených sil je ze společenského hlediska důležitý i proto, že popírá častá tvrzení promoskevských pacifistů a členů bratrstva "pravdy a lásky", snažících se vsugerovat lidem blud, že tam kde je mezi lidmi mnoho zbraní a dbá se na brannost, existuje zároveň podhoubí pro násilí, ať už obrácené dovnitř (agresivní chování mezi lidmi) nebo navenek (silácká rétorika a v krajním případě agrese vůči okolním státům). Nic z toho není pravda!

Švýcarsko je veskrze mírumilovným státem, stranícím se mezinárodních roztržek, s velmi nízkou kriminalitou (největší podíl na kriminalitě mají ve Švýcarsku imigranti a jejich potomci), přičemž počet zneužití střelných zbraní je ve Švýcarsku mimořádně nízký. Nekoná se „střílení na školách“, ani jiné podobné jevy, jimiž pseudohumanisté tak často straší. Švýcaři se jenom drží staré pravdy Flavia Vegetia Renata, přisuzované mylně Machiavellimu: Kdo si přeje mír, ať se připravuje na válku.“

Velmi sympatická je i skutečnost, že Švýcaři pokládají obranu země za jednu z nejdůležitějších povinností dobrého občana. Mladí lidé se při výkonu služby naučí o sebe lépe postarat, získají pevnější vztah ke svému okolí, zvládnou sebeobranu, zdravovědu a další věci, které se jim mohou kdykoliv hodit. Tím, že služba v armádě je brána jako věc „nás normálních kluků“ a tím, že jednorázově není moc dlouhá, stává se armáda místem setkávání lidí, kteří si po výcviku zajdou na pivko, seznámí se, popovídají si a tak vznikají další a další přediva mezilidských vztahů. Armáda je jakousi organickou součástí švýcarské společnosti, aniž by ji militarizovala.

Švýcarská konfederace je specifický státní útvar nejsvobodnějších a nejzodpovědnějších občanů v celé Evropě a některé z jejích atributů možná nelze slepě převzít. Nejsem příznivcem české neutrality, která by byla v tomto prostoru pro Českou republiku zahraničně politickou sebevraždou, nicméně model švýcarské armády i švýcarského politického uspořádání by nás l silně inspirovat. Ani on by možná nešel v našich podmínkách aplikovat celý a najednou, zejména vzhledem k ekonomickým aspektům naší totálně rozkradené a zadlužené země, která by ovšem nebyla totálně rozkradená a zadlužená, kdybychom si dokázali vybojovat totéž co Švýcaři. Ve svých základních konturách by se však švýcarský model mohl stát už dnes pro nás něčím, co by bylo dobré alespoň maximálně napodobit!

Je trochu smutné, že místo debaty na toto téma nejvyšší národní strategické důležitosti představuje v masmédiích hlavní bezpečnostní problematiku otázka amerického obranného radaru někde v Brdech, i když pro naši úspěšnou obranu samozřejmě taky nesmírně důležitého…

Švýcarské vojenské přípravy
na kolaps EU vzorem pro ČR!

Prohlubující se finanční problémy zemí EU - jako nevyhnutelný výsledek skryté rusko-čínské války proti našemu, Ruskem v nejvyšších politických a masmediálních patrech těžce infiltrovanému, stále ještě relativně svobodnému a demokratickému Západu - přiměli Švýcarsko podnikat kontrolu připravenosti své armády také pro případ, kdy bude muset čelit násilným nepokojům v Evropě a masivnímu přílivu evropských uprchlíků. Uspořádalo tak v září 2012 vojenské cvičení "Stabilo Due" a v září 2013 vojenské cvičení "Barbara-Duplex".

Stabilo Due - září 2012

Příprava na scénář přílivu utečenců z Portugalska, Španělska, Francie, Itálie a především z Řecka.


Během cvičení byly konkrétní státy nahrazeny smyšlenými zeměmi Elbonie a Danubie.


Barbara-Duplex - září 2013

Příprava na scénář, kdy v zadlužené Francii (během cvičení nazývána Saônie) dochází ke konfliktům mezi jejími regiony a smyšlená polovojenská organizace "Dijon Free Brigade" - v našem případě "Nové Západní Rusko" - obsadila kvůli získání financí a jiných zdrojů 3 švýcarská pohraniční města - Neufchâtel, Lausanne and Genevu (v našem případě Karlovy Vary, části Prahy a další).


??? - září 2014

Cvičení v letošním roce bude pravděpodobně vycházet ze strategického dokumentu švýcarského Ministerstva obrany, civilní ochrany a sportu - Bezpečnost Švýcarska 2013, která kromě "situačního radaru hrozeb" uvádí: "Dluhová krize v Evropě a nepokoje v důsledku arabského jara jsou dvě hlavní události ve strategickém prostředí Švýcarska, jejichž důsledky jdou obtížně v současné době předvídat. Dluhová krize klade nároky na stabilitu našeho bezprostředního okolí, které tvoří základ naší bezpečnosti a prosperity. Arabský svět v současné době prochází obdobím nepokojů, které rovněž představuje pro Švýcarsko řadu výzev. Vývoj v dalších strategických oblastech jako jsou vojenské hrozby je v současné době stabilní a zůstávají hrozbou druhořadého významu."


Situační radar hrozeb


Bezpečnostní politika Švýcarska vzorem pro ČR!!!

Kromě plnění závazků ČR v obranné vojenské alianci NATO by, dle mého názoru, měla bezpečnostní politika ČR, stejně jako bezpečnostní politika Švýcarska, umět rychle a účinně reagovat i na hrozby nevojenského charakteru. Měla by také stejně dobře dokázat tyto hrozby vyhodnotit a předložit veřejnosti jakým to dělá švýcarská vláda v aktuálním dokumentu Švýcarská bezpečnost 2014 z 5.5.2014. 

Někteří lidé si nepřiznávají krizi eurozóny a že její budoucí rozpad nemusí být poklidný. Švýcarsko dokáže zmobilizovat svoji cca 200 tisícovou armádu a zajistit bezpečnost a svobodný způsob života pro své občany! Položme si ve svém nejvyšším osobním i národním zájmu otázku, jakým způsobem dokáží zareagovat bezpečnostní složky ČR, v čele s cca 20 tisícovou armádou, bez předchozích cvičení na obdobnou situaci?

Několikanásobně předražené Pandury, nefungující padáky, skandální Gripeny, aféra Nagyová a nesčetné další protinárodní zločiny se v blízké budoucnosti mohou stát reálnými problémy české bezpečnosti té nejvyšší důležitosti. Po vzoru Švýcarska můžeme vytvořit systém, kdy bezpečnost občanů v ČR, i proti hrozbám nevojenského charakteru, zajistí v krátkodobém horizontu cca 270 tisícová česká armáda.

Odpověď na otázku, jak ČR pokryje zvýšené státní výdaje s touto politikou související, hledejme také ve Švýcarsku. Pro začátek stačí, když vládě zabráníme krást beztrestně po miliardách! Když zabráníme poskytovat veřejné finance na nesmysly - pro "někoho" jistě velice výhodné - a právní předpisy nebudou ekonomicky aktivním lidem házet klacky pod nohy, budeme i přes niží daně vydávat na zajištění svojí bezpečnosti více a tento rozpočet se dostane na reálnou úroveň toho, jaké úkoly mají bezpečnostní složky našeho státu v případě blížících se krizí a hrozeb řešit.

Současně se také domnívám, že zajištění bezpečnosti ČR po vzoru Švýcarska uvítají nejen naši vojenští spojenci, ale že také vlivem této "konkurenční výhody" posílí samotné ekonomické prostředí ČR, protože v rámci Evropy, bude ČR jako jedna z mála zemí, která deklaruje svoji schopnost a připravenost zajistit bezpečnost a stabilitu i proti hrozbám na které se zatím ostatní země, kromě Švýcarska, nepřipravují a jejichž vlády je, vzhledem k jejich doposud praktikované, zaslepené a nekritické "pro-evropské" a "pro-ruské" politice, nemohou ani oficiálně připustit.


18. 2. 2012

Ruská vláda utratí v nejbližších deseti letech 22 bilionů rublů na rekonstrukci ruských ozbrojených sil. V rámci Státního programu zbrojení se plánují na léta 2011 až 2020 pro armádu rozsáhlé nákupy:

  • 1000 vrtulníků

  • 600 bojových letounů

  • 100 vojenských lodí

  • mezikontinentální rakety nové generace

  • poslední systémy PRO

Ruská stíhačka páté generace T-50 je levnější, lehčí a rychlejší. Je to jedinečný konkurent amerického F-22 Raptor na světových trzích. Je o 30 % levnější a o 2 tuny lehčí a jedenapůlkrát rychlejší. Bez tankování uletí 4300 km. Naproti tomu F-22 musí tankovat po 2500 km. T-50 vzlétne prakticky z místa, na rozjezd mu stačí 350 m, F-22 musí mít 915 m.

Ruská stíhačka Su-35S porazila při kybernetických zkouškách před očima amerických generálů svůj americký analog F-35. Nejvyšší rychlost Su-35 je jedenapůlkrát vyšší než F-35: 2500 km/h oproti 1700 km/h. F-35 dolétne na jeden vzlet 2200 km, kdežto Su-35 3600 km. Poté je nutno dotankovávat. Su-35 za jeden vzlet sestřelí 12 nepřátelských letadel, na 5 vzletů vypustí 60 raket.

MIG-35 je osazen novým radarem Žuk, který zachycuje pohyblivé objekty na vzdálenost 250 km. Přídatný systém páté generace, tyto druhé oči MIG-35, navádí letadlo na cíl. Letadlo sleduje najednou 30 cílů a napadá 8 objektů současně.

Frontový bombardér Su-34. V roce 2008 mělo Rusko pouhý jeden tento letoun. Je to hrdina vojenského konfliktu s Gruzií v srpnu 2008 na území Jižní Osetie. Tehdy Juščenko prodal levně Saakašvilimu protivzdušný raketový komplex Buk-M1 a silný radar 36D6. Radar identifikoval ruská letadla a Buk po nich pálil. První seriový Su-34 Buku poškodil paměť, v třetím dnu války zničil radar 36D6 a vyřadil veškerou gruzínskou PRO.

Vrtulník Mi-28N "Noční lovec", je hlavní útočný vrtulník ruské armády. Rovněž je znám jako létající tank. Je vybaven protitankovým dělem 2A42, jehož rychlost střelby je až 800 výstřelů za minutu. Americký vrtulník Apache umožňuje jen 625 výstřelů za minutu. Mi-28N zůstává nad cílem mimořádně nízko, pouhých 5 metrů. Na vzdálenost 1,5 km se odchyluje jen 15 mm. Ze vzdálenosti 1500 metrů prorazí střela pancíř o tloušťce 15 mm.

Ruský bojový vrtulník K-52 Aligátor, velitelský stroj armádních jednotek a námořní pěchoty. Dvoumístné vylepšení legendárního Černého žraloka. K-52 velí skupině bojových vrtulníků Mi-28N. Kolem cíle vytváří "smrtelný trychtýř". Plní unikátní úkol nejvyšší pilotáže. Kolem cíle nepřetržitě krouží a ostřeluje jej. Palubní raketový komplex vrtulníku Vichr vyřadí tankovou rotu za 3 minuty. K-52 ničí vzdušné cíle samonaváděcími raketami R-73. Ostřeluje obrněnou techniku z protitankového děla 2A42 stejně jako Mi-28N.

Projekt Borej, raketová ponorka strategického určení. Vojenský závod postaví do roku 2020 pro armádu 8 těchto ponorek. Jedna z nich, Jurij Dolgorukij, je už hotová. Zde se zkoušejí rakety Bulava. Jaderný reaktor nové generace umožňuje sestup ponorky do hloubky 480 metrů. Ponorka je schopna nezávislé plavby po dobu tří měsíců. Má pětkrát nižší hlučnost než ponorky starší výroby. Je prakticky nehlučná.

Bulava je nejnovější balistická raketa pro ponorky Borej. 1. července 2011 byla dána do sériové výroby. Jejích 10 jaderných bloků mění trajektorii podle potřeby. Raketa překonává jakýkoliv systém PRO, včetně kosmického. Z ruských vod vzdálených 8 tisíc km doletí do kteréhokoliv bodu na území USA nebo Číny.

Do roku 2020 obdrží ruské námořnictvo 6 víceúčelových korvet Stěreguščij, každou v ceně 10 miliard rublů. Je to korveta určená k torpédování ponorek raketami X-35. Lodě atakuje na vzdálenost do 130 km. Zasahuje pobřežní cíle. Soustava děl pálí s frekvencí 30 ran za minutu. Loď je připravena k sériové výobě. Protivzdušný raketový komplex Kortik-M sestřeluje vzdušné cíle ve výšce 10 km. Stěreguščij je kompaktní korveta, na jejíž palubu se vejde protiponorkový vrtulník K-27 .

Triumf: Do roku 2020 bude mít armáda 56 divizí vybavených protivzdušným raketovým komplexem S-400 nové generace. Komplexy se otevřou během pěti minut a během čtyř minut zničí až na vzdálenost 400 km najednou 36 cílů. Ve výšce 35 km sestřelí jaderné bojové hlavice. Systém zjišťuje neviditelná letadla nepřítele.

Iskander: Armáda vytvoří do roku 2020 deset brigád raketových komplexů Iskander. Hlavní důvod Ruska k tomuto kroku je umístění americké PRO ve Východní Evropě. Vzdálenost mezi Kaliningradem a Varšavou je 280 km. Iskander má dosah 500 km. Raketa s rychlostí 2100 m/s doletí do Varšavy za 2 minuty 22 vteřin. Voják námořní pěchoty NATO si za tu dobu ani nevyčistí zuby.

Tu-160 (Bílá labuť) je nejmohutnější bombardér na světě. Je to nosič raket ruského letectva. Bez tankování doletí přes třetinu délky rovníku - 14 tisíc km. Na palubě nese až 40 tun zbraní. Ve výšce 15 tisíc metrů doletí za 3 hodiny do New Yorku. Jedna bomba, kterou nese, váží 1500 kg.

Stěžejní bojový tank ruské obrany T-90: pýcha ruské armády. Létající tank překoná řeky hluboké 5 metrů a zákopy široké 3 metry. Šplhá po metrových stěnách. Při zkouškách se německý tank Leopard k němu nedokázal přiblížit na bližší vzdálenost než 2,5 km.

Mezikontinentální mobilní balistická raketa RS-24 Jars. Nový ruský jaderný štít. Loni byly uvedeny do provozu dvě hlídkové raketové divize v Ivanovské oblasti. Dosah raket Jars je 12 tisíc km. Nese 4 bloky o síle 300 kilotun. Jaderný štít budoucnosti je pak nová modifikace raket Topol-M. Jars se po zemi soustavně přemisťuje a tudíž není možno zjišťovat jej pomocí satelitů. V množství falešných cílů není možno bojové bloky rozeznat. Mohutnost výbuchu jedné bomby RS-24 lze srovnat s účinkem 67 atomových bomb USA v Hirošimě v roce 1945. Jedna raketa Jars může zničit např. tři Los Angeles naráz.

V Rusku dojde k nejrozsáhlejšímu přezbrojení za posledních 30 let. Na modernizaci ruské armády je určeno 22 bilionů rublů. 80 % půjde na nákup zbraní a 20 % na rozpracování moderních technologií. Park vojenské techniky bude k roku 2020 obnoven ze 70 %.

Překlad z ruštiny: zajoch

Námět: Hudryper


Petr Vavrouška (pev)  1. 8. 2007 v 20.08

Dva ruské energetické monopoly
mohou disponovat vlastními armádami

  - Autor:Marek 
Autor: Marek  Dlouhý

Ruský prezident Vladimir Putin definitivně povolil monopolům Gazprom a Transněfť, aby si vytvořily soukrommé firemní armády. Ty by měly chránit majetek společností, hlavně vojensky strategické plynovody a ropovody.

Ruské firmy Gazprom a Transněft a jejich dceřiné společnosti si mohou sestavit vlastní ozbrojené síly. Mohou nakupovat zbraně a speciální vojenskou techniku, zejména na ochranu transportu energetických surovin a míst, kde se těží ropa a plyn.


Společná rusko - čínsko
- indicko - jihoamericko
- islámská válečná výzva
svobodě našeho Západu!!!

BZ│ Informacím o nedávných společných manévrech komunistické Číny a Indie nevěnoval český ani ruský tisk prakticky žádnou pozornost. Svaz dvou miliardových velmocí se ale může stát začátkem konce diktátu Západu a unipolárního světa. Ruským deníkem „Pravda“ oslovení ruští experti předpokládají, že k protizápadnímu megabloku dvou miliardových asijských zemí by se mělo veřejně připojit i Rusko, které s nimi už po desítky let spolupracuje spíše neveřejně.

Senzační novinka, že nedávno proběhly společné čínsko-indické manévry, ruský tisk prakticky ani nezaznamenal. Mnozí experti si ale myslí, že historicky první velké vojenské cvičení dvou velkých východních velmocí znamenají začátek konce unipolárního světa, jejichž nevyhnutelným následkem budou hluboké globální změny světové geopolitické situace.

O své názory se s ruským deníkem Pravda podělili první viceprezident Akademie geopolitických otázek, doktor vojenských věd Konstantin Sivkov a vedoucí Mezinárodního euroasijského hnutí Alexandr Dugin.

Konstantin Sivkov:

Uskutečněné vojenské cvičení představuje kvalitativně novou etapu světového vývoje (marxistický žargon, tentýž, kterého používá v Týdnu Dalibor Balšínek ZDE, pozn. Jan Čulík). Jestli dříve základem rozporů mezi státy, na základě kterých se vytvářely aliance, nebo naopak nepřátelské konfliktní situace, byly většinou navzájem si odporující rozpory regionálního charakteru, tak tento fakt svědčí o tom, že na první místo se začaly dostávat zájmy globálního charakteru, zájmy duchovního a globálního charakteru.

Sjednocení a společné cvičení Indie a Číny znamená, že otázky regionálních sporů, spojených s teritoriálními požadavky, se staly druhořadými ve srovnání s nebezpečnější globální hrozbou, jakou je bezesporu vytváření unipolárního světa USA a Západní Evropy, s perspektivou mondiálního (jednohlasého) světa podle modelu zlaté miliardy. (odkaz na marxistický sociologický koncept „zlaté miliardy“ – počtu obyvatel planety, kteří podle marxistických sociologů žijí na účet práce ostatních pěti miliard obyvatel – pozn. red.). A zejména toto začaly chápat světové elity, mezi jinými i národní elity těchto dvou zemí.

Společné vojenské cvičení v každém případě znamená vznik bloku Indie a komunistické Číny. Jejich vlády jsou zajedno v tom, že duchovní základ těchto dvou civilizací si je vzájemně podobný(???) a odolává duchovnímu základu západní civilizace, která je v dnešním světě dominantní. Tento protiklad má základ v tom, že západní civilizace je vytvořena v převážné míře na individualistických základech, kdežto duchovní základ indické a čínské civilizace, řekněme indočínské, spočívá v dominanci společenského nad soukromým, je vybudován na komunitním kolektivistickém základě. Viz:

9 komentářů na téma Komunistická strana Číny a její zločiny, část 7.: O vražedné minulosti, přítomnosti a budoucnosti Komunistické strany Číny!

Podobné paralelní  události, které proběhly v Jižní Americe, je již možné pospojovat do jediného řetězu, kdy byl vytvořen „Svaz 17“ v čele s marxistickou Venezuelou, Kubou a dalšími státy v asijsko-tichomořském regionu. Na takovém to protizápadním základě může vzniknout i mohutný islámský svaz, když král Saúdské Arábie přijal svého největšího nepřítele, ale velkého přítele Ruska, prezidenta Íránu Mahmúda Ahmadínedžáda. Viz:


V čem spočívá marxistická teorie zlaté miliardy? Budou existovat dvě civilizace, zmizí státní hranice a civilizace budou unifikovány do dvou velkých supercivilizací. Panská civilizace – zlatá miliarda, a civilizace otroků. První degeneruje civilizace otroků, a potom panská civilizace a poté obě zmizí.

Rozvoj civilizací je systémovou otázkou, která není spojena s jakoukoliv jinou další otázkou - etnickou, nebo nějakou jinou. Samotný rozvoj jakéhokoliv živého organismu, jakéhokoliv živého tvora, může probíhat pouze v tom případě, jestliže se jeden od druhého liší.

Je možné konstatovat, že tradiční civilizace, vytvořené na společenských základech, pochopily dvě věci. Za prvé – že jim hrozí zničení ze strany západní civilizace a západní imperialistické společnosti. Za druhé – tváří v tvář takové hrozbě jsou jim bližší duchovně kolektivistické civilizace, než západní civilizace individuální lidské svobody a individuální lidské zodpovědnosti. V nedávné době Čína a Indie spokojeně spolupracovaly a rozvíjely vztahy se západní prioritou, a mezi sebou vzájemně bojovaly. Nyní se všechno pod vlivem Ruska obrací na druhou stranu.

V těchto podmínkách, úplně v jiné kvalitě, se posiluje role Ruska. To není světový diktátor, který by vnucoval svoji jedinou ideologii celému světu, je to euroasijské centrum konsolidace tradičních duchovních civilizací. Zejména Rusko, Indie, Čína a Irán. Tuto myšlenku naši vědci formulovali již dávno, a v posledních 5-6 letech proběhlo několik konferencí, které byly věnovány tomuto tématu. Nyní se začíná uskutečňovat, dodává Konstantin Sivkov. Viz:


Alexandr Dugin, nejvlivnější ideolog Kremlu:

"Strategické posílení asijského pólu vytváří předpoklady pro multipolární svět. Pro Rusko to má principiální význam, neboť naše země si uchrání svou suverenitu pouze v podmínkách multipolárního světa.

Čína je riziko budoucnosti, ale trvání strategické disproporce ve prospěch USA je hrozbou současné existenci Ruska. Proto je nutné zdolávat tuto hrozbu - která hrozí Rusku - OKAMŽITĚ A VŠEMI PROSTŘEDKY - a až potom přemýšlet o rizicích budoucnosti. Jinak řečeno: společné indicko-čínské cvičení je možné pouze uvítat a účastnit se společných rusko-čínských a indicko-ruských cvičení. Čína – je rizikem budoucnosti. Největší hrozbou dneška jsou z hlediska Ruska USA!"

(v ruském originále)


12. července 2010  11:44

MOSKVA - Rusové často sní o modernizaci své země spojené s inovačním průlomem a supermoderními technologiemi. Mnohým se zdá, že dosažení "nařízených výšin" ve znalostní ekonomice je nová národní idea, která učiní Rusko váženou a ve světě uznávanou velmocí, napsal v listu Vedomosti výzkumník Vladislav Inozemcev. Bohužel, tato idea se podle něj sotva uskuteční.

A to nejen proto, že dostat se na stejnou technologickou úroveň jako USA nebo alespoň jako průměrná evropská země je pro Rusko velice složité. Viz například:


Problém spočívá v tom, že ani jediná země na světě si nezajišťuje globální uznání výlučně jako producent technologií. Spíše naopak: všechny velmoci dosáhly dominance jako průmysloví, a ne intelektuální vůdci. Anglie, Německo, USA se právě takto staly vůdci světové ekonomiky na přelomu 19. a 20. století. Japonsko a Čína přiměly Západ přemýšlet o perspektivě ztráty vůdčí pozice tím, že zaplavily americký a evropské trhy svým průmyslovým zbožím.

Najít na výrobku "Made in Russia" je téměř nemožné

Nálepka "Made in..." se v současném světě jeví jako svědectví o stavu státu. Ale uvidět v zahraničí zboží s nápisem Made in Russia je prakticky nemožné, píše Inozemcev.

Ano, Rusko je velký vývozce energií a surovin. Ale ani v Evropě, kam putuje velká část ruského vývozu, nikdo nepřemýšlí nad tím, jakým plynem vytápí dům, z jaké ropy byl vyroben benzin a z jakého kovu se lisují součástky.

Bezzubá konkurence

V žádném z vůdčích či na vývoz orientovaných průmyslových odvětví - automobilový a letecký průmysl, výroba polovodičů, počítačů, telekomunikační techniky, chemický a farmaceutický průmysl - Rusko není konkurentem nejen Západu, ale ani ostatním rozvojovým zemím uskupení BRIK (Brazílie, Rusko, Indie a Čína).

Vývoz surovin může dodat sebevědomí na summitech hlav států, ale ve společenském vědomí taková země zůstává pygmejem.

Nikoliv náhodou Washington Post v komentáři o nedávném špionském skandálu vybídl Američany nebát se ruské průmyslové špionáže prostě proto, že ruský průmysl zmizel v první polovině dekády po roce 2000.

Ani technologie samy o sobě nezaručují úspěch. Martin Cooper z firmy Motorola vytvořil první mobilní telefon na světě. Ale Motorola nyní kontroluje jen 4,7 procenta trhu, zatímco Nokia 37,8 procenta, a podle výsledků za loňský rok vykázala ztrátu 51 milionů dolarů (zhruba jednu miliardu Kč), zatímco Samsung zisk 8,28 miliardy dolarů.

Všichni vědí, že internet vznikl v USA, ale nyní na USA připadá jen 12,6 procenta uživatelů na světě. Světoznámost přinášejí technologie také jen relativně: jen sedm procent uživatelů systému Skype ví, že vznikl v Estonsku, uvesl Inozemcev.

Současný svět zůstává industriální. Na suroviny v roce 2009 připadalo 16,1 procenta světového obratu zboží, na služby 18,9 procenta a 65 procent patřilo průmyslovým výrobkům. Z dvaceti největších amerických vývozců je 15 průmyslovými obry a jen pět technologickými giganty.

Vývoz Microsoftu v roce 2009 dosáhl 6,9 miliardy dolarů, zatímco General Eletric 18,4 miliardy a Boeingu 26,3 miliardy dolarů. Na prodej patentů a licencí připadá 5,7 procenta amerického vývozu, z čehož 63 procent činí franšízové platby. Ze stovky největších evropských společností nebankovního sektoru jsou 62 průmyslové podniky (nepůsobící ve sféře surovin či telekomunikací). Saúdská Arábie je ropná velmoc, ale v roce 2009 byl její vývoz do USA menší než Irska.

Rusko někde mezi Portugalskem a Izraelem

V ročním průměru na jednoho Rusa připadá nesurovinový vývoz za méně než 500 dolarů, zatímco v Česku tento ukazatel dosahuje 7600 dolarů, Slovinsku 9400 a ve Švýcarsku více než 19.000 dolarů.

Co bychom změnili, kdybychom vytvořili podobnou hi-tech ekonomiku jako Amerika? Loni v USA "technologický vývoz" představoval produkci za 223 miliard dolarů, tedy 730 dolarů na osobu a rok.

Technologie nejsou ničím, pokud se nedokážou uplatnit v průmyslu a přeměnou ve výrobky dobýt světové trhy. Technologie dnes mění podobu vývozu té či oné země nikoliv samy o sobě, ale jako nástroj efektivní a masové průmyslové produkce.

K světovému uznání podle Inozemceva nestačí respekt od politiků, obávajících se "Horní Volty s atomovými raketami", anebo ropných konkurentů vůči "severní Nigérii". Země potřebuje, aby ji znal řadový spotřebitel, který se každý den setkává s "vizitkami" mnoha zemí na nálepkách výrobků. To, jak často se státy připomínají na těchto nosičích informací, vede lidi ve světě k úsudkům o významu té či oné země ve světové ekonomice, o schopnostech a talentu jejího lidu.

Rusko je oficiálně 11. největším vývozcem na světě. Ale i v tomto srovnání ztrácí čtyři příčky na Belgii. Kdybychom očistili ruský vývoz od surovin, skončili bychom někde mezi 40. a 45. příčkou, mezi zaostalým maličkým Portugalskem a nepatrným Izraelem.

Rozšířit nálepky Made in Russia by se mělo stát ideou modernizujícího se Ruska. Ale, bohužel, v debatách o inovacích tento jediný důležitý ukazatel úspěchu málokoho zajímá, uzavřel Inozemcev.


Rusko chce budit strach
a žádá od světa respekt!

Vladimír Putin

MOSKVA/PRAHA 2. června 2007 | 9:14 Rusové si přejí, aby se lidé v zahraničí jejich země báli. Zároveň by však byli rádi, kdyby si cizinci Ruska patřičně vážili. Vyplývá to ze sociologického průzkumu, který provedl ruský fond Veřejné mínění.

Většina obyvatel Ruské federace se podle studie domnívá, že v zahraničí je jejich vlast považována za bohatou zemi, které je třeba se bát. Celých 69 procent dotázaných je přesvědčeno, že svět se jejich státu bojí . Jen 21 procent je opačného názoru. Mezi Rusy také převládá názor, že se k jejich zemi cizí státy nechovají dobře. Myslí si to 59 procent respondentů. Viz:



Téměř absurdním se jeví fakt, že pro většinu Rusů je hlavním nepřítelem maličké Estonsko. Dokládá to jiný průzkum, který zjišťoval vztah Rusů k zahraničí. Byl proveden v květnu 2007, takže se v odpovědích odrazil skandál s odsunem sovětského památníku Neznámého vojína z centra
estonské metropole Talinnu na ústřední vojenský hřbitov.

Estonsko však na „černé listině“ není samo. Hned za ním se nachází další malý pobaltský stát Litva a také zakavkazská Gruzie. Novým nepřítelem Ruska se oproti loňsku stalo také Polsko. A 35 procent Rusů za nepřítele označilo Spojené státy americké. Podle společnosti
Harris Interactive přitom Rusko považuje za nepřítele pouhých 8 procent Američanů. Dalších 28 procent jejich spoluobčanů ho ale považuje „za zemi ne zrovna přátelskou“.

Jiný názor na věc má zjevně úřadující americký prezident George W. Bush. Ten označil v rozhovoru s německými novináři tento týden Rusko za „přítele“. Viz:

Naopak nejbližším přítelem je pro Rusy Kazachstán. Odpovědi jsou ovlivněny přátelským gestem prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva, který odmítl spolupráci se středoevropskými zeměmi na stavbě ropovodů a plynovodů mimo území Ruska. Nazarbajev tak vyšel vstříc ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Za přátele Rusové považují také Německo, polototalitní Bělorusko, komunistickou Čínu a tradičně Arménii.

I přes značnou kritiku Západu, který v poslední době s mnohaletým zpožděním poukazuje na masivní porušování lidských práv
v Rusku, skoro 50 procent dotázaných občanů Ruské federace je přesvědčeno, že jejich země má v zahraničí pověst svobodného a vysoce kulturního státu. Z průzkumu jasně vyplývá, že většina Rusů přes veškerou kritiku ze strany Západu v poslední době věří, že cizinci vnímají Rusko poměrně kladně.
Lidové noviny: Petra Procházková


Ruská policie
vyšetřuje protivládní
miniaturní protest...!!!

Policie v městě Barnaul na Sibiři požádala prokuraturu, aby vyšetřila protizákonnost nedávného protestu, při němž byly shromážděny desítky malých postaviček - medvědů, osob vyrobených z lega a figurín z filmu South Park - a nesly transparenty s nápisy "Jsem pro čisté volby" "Zloděj by měl sedět ve vězení, ne v Kremlu".

"Politická opozice využívá nových technologií k organizaci veřejných akcí. Zneužila hraček s transparenty na miniprotestech," konstatoval Andrej Mulincev, náměstek šéfa místní policie. "Podle našeho názoru je to stále ještě nepovolená veřejná akce."

Aktivisté vytvořili vitrínu s postavičkami a protestními transparenty poté, co jim místní úřady opakovaně odmítly dát povolená uspořádat demonstraci na protest proti volebním podvodům při nedávných ruských parlamentních volbách.

Kolemjdoucí reagovali na vitrínu smíchem, ale policie ji začala vážně zkoumat a zapsala si texty na všech miniaturních transparentech.

"Pokusy úřadů omezovat práva občanů na vyjadřování názorů jsou už absurdní," konstatovala Ljudmila Alexandrova (26), postgraduální studentka a organizátorka protestu. "Chtěli jsme tento pokus hyperbolizovat a ukázat absurditu a frašku boje státních úředníků proti vlastním občanům."

Není to první protestní skupina. Členové skupiny Modré kýbly běhají přes kapotu státních limuzín s modrými kbelíky na hlavě.

Umělecké sdružení Vojna namalovalo na zvedací most v Petrohradě 65 velký penis. Když se most zvedl, penis byl přímo naproti budově ruské tajné policie FSB. Členové obou skupin jsou často kriminalizováni.

Podrobnosti v angličtině ZDE

hackeři zveřejnili na Internetu
důvěrné dopisy vicepremiéra!

22. července 2014   16:00 |

MOSKVA - Nepříjemný skandál v Moskvě odstartovali ruští hackeři, kteří zveřejnili důvěrnou korespondenci vlivného vicepremiéra Arkadije Dvorkoviče z posledních dvou měsíců. Dokumentace, jejíž pravost Kreml nepopřel, obsahuje znepokojivá fakta o sestavování ruského státního rozpočtu. Podle Dvorkovičovy korespondence nynější hospodářská situace Rusku v příštích letech neumožní naplnit stanovené cíle.
Dvorkovič v dopise premiérovi Dmitriji Medveděvovi píše, že nevidí možnost splnění úkolů v oblasti zemědělství, dopravy, telekomunikací, průmyslu a energetiky, tedy v klíčových ekonomických sektorech. Důvodem je rozpočtová politika ministerstva financí, které přerozděluje prostředky mezi jednotlivé cílové programy a snižuje jejich financování až o pětinu. Ruské ekonomice chybějí peníze, vyplývá z dokumentu.
Dvorkovič navrhuje zříci se některých ekonomických priorit naplánovaných na příští léta. Za zcela nereálný považuje plán zvýšit produktivitu práce v ruském hospodářství do roku 2018 o 50 procent a zdvojnásobit objem prací na rekonstrukci silniční sítě do roku 2020. V příštích čtyřech letech se podle vicepremiéra nepodaří dokončit plánované opravy velkých železničních tratí na Sibiři ani naplnit kvóty produkce masa a mléka, kde prý Rusko zaostane za předpoklady o 30 procent.
"V důsledku toho bude dosaženo jen skromných ukazatelů růstu ruské ekonomiky, což ohrozí splnění sociálních cílů rozpočtové politiky," varuje v dopisu Dvorkovič.
Vicepremiérovu korespondenci zveřejnila ruská hackerská skupina Anonymní internacionála. V doprovodném komentáři píše, že ruská veřejnost by měla vědět, co se děje za zdmi Kremlu. "Čtenář z neveřejné vládní korespondence pochopí, co se děje s ruským hospodářstvím a co nás čeká v budoucnu v důsledku politického a ekonomického kurzu, který si zvolilo naše vedení," uvádějí hackeři., ČTK



Prim. MUDr. Karel Nešpor, CSc. a PhDr. Ladislav Csémy

Alkohol a ruští muži

V Rusku došlo k poklesu střední délky života, což je v kontrastu s vývojem ve většině jiných zemí. Uvedená skutečnost se dává do souvislosti s vysokou spotřebou alkoholu u ruských mužů. Tým britských a ruských odborníků zkoumal v nedávno uveřejněné práci příčiny smrti u mužů v pracovním věku (tj. mezi 25 až 54 lety) v typickém ruském městě Izhevsk. Ukázalo se, že 51% zemřelých bylo problémovými pijáky a 43% úmrtí bylo možno přičíst nebezpečnému pití alkoholu (Leon a spol., 2007).

Počátkem 80. let se odhadoval počet úmrtí souvisejících s alkoholem v Rusku na 500.000 ročně, což činilo 32% všech úmrtí. Gorbačovovy restrikce způsobily, že spotřeba 100% alkoholu na jednoho obyvatele klesla z 14,2 litru za rok 1984 na 10,5 litru za rok 1986. Tím bylo v letech 1986 až 1991 zachráněno 1,22 miliónu osob. Za Jelcinovy éry spotřeba a úmrtnost opět narůstaly (Nemtsov, 2002) a tento trend přetrvává. Korelaci mezi konzumem alkoholu u mužů a vysokou mortalitou potvrdila i pozdější práce Nicholsona a spol. (2005).

Světlá budoucnost nebo mokrá budoucnost?

Zatímco prezident Putin hýří optimismem nad budoucností Ruska, jeho ministr vnitra si v roce 2006 postěžoval, že pití pokoutně páleného alkoholu způsobí ročně smrt 42 tisíc Rusů...

Nejedná se jistě o polemiku uvnitř ruské vlády, ale o dělbu práce v komunikační oblasti. I šéf Kremlu dobře ví, že nelze spoléhat pouze na ropu. A technické inovace by se mnohem lépe prováděly se střízlivější populací.

Vraždy a další rizika

Pridemore (2004) uvádí, že počet vražd patří v Rusku k nejvyšším na světě. I když se to v masmédiích nedozvíte, vztaženo k počtu obyvatel, v Rusku dochází k 5x více vraždám než v USA - kde navíc naprostou většinu vražd spáchají přistěhovalci a příslušníci barevné populace - a 15-20x více vraždám než v zemích EU...

Předsedu MOV Samaranche naverbovala do svých služeb KGB, tvrdí kniha "KGB hraje šachy"

AKTUÁLNĚ: Pozdrav z ruské olympiády v Soči! Tohle napsal jeden ze zvukařů z rozhlasu, který je služebně v Soči ... Opravdu velice zajímavé čtení...!!!


Tajemství ruských sportovních úspěchů odhaleno!!! Ruský doping na olympiádě! Rusové už na několika olympiádách tajně inhalují xenon zvyšující výkon!!!

Putin předčí cenzuru v totalitním komunistickém SSSR, říká producentka dokumentárního "olympijského" filmu "Putinovy hry"...!!!


Jak dnes Rusko infiltruje, manipuluje
rozvrací a paralyzuje celý náš Západ!

Konspirační teorie o Evropské unii, jako o nástroji zednářských či židozednářských lóží, jež se snaží zničit tradiční křesťanské hodnoty, spíše oslabují, než posilují důvěru západních občanů v evropské elity a snižují jejich loajalitu ke spojencům. Maximální i když skrytá podpora těchto protizápadních konspiračních teorií je tudíž v nejvyšším ruském zájmu. Podívejme se jak se to nenápadně dělá, a to na té nejvyšší úrovni:

Na konci června 2014 pozdravil ruský velvyslanec při OSN Alexej Komov, důstojník KGB, destruktivní nacionalisty z italské Ligy Severu za nezávislost Padánie na jejich kongresu od „bratrského ruského národa“. Ve svém projevu tento důstojník komunistického Gestapa KGB zdůraznil, že 90 procent Rusů jsou stejně jako oni bohabojní křesťané, kteří se obávají nárůstu evropského „homosexualismu“, čemuž prezident Vladimir Putin, rovněž vysoký důstojník komunistického Gestapa KGB, v Rusku zabránil příslušnými zákony. Viz:

"SVATÁ RUS", tady a teď: Boj agentů satanského KGB o post patriarchy pravoslavné církve vší "svaté Rusi" ovládl moskevský metropolita Kirill, agent satanského KGB s krycím jménem "Michajlov", když ve finálovém souboji "nejvyšších ruských světců" porazil dalšího agenta satanského KGB, tentokrát s krycím jménem "Topaz"...!!!

Své poselství celému světu, že současné kágébácké Rusko je najednou nejlepším ochráncem rodiny a tradičních křesťanských hodnot, důstojník KGB Komov posílil tím, že vytáhl velikou jarmareční matrjošku – jako nejvyšší symbol ruské kultury –, z otce vyšrouboval matku a z ní pak jedno dítko za druhým, až vznikla početná rodina – symbol tradičních konzervativních hodnot. Za toto názorné vysvětlení Putinovy prozíravé politiky pak Komovovi plný sál italských nacionalistů nadšeně aplaudoval...

Plán zednářských lóží (podporovaných a řízených z Moskvy!)

Tentýž Alexej Komov se v květnu 2014 zúčastnil setkání, uspořádaného konzervativní katolickou organizací na ochranu nenarozeného života a rodiny ProVita v severoitalském Schiu. Na něm, v komornější atmosféře, věřícím katolíkům, vážně a na nejvyšší míru odůvodněně znepokojeným duchovním a mravním rozvratem a hodnotovou bezobsažností "naší" dnešní neo-marxistické "moderní" západní společnosti, ochotně vysvětlil, že nic z toho není náhoda... (Což on, jako vysoký důstojník satanského KGB, musí vědět ze všech nejlépe!)

Dle důstojníka KGB Komova je současný rozpad rodiny plánem mocných zednářských lóží. Usilují totiž o světovládu, k čemuž jim (ale především Rusku!!!) vyhovují atomizovaní a vykořenění lidé, kteří se pak nechají snadněji zmanipulovat a zotročit. Snaží se rozložit národní státy, tradiční rodiny a hodnoty, a proto vymyslely projekt nadnárodní Evropské unie a ideologii „homosexualismu“ a multikulturalismu, jenž Západ oslabují, které jsou však ve skutečnosti dílem Moskvy. Viz:



William S. Lind: Co je všeobjímající sametová tyranie ideologie "politické korektnosti" ve skutečnosti??? POKRAČOVÁNÍ SKRYTĚ TOTALITNÍ MARX-LENINSKÉ PROTICIVILIZAČNÍ SATANSKÉ GENOCIDY JINÝMI PROTIZÁPADNÍMI PROSTŘEDKY!!!

Frank Ellis, profesor na katedře ruských a slovanských studií na University of Leeds ve Velké Británii: MULTIKULTURALISMUS A MARX-LENINISMUS!!!

Frank Ellis, profesor na katedře ruských a slovanských studií na University of Leeds ve Velké Británii: MULTIKULTURALISMUS A TOTALITARISMUS!!!

Ruský prezident a zkušený důstojník KGB Putin vytvořil, alespoň podle důstojníka KGB Komova, proti jejich snahám hráz – "svobodné Rusko", poslední baštu zdravých a přirozených hodnot, kde rejdy těchto nečistých sil nemají šanci uspět. Italští katolíci po tomto projevu důstojníka komunistického Gestapa KGB Komova slzeli dojetím a pokyvovali vážně hlavou, že teď jim konečně všechny informace dávají smysl, žasli nad obrovskými finančními podporami, jimiž Putin ve vymírajícím a alkoholem prosyceném Rusku zahrnuje početné rodiny, a rozzlobeně je srovnávali s opačnou politikou vlastní neo-marxistické vlády a sovětské EU, v čemž měli bohužel naprostou pravdu.

Včera - boj satanského Kremlu "za světový mír"...

Cílem tajných služeb malých států je získávat informace, které umožňují chránit vlastní zemi. Cílem tajných služeb velmocí je udržet, případně rozšířit své velmocenské postavení; porazit protivníka, který je svým působením nebo svojí pouhou existencí, na níž sami nestačí, podle jejich názoru ohrožuje, nepřímými, nevojenskými prostředky; rozložit jeho vnitřní jednotu, morálku, akceschopnost, bojeschopnost, ekonomickou sílu, loajalitu obyvatel, členství v aliancích.

K těmto snahám "bývalá" rozvědka Sovětského svazu a jeho tehdejších i dnešních vazalů potřebovala věrohodnou nosnou ideologii, která by těm pravým - podstatně prozaičtějším činnostem a cílům - poskytovala dostatečně spolehlivé krytí, kterým průměrně inteligentní a průměrně vzdělaný člověk nemá šanci proniknou a skutečné cíle Kremlu předčasně odhalit. Proto tohle krytí nesmělo být pouze alibistické, lehce průhledné, ale nanejvýš věrohodné – mělo dokonce vzbuzovat v lidech na Západě emoce, nejlépe nadšení. Komunistická protizápadní špionáž potřebovala a našla nanejvýš ušlechtilou myšlenku, kterou nelze zpochybnit, jenž strhává dezorientované milionové davy – světový mír. Sovětští rozvědčíci si vyhodnotili, že ve svém boji proti Západu s myšlenkou "světového míru" prorazí na Západě u milionů neinformovaných a historickými zkušenostmi nepoučitelných lidí mnohem snáze, než s dosavadní standardní komunistickou rétorikou o revolučním osvobození pracujících mas.

Ideologie boje za světový mír se stala ústředním motivem sovětské válečné zahraniční propagandy, přehledně rozdělila svět na "ochránce míru", "bojovníky za odzbrojení Západu", a na válečné štváče podporované ze zákulisí nelidskými přízraky vojensko-průmyslového komplexu. Miliony naivních a notoricky nepoučitelných lidí se s tímto rozdělením identifikovaly a podle něho jednaly a volily.

Dnes - boj satanského Kremlu "za zdravé konzervativní křesťanské hodnoty"...

Sovětská tajná služba KGB od začátku šedesátých let 20. století několik desetiletí povzbuzovala centra takzvaného mírového hnutí na Západě. Nelze říct, že by byla na 100% v režii KGB - když mnoho k tomu nescházelo - ale sověti je všemožně podporovali. Tam, kde byla slabá, je přiživovali, tam kde neexistovala, se snažili, aby vznikla. Agenti Moskvy, masově infiltrovaní ve všech důležitých západních masmédiích, pak dostali rozkaz tyto protizápadní "mírové aktivity" maximálním možným způsobem propagovat!

Tajné služby Moskvou řízeného sovětského a post sovětského bloku vždy používaly a používají k dosažení svých protizápadních cílů ty nejrůznější a nejprotichůdnější prostředky, protože pro ně je vždy důležitý pouze konečný výsledek, nikoliv cesty, jak ho dosáhnout – od tajného sponzoringu až po vlastnoručně vytvořené a do protizápadního politického boje vržené a masmediálně propagované "mírové", "ekologické", "levicové", "pravicové", "křesťanské", "protikřesťanské" či jakékoliv jiné organizace. Sovětské ambasády byly vždy předsunutými centry této činnosti na nepřátelském území. Prakticky každý sovětský/ruský diplomat, novinář, zahraniční stážista měl a dodnes má tajné špionážní úkoly a jeho oficiální diplomatický či jiný post je jen zpravodajsky kryl. Aktivní působení tisíců agentů Moskvy přineslo za několik desetiletí až neuvěřitelné úspěchy.

Masová západní (protizápadní!!!) protestní hnutí nakonec přispěla ke stažení amerických vojsk z Vietnamu, kde bojovala proti komunistické válečné agresi, řízené a podporované komunistickým blokem vedeným Kremlem a prováděné jeho severovietnamskými loutkami. „Mírové protesty“ v Evropě několik desetiletí na nejvyšší míru komplikovaly účinnou obranu Evropy před agresivní totalitní Moskvou a jejími vazaly, rozšiřování amerických základen, rozmisťování raket (jako odpověď na už rozmístěné sovětské atomové rakety, které ovšem "mírovým aktivistům" - slepě poslušným žoldákům Moskvy, nikdy nevadily, stejně jako jim nikdy nevadila ruská genocidní okupace Afganistánu, okupace části nezávislé Moldávie, Čečenska, Gruzie, ruská opakovaná agrese vůči Pobaltí, ani dnes proti Ukrajině...), efektivitu jaderných zkoušek, výdaje na vojenský výzkum a novou techniku. Západoevropští míroví aktivisté, převážně agenti KGB a GRU a miliony jimi zmanipulovaných a vedených hlupáků, pomáhali naplňovat - díky zneužití ušlechtilé myšlenky světového míru - nejhrůznější strategické válečné cíle sovětské generality... Zažili jsme to nedávno na vlastní kůži i my sami a s naprosto stejným výsledkem, jako důkazem své historické nepoučitelnosti...!!! Viz:

Tisíce lidí demonstrovaly proti vybudování OBRANNÝCH základen USA v České republice? NEDOKÁZALI JSME SE POUČIT Z ROKU 1938, 1939-1945, 1948-1989, ANI Z RUSKÉ VOJENSKÉ OKUPACE 1968-1991!!!!


Hlavním propagandistickým tématem dnešní skryté diverzní války kágébáckého kriminálního Ruska proti Západu je "obrana zdravých konzervativních hodnot“, jako je tradiční rodina a křesťanství, které bychom však měli ve svém vlastním nejvyšším zájmu propagovat my sami a tím - kromě mnoha jiného - vzít zločincům z Kremlu v jejich protizápadní válce veškerou dnešní propagandistickou munici!!!

Zatímco hlavním motivem - z historického hlediska velice nedávné - sovětské totalitní válečné propagandistické diverze na Západě bylo jeho "mírové hnutí" a "boj proti válce", v případě současného skrytě totalitního ultra kriminálního válečnického Ruska je to "svatá obrana zdravých konzervativních hodnot“, jako je tradiční rodina a křesťanství, či boj proti globalizaci, islámu a pletichám nadnárodních spolků. To je v ruském válečném protizápadním arzenálu pouze další nová vysoce ušlechtilá myšlenka - určená pro zneužití k extrémně neušlechtilým konečným cílům! S touto zneužitou ušlechtilou myšlenkou se mají identifikovat miliony západních občanů - příštích ruských obětí, aby mohli co nejlépe a co nejintenzivněji nenávidět dnešní oficiální rozvratnou a Západ oslabující propagandu i praktickou politiku - Ruskem hluboce infiltrovaných neo-marxistických evropských vlád - jejich dobře zakamuflované marx-leninské ideologie "politické korektnosti" (v původní sovětské ruštině "palítiku politíčeskoj právilnosti"), homosexualismu, multikulturalismu, nadnárodní organizace, včetně rychle se sovětizující EU! Za jejich vznikem, propagací a zničujícím rozkladným působením proti Západu vždy stály a dodnes stojí sovětské a ruské tajné služby a jejich vysoce postavení agenti, užiteční idioti Džingischánovy asiatské Moskvy, rozmístění už po generace, jako dědiční vlastizrádci, v celé západní politice a ve všech důležitých masmédiích. Zejména jde o to, aby tito dokonale zmanipulovaní evropští občané mohli nenávidět i nadnárodní (americké) firmy a účinně a s hlubokým přesvědčením bojkotovat jejich zboží a všemi prostředky podrývat moc Ameriky, bez které se Evropa Rusku neubrání! Tradiční asiatskou politikou Džingischánova Ruska vždy bylo, je a bude infiltrovat, manipulovat a pokud možno i zevnitř ovládnout všechny soupeřící strany jakéhokoliv konfliktu, většinou za tím účelem Ruskem napřed uměle vyvolaného... Viz například:


Ruský historik Mark Solonin v knize "23.červen aneb Opravdový den M" nevyvratitelnými fakty prokázal: HITLER ZAÚTOČIL NA SSSR JEN O 1 DEN DŘÍVE, NEŽ STALIN NA EVROPU!!!



Pokud se dnešní kágébácké ultra kriminální Rusko vyhlašuje za poslední baštu "zdravých konzervativních křesťanských hodnot" a usiluje jejich prostřednictvím získat sympatie oprávněně nespokojených západních občanů, obrací je tím proti všem, kdo jsou vůči Rusku v opozici – poškozuje loajalitu západních občanů k vlastním vládám a aliancím, jejichž jsou členy, zejména EU a NATO. Proč to vůbec dělá?

Skutečný zájem Moskvy

Rusko je izolované. Z geopolitických důvodů musí být regionální velmocí, jinak by se kvůli své velikosti rozpadlo. Proto neustále šíří svůj vliv za své hranice cestou otevřené či skryté expanze a vnitřního rozvratu všude mimo své území, přičemž nemá přirozené spojence, jen vazaly. I vztahy s Čínou, jedinou velmocí, jež Rusko v Radě bezpečnosti OSN relativně podporuje, se podobají spíše dočasnému sňatku z rozumu než trvalému přátelství.

Rusko se staví do co nejostřejší opozice vůči všem demokratickým velmocem, jako jsou USA a evropské země, jež sjednocuje Severoatlantická aliance a další hospodářská a kulturní pouta. Posilování integrace těchto evropských zemí, například v rámci EU nebo NATO, zvyšuje jejich vyjednávací sílu vůči Rusku, což Rusku na nejvyšší možnou míru nevyhovuje a snaží se to za každou cenu překazit. Za ještě mnohonásobně nebezpečnější Moskva považuje další sbližování Evropy a USA, čemuž mají ruští agenti, masově infiltrovaní do nejvyšších pater západní politické a masmediální scény, všemi silami a legálními a zejména nelegálními prostředky zabránit, a to bez ohledu na následky. Viz například:

Německo pod vedením známé ruské agentky a dědičné vlastizrádkyně Merkelové vyhošťuje ze země oficiální hlavu americké CIA, ale za celou dobu její vlády ani jednoho z nesčetných ruských špionů...!!!


V zájmu Moskvy je tím nejlepším řešením Evropa bez Ameriky, Evropa rozdrobených a vzájemně soupeřících národních států, se kterými může uzavírat nebo neuzavírat bilaterální dohody podle svého vlastního uvážení – otvírat kohoutky se svými nerostnými surovinami jedněm a druhým je přiškrcovat. Selektivní otvírání a uzavírání přístupu na tyto své surovinové trhy poskytuje Moskvě mnoho možností, jak velice snadno ovlivňovat či ovládnout takto rozdrobený evropský kontinent. Proto jakákoliv evropská závislost na ruských surovinách je pro Evropu smrtelně nebezpečná!

Sjednocená a silná Evropa je pro Rusko noční můrou již od Napoleonových dob na přelomu 18. a 19. století. Rusko je dnes izolované a zůstane i v budoucnu a jakékoliv sjednocování mimo jeho hranice ho bude ohrožovat.

Klíčová role ruských tajných služeb

Ruské tajné služby se proto od poloviny 20. století soustřeďují na rozkládání, nebo přinejmenším komplikování jakéhokoliv evropského sjednocování, či jejího sbližování s USA. K tomu Rusko potřebuje krycí ušlechtilou myšlenku – a role samozvaného "ochránce konzervativních hodnot" ji v současnosti splňuje stejně dobře, jako jeho předchozí role samozvaného "ochránce světového míru" ve 20. století. Jaké k tomu má důvody? Není to jen přehnané konspirativní vidění?

Na přímé hmatatelné listinné důkazy o současné činnosti ruských tajných služeb si budeme muset počkat až do vzdálené budoucnosti, kdy bude umožněn přístup do archivů, anebo na zlom v dnešním ruském politickém režimu, jako byl pád komunismu, který je otevře dříve. Vše potřebné se však už dnes můžeme dozvědět - pokud ovšem chceme - z fungování sovětských tajných služeb KGB a GRU v nedávné minulosti – z metod, které používaly ve svých vysoce úspěšných zahraničních rozkladných protizápadních aktivitách. Nejlepší informace pocházejí od přeběhlíků či dvojitých agentů, například od Anatolije Golicyna, generála Jana Šejny, Stanislava Luneva, Viktora Suvorova či Olega Peňkovského.

Ruské tajné služby se od poloviny 20. století soustřeďují všemi dostupnými prostředky na rozkládání, nebo přinejmenším komplikování jakéhokoliv evropského sjednocování a infiltraci všech západních politických, mocenských, ekonomických, finančních a informačních struktur.

Lze předpokládat, že současné ruské tajné služby – zejména GRU (jenž ukořistilo v roce 1945 v Berlíně veškeré evropské archivy nacistického Gestapa a ostatních nacistických tajných služeb, o čemž se od té doby nikde nic nedočteme), která funguje kontinuálně od svého založení Revolučním vojenským sovětem v listopadu 1918 do dneška – využívají stejné postupy a metody, které se v minulosti Rusku v jeho permanentní skryté válce proti Západu nejlépe osvědčily. To, co se dělo v minulosti, se děje i dnes, navíc díky moderní technice mnohem efektivněji.

Proruská vstřícnost destruktivních protievropských nacionalistů, podporovaných (a řízených!) z Moskvy

Další důvod vyplývá z odpovědi na otázky:

  • Co pomáhá ruským zájmům, a co nikoliv?

  • Silná a sjednocená Evropa, či rozdrobená do partikulárních zájmů?

  • Co nejužší spojenectví Evropy a USA v rámci NATO, či jejich rozkol, ať už hospodářský či vojenský?

Konspirační teorie o EU jako o nástroji zednářských či židozednářských lóží, jež se snaží zničit tradiční křesťanské hodnoty, spíše oslabují, než posilují důvěru západních občanů v západní elity a snižují jejich loajalitu ke spojencům. Podpora všech destruktivních teorií je tudíž v nejvyšším ruském zájmu. Příklad ruského velvyslance při OSN Alexeje Komova, důstojníka KGB, pak nejlépe ukazuje, jak aktivně a jakými prostředky je Putinův režim ve světě šíří.

Vztah Ruskem hluboce infiltrovaných evropských nacionálních skupin vůči Putinovu Rusku - poslední koloniální mocnosti této planety, což nikomu v OSN ani jinde nevadí - je vstřícný, ne-li vřelý. Mají pochopení pro jeho imperialistickou expanzi do „přirozených“ sfér vlivu a kritizují sjednocování Evropy v rámci EU, její začleňování do dalších nadnárodních organizací, její spojenectví s USA či v podstatě jakékoli angažmá USA a NATO v zahraničí, kam se naopak - s jejich podporou - snaží proniknout Rusko. Těmito svými postoji hrají stejnou roli jako prosovětská a protizápadní „mírová hnutí“ v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století, jež usilovala o stažení nukleárních raket z Evropy, zrušení amerických základen a jednostranné jaderné odzbrojení Západu, přičemž genocidní politika Moskvy je nikdy a nikde nezajímala. Ani tehdy, ani nyní!

AKTUÁLNĚ: Na politickou scénu vstupují nové iniciativy satanských ruských KGB/GRU v rolích falešné opozice!!! Po jejich neúspěšné "Holešovské výzvě" jejich "Občanský parlament" a "Občanský sněm"...!!! Podívejme se, co se na nás chystá!!!

Porozhlédněme se po evropské politické scéně a podívejme se, které politické směry se už dnes otevřeně hlásí k baště světového zpátečnictví, satanskému kágébáckému Rusku...!!!

Zábavné pak je sledovat, jak jsou teorie "našich" protičeských "národovců" okolo Václava Klause, Petra Hájka či Adama B. Bartoše totožné s oficiální ruskou propagandou, kterou prezentuje Adolf Putin nebo jeho Alexej Komov. Lze jen doufat, že to dělají alespoň zadarmo, i když ani to by nebyla sebemenší omluva jejich mnohaletého protičeského vlastizrádného působení.  Viz:

Výkvět lidské spodiny: Vlastizrádný RUSKO-český president Václav Klaus (KGB!!!) a jeho celoživotní dílo: BÍDA CHARAKTERU, BÍDA DUCHA (Historický přehled)

Vít Kučík

Původní zdroj doplnil Petr Cibulka:


Propagandistický aparát ruského prezidenta Vladimira Putina používá zdánlivě seriózní politicko-expertní platformy na Internetu, ze kterých rozsáhle citují západní média. A až v krizových situacích se ukáže, že jde o nástroje ruské informační a psychologické války a lživé ruské propagandy.

Už delší dobu se ví, že propagandistický aparát ruského prezidenta Vladimira Putina manipuluje s informacemi pro vnitřní Rusko. Nyní však bylo zveřejněno, že Putinovo Rusko se zaměřuje i na západní veřejné mínění, přičemž Západ a jeho občané si s touto manipulací neví rady.

Nastolování a ovlivňování témat

Po vypuknutí ukrajinsko-ruské krize, ve které Západ Ukrajinu zradil stejně, jako v roce 1938 zradil Československo Hitlerovi, se na internetových diskusních fórech všech rozhodujících západních médií -  jako je například britský deník The Guardian, americký týdeník Forbes, jeho německý protějšek Der Spiegel či švýcarský list Neue Zürcher Zeitung - začalo objevovat jako na povel obrovské množství komentářů - které zaplavily moskevskou propagandou všechny internetové diskuse - jež byly k opozičnímu demokratickému hnutí na Ukrajině extrémně kritické, přesně podle požadavků Kremlu – například že boj za svobodu a demokracii na ukrajinském náměstí Majdan jsou dílem americké tajné služby CIA či že v protiputinovském Kyjevě dnes vládnou fašisté.

V roce 2012 zveřejnily ruské opoziční noviny Novaja gazeta reportáž o vládní manipulaci s internetovými diskusemi v Rusku. Členka redakce se nechala zaměstnat u firmy se sídlem v Olginu u Petrohradu, v níž profesionální odborníci na manipulaci veřejným míněním píší na zakázku příspěvky do blogů na ruskojazyčných webových stránkách, které diskreditují všechny kritiky Kremlu a následně tyto propagandistické materiály posílají na internetová diskusní fóra, sociální sítě nebo Twitter, čímž nastolují, ovlivňují a manipulují nejdiskutovanější témata ve prospěch Kremlu.

Nyní ale zveřejnila skupina hackerů Anonymous International dokumenty a e-maily "Agentury pro analýzu internetu" se sídlem v Petrohradě.

Skupina Anonymous International na sebe upozornila již několikrát – zveřejnila například novoroční Putinův projev ještě předtím, než jej vysílala ruská televize, choulostivé detaily příprav krymského referenda nebo e-maily Igora Girkina, "bývalého" = současného vysokého důstojníka ruské vojenské špionáže GRU, který pod jménem Igor Strelkov vystupuje na Ukrajině v "Doněcké lidové republice" jako nejvyšší vojenský velitel protiukrajinských separatistických armád.

Placení ruští a proruští blogeři proti svobodě a demokracii i jejich obráncům!

Dokumenty zveřejněné skupinou Anonymous International ukazují, jak placení ruští blogeři postupují, aby získali dominantní postavení na webových stránkách s komentáři, jak ovlivňují diskuse na ruských i světových sociálních sítích, včetně těch našich, či SYSTEMATICKY ROZKLÁDAJÍ KOMUNITY S ODLIŠNÝMI NÁZORY. Zveřejněné dokumenty také ukazují kremelské analýzy celosvětových sociálních sítí Facebook, Twitter, LinkedIn nebo YouTube, věk uživatelů, dobu, kdy jsou nejaktivnější, jejich politické preference – například Twitter především používají stoupenci Demokratické strany prezidenta USA Baracka Husseina Obamy, přičemž v případě LinkedIn jsou v menšině.

Vjačeslav Volodin a putinovský Internet...

Podle Anonymous International je spojkou mezi "Agenturou pro analýzu internetu" a Kremlem oligarcha a „gastronomický král“ Jevgenij Prigošin. Jeho firma Concord proplácí agentuře měsíčně účty ve výši zhruba milion dolarů. Prigošinovi se říká Putinův kuchař nejen proto, že se osobně znají, ale i proto, že své gastronomické impérium vybudoval díky restauracím v Petrohradě, domovském městě Putina a v Moskvě, a především díky státním zakázkám pro ruskou armádu a školství i cateringu na významné oficiální akce, například Petrohradské ekonomické fórum.

Zveřejněné dokumenty obsahují zprávy o činnosti určené pro Vjačeslava Volodina, který má v Putinově prezidentské administrativě na starosti internet a jeho využití pro potřeby Kremlu. Tento internetový propagandista byl povolán do Kremlu na vrcholu protestů proti zfalšování ruských parlamentních voleb v roce 2011 a je tvůrcem nové internetové strategie – místo aktuálních cílených lží a manipulací Kreml systematicky - už v předstihu - formuje podle sovětského vzoru ruské veřejné mínění podle dlouhodobých potřeb Kremlu. Tato sovětská strategie byla v Rusku tradičně natolik úspěšná, že ji Moskva začala používat i na Západě k jeho rozvrácení a k vyvolání rozkolu mezi Evropou a USA, jako nejdůležitějšímu úkolu. Podle Jolanty Darczewské Rusové svou novou informační válečnou strategii začali vytvářet hned po nástupu Putina do funkce ruského presidenta v roce 2000, společně se změnami v organizaci armády. Tehdy se znovu dostal do popředí Stalinův program psychologického a propagandistického vedení války, který v devadesátých letech 20. století na krátko a účelově "upadl v zapomnění", a to právě jako neoddělitelná součást onoho Stalinova programu psychologického a propagandistického vedení války, tehdy ještě pro Ruskem infiltrovaný Západ velice dobře skryté, ale nikdy nekončící.

Součást vojenské doktríny. Nová ruská strategie se opírá o ideje extrémně nacionalistického intelektuála Alexandra Dugina - veřejně vyznávajícího svůj nejvyšší obdiv k nacizmu - a analytika sovětské tajné služby KGB Igora Panarina, kteří jsou zastánci neomezené velkoruské expanze a přesvědčení, že Západ Rusko nedostatečně obdivuje a navíc vede proti Rusku propagandistickou válku, která přednosti Ruska nezaslouženě snižuje. V tom se shodují s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který považuje svobodný a necenzurovaný Internet v první řadě za ďábelský projekt CIA.

V této celosvětové informační a psychologické kyberválce Rusko a jeho placení žoldáci neútočí na prvním místě na infrastrukturu nebo vojenská zařízení Západu, i když i tohle se masově děje, ale Rusko se především soustřeďuje na manipulaci vědomím a hodnotovou orientací lidí i západním veřejným míněním a zasévá rozkol mezi členské státy NATO a USA, který je má úplně paralyzovat, což se Rusku - díky masivní infiltraci Západu - velice úspěšně daří. Tomu odpovídá i nedávný skandál v Polsku se zveřejněným odposlechem ministra zahraničních věcí Radosława Sikorského, v němž se v soukromém rozhovoru s bývalým ministrem financí Jackem Rostowským negativně vyjadřuje o americko-polských vztazích, sabotovaných ruským koněm Obamou. Nebo prohlášení generálního tajemníka NATO Anderse Fogha Rasmussena, naprosto správné, že evropské iniciativy proti těžbě břidlicového plynu podporuje Moskva, aby udržela maximální evropskou závislost na ruském plynu.


Důvěryhodnost zdrojů.

Ověřitelnost informací je problémem internetu od jeho počátku, v současnosti se ale nově týká i důvěryhodnosti zdrojů. Ruské tajné služby již delší dobu používají na první pohled zdánlivě seriózní politicko-expertní platformy na internetu, ze kterých rozsáhle citují Ruskem už po mnoho generací hluboce infiltrovaná západní média, a až v krizových situacích se ukáže, že jde o promyšlené nástroje lživé ruské propagandy. Ruskem infiltrovaný Západ si s novou situací zatím neví rady, jako si s protizápadní a protidemokratickou propagandou Kremlu nevěděl rady nikdy. Jeho bezradnost pak popsal britský politický poradce Simon Anholt v německém deníku Süddeutsche Zeitung: „Je omyl si myslet, že Internet coby svobodný komunikační prostor vede automaticky k větší svobodě. Z toho, že je Internet svobodný ještě nevyplývá, že je imunní vůči skrytě totalitním manipulacím proti svobodě a demokracii lidí. A Ruskem infiltrovaný a paralyzovaný Západ na to nemá žádnou odpověď, protože žádnou odpověď nikdy ani nehledal a administrativní cenzura, o kterou navíc nikdo ze zúčastněných nestojí, nemůže být řešením, přijatelným v civilizované demokratické společnosti.“

Petr Pietraš


NÁZOR Z DISKUSE: Kvalitní společnost si s podvratnou nepřátelskou propagandou poradí i bez cenzury, pokud je společnost opravdu kvalitní:

Na lži a dezinformace byly ruské tajné služby vždycky ti největší kabrňáci. Není to zdaleka jenom jev poslední doby. Viz jejich protižidovské "Protokoly sionských mudrců", operace "Infektion" (AIDS), atd. Jenže jim to nakonec stejně nebylo nic platné.

Pochodovaly sice na tom našem chorobně bezradném a v nejvyšších patrech Ruskem infiltrovaném Západě statisíce naivních lidiček proti zbrojení USA (nikdy proti zbrojení Kremlu!!!), ale nakonec ten jejich marx-leninismus stejně zkrachoval, přestože před tím povraždil desítky milionů lidí... Modleme se, aby většina lidí na Západě byla proti novým neo-marxistickým dezinformacím made in KGB z Moskvy, Washingtonu a Bruselu dostatečně odolná...

Mykola Shatylov

(2006 ... až do dnešního dne a hodiny!)


Vsadím se, že svátek,
jako Den vojenské rozvědky,
nemá žádný stát.

S výjimkou Ukrajiny...,



Na základě výše zmíněného je možno se domnívat, že ukrajinští «bondové» jsou nejlepší na světě, ale ve skutečnosti to není tak úplně pravda. Není to můj závěr, ale názor otce-zakladatele ukrajinské armádní rozvědky - Holovnoho Upravlinnja Rozvidky (HUR), Olexandra Skypalského.

Otec zakladatel ukrajinské armádní rozvědky v předvečer «svátečního dne» celé Ukrajině v roce 2006 sdělil, že ukrajinský parlament a ukrajinská vláda pracují pod bdělým a velmi delikátním dohledem «bondů» moskevských, že devadesát procent oficiální kyjevské politiky pochází z tajných resortů Ruska...

Petr Cibulka: Něco podobného je možné říct i o naší České republice, a to jak ve vztahu k Moskvě, tak i k jejímu sovětskému Bruselu... Viz:


Skypalský - jenž šéfoval HUR od roku 1992 do 1997 - říká, že prezident Viktor Juščenko se vůbec nezajímá o činnost HUR a SBU (Služba Bezpeky Ukrajiny), že jeho pomocníci celé měsíce nečtou jimi předávaná služební hlášení, a to «v důsledku jistých událostí» – jak vysvětluje dnes už bývalý náčelník ukrajinské vojenské rozvědky.

Není těžké si domyslet, že naráží na téměř úspěšný pokus o vraždu otrávením "oranžového" ukrajinského presidenta Juščenka, které se stalo během jeho večeře (jedna z možných vyšetřovacích verzí) s šéfem ukrajinské SBU Ihorem Smeškem. Není to opravdu těžké, protože senzační zpráva Skypalského, ohledně určujících moskevských vlivů na nejvyšší ukrajinskou politiku, se objevila v době jeho obhajoby Smeška, «sympatického chlapce, který to nemohl provést». Tedy důkaz, který je - navíc když jde o otce-zakladatele (málem ne kyjevského Allen Dallese) - více než směšný.

Petr Cibulka: Něco takového, že by tajná služba - řízená přímo z Moskvy - mohla někoho, jako akt individuálního teroru, zavraždit otrávením, by mohlo v dnešní době napadnou jenom naprostého šílence...))))))) Viz například:


NA ROZKAZ RUSKÉHO PRESIDENTA: Chronologie případu zavraždění podplukovníka ruské tajné služby Alexandera Litviněnka!

Možná právě proto nečte Juščenko hlášení, která podávají odchovanci generála Skypalského. Možná moskevští agenti na Ukrajině nejsou až tak talentovaní, jak tvrdí generál. Možná že - kdyby jeho někdejší resort vypadal jinak, než jak vypadá - tak by kyjevská politika měla šanci stát se na sto procent kyjevskou a ne moskevskou. Možná že, kdyby se generálovi kolegové nechlubili tím, že v ukrajinských tajných službách „zachránili kádrový potenciál“ (čti: sovětských čekistů), tak by... Možná že, kdyby pod záštitou HUR nevznikl «Spolek veteránů rozvědky Ukrajiny»…

A odkud se dnes vzali na Ukrajině veteráni rozvědky Ukrajiny? Ukrajinská rozvědka je ještě puberťák, jak podotýká samotný Skypalský. Jak je vidět, za veterány považují enkavedisty a kagebisty, z nichž všechno ukrajinské Moskva vypalovala žhavým železem, bez čehož by se tito v žádném případě nemohli stát ani enkavedisty, ani kagébáky.

Je příznačné, že «svátečního dne» medailí číslo jedna «Za věrnost tradicím rozvědky» vyznamenali eso sovětské vojenské rozvědky GRU Jevgenije Bereznjaka. Devadesátiletý čekista ujistil, jak ujišťuje již půlstoletí, že agentem se stál náhodou. «Krycí legenda», řečeno špehounským jazykem. V letě 1941 předsedal lvovskému odboru školství – úřad, jenž vyžadoval nejvyšší posvěcení NKVD.

Ve Lvově právě v té době aktivně fungovala ryze ukrajinská rozvědka – banderovská Služba Bezpečnosti. Ta má bohaté zkušenosti! Ale kyjevští «bondové» se jí bojí více než ďábla. Studují ale o to pečlivěji zkušenosti Berezňaka a spol. Ještě nám přitom naříkají, že v ukrajinské HUR je málo lidí s čekistskou školou. Čekistská – to znamená moskevská, bolševická, okupační.

Berezňak je čekista ve výslužbě, a nazývají ho «patriarchou ukrajinské rozvědky» (čti: banderovcem). Sovětské specslužby se postaraly o to, aby se Ukrajina nestala nikdy skutečně nezávislou - a v této "nezávislé Ukrajině" se dnes ukrajinská armádní rozvědka HUR pyšní tím, že zachovávají «tradice sovětských specslužeb»...

Petr Cibulka: Naprosto totéž se týká naší země - České republiky. Stačí si přečíst:

DOKUMENT K VÝROČÍ 17.LISTOPADU 1989 NEJVYŠŠÍ DŮLEŽITOSTI: Rostislav Hedvicek: Malta byla druhá Jalta, aneb z Mnichova přes Jaltu na Maltu...



Díky tomu, že moskevský Kreml zachovává tyto čekistické tradice ještě lépe, a že Moskva má lidí, vyškolených čekisticky, ještě více, tak není ani divu, že Moskva zaplavila svými agenty celou Ukrajinu i celý svět. A ke všemu ani demokraticky zvolený prozápadní ukrajinský "oranžový" prezident nečte tajná hlášení těchto "svých" rudě sovětských tajných služeb…)))))))

Nezávislý ukrajinský novinář Mykola Shatylov, 2006...

K 1. 7. 2007. měla Ukrajina 46.490.819 obyvatel. K ukrajinské národnosti se hlásí 77,8% obyvatelstva Ukrajiny; kromě Krymu, kde žijí především Rusové (58,5%), Ukrajinci tvoří ve všech oblastech nadpoloviční většinu; v Haliči, Volyni a Podolí pak jejich podíl přesahuje 90%. Největší zastoupení Rusů vykazuje oblast Luhanská (39%), Doněcká (38%) a Charkovská (26%). (nikdo jim tam neubližoval a mohli třeba kdykoliv svobodně odejít za lepším, naprosto kam chtěli a ne za hlubokého mlčení Ruskem infiltrovaného Západu přepadat a zabírat ukrajinské úřady, drancovat, unášet a mučit lidi i pozorovatele, rozpoutávat agresi a válku na území nezávislého svrchovaného státu - nejdřív na ukrajinském Krymu a nyní na Donbasu, atd., atd.

Proruští separatisté, kterých je na východní Ukrajině mizivá menšina, zastrašují a terorizují většinové civilní obyvatelstvo východní Ukrajiny, Ukrajince i Rusy, prostřednictvím promyšlené kampaně sovětského stylu a metod, která kromě jiného zahrnuje - jak dokazují následující fotografie a zpráva Amnesty International - SYSTEMATICKÉ TERORISTICKÉ ÚNOSY A MUČENÍ. Tolik k onomu bleskovému vzniku "novoruského národa" na Ukrajině, o němž dnes někteří užiteční idioti Kremlu celému světu básní. V Doněcku a Luhansku je to dnes podle nich jen samý novoruský vlastenec, a to včetně většinových rodilých Ukrajinců. Běda kdyby nebyl...

Sestřelení ukrajinského dopravního letadla v šesti a půl kilometrech a malajsijského s téměř 300 lidmi na palubě v deseti kilometrech či masivní raketometné přepady armádních postavení jsou samozřejmě spontánními akcemi "občanské společnosti", nejspíše asi doněcké myslivecké jednoty. Premiérem samozvané "Doněcké lidové republiky" na Ukrajině je Rus, občan Ruské federace, velitelem jejich ozbrojených oddílů je Rus, rovněž občan Ruské federace, dokonce plukovník teroristických oddílů SPECNAZ ruské vojenské špionáže GRU, takže kdo by mohl vůbec pochybovat o autentickém ukrajinském původu promoskevských separatistů... Teď už pouze a jedině všichni "naši" nejdůležitější západní politici a novináři v putinových službách...

Ruskem a jeho agenty ovládaná ukrajinská armáda, policie, justice a pohraniční jednotky (stejně jako dnešní česká armáda, policie a justice) nejprve dlouhé týdny a měsíce pro obranu ukrajinského území a ukrajinské státní svrchovanosti vůbec nic neudělaly - zatím co teroristické jednotky ruské vojenské špionáže SPECNAZ dokázaly dokonale využít tuto vlastizrádnou politiku ukrajinských špiček k plnému ovládnutí Krymu a východní Ukrajiny prakticky bez boje - a pak už bylo na snadnou a účinnou obranu Ukrajiny příliš pozdě - jak je teď dobře vidno. Proti ruským agresorům - a jejich v západní politice a masmédiích infiltrovaným fízlům, užitečným idiotům asiatské Džingischánovy Moskvy - se nevyplácí nebránit se hned v samém zárodku agrese, byť sebevíce skryté a zamaskované, což je dnes případ naší České republiky a celého Západu!


Představitelé ukrajinských dobrovolnických praporů Donbas, Dnipro a Ajdar, bránících Ukrajinu před ruskou vojenskou agresí, pohrozili ukrajinskému prezidentovi Petru Porošenkovi (dlouholetému agentovi ruského KGB a GRU) "novým Majdanem", když v boji za svobodu Ukrajiny proti Putinovým teroristům vyhlásil jednostranné příměří a pak jej ještě zcela bezdůvodně svévolně prodloužil, což stálo životy několika desítek ukrajinských vojáků. Na shromáždění v centru Kyjeva tehdy tvrdě požadovali pokračování bojových operací proti ruským separatistům až do úplného osvobození Ukrajiny.

"Pane Porošenko, buď něco dělejte, anebo táhněte a prodávejte si dál svoje čokolády. Jinak budete mít takový Majdan, že nebudete vědět, kam se máte schovat," napsal ve svém Facebooku někdejší aktivista Majdanu Volodymyr Parasjuk, který svého času vyhlásil exprezidentu Viktoru Janukovyčovi ultimátum a fakticky podnítil pád minulého režimu.

Parasjuk nyní bojuje na východní frontě jako příslušník praporu Dnipro, za jehož vznikem stojí šéf Dněpropetrovské oblasti Ihor Kolomojskyj, považovaný za jednoho z nejbohatších lidí na Ukrajině. Podle rozhlasové stanice Radio Svoboda Kolomojskyj - po dohodě s ministrem vnitra Arsenem Avakovem - pomáhá ukrajinské armádě vytvářet dobrovolnické prapory a spolupracuje s armádou při potlačování separatistů. Do struktury praporu Dnipro byly začleněny mimo jiné vlastenecké oddíly Pravého sektoru, který byl jednou z nejlepších bojových skupin v době masových protikremelských protestů, které s holýma rukama a za obrovských obětí nakonec smetly po zuby ozbrojeného a ruskými specialisty na vraždění lidí podporovaného proputinovského presidenta Janukoviče. Viz:

Aktuální rozhovor s odborníkem na Ukrajinu: Ukrajinskou vládu řídí ve skutečnosti Moskva! V Kyjevě se dnes bojuje o Prahu a Evropu!!! Putin+Zeman=KGB=Rusko!!!!

Situace na Ukrajině se zostřuje: Proruský Janukovyč manévruje a hraje o čas a vyčerpání lidí, lidé staví barikády a domobrana se připravuje k boji!!!

Hовости из Киева


Ukrajina zvažuje zákaz komunistů. Jdou s rebely na východě

Ukrajina konečně začala zvažovat zákaz vlastizrádné ultra zločinecké komunistické strany. Ukrajinští komunisté - stejně jako v budoucnu čeští komunisté a další rusko-české agentury KGB/GRU na české politické a masmediální scéně - otevřeně podporují promoskevské teroristy a pokoušející se cestou vyvolání občanské války připojit východ Ukrajiny k Rusku

Tato Komunistická strana Ukrajiny považuje prozápadní, relativně demokratickou a rozhodně politicky pluralitní vládu v Kyjevě za "národně-fašistický režim"... (Pokud by Porošenkova ukrajinská vláda nové garnitury "bývalých" sovětských komunistů, vysokých funkcionářů sovětského Komsomolu a především ruských fízlů KGB/GRU a skrytých vlastizrádců byla skutečně "národně-fašistická", žádný komunista by dnes už na Ukrajině chvála Bohu nebyl!!!) Viz naše česká zkušenost s "novými demokratickými komunisty" starého ruského KGB/GRU:

Nejspolehlivější ruská politická strana s masovou členskou základnou, Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) v reálné české politice od roku 1989 do dnešního dne a hodiny (základní analýza)!!!

Smyslem diplomatického krytí eskalace ukrajinského konfliktu ze strany Moskvy je jednoznačně snaha rozdělit - až po střechu Ruskem infiltrovaný - náš  "Západ" - pokud je k tomu vůbec ještě třeba nějaké větší námahy. Když totiž budou mnozí (pokud ne úplně všichni) "západní" politici v ruských službách moci doma beztrestně papouškovat ruskou propagandu, že "Rusko chce mír a chce jednat", pak právě tohle jim umožní neodsouhlasit žádné opravdové sankce proti Moskvě - jenž by ruskou agresi proti Západu spolehlivě zastavily, protože Rusko je životně závislé na vývozu nezpracovaných surovin na Západ a s tímto vývozem stojí a padá - které by mohly postihnout i jejich ekonomiky, jak domácímu zmanipulovanému a přestrašenému obyvatelstvu nezapomenou tito politici a novináři v ruském žoldu vždy zvláště zdůraznit. A na Ukrajině, podobně jako dnes v Sýrii a všude jinde, se "fakta na zemi" vytvářejí výhradně nelidskými vojenskými a policejními prostředky, když světová diplomacie - za nezbytné pomoci masmédií - je pak pro nás pouze parfémuje a má za úkol smluvně zafixovat dosažené výsledky.

To co na Ukrajině - stovky let totálně infiltrované ruskými tajnými službami od těch nejnižších až po ta nejvyšší patra - probíhá už od anexe Krymu je inkrementální invaze. Na východě země se nejprve objevilo pár ruských kádrů, které rychle sesadily místní obojaké achmetovovce účelově předstírající separatismus a postupně začaly ozbrojený útok na státní úřady a symboly ukrajinské státnosti. Z druhé strany se řadu týdnů nestalo v zásadě téměř nic. Ruské angažmá od té doby s každým dnem o kousek zesílí. Nejprve dostali separatisté čtyři, pět protitankových raket z Ruska, pochlubili se, fotografie na Twitter pověsili, a čekali, co "Západ". (Uvozovky jsou namístě, nic takového jako jednotný "Západ" neexistovalo ani v samotných počátcích ukrajinské krize.) "Západ" nic? Tož deset dodáme, zítra dvacet. Nakonec separatisté při ústupu ze Slavjanska zanechali na místě těchto raket plný Kamaz. A to prý sebou odvezli 90% veškeré výzbroje.

Dnes jeden minomet, zítra dva. Dnes tři tanky, zítra dvě tankové čety, do měsíce rotu, pak se uvidí. Pro začátek dvě tři baterie raketometů. Nějaký protiletadlový systém s dosahem do středních výšek, zatím jeden. Vždy, v každém okamžiku, je Moskva připravena, bude-li třeba, na oko ustoupit o krok vzad a vzápětí udělat dva dopředu, až protitlak zase opadne. "Západ", kromě toho že vůbec neexistuje - existují pouze jednotlivé země s různým stupněm ruské infiltrace a s různými, často ostře protichůdnými, národními zájmy, jejichž koalice se nejdéle do konce roku definitivně rozsype, pokud se už dávno nerozsypala - nemá potřebnou motivaci ani vůli. Moskva obojí má a tak hluboce infiltrovaný "Západ" snadno utahá i na vařené nudli, přesto že Západ je ekonomicky tisíckrát mocnější než bankrotující a totálně neschopné, ale za to naprosto všehoschopné, Džingischánovo asiatské Rusko. Pouze samotní Ukrajinci mohou a musí mít potřebnou výdrž a pokusit se válku s Ruskem ustát, protože Ruskem infiltrovaný Západ je Rusku zradí, tak jako zradil Rusku každého, kdo kdy od něj očekával proti Rusku jakoukoliv pomoc... Když nebudeme počítat masivní americkou pomoc za vlády presidenta Ronalda Regana afghánským bojovníkům za svobodu proti ruské okupaci, je západní diplomacie posledních sta let dějinami toho nejvyššího anticivilizačního hlupáctví a nejsprostší zrady...!!!

ruského Putina = KGB
a USA Obamy = KGB,
ve věci suverenity
a nedotknutelnosti
prozápadní Ukrajiny,
napadené zákeřně
putinovským Ruskem
podle vzoru Adolf Hitler

Kreml, Putinova pracovna KGB...

- zvoní telefon...

Putin (KGB): Ano?

(KGB): Vlado, musíš s tím okamžitě přestat!

(KGB): Proč?

(KGB): Protože je to špatné, jak si vůbec něco takového můžeš před Bohem dovolit?

(KGB): Ale klid, víš že každý velký státník má nějakou slabůstku... a jak si to vůbec zjistil?

(KGB): Jak? Sem kvůli tomu musel seděl dvě hodiny v Pentagonu a poslouchat ty jejich analýzy situací a scénářů a pak se mě na to každý ptal při tiskovce.

(KGB): (nervózní): Ehm... o čem že to mluvíš?

(KGB): O té vaší bezprecedentní okupaci nezávislého státu.

(KGB): (s hlubokou úlevou v hlase): Jo tohle...

(KGB): Sem si připadal jak blbec, netušil sem kde to vlastně je... kde to vlastně je?

(KGB): Kde je co? Ukrajina?

(KGB): Ale Ukrajina vím, ta je skoro v Evropě. Ale kde je ten Krym?

(KGB): V Rusku!

(KGB): (na pozadí šustí papír) Já tady čtu, že je to autonomní součást Ukrajiny a že si tam vpadl s armádou!

(KGB): To je jen místní domobrana a neoznačené vojenské jednotky, moje označená armáda nepřekročila hranice Sevastopolu.

(KGB): Jakýho poolu? Vy tam hrajete kulečník?

(KGB): Ne, pool, pol jako polis... prostě takové město kde máme vojáky a lodě...

(KGB): Počkej, vy tam už máte základnu? Tak proč je obsazujete?

(KGB): Protože nacisté, fašisté a jiné ultrapravicové rozkladné živly v nové samozvané vládě nám ji chtějí zavřít.

(KGB): Myslíš ty mírumilovné demonstranty toužící po svobodě, demokracii a lidských právech?

(KGB): Jo, to jsou oni.

(KGB): Aha... hele ale takhle to nejde. V dobách SSSR jste měli alespoň dost slušnosti abyste nám o invazi dali vědět předem... a já bych si mohl připravil argumenty proč s tím nemůžeme nic dělat.

(KGB): Stejně s tím nemůžete nic dělat.

(KGB): Jak nemůžu? Tohle je jasné a pregnantní porušení veškerého mezinárodního práva a všech dohod, které jste s Ukrajinou podepsali!

(KGB): O to se nepřu, však dobře víš, že mě mezinárodní právo nezajímá... na to jste experti vy.

(KGB): Ale fakt, Vlado... takhle to prostě nemůžeš dělat.

(KGB): Myslíš, že jsem tam měl nejdřív vybombardovat veškerou infrastrukturu jako v Čečensku a pak jim nabídnout výhodné půjčky a nechat z nich zaplatit ruské firmy, aby to opravily?

(KGB): To taky... ale hlavně si nám o tom měl říct včas, teď vypadáme jako blbci. A co teprve Evropa ... chudák Ashtonová.

(KGB): To je zase kdo?

... následuje delší prodleva doprovázená šustěním papíru na obou stranách...

(KGB): Hele, to je prý něco jako evropská ministryně zahraničí.

(KGB) (překvapeně): Evropa má vlastní ministerstvo zahraničí? Ono něco dělá? A co je s ní?

(KGB): Měla nervový kolaps. Přijela chudák do toho... (šustění papíru) Kyjeva, aby se vyfotila s novou demokratickou proevropskou vládou a najednou je místo toho obklopená nějakými fanatiky a každý se jí ptal, jak bude Evropská unie hájit územní celistvost Ukrajiny proti ruské agresi, když už se k tomu zavázala...

(KGB) (samolibě): Nijak...

(KGB): Ale to já vím taky.... ale ona prostě takové provokace nečekala a nervově se zhroutila... jsou u ní doktoři. Prý pořád kouká na svůj mobil a každého se ptá, jaké číslo má Winston Churchill.

(KGB): A to ti řekl její doktor?

(KGB): Ne, kluci od NSA.

(KGB): Jestli máš nějakou nahrávku tak si to pustíme v Soči na GÉ osmičce ať je tak také trošku sranda.

(KGB): Hele, my tam asi nepojedem.

(KGB): Proč?

(KGB): Protože jsi agresor, tyran a diktátor!

(KGB): No a co? Tobě to snad vadí?

(KGB): No nic... prostě musíme nějak protestovat, chápeš, ne?

(KGB): Ne. Ale když Vás to baví...

(KGB): Hele, a co kdybychom na Vás uvalili nějaké sankce?

(KGB): Hm, přijde na to, jaké.

(KGB): Mohli bychom zrušit Vaší spolupráci s NATO.

(KGB): Myslíš jako, že bych měl zavřít ten koridor do Afganistánu?

(KGB): Tak nic no... ale mohl bych... (delší šustění papíru)... mohl bych prý nechat schválit nějaký zákon a dodávat do Evropy ten nový břidlicový plyn, který je čtyřikrát levnější než ten váš.

(KGB): To by šlo... jen to prosím Tě neschvaluj, než dokončím ten plynovod do Číny.

(KGB): Jasně... ale také bych Vám prý mohl zmrazit nějaké majetky co máte u nás.

(KGB): A já bych mohl přejít z dolarů na nějakou jinou měnu...

(KGB): Teď kecáš... víš jak dlouho by trvalo, než bys tohle protlačil?

(KGB): Tři dny max... mně schválí parlament i vláda úplně všechno, ať je to cokoliv.

(KGB): Hajzle... víš jak Ti někdy závidím?

(KGB): Vím...

(KGB): Hele, ale my prostě nějaké ty sankce budeme muset přijmout... já pak řeknu někomu z hospodářského, ať to s vámi předtím projedná.

(KGB): Takže jako vždy...

(KGB): Přesně. Ale co s tím Krymem? My to prostě uznat nemůžeme, to po nás nemůžeš chtít.

(KGB): Tak nic neuznávej, my tam už jsme a nikam odtud nejdeme.

(KGB): Myslíš jako v tý Moldávii a Gruzii?

(KGB): Přesně.

(KGB): To by šlo. Ale nechceš tam předtím zfalšovat nějaké referendum, jako že s tím ty lidi souhlasí?

(KGB): A pak byste to uznali?

(KGB): Jasně, že ne... ale vypadalo by to trošku líp až jim budu na Ukrajině vysvětlovat, že s naší a vaší garancí své územní celistvosti z roku 1994 za to, že se zbaví všech svých atomových zbraní, maj prostě smůlu... víš jak je to trapný? Viz:
Ukrajina se vzdala v roce 1994 svých jaderných zbraní. Dostala za to nejvyšší bezpečnostní a teritoriální záruky od světových velmocí!!! I OD RUSKA!!!

(KGB): Ne. Ale pokud Ti to udělá radost, tak tam nějaké referendum klidně udělám.

(KGB): Díky Vlado. Hele, pokud s tím chceš pomoct, máme tu skvělou PR firmu co se zaměřuje na politiku a ti udělají super kampaň i pro naprosto ztracené případy. Volby v ČR už skončily, tak snad mají čas.

(KGB): Dík, ale myslím že to nebude potřeba, to projde tak jako tak. A v tom nejhorším případě, ty hlasy přece počítají kluci od nás a Ljublanka nám výsledky jako vždycky ohlídá...

(KGB): Jako že Ti to tam ti lidi hoděj sami od sebe? Jak je k tomu chceš přemluvit?

(KGB): Byl si někdy na naší Ukrajině?

(KGB): Hm... pravda...

(KGB): A na tu Gé osmičku fakt nepřijedeš?

(KGB): Hele, asi ne, uvidíme se za rok, až se to uklidní.

(KGB): Tak jestli je to všechno...

(KGB): Jo počkej, mám tady email od Kerryho, chce výhodně půjčit Ukrajině nějakých 11 miliard dolarů na mizerný úrok... nevadí ti to?

(KGB): Vůbec ne, alespoň zaplatí, co mi dluží za plyn, než stačí přejít na ten levný od vás.

(KGB): OK, tak ahoj za rok...


JAK ZNIČIT USA A VŠECHNY JEJICH SPOJENCE: Nekonečný seriál AMERIČTÍ PRESIDENTI A JEJICH RUSKÉ ROZVĚDKY: Americké tajné služby opět selhaly - další agent KGB presidentem!!! Po velkém úspěchu s presidenty Jamesem Earl "Jimmy" Carterem, Jr. (KGB), president USA v letech 1977 - 1981 a Billem Clintonem (ruská vojenská rozvědka GRU), president USA v letech 1993–2001, zaznamenaly americké tajné služby další velký úspěch! Americky president Barack Hussein Obama = AGENT KGB + další mimořádně závažné informace, jejichž skutečný význam americké tajné služby ve svých nejvyšších patrech hluboce infiltrovaných amatérů nikdy nechápaly a dodnes nechápou...!!! Jeden z nejtragičtějších problému západního a dodnes stále ještě do určité míry svobodného světa totiž spočívá v tom, že TAJNÉ SLUŽBY ZÁPADU JSOU DÍKY SVÉ NEJMÉNĚ STOLETÉ HLUBOCE ZÁPORNÉ EFEKTIVNOSTI PŘI OBRANĚ SVÝCH VLASTNÍCH OBČANŮ-DAŇOVÝCH POPLATNÍKŮ A JEJICH ZÁPADNÍCH HODNOT SVOBODY, DEMOKRACIE I SPOLEČNOSTI ROVNÉ SOUTĚŽE A PŘÍLEŽITOSTÍ PRO TYTO OBČANY-DAŇOVÉ POPLATNÍKY I ZADARMO DRAHÉ...!!!


AKTUÁLNĚ: Vítejte ve skutečném světě! SEZNAM RUDÝCH KOMISAŘŮ EU! Proroctví George Orwella 1984 se už naplnilo: Evropská unie + KGB + GRU = EUROASIE!!!

Předsedkyně německé vlády a pravicové CDU Angela Merkelová jako dědičný vlastizrádce a agentka Moskvy? Německá verze jejího rodinného životopisu by tomu s nejvyšší možnou pravděpodobností, hraničící s jistotou, plně nasvědčovala...!!!

RUSKÁ INFILTRACE EU UŽ OVLÁDLA VŠECHNY NEJVYŠŠÍ POZICE: Francouzský president Sarkozy ocenil u ruského presidenta a dnešního předsedy ruské vlády Medveděva jeho oddanost lidským právům...!!! BLAHOŘEČENÝM A SVATÝM HO PROHLÁSÍ AŽ PŘÍŠTĚ...)))))))

Vstřícnou politiku Západu vůči Putinově kágébácké Moskvě formují západní elity KGB-GRU bez demokratického mandátu, zato však vycpané penězi z Ruska!!!


Ruské impérium
se vrací. Díky Bohu
a vůdci Putinovi, píše
věčně nepoučitelný
dnešní velkoruský tisk
těžce nemocné země
těžce nemocných lidí!

"16. března - referendum! Sevastopol, Rusko." - plakát lákající obyvatele Krymu k účasti na nedělním referendu (a k tomu, aby v něm hlasovali pro Rusko). | na serveru | aktuální zprávy foto: Reuters

14. března 2014   15:52 |
MOSKVA - Krym se stal "katalyzátorem tektonických změn ve vztazích mezi Východem a Západem" a v celém ruském světě. Tak okomentoval chystané referendum na Krymu ruský analytik Eduard Birov. Budoucí návrat Krymského poloostrova přivedl "do vytržení" i ty ruské občany, kteří se o Krym a politiku nikdy nezajímali, uvedl v analýze publikované krymskou agenturou Kryminform.

"Ti, kdo se ještě včera starali jen o své pohodlí a o kariéru, v sobě najednou objevili něco, co je důležitější, než vše ostatní. Rozumní lidé chránící Krym a diplomatická pomoc ruské státní moci probudily nebývalou hrdost na Rusko v srdcích těch, kde se ještě nedávno k našemu státu stavěli chladně," uvedl autor.

"Ti, kdo ještě včera měli na Facebooku texty (ruského disidenta Alexeje) Navalného a sledovali žabomyší války z Blatného náměstí, na to vše zapomněli a upřeli svou pozornost na geopolitickou konfrontaci Ruska a Západu," uvedl autor s odkazem na násilné protivládní demonstrace na moskevském Blatném náměstí z roku 2012.


Vůdce chrání Rusy

"Ti, kdo hovořili o rozpadu armády, zjistili, že jsou na ni nyní hrdi a s uspokojením sledují její nynější manévry. Ti, kdo proklínali Putina a jeho 'krvavý režim', v sobě našli sílu projevit nadšení nad pevností, s níž ruský vůdce ochránil ruskou většinu na jihovýchodě Ukrajiny a obvinil Západ z podpory extremistů. Putina, který se postavil proti podlé revoluci v Kyjevě a ochránil prosté Ukrajince, teď nečekaně milují jak liberální demokraté, tak tvrdí nacionalisté, jak věčně levicoví komunisté, tak černí monarchisté. Potřebovali kritické vyostření situace na Ukrajině, aby pochopili, co je pro jejich zemi podstatné," napsal Birov.

Mnozí Rusové podle autora museli přehodnotit názor na minulost, netýká se to ale všech. "Někdo se naopak staví na stranu kyjevské junty a viní Rusko z agrese. Ojedinělým případem nejsou třeba takoví ruští Židé, kteří podporují banderovce a antisemity, snaží se je nabarvit na růžovo a vydávat je za nadýchané liberály. Pravda prostě v době krize vychází najevo."

"Stop fašismu! Všichni k referendu!" Proruská kampaň ke krymskému referendu je v plném proudu.

Renesance impéria

Krymská krize podle komentáře semknula rozdělenou ruskou společnost, což se "nepřímo projevilo i ve velkém zájmu o literaturu věnovanou moudrému vůdci Stalinovi. Lidé nejen vítají rozhodnutí státní moci, ale žádají ještě rozhodnější odvetná opatření na záchranu obyvatel Krymu a ruské většiny. Otevřeně řečeno, mnozí jsou připraveni i ke vstupu ruských vojsk na Krym a jihovýchod Ukrajiny."

Autor vítá renesanci "imperiálního myšlení v Rusku," které je podle něj jedním ze základních prvků sebeuvědomění Rusů. "Impérium v ruském chápání je vesmírné pojetí Ruska jako ohromné země, kde všechny ostatní euroasijské národy, semknuté Ruskem, nabývají ochrany a pokojně se rozvíjejí. Je to ochrana a záruka pořádku a té nejvyšší pozemské spravedlnosti. Krymští Rusové děkují Bohu a ruskému vůdci, že se ruské impérium vrací. Žít v impériu je údělem silných, na který spotřebitelská chátra nestačí," uvádí autor komentáře., ČTK


DŮLEŽITÝ VYSVĚTLUJÍCÍ DODATEK PRO TY UŽITEČNÉ IDIOTY MOSKVY, KTEŘÍ SATANSKOU ŘÍŠI ZLA A JEJÍ KONEČNÉ CÍLE DOPOSUD NEPOCHOPILI: Následující autentické citace pochází z internetových stránek hlavního ideologa Kremlu Alexandra Dugina a jejich Eurasijského hnutí:

Jsme Svaz Pánů, nových vládců Eurasie. Budeme potvrzovat svou vůli neomezeně, neohroženě a neústupně. [Naše] svrchovanost začíná doma. Potom přechází na blízké a vzdálenější [země], ve stále se rozšiřujících kruzích, dokud nedosáhne námořních hranic kontinentu. Jsme Eurasijci právě proto, že naše vůle boří hranice a je vědomě širší než je jí vymezeno, povoleno, vyměřeno, přípustno ...
Naším cílem je absolutní moc.
Neboť jsme vládci země, jsme děti a vnuci vládců země. Před námi se skláněly národy a státy; naše dlaň se rozprostírala přes půl světa; naše podrážky dusaly po horách a údolích všech kontinentů na zeměkouli. Všechno to vrátíme zpátky.
Vše, co pochází z Ameriky, je napuštěné jedem. Vše, co je tam řečeno, je lež a nákaza. Vše, co se tam děje, musí být rozbito a odhozeno. Abychom si zachovali své „já“, musíme zavést přísnou protiamerickou hygienu.
rozhodná chvíle pro Eurasii nadešla... VELKÁ VÁLKA KONTINENTŮ se již blíží ke svému konci.
sloužit ruskému duchu, ruské víře, ruským tradicím je vnitřním imperativem pro ty, kteří se považují za dospělé syny a dcery lidí. Pro nové opričniky (carské tajné policejní gardy, předobrazu KGB, pozn. AB) se jejich země, jejich vlast a její moc a síla stávají absolutními hodnotami, podle kterých je možné poměřovat vše ostatní. Rusko je pravým měřítkem všeho. Dobré je to, co Rusko a jeho lid upevňuje, sjednocuje a posiluje; vše, co ho oslabuje, je zlem. Tak se rodí „morálka opričnika.“ A přestože většina obyvatel Ruska takto nepřemýšlí, moderní a vyhranění lidé musí smýšlet a jednat právě takto. Matička Rus nade vše.
Fašismus je nacionalismus, ale není to ledajaký nacionalismus; je to spíš revoluční nacionalismus – vzbouřenecký, romantický, idealistický. Obrací se k velkému mýtu a transcendentním idejím; usiluje o uskutečnění Neuskutečnitelného Snu v realitě, o stvoření společnosti hrdinů a Supermana, o proměnu a přeskupení světa.
Podstatou fašismu je nová hierarchie, nová aristokracie. Jeho novost spočívá právě v tom, že [jeho] hierarchie je postavena na přirozených, organických a jasných principech: důstojnosti, cti, odvaze, hrdinství.
Ruský fašismus netvoří jen několik stran a hnutí, které se ubírají společným směrem. Je to dnešní stav myšlení společnosti. Je to spojení přirozeného národního konzervatismu a palčivé touhy po opravdové změně.
Oslnivý rozbřesk nové ruské revoluce – fašismus tak nekonečný jako naše země a rudý jako naše krev...

Výše uvedené citace sestavil Kirill Medveděv a přeložil Thomas Campbell z materiálů citovaných výše.

Zdroje (v ruštině):

Ruská spisovatelka, novinářka a velká kritička plukovníka KGB a hlavy Ruska Vladimíra "Adolfa" Putina Anna Politkovská, zavražděná v Moskvě na Putinovy narozeniny v roce 2006, ve své česky vydané knize "RUSKÝ DENÍK" píše:

"V tisících případů ponižování a pokořovaní jiných lidí ten­to národ mlčel. Národ, který sám sebe s takovou chutí ozna­čuje za vyvolený, za lid boží a za pospolitost, která dokázala vybudovat velmoc (právě na jitření těchto pocitů ostatně sta­ví i celá Putinova politika), je ve skutečnosti jen docela oby­čejný lumpenproletariát, spolek demoralizovaných malo­měšťáků a zkažených maloburžoů, kteří se nehodlají dívat dál než do svého koryta. Odpor a vzdor se zrodil až z poci­tu stále prázdnějšího talíře a OSOBNÍ hmotné újmy, způso­bené státem. Když je ovšem okrádán soused, tak to za důvod k protestu nepovažujeme! Což je pro národ, který by chtěl žít v supervelmoci, trochu málo. Přísně vzato je tu opravdu jen disent degenerovaného lumpenproletariátu a rozmazlených nových Rusů. Vrstva občanů mezi těmi nejbohatšími a těmi nejchudšími zatím spí. Koho se režim zatím nedotkl, ten je zticha."

André Glucksmann, nejvýznamější myslitel Evropy, vyslovil už v roce 2006 k Rusku tato varovná slova, která všichni "kormidelníci" Západu v žoldu KGB/GRU hluboce ignorují: "Putin se chová jako car či Stalin. Nezačal válku s Čečenskem kvůli míru. Ta válka je pedagogickým příkladem pro samotné Rusy. Je to válka proti Čečencům, ale duch války je namířen proti obyvatelům Ruska a ruské kultuře. Proto Politkovská pokračovala ve své práci, i když její život byl ohrožen. Proč si na Západě neuvědomujeme, v jak nebezpečném světě žijeme!?" Putinovi lidé přece stojí v našem čele: "První byli samozřejmě Schröder a Chirac. Spojili se s Putinem, aniž by mluvili o lidských právech a Čečensku! Bez toho, aby pomohli Ukrajincům, nebo baltským státům. Putin rozdělil Evropskou unii. Je mi to líto, ale Schröder je Putinův agent a zaměstnanec. A to platí i pro Chiraca." "Zdá se mi, že nikdo si neuvědomuje spojitost mezi starými kmotry z NKVD, ČEKY nebo čínského politbyra a islámskými teroristy. Nikdo si toho v západní a střední Evropě nevšímá! Putin má v držení nejen jadernou zbraň a teroristy, ale i ropu a plyn. Chová se jako vládce říše. Jen se podívejte na Moldávii, Ukrajinu, Estonsko nebo Gruzii..."

Oazu Nantoi, který byl dlouhá léta moldavským vládním expertem na Podněstří, separatistický, nikým jiným než Moskvou neuznaný, státeček, který se v roce 1992, s ruskou 14. armádou za zády, po krátké válce odtrhl od čerstvě nezávislého Moldavska, je pesimista a hovoří nahlas o věcech, o kterých se většina Moldavanů bojí i mlčet:

"Všude to má stejný scénář. Nejprve se vyvolá napětí pomocí různých incidentů, pak se nějaká ruská pátá kolona chopí moci, rychle se vyhlásí referendum, které dopadne všude přibližně stejně, pak se pozvou ruská vojska na ochranu," shrnuje Nantoi. "
A pak si nadiktují spořádání podle představ Kremlu, jak si to vyzkoušeli i tady."

Satanská Říše Zla
Rusko nad námi vítězí!
Ruská infiltrace
Západu pokračuje!!!
Západ neklade odpor! Zvykněme si na volby
a referenda podle
osvědčeného vzoru
ruského KGB/GRU...!!!

Děsivá pohádka o referendu
a Putinových pozorovatelích



Lidé kteří volí,
nerozhodují o ničem.
Lidé kteří počítají hlasy,
ti rozhodují o všem!



Ruská propaganda viní prohnilý Západ z podpory fašismu a přitom imituje přítomnost "evropských pozorovatelů", aby jí soubor západních neonacistů vystavil vysvědčení z nejvyšší možné demokratičnosti RUSKÉHO referenda na UKRAJINSKÉM Krymu.

Jeníček a Mařenka zabloudili v temném informačním hvozdu. Na každém kroku nebezpečná rozcestí. Jedni říkají, že holokaust byl, druzí tvrdí, že je to židovský výmysl. Jedni prohlašují, že krymské referendum o připojení k Rusku je nejhrubším porušením ukrajinské ústavy a mezinárodního práva, druzí ho popisují jako nejzazší výdobytek přímé demokracie. Je to pořád tvrzení proti tvrzení, a kdo se v tom má vyznat... Tak se na to podívejme zblízka.

"Pozorovatelé" z Česka

Na Krymu byli ctihodní poslanci Milan Šarapatka (Úsvit Okamura...) a Stanislav Berkovec (ANO Babiš...). Pozvala je tzv. Euroasijská pozorovatelna pro demokracii a volby, ve skutečnosti firma jednoho muže - belgického ultrapravicového aktivisty Luca Michela.

Během cesty a před ní poslanci tvrdili, že nevěděli, kdo je pozval. Šarapatka později dodal, že mu to je jedno. Michel se přitom živí nabízením "pozorovatelů" diktátorům, kteří potřebují dodat volbám zdání legitimity. Tito naši ctihodní poslanci označili toto referendum, konané pod samopaly, na převážně Rusy obývaném poloostrově (jehož se ale Rusko v roce 1994 vzdalo ve prospěch Ukrajiny), obsazeném podle všech důkazů přímo ruskou okupační armádou, kde bezestopy mizí a jsou brutálně biti proukrajinští aktivisté a novináři, kde nesmí vysílat ukrajinská televize a ruští agenti unášejí ukrajinské důstojníky, za klidné a spravedlivé...

"I kdyby to financovalo Rusko, tak by mi to nevadilo. Je to snad nedemokratická nebo problémová země?" reagoval pro MF DNES předseda Úsvitu Tomio Okamura...

Devadesát sedm procent hlasů pro připojení k Rusku je sice náramně vysoké číslo, není však ve "svobodomilovných" zemích zcela ojedinělé. Je pořád ještě o malinko nižší než stoprocentní podpora Kima III. v nedávných severokorejských volbách nebo legendárních 106% pro Vladimira Putina ve válkou zpustošeném Čečensku...

V referendu v roce 1938 se pro anšlus zpětně vyjádřilo 99,7% všech Rakušanů, Židy nevyjímaje a o Slovanech nemluvě. Zázraky se zkrátka dějí: poslední plebiscit v moldavském Podněstří, okupovaném od roku 1992 ruskou 14.armádou, které mimochodem už také zažádalo o přijetí do Ruské federace, dopadl na chlup stejně - 97% hlasů pro. Pro připojení Krymu k Rusku, navzdory fámám, jako jeden muž hlasovali také krymští Tataři..., víme to od zcela nezávislých a pečlivě vybraných evropských pozorovatelů.

Hitler svého času přímo miloval instituci mezinárodních pozorovatelů a ochotně je zval do svých nápravněvýchovných zařízení, které jeho zapšklí nepřátelé nazývali vyhlazovací koncentrační tábory. Holandští členové mise Mezinárodního červeného kříže, která navštívila terezínské ghetto v červenci roku 1944, nadšeně referovali domácímu tisku: "Židé zde vedou mnohem pohodlnější život než říšští Němci venku. Omladina hraje na dvorcích míčové hry, dospělí se věnují hře na hudební nástroje nebo si jen tak odpočívají. A nikde nejsou vidět vojáci ozbrojení samopaly..."

Mimochodem, kde se vzali na Krymu ti dobří muži, kteří si říkají mezinárodní pozorovatelé? Žádná světová ani evropská organizace se k nim demonstrativně nezná, ukrajinské ambasády je na návštěvu nezvaly. Že by je nezjištně pozvaly ambasády nějakého jiného pohostinného státu? A podle jakého klíče byli pozorovatelé vybíráni?

I děti vědí - a Putin tuhle znovu zopakoval - že v konfliktu kolem Ukrajiny odráží Rusko agresi novodobých fašistů. Je tudíž logické domnívat se, že pozvánky k cestě na Krym byly zasílány hlavně lidem, kteří se zasloužili o zápas proti neonacismu v Evropě. Chyba lávky!

Především antisemité a neonacisté...

Ruská agentura ITAR-TASS přinesla názor hlavy mise mezinárodních pozorovatelů Poláka Mateusze Piskorského, podle něhož referendum bylo přímo výpotkem demokratických procedur: "To, co jsme viděli na Krymu, se v nejmenším neliší od plebiscitu v jakékoli jiné evropské demokratické zemi."

Každý zvídavý člověk si může zadat toto jméno na jakémkoli internetovém vyhledávači, aby se dozvěděl málo uvěřitelné věci. Opora demokracie Putinova "nového demokratického Ruska" starého KGB Mateusz Piskorski je známý polský antisemita, obdivovatel Adolfa Hitlera, bývalý šéfredaktor časopisu polských holých lebek Odala, v němž neustále velebí "árijskou rasu..."

Belgický židobijce Luc Michel je členem neonacistické strany, což mu v minulosti nebránilo udržovat mimořádně těsné vztahy s francouzskou ultra levičáckou teroristickou organizací Přímá akce, podporovanou z Moskvy. Stejného ražení jsou také ostatní ctihodní poslanci. Jeden za rakouské haiderovce, druhý za katalánské nacionalisty, kteří právě teď usilují o rozbití Španělska, třetí za francouzskou Národní frontu, pějící ody na Putina...

Mnozí mají za sebou promoskevskou komunistickou minulost... Někteří z nich, jako například nanejvýš osvědčený demokrat, vždy připraven pro každé použití, Nicholas Griffin, známý to popírač holokaustu a vůdce Britské národní strany (nezaměňovat s britskou Stranou nezávislosti Spojeného království), v minulosti již párkrát odpřísahali regulérnost a demokratičnost voleb v Rusku či Severní Koreji. Pod vedením a dozorem těchto Putinových lidí budou jistě i naše evropské volby bezpochyby neméně svobodné a demokratické! Možná už dnes leckde i jsou...

Je v tom cosi z Freuda: ruská propaganda viní prohnilý Západ z podpory fašismu a přitom imituje přítomností pečlivě vybraných "evropských pozorovatelů", aby jí někdo z vyhlášených západních nácků vystavil vysvědčení z demokratičnosti. A nakonec špatná zpráva pro české milovníky lidových hlasování: za posledních dvacet let se v Rusku nekonal vůbec žádný plebiscit, a to ani k místním otázkám. Pro obyvatele Krymu toto referendum bylo jistě na generace poslední.

Vladimir Putin se rozhodl a každý, kdo slyšel jeho projev k anexi Krymu, kdo viděl ten frenetický potlesk a slzy štěstí v očích poslanců Státní dumy, dobře ví, co toto rozhodnutí znamená. Ve vnitřní politice - režim osobní moci, samovládu. Smýšlet jinak, natož mluvit jinak bude od nynějška zakázané, ba trestné. To už dobře známe z nedávných dob Sovětského svazu, jeho komunistické totality a ruské vojenské okupace... V ruské zahraniční politice - rozpínavost založená na imperialistické ideologii. To ovšem nejde bez války. V tom má Putinovi pomáhat jeho -po několik generací nanejvýš osvědčená - evropská pátá kolona, kterou tvoří podivný amalgám z Marxových paleokomunistů a neonacistů, s drobnými vměstky z infračervené a ultrafialové části politického spektra a vysoká západní poziční a vlivová agentura v žoldu ruských tajných služeb Putinova "nového demokratického Ruska"...

Takže, děti, pomodlit, vyčurat a spát. Na tu modlitbičku určitě nezapomeňte, teď ji budete hodně potřebovat.

Ohlas na referendum z Facebooku. Tentokrát od ruského novináře a spisovatele Arkadije Babčenka:

"No, dobrý den, drazí Krymčané. Rád vás vidím. Dovolte mi, abych vám pogratuloval k tomu, že tohle bylo vaše poslední referendum v životě. Žádný další 'projev vůle' už nebude. Volit už nebudete - nic a nikdy. NIC A NIKDY! Dokonce ani barvu obrubníků okolo svého rodného domu. To si zapamatujte."

Ajder Muždabajev, zástupce šéfredaktora ruského deníku Moskevskij komsomolec, na Facebooku:

"Dnes mi bylo přímo řečeno, ne mezi čtyřma očima, na veřejnosti: 'Krymští Tataři si budou muset vybrat, Krym je teď ruský a národ zrádců Rusko nepotřebuje. Nelíbí se vám tu – odjeďte. Pro nás všechny bude dobře, když sami odjedete."

A pokračuje: "Jsem přesvědčen, že to si myslí většina. Jen přímo do očí se to stydí říct. Ale jen zatím. 'Omámení' teprve začíná. Brzy se jazyky rozvážou."

Nabízíme velice zajímavý komentář k RUSKÉMU referendu na UKRAJINSKÉM Krymu. Jeho autorkou je analytička moskevského Carnegy centra Lilia Ševcova. Na Facebooku píše:

"A je hotovo. Krym není pro Kreml důležitý, podobně jako obyvatelé Krymu. Krym je pouze záminka. Je to symbol. Krym má znamenat, že Putinovo Rusko je připraveno zlikvidovat Majdan, a to i za hranicemi Ruska. Krym znamená, že Kreml je připraven k mezinárodnímu vydírání a válce. Krym je varování: 'Neodejdeme. Dokonce ani pokud budeme muset ze světa udělat radioaktivní prach.'" Viz:

Z USA zbude radioaktivní popel, pohrozil jaderným útokem Putinův nejdůležitější ruský moderátor! Naše Evropa pak připadne "novému demokratickému Rusku" starého KGB...!!!

Moskva o krymském referendu světu lhala,
tvrdí a dokazují sami Putinovi úředníci!

Doporučujeme 6. května 2014   16:00 | Lidovky.c

MOSKVA - Účast 83 %, z toho 97 % pro. Takové jsou podle Moskvy výsledky referenda o připojení Krymu k Ruské federaci - výsledky, jež četné hlasy okamžitě po jejich zveřejnění zpochybnily. Oficiální interpretaci krymského plebiscitu odmítla i kremelská rada pro lidská práva. Ve své zprávě uvádí, že referenda se zúčastnilo pouhých 30-50 % oprávněných voličů. A pro Rusko hlasovala jen polovina z nich.
"Podle prakticky všech dotazovaných občanů a expertů: - převážná většina obyvatel Sevastopolu hlasovala v referendu pro připojení k Rusku (při účasti 50-80 %), na celém Krymu pak 50-60 % voličů hlasovalo pro připojení k Rusku při celkové účasti 30-50 %," uvádí zpráva, kterou na svých oficiálních webových stránkách publikoval významný poradní orgán Kremlu, Rada při úřadu prezidenta Ruské federace pro rozvoj občanské společnosti a lidských práv.
Závěry kremelské rady pro lidská práva ostře kontrastují s oficiálními výsledky, jež světu předložila Moskva. Referenda se podle interpretace Kremlu zúčastnilo 1.233.002 hlasujících, tedy 83,1 procent oprávněných voličů. Po sečtení všech odevzdaných hlasů se 96,8 procent obyvatel Krymského poloostrova vyslovilo pro spojení Krymu s Ruskem, oznámil 17. března předseda krymské volební komise Michail Malyšev. Nedlouho poté se nově vyhlášený státní útvar Krymská republika stal oficiální součástí Ruské federace.
Kyjevská vláda i Západ referendum označily za nelegitimní a nelegální a odmítly jej uznat. Členové kremelské rady pro lidská práva se tak přidali k četným kritikům kontroverzního plebiscitu, kteří upozorňovali na přinejmenším nestandardní podmínky, v nichž se hlasování uskutečnilo. "Atmosféra na Krymu byla extrémně vybičovaná: celá oblast byla obsazena ruskou armádou a dalšími ozbrojenci, ukrajinská média byla vypnutá, byly rozšířovány zprávy, že Pravý sektor bude obyvatele lynčovat, okrádat o majetek... Výsledky referenda jsou samozřejmě velmi pochybné," shrnul pro expert na Rusko Karel Svoboda z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Není to poprvé, kdy se Rada protiví oficiální linii Moskvy: na počátku března (navzdory odporu některých svých členů) schválila rezoluci odsuzující vpád ruského vojska na Krym.

Rada: Pro Rusko hlasovala maximálně čtvrtina obyvatel

Podle čísel, jež zpráva, datovaná k 21. dubnu uvádí, pro připojení k Rusku hlasovala 16. března 2014 pouhá čtvrtina oprávněných krymských voličů. Přinejlepším. Rozdíl mezi těmito údaji a výsledky, jež prezentovala Moskva, je propastný.
Libor Dvořák, rusista a analytik Českého rozhlasu, se odvolává na své kolegy-zpravodajce a jejich slova potvrzuje. "Pár týdnů před těmi osudovými dny byli na Krymu Robert Mikoláš a po něm Martin Dorazín, kteří původně nemohli najít téměř nikoho, kdo by s připojením poloostrova k Rusku souhlasil," sdělil serveru

Východ Ukrajiny hlasuje o nezávislosti.
Seznamy ani počet hlasů se neřeší...!!!
O výsledku je rozhodnuto předem!

11. května 2014  10:39,  aktualizováno  16:38

Obyvatelé Doněcké a Luhanské oblasti na východě Ukrajiny hlasují o samostatnosti svých "lidových republik". Boje v ulicích neustaly, v několika otevřených hlasovacích místnostech se přesto tvoří fronty. Podle britské BBC už protiukrajinští ruští separatisté - bez ohledu na výsledky tohoto referenda - plánují druhé kolo referenda, příští víkend se má rozhodovat o připojení k Rusku...
Jak ovšem upozorňuje agentura Reuters, fotografie a ruské televizní záběry dlouhých front před volebními místnostmi mohou být a taky jsou na nejvyšší míru manipulativní, což je bezpochyby záměr. Například obyvatelé půlmilionového Mariupolu mohou hlasovat jen na osmi místech, víc než o velkém zájmu obyvatel tedy fronty svědčí o úmyslně "špatné" organizaci referenda, protože stonásobně nižší počet hlasovacích místností, než je v místě obvyklé, nelze považovat za náhodu či nedopatření.
Podle ukrajinského serveru Kyiv Post se v Luhanské oblasti dají najít obce, kde se žádné referendum nekoná. Patří mezi ně například Svatove, Markivka, Bilokurakine nebo Novopskov.
Ředitelé některých škol navíc podle BBC odmítli pustit organizátory referenda do učeben, které měly sloužit jako volební místnosti. Na některých místech se proto hlasuje v improvizovaných podmínkách přímo na návsi či náměstí, aniž existuje jakákoliv evidence. Lze tedy hlasovat i mnohokrát za sebou... To platí například i pro půlmilionové přístavní město Mariupol, kde v noci na sobotu vyhořela radnice (více se dočtete zde).
Ukrajinský ministr zahraničí Andrij Deščycja v neděli na Twitteru informoval, že ukrajinská armáda u ruských separatistů už v sobotu zadržela 100 tisíc hlasovacích lístků s předvyplněnou odpovědí ANO! Takže v Rusku a jeho tajných službách stále nic nového... Máme se v Evropské unii od Ruska na co těšit!

Ukrajinská spisovatelka Oksana Zabužko: "RUSKO JE NEMOCNÁ ZEMĚ A RUSOVÉ JSOU NEMOCNÝM NÁRODEM. Mám v Rusku mnoho přátel a velmi to trápí i je. Nemůžete přece zůstat zdravým, když jste zavřený v blázinci. Když vás od narození propagandisticky masírují, ztratíte cit pro realitu..." "Řeč je o politickém, informačním a kulturním kolonialismu Ruska na Ukrajině. Totéž čeká Evropu..." Za všechno Zlo mohou "neprofesionální a zkorumpovaní politici, kteří stáli v čele naší země. A lze to však vyjádřit i jinak: MOSKVA SI JE PLATILA A PLATÍ. A dělala to víc než štědře – nejen na Ukrajině, ale i na Západě. Hloupost a neprofesionalita ukrajinských (a západních) politiků s tím ale nemá koneckonců co dělat. Oni totiž JSOU V NÁJMU JINÉHO STÁTU – RUSKA. Vítězí peníze. A vítězí nade všemi a vším. Ale nejsou v tom jen peníze: od prvních dnů protestů a bojů na kyjevském Majdanu byla na Ukrajině spuštěna ve velkém mimořádně intenzivní informační válka a provokace ruských zvláštních služeb. A kdo si myslíte, že stál v čele speciálních oddílů Berkut? Ruští poradci..." "Jsou to pečlivě připravené scénáře a STEJNÉ NEBO VELICE PODOBNÉ SCÉNÁŘE ČEKAJÍ I NA VŠECHNY OSTATNÍ STÁTY EVROPY. Konečným cílem Putina je demontáž ukrajinského státu a pak postupně i Evropy. Kdo jen trochu zná historii speciálních služeb Sovětského svazu, tak mi dá za pravdu." "Z opakovaného konstatování evropských politiků, že jsou "hluboce znepokojeni, velmi znepokojeni či mimořádně znepokojeni a vyjadřují velkou starostlivost", si Ukrajinci dělají už jen legraci. Přerostlo to dokonce ve folklor černého humoru – jakousi rozsáhlou satirickou kulturu o evropské starostlivosti. Je to však smích přes slzy. Stále dokola se ptáme: chápe v Evropě vůbec někdo, že Ukrajincům i Evropanům jde o život? Evropští politici si třásli s Janukovyčem rukou. Na Ukrajině přitom není tajemstvím, že JDE O OBYČEJNÉHO BANDITU, PUTINOVA SLUHU, KTERÝ - KDYŽ NEBUDE DĚLAT TO, CO CHCE RUSKÝ PRESIDENT - BUDE JEDNODUŠE RYCHLE VYMĚNĚN. A TAKOVÝCH JE DNES V EVROPĚ VĚTŠINA..." Ukázalo se, že "CELÝ SYSTÉM MEZINÁRODNÍ BEZPEČNOSTI A OBRANY ZÁPADU JE NAPROSTO NEFUNKČNÍ... Evropští politici teď s ohromením objevili, že se jich Putin nebojí, že na Unii jednoduše kašle. Určitě je přesvědčen že ji má – stejně jako Ukrajinu – v kapse..." Viz:

Oksana Zabužko: Evropa nás podvedla... a to už mnohokrát! Ruská okupace Krymu je jen začátek konce civilizace Západu, zrazeného vlastními politiky!!!!

Finsko-estonská spisovatelka SOFI OKSANEN: "Každé ráno se budím s myšlenkou, zda to bude dnes, kdy bude východní Evropa opět prodána Rusku... Pokud někdo stále ještě věří ruské propagandě, že Rusko svou krajanskou politikou vyjadřuje opravdovou starost o etnické Rusy za hranicemi své země, nastal čas uvést jej zpátky do reality a připomenout mu, jak Hitler zneužil etnické Němce. KAŽDÝ, KDO KDY NAVŠTÍVIL RUSKO DOBŘE VÍ, JAK MÁLO NA RUSECH SEJDE V RUSKU! Stejně tak vojenská agrese Ruska - vydávaná za „humanitární pomoc“ - způsobila naprostý úpadek v původně gruzínské Abcházii a Jižní Osetii... ILEGÁLNÍ PŘIPOJENÍ KRYMU K RUSKU MÁ OBROVSKÝ SYMBOLICKÝ VÝZNAM: JE TO OD DOB STALINOVA SOVĚTSKÉHO SVAZU PRVNÍ OBLAST NÁLEŽEJÍCÍ K NEZÁVISLÉMU STÁTU, KTERÁ BYLA PŘIPOJENA K RUSKU. TENTO PŘÍPAD JE TAKÉ ZKOUŠKOU, KTEROU RUSKO TESTUJE TOLERANCI A MORÁLKU ZÁPADU: ODVÁŽÍ SE ZÁPAD DOSTÁT SVÝM SLIBŮM, NEBO SVÉ NÁRODY OPĚT ZKLAME? Ve východní Evropě a v Pobaltí se lidé ptají, zda nevěřili Západu opět až příliš, když Západ dosud nedostál svým slibům o nedotknutelnosti oněch bývalých sovětských oblastí. Ukrajina se podepsáním Budapešťského memoranda (1994) nadarmo vzdala svých jaderných zbraní. Udělala chybu, když věřila Západu, který se během posledního desetiletí nezajímal o východní Evropu jinak než jako o zdroj levné pracovní síly a výhodných podmínek pro výrobní procesy. Brežněvovo učení bylo aktualizováno na Putinovo učení: Rusko považuje za své právo zasahovat do činnosti nezávislých států, pokud se tyto projevují příliš prozápadně a pokud se daný stát nachází v oblasti, o které má Rusko podle svého názoru právo rozhodovat." "HLAVNÍ ZBRANÍ KREMLU JE INFORMAČNÍ VÁLKA A OVLIVŇOVÁNÍ NÁZORŮ. TO JE NEJLEVNĚJŠÍ ZPŮSOB, JAK VÉST VÁLKU, JAK BEZ TANKŮ ZABÍRAT DALŠÍ OBLASTI. INFILTRACE, KORUPCE, ZASTRAŠOVÁNÍ, PROVOKACE, PROJEKCE A PROPAGANDA: V UŽITÍ TĚCHTO ZBRANÍ KREML VYNIKÁ. Západní novináři jsou zvyklí dát všem zúčastněným stranám prostor vyjádřit svůj názor, výsledkem čehož je alespoň přibližně pravdivý článek. Pokud však jedna ze stran vyloženě lže, TENTO ZPŮSOB JE VELICE ŠPATNÝ. Takový přístup přispívá k tomu, že i západní média nepřímo opakují právě ty nejlživější informace, jaké chce moskevská silovická klika západní veřejnosti podsunout. Už v roce 2005 Putin prohlásil, že pád Říše Zla, Sovětského svazu, byl největší geopolitickou katastrofou 20. století. Jako nástroj k napravení této katastrofy Rusko použilo výuku dějepisu, kterou zdůvodňuje geopolitickými zájmy. Slovník učebnic historie má za úkol probudit v ruských žácích národní hrdost a vědomí nadřazenosti Ruska a vštípit jim, že příslušnost k ruskému impériu měla pro všechny jeho národy vždy vysoce pozitivní význam. Přední ruský odborník v geopolitických záležitostech Valerij Kolorin prohlásil, že objektivní historie neexistuje. Existují jen ideologické modely, z nichž je vybrána přijatelná verze, která je poté vštípena do ruských myslí coby patriotická obranná zeď. EVROPSKÁ UNIE SI ZAKLÁDÁ NA TOM, ŽE SE VŮBEC NESNAŽÍ POUČIT SE Z HISTORIE. EUROASIJSKÁ UNIE PUTINOVY KLIKY JE OPAKEM EU. JE ZALOŽENA NA TOM NEJLEPŠÍM ZE STALINISMU A NÁRODNÍHO SOCIALISMU, JEJICHŽ PROPAGANDISTICKÉ UČENÍ NADÁLE VYUŽÍVÁ PROTI ZÁPADU. Tento způsob využívání moci má navíc neomezený rozpočet... PO VŠECHNA TATO LÉTA ZÁPAD POSLUŠNĚ TLESKAL Putinovým řečem o „demokratickém vývoji“ jeho země. PUTIN SÁM SPOLEČENSKÉ USPOŘÁDÁNÍ RUSKA OZNAČIL ZA "ŘÍZENOU DEMOKRACII". TAKOVÝ ZPŮSOB VLÁDY NENÍ DEMOKRACIE! ZÁPAD JEJ NICMÉNĚ PŘIJAL BEZ NÁMITEK, stejně jako jiné eufemismy z pera FSB (Federální služba bezpečnosti, nástupkyně KGB), jejichž ÚČELEM JE UDRŽOVAT ZÁPAD V KLIDU, ZATÍM CO VLÁDNOUCÍ KLIKA V KREMLU PRO NĚJ PŘIPRAVUJE PUTINŮV PŘEKRÁSNÝ, NOVÝ SVĚT... Putinova klika už v roce 2012 začala stahovat své prostředky ze Západu, aby jádru moci zajistila nezávislost. Nová doba už začala. Mezidobí mezi studenými válkami skončilo: 1989–2014. NA ZÁPADĚ PO CELOU TU DOBU VŠICHNI POLITICI A NOVINÁŘI SPALI SLADKÝM SPÁNKEM A JEŠTĚ OKŘIKOVALI TY, KTEŘÍ MĚLI OČI OTEVŘENÉ A PŘED RUSKEM VAROVALI..." Viz:


Andrej Illarionov, bývalý poradce plukovníka KGB a ruského presidenta Vladimíra "Adolfa" Putina řekl: Na území Ukrajiny se už nachází několik jednotek ruských sil speciálního nasazení. Nejen titušky (provokatéři spojení se speciálními jednotkami) a ruští "turisté", kteří vyvěšují ruské vlajky na ukrajinské úřady, ale i skupiny ruských speciálních jednotek, jejichž ÚKOLEM JE ZAHÁJIT PALBU A ZABÍJET RUSKÉ OBČANY A RUSKÉ VOJÁKY sloužící na území Ukrajiny (na základně Černomořské flotily). CÍLEM JE VYVOLAT KONFLIKT A ZÁMINKU K RUSKÉMU VOJENSKÉMU ZÁSAHU. Stejně postupovaly předtím ruské speciální síly v Gruzii a Jižní Osetii.

Edward Lucas, britský novinář, analytik dlouhodobě specializovaný na Rusko a autor světově proslulých knih, když dvě z nich vyšly i v češtině, "NOVÁ STUDENÁ VÁLKA" a "KLAM": "Putin se bude snažit Ukrajinu NA PRVNÍM MÍSTĚ ÚPLNĚ DESTABILIZOVAT. UČINIT ŽIVOT JEJICH OBYVATEL NESNESITELNÝM. TAK, ABY NAKONEC TITO DALI PŘEDNOST STABILITĚ POD RUSKOU NADVLÁDOU. ABY MĚLI POCIT, ŽE JE RUSKO ZACHRÁNILO. Ukrajina nyní SMĚŘUJE KE STAVU ÚPLNÉHO SELHÁNÍ STÁTU a PUTIN SE BUDE SNAŽIT JÍT TÍMTO SMĚREM. Samozřejmě VŠUDE, nejenom na Ukrajině..." "Západ je dnes politicky hrozivě, nebezpečně slabý. Musíme vyslat jasný signál, že tohle je zcela nepřípustné. A TENTO SIGNÁL MUSÍ BÝT VELICE DRSNÝ. Jenže místo toho dáváme najevo, že chceme mluvit. Místo toho, abychom jednali. TO JE TA NEJNEBEZPEČNĚJŠÍ VĚC, JAKOU MŮŽEME UDĚLAT. Ponižuje nás to víc než Putin samotný. On vidí, že je Západ přestrašený a Rusku na všech frontách bez odporu neustále jenom ustupuje. PROTO NEEXISTUJE PROSTOR PRO DIPLOMATICKÉ ŘEŠENÍ KRIZE..."

Téma, ke kterému dnes všichni "naši" RUSKO-euro-američtí politici a novináři KGB/GRU hluboce mlčí:

"„...Pane Putine, opět jste se prokázal být krutým a nemilosrdným a potvrdil tak tvrzení vašich nejnelítostnějších kritiků. Stále dokazujete, že vám naprosto chybí respekt k životu, svobodě či civilizovanému chování. Opět dokazujete, že nejste hoden úřadu, který zastáváte, ani důvěře civilizovaného světa..."

Alexander Litviněnko - zavražděný v roce 2006 na přímý rozkaz ruského presidenta "nového demokratického Ruska" starého KGB v politickém exilu Londýně radioaktivním Poloniem 210 důstojníkem KGB - v nemocnici krátce před svou smrtí! A takových je nepočítaně...Viz:

Představitel ruské demokratické opozice, šachový velmistr Garri Kasparov, vyzval představitele Západu už v roce 2007: "POSTAVTE SE PUTINOVI A JEHO KGB!!!" "Západ se musí přestat skrývat před cynickým režimem prezidenta Vladimira Putina. Pokud budou vyspělé země i nadále strkat hlavu do písku před Putinovými nedemokratickými postupy, stanou se jeho komplicem..." "Je nutné, aby Západ jasně Putinovi řekl, že už nebude tiše přihlížet.
Kdo mlčí, souhlasí!" Proto "nastal čas říct Putinovi a jeho bandě, že dojde na politické a ekonomické důsledky, pokud nepřestane měnit Rusko v diktaturu." "DNEŠNÍ EVROPŠTÍ PŘEDSTAVITELÉ JSOU MANAŽEŘI, NE VŮDCI; VYMĚNILI LIDSKÁ PRÁVA, SVOBODU A DEMOKRACII ZA OBCHODY," řekl už v roce 2007 Garri Kasparov. Putina charakterizoval jako autora "moderní diktatury v Rusku, plně srovnatelné s marxistickou Zimbabwe nebo Běloruskem". Putin pochopil, že když bude "utahovat šrouby" po malých krůčcích, Západ "bude mít jen trochu řečí a k žádným činům nepřikročí..." Tolik Garri Kasparov o dnešním Rusku i dnešním Západu a jeho představitelích... RUŠTÍ FÍZLOVÉ KGB/GRU, STOJÍCÍ V ČELE ZÁPADU, HO DODNES IGNORUJÍ...!!!


Mart Laar:

Zastavme ruského
medvěda dřív,

Ačkoliv zatím Rusko nedosáhlo hlavního cíle svého útoku proti Gruzii - totiž sesazení demokraticky zvoleného prezidenta a jeho nahrazení někým, kdo by tuto zemi přivedl zpět do sféry ruského vlivu - bylo podepsáno příměří, přestože je Rusko a jeho spojenci ignorují.

Odhlédneme-li od trosek v Gori a Cchinvali a podíváme se na dlouhodobé dopady na vztahy mezi Evropou a Ruskem, je zřejmé, že o návratu k původnímu stavu již nemůže být řeči.

Západ si o ruský útok dlouho a usilovně koledoval!

Dokud ruské tanky nepřejely přes Kavkaz, bylo v některých koutech Evropy běžné připisovat napětí s Moskvou sérii nešťastných nedorozumění. Varování nových členských zemí Evropské unie před rostoucí agresivitou Ruska se v Bruselu, Berlíně i jinde nebrala ani v nejmenším vážně. Místo toho se hovořilo o vyhlídkách na zlepšení vztahů, přičemž se používaly uklidňující fráze o "společných hodnotách", "rozšířeném dialogu" a "strategickém partnerství", jako by jedinou chybějící přísadu představovala špetka diplomatického úsilí. Opak je pravdou! Viz:




MRÁZ PŘICHÁZÍ Z KREMLU II. - 10 let po nástupu absolutní moci KGB nad Ruskem, který vládnoucí elity Západu vědomě zcela ignorovaly...!!!

Politickému, právnímu, finančnímu a mravnímu rozvratu Západu nelze porozumět, díváme-li se západníma očima. Očima Kremlu však probíhá vše podle plánu!

V zájmu Evropy se musíme všech svých dosavadních nebezpečných iluzí o přátelských úmyslech Ruska co nejrychleji zbavit! Ruský útok na Gruzii (a předtím na Čečensko) nebyla "náhodná válka", za kterou by ji někteří vůdci Západu rádi pokládali. Bylo to vyvrcholení promyšlené ruské strategie podkopat suverenitu a nezávislost sousedů a silou zahájit obnovu své někdejší sféry vlivu. Představovat si, že se ambice Ruska omezují jen na Jižní Osetii nebo i jen na Gruzii, je zbožné přání. Tisíciletá historie Ruska nás učí opaku! Viz:

Historie expanze Ruska 1693-1968 ukazuje, že Rusko dokázalo za necelých 300 let zvětšit svoji rozlohu na úkor všech svých nešťastných sousedů 14x!!!!

Kremelský projekt "národní velikosti" kategoricky hlásá, že východní Evropa včetně zemí, které dnes tvoří součást EU a NATO, by měla být podřízena zájmům Ruska!

Reakce Západu na útok na Gruzii ani v nejmenším nepřesvědčí ruské představitele o tom, že je pro ně tento cíl nedosažitelný. Čerstvě nabytá zkušenost je naopak pravděpodobně podnítí k tomu, aby zacházeli ještě dále, dokud Západ nepochopí, co se děje, a nevytyčí jasné mantinely. ZA 20 LET ZÁPAD NEPOCHOPIL VŮBEC NIC! Viz:


Je to o střetu hodnot

Žádná z nedávných ruských provokací se nesetkala s jednotným odporem EU, bylo tedy zákonité, že se uchýlí k tvrdé vojenské síle. Svůj krok si Rusko velmi pečlivě propočítalo. Kvůli své nevšímavosti a slabosti jsme to ve skutečnosti my v EU, kdo se chová se sebevražednou bezstarostností, zatím co Rusko vede skrytou válku proti Západu a ničí Evropu zevnitř. Viz níže uvedené základní a nejdůležitější dokumenty a analýzy v češtině!

Smyslem všech dnes nám vládnoucích marx-leninských strategií jejich kriminální ideologie tzv. "politické korektnosti" je oslabit, rozvrátit a zničit Západ! Jdou na to v této skryté občanské válce proti nám opravdu velice dobře a vysoce promyšleně. Posuďte sami:


2) William S. Lind: Co je všeobjímající sametová tyranie ideologie "politické korektnosti" ve skutečnosti??? POKRAČOVÁNÍ SKRYTÉ MARX-LENINSKÉ TOTALITNÍ GENOCIDY JINÝMI PROTIZÁPADNÍMI PROSTŘEDKY!!!

3) Frank Ellis, profesor na katedře ruských a slovanských studií na University of Leeds ve Velké Británii: MULTIKULTURALISMUS A MARX-LENINISMUS aneb MULTIKULTURALISMUS = MARX-LENINISMUS = TOTALITARISMUS!!!

4) Rakouský germanista, historik a filosof profesor Konrad Paul Liessmann: KDE DNES ŽIJEME? V ANTIOSVÍCENECTVÍ A NEOFEUDALISMU!!!

5) Politicky nekorektní - ALE O TO PRAVDIVĚJŠÍ - průvodce světem vládnoucích lží a manipulací: Průlomová kniha - světový čtenářský bestseler - profesora Jonathana Wellse: DARWINISMUS kontra INTELIGENTNÍ PLÁN




Je na čase postavit se čelem k některým nepříjemným pravdám o našem vztahu s Ruskem. Ze všeho nejdůležitější je uvědomit si, že současná politická elita v Rusku nesdílí naše nejhýčkanější evropské hodnoty. Odmítá pluralitní demokracii, lidská práva a svobodu projevu jako základ svého domácího politického systému a chápe pouze sílu a lstivost. Viz:


Ba co víc, Rusko přímo popírá nezávislost suverénních států, právo na sebeurčení, vládu mezinárodního práva, mírovou diplomacii a dobrovolnou integraci jako základ mezistátních vztahů. A protože tyto principy představují základní stavební kameny systému moderních evropských států, čelíme dnes zásadnímu střetu politických hodnot.

Odhodlání Ruska obnovit mocenskou politiku včetně použití otevřené nebo skryté války jako politického nástroje je přímým ohrožením samotných základů svobody a demokracie EU. A něco takového si nemůžeme dovolit nadále ignorovat. Viz:

PhDr.Antonín KOSTLÁN, CSc, vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR: Radar pro zemi, která nemá nepřátele a VYSOKÉ UMĚNÍ POLITICKÉ MANIPULACE!!!

PhDr.Antonín KOSTLÁN, CSc, vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR: Špatné zprávy pro českou i evropskou budoucnost: RUSKO VYKROČILO NA ZÁPAD!

Nezmění-li se současný přístup EU k Rusku, nemůžeme tento trend zvrátit a účinně bránit náš hodnotový systém. Sobecký a krátkozraký bilateralismus, jehož prostřednictvím některé evropské země daly přednost vlastním zájmům před zájmy Evropy jako celku, musí ustoupit skutečně solidární politice. Ruskému zneužívání dodávek plynu a ropy potřebujeme čelit tím, že vytvoříme jednotný evropský energetický systém s reálnou vnější politikou.

Ukrajinu a Gruzii co nejrychleji do NATO!

Kvůli neschopnosti EU včas zareagovat jsou již bohužel nástroje "měkké síly" samy o sobě nedostatečné a jsou už dávno vyčerpány. Rusko opětovně přidalo do svých rovnic prvek vojenské síly, a tak i obrana demokratické Evropy potřebuje pořádně nabrousit hrany!

Bylo by čirým bláznovstvím dospět k závěru, že Gruzie a Ukrajina by se nyní měly ponechat stranou NATO. Právě neschopnost bukurešťského summitu podepřít příslib členství těchto zemí skutečně hmatatelnými kroky totiž přiměla Rusko k přesvědčení, že má příležitost zabránit nevyhnutelnému. Odměníme-li ruskou agresi tím, že ponecháme Gruzii a Ukrajinu i nadále v čekárně, nemělo by nás překvapit, bude-li výsledkem jen další ruská agrese!

Nikdo už by neměl být na pochybách, co vše je v našem vztahu s Ruskem v sázce. Pro Evropu je to okamžik nebezpečí a zásadní volby, která rozhodne o její budoucnosti. Máme dostatek vůle postavit se za svůj způsob života a za všechno, co jsme vybudovali, anebo podlehneme mocenské politice a autokracii? Zůstaneme-li ochromeni nerozhodností, rozhodnou za nás jiní. Viz:

Evropa jako budoucnost nebo minulost? Kdo není hledač pravdy a bojovník za svobodu, pro toho skutečná řešení jeho problémů neexistují

Mart Laar působil v letech 1992 až 1994 a 1999 až 2002 jako premiér Estonska (c) New York Times Syndicate

  Autor/ři: Mart Laar, internetové odkazy doplnil Petr Cibulka

Jan Urban, v letech 1989/90 představitel Občanského fóra, novinář, specializovaný na Rusko: "Západ sklízí ovoce svojí neochoty konfrontovat po roce 1989 ruský imperialismus. V euforii po zhroucení komunistického bloku si západní politici nedokázali představit, že sama bolševická ideologie byla pouhou dočasnou deviací – právě trvalého ruského imperialismu. Pro člověka ze Západu se megalomanské vystupování Vladimíra Putina může zdát směšné, pokud si ovšem neuvědomí, že tento člověk se od první chvíle, kdy ochutnal moc, připravuje na válku. Západ na kapitulaci... Paranoidní geopolitické fantasmagorie o světovládném spiknutí Západu s Čínou a Japonskem ke zničení Ruska, byly hlavním důvodem dnes už více než deset let trvající zběsilé ruské remilitarizace hospodářství, vývoje nových zbraňových systémů a jednotek, i obrovské propagandistické válečné mašinérie. O to pitoresknější je snaha Západu představovat Rusko jako demokratickou zemi, stabilního partnera mezinárodní politické a ekonomické spolupráce, či pořadatele mírových olympijských her...

Nebo si nikdo na Západě nechce vzpomenout na vydírání bez ohlášení omezenými dodávkami plynu, propracovaný systém potlačování politické opozice a nevládních organizací, anexi Čečenska, Osetie, Abcházie a Podněstří? Okupace části Ukrajiny je jenom o něco větším použitím zkušeností z Československa, a všech okupací poté následujících. Ani ten brežněvovský jazyk není třeba měnit – Vladimír Putin mluví o „dočasnosti“ pobytu vojenských jednotek (co o tom ví, když podle něho nejsou ruské?), které prý na Krymu budou, dokud neproběhne „normalizace“…

Česká republika by pro začátek mohla na svém území zakázat činnost kozáckých a podobných spolků, podporujících agresi, stejně jako znemožnit činnost bezpečnostních agentur s ruskými vlastníky. Mohla by z bezpečnostních důvodů ostentativně vyřadit ruské firmy ze soutěží o veřejné zakázky - ano, i o případnou dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Mohla by omezit počet ruských diplomatů na svém území, či omezit vystoupení vojenských pop ansámblů, jako jsou Alexandrovci – a vyzvat k podobným symbolickým krokům i partnery v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. Politické a ekonomické sankce jsou jedna věc, ale tohle můžeme udělat sami pro sebe a vlastní pocit, že už nikdy nepůjdeme na porážku jako ovce. Protože jinak je Ukrajina jenom začátkem i našeho osudu...

Lenka Kabrhelová (lek), Martin Hromádka (dka)  20. 4. 2010 v 17.56

Kreml nařídil ruské armádě ochránit
v Kyrgizstánu rusky mluvící obyvatele,
občany nezávislého Kyrgyzstánu...!!!

Příslušníci kyrgyzské policie
  - Autor: 
Příslušníci kyrgyzské policie
Autor:   ČTK

Ruský prezident Dmitrij Medvěděv nařídil armádě zajistit bezpečnost ruských občanů i objektů v Kyrgyzstánu. Příkaz z Kremlu přišel den poté, co se Kyrgyzstán stal dějištěm nových nepokojů.

Pokyn ruského prezidenta armádě zabezpečit ochranu ruských občanů v Kyrgyzstánu podle mluvčího Kremlu souvisí s novými případy rabování a násilností...

Přijde Rusko hájit
Rusy žijící v EU???
Mít na svém území
byť jediného Rusa
je bezpečnostní riziko!
Rusko může přijít
chránit jeho zájmy
i s celou armádou...!!!

05. 03. 2014 | 15:31

Zdá se, že mít na svém území byť jediného Rusa, představuje bezpečnostní riziko. Rusko totiž možná přijede chránit jeho zájmy i s armádou.

Argument ochrany Rusů byl „úspěšně“ použit v r. 1992 v moldavském Podněsteří, pak proti Estonsku a díky velice slabé reakci Západu brzy i proti Gruzii: mezinárodní společenství se při ruské okupaci Abcházie a Jižní Osetie opět zmohlo jen na bezzubé a alibistické slovní protesty, které agresivitu Ruska a jeho imperialistické ambice dále posílily. To, že Rusko „zapomíná“ rozlišovat mezi ruskou národností a ruským státním občanstvím, je patrně jen nepodstatný detail. Nyní je údajná ochrana Rusů důvodem k okupaci Krymu. Není jasné, před čím mají být chráněni, ale to je asi také nepodstatný detail.

Pro EU je podstatná otázka lidí ruské národnosti, kteří žijí v EU. Jde-li o občany členského státu EU (Litva 6,5%, ale ve městě Visaginas až 52% obyvatelstva; Estonsko 25%; Lotyšsko 27%), jde o problém: vyhostit je nemůžete. S Rusy – neobčany členského státu EU to je sice jinak, ale vzhledem k přítomnosti občanů EU ruské národnosti by ani jejich vyhoštění ruský problém EU neodstranilo. V ČR prý žije 40.000 Rusů – neobčanů ČR. Přesto přísné sankce v oblasti vízové politiky EU vůči Rusku a jeho občanům jsou nanejvýš žádoucí!

Argument vojenské ochrany Rusů v cizině je hra s ohněm. Když to přeženu, co když Rusko bude chtít chránit svoje bývalé poddané na Aljašce, kterou USA koupily ještě od carského Ruska: pak se na Krymu bojuje o Aljašku. A co když se Čína rozhodne chránit svoje občany na území Ruska ruskými metodami? Už dnes zřejmě tvoří Číňané na Sibiři většinu a rozhodně ji tvoří v Amurské oblasti.

Přeháním? Nevím, po okupaci Krymu se bezpečnost celé EU i naše vlastní stala problémem mnohem bližším, než se kdy zdálo. EU by se měla rozpomenout, že vznikla jako mírový projekt, ale rozhodně ne kapitulantský. Teď tento projekt stojí před novými výzvami, před nimiž nelze zavírat oči. To by byla sebevražda! My už zkušenosti s bratrskou pomocí Ruska máme a historie se může brzy opakovat!

S rukama založenýma nemusíme ovšem čekat ani my, řadoví občané, vždyť ruských společností na našem území, které můžeme bojkotovat, je spousta: Sberbank či Lukoil jsou jen ty první viditelné.

Mykola Šatylov, nezávislý ukrajinský novinář: "Rusko se nejen nezbavilo bolševického dědictví, ale naopak stalinisticko-leninský bolševismus zdokonalilo! Dnešní Rusko je podle známého polského politologa - „tajnou policií, která získala svůj stát“. V Rusku neexistuje žádný jen trochu významný post, na němž by neseděl kágébák. Sedmdesát procent úředníků nejdůležitějších vládních úřadů dříve pracovalo pro tajnou službu, když, jak říká sám ruský president Putin, "něco jako bývalý čekista neexistuje..." Proto dnešní glorifikace Leninovy a Stalinovy tajné služby ČEKY/NKVD, jejíž výročí se pompézně, jako národní svátek, nedávno slavilo v Rusku! Není divu, že většina Rusů si je podle průzkumů veřejného mínění dodnes jista, že sovětské tanky učinily v roce 1968 Čechy a Slováky šťastnými a proto není důvod to nezopakovat. Co se vlastně změnilo od stalinských dob? Tehdy tajnou policii řídil Stalin, nyní by ona řídila jeho. Celý západní svět ale dělá, že to nevidí. Zlo okouzluje. Mezi okouzlenými se bohužel ocitlo i Česko, přesněji ti jeho politici, jejichž diplomatické umění je omezeno na schopnost sedět na dvou židlích..." Viz:

Putinovi a Zemanovi Rusnokovi
vlastizrádní prodejní zbabělci
v žoldu KGB opět zatančili Kremlu
podlézavý protičeský kazačok...!!!

13:40 | Dnes: 19.9.2013

Martin Fendrych

Komentáře: class="fb_comments_count"8

Vládce Kremlu Vladimir Putin je jistě s prací kozáků v Česku spokojen. Autor: Reutersvětší obrázek »

Zbaběle se zachovala vláda Jiřího Rusnoka loni 21. srpna 2013, v den výročí ruské okupace Československa v roce 1968. Na to datum její rozhodnutí padlo náhodně, o to je však symboličtější. Kabinet v ten den zrušil své týden staré usnesení, kterým přijal Zprávu o situaci národnostních menšin za rok 2012 i s její přílohou číslo 12. (O případu jsme psali 22. srpna.)

Příloha varovala před ruskými kozáky v Česku. Popisovala jejich vznik a expanzi „páté kolony", kterou ovládá Moskva. Konkrétně se zmiňovala o dvou kozáckých organizacích („Trojická-Velvyslanecká kozácká stanice v Praze" a „Všekozácký svaz v Českých zemích a na Slovensku"). Popsala, že kozáci u nás vytvářejí uniformované, ozbrojené oddíly. Upozorňovala, že všechna kozácká sdružení obecně jsou řízena z Kremlu a jejich cílem je „proniknout do všech společenských a státních struktur". Zpráva též varovala před Koordinační radou při ruské ambasádě, která tyto podvratné organizace řídí.

Přílohu vytvářejí nikoli ministerští úředníci nebo pracovníci tajných služeb (to by byl výsledek nepochybně ještě horší), ale zástupci menšin. Oni popisují, jak menšiny vidí své působení v České republice. Pokud ruská menšina SAMA VARUJE před vlivem ruské ambasády, je to vážné a vláda by takový hlas neměla oslyšet, podcenit.

Podle zástupců ruské menšiny v Česku činnost kozáků u nás "vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska". Autor: ČTKvětší obrázek »

Bez slůvka zdůvodnění

Jaký byl vývoj této vládní zprávy? 17. června 2013 bylo její znění včetně příloh na zasedání rady pro národnosti schváleno. Ale nejen to - o varující pasáži ruské (a bulharské) menšiny vedli účastníci zasedání speciální rozpravu, což lze dohledat v záznamu z jednání. 14. srpna Rusnokova vláda v demisi zprávu schválila a vydala k tomu Usnesení vlády České republiky číslo 630. Poté si, to je takřka stoprocentně jisté, na přílohu postěžovala ruská ambasáda. Jestli u ministra v demisi Jana Kohouta, nebo snad na Hradě, kde sedí její velký přítel Miloš Zeman, to není jasné.

Ve středu 21. srpna rusnokovci své týden staré rozhodnutí bez slůvka zdůvodnění zrušili (viz Usnesení vlády České republiky číslo 663). Nu a 11. září vláda hbitě projednala a schválila novou zprávu o menšinách - vyhodila celou přílohu číslo 12, nehodící se vklad samotných menšin.

Takhle se to dělalo v minulém režimu - když se něco Moskvě nehodilo, tak se to zkrátka škrtlo, zapřelo a nazdar. Vláda 11. září natvrdo zcenzurovala práci vlastních občanů, jejich zástupců, které si sama do rady pro menšiny vybrala. Je to podobné, jako když si dítě zakryje oči a myslí si, že tím nepříjemná realita zmizí. Nezmizí.

Akt cenzury má více rovin. Jednak je to zjevné pohrdání ruskou menšinou, názorem jejích zástupců. Ale zároveň to nejen tyto občany zjevně znepokojuje. Proč česká vláda tak ochotně zavírá oči před faktem, že u nás fungují státu zcela neloajální skupinky, jakési páté kolonky, které prosazují zájmy Putina, Kremlu, nikoli České republiky?

Ministr zahraničí v demisi Jan Kohout se před Rusy bleskově ohnul. Od absolventa stáže v MGIMO v Moskvě očekávatelné. Autor: Ludvík Hradilekvětší obrázek »

Dodatek: kozáci v Česku považují přílohu za „provokaci" a zrušení vládního usnesení vřele přivítali.

Cenzura jak vyšitá

Další potíž se odehrává v rovině mezinárodní: zjevně se ozvala ruská ambasáda, stěžovala si, dosáhla svého. Ostatní velvyslanci to vědí. Až se jim nebude něco líbit, půjdou si stěžovat a vláda jim vyhoví? Nebo se u nás vyhovuje jen putinovským Rusům?

Politici všeho druhu mají plnou hubu národa a národních zájmů, často také české suverenity. Co je suverénního na tom, že se premiér Rusnok a jeho zemanovská partička leknou ruských diplomatů a bleskově stáhnou ocas? Symbolicky v den výročí okupace, která tuto zemi zbavila svobody na dalších 21 let! Je to trapné, ubohé.

V příloze 12 - Reflexe národnostních menšin mimo jiné stálo: „Jejich činnost (kozáků) na území ČR je škodlivá, neboť vytváří předpoklady formování páté kolony Ruska. Organizace, které se nacházejí pod finančním a ideologickým vlivem současné ruské administrativy, vědomě nebo ne, plní hlavní mocenské cíle Ruska ve směru narušování integračních procesů uvnitř EU, vytváření falešných představ o jiných než demokratických hodnotách."

Proti postupu vlády se výrazně ohradil místopředseda rady pro národnosti, vědec Igor Zolotarev. Vyhození přílohy považuje „za hrubé porušení práv národnostních menšin, zjevnou cenzuru dokumentu a názoru Rady vlády pro národnostní menšiny". Cenzuru pak pokládá za „důkaz o tom, že Rusko buduje zde svou pátou kolonu a nevybíravým způsobem se vměšuje do vnitřních záležitostí České republiky, včetně ovlivnění vládních rozhodnutí". Podle něj vláda měla „informace od zástupců menšin vzít na vědomí, nic víc". Zolotarev oslovil další zástupce národnostních menšin, kteří zasedají v radě, a žádá je o podporu svého postoje.

Čtěte také:

Nesmrtelní bolševici

Výsledek jeho vzdoru si umíme představit: vláda bude dělat mrtvého brouka, ale ne tak docela. Rusnok a Kohout se jistě vynasnaží, aby Zolotareva z rady vypudili. (O nominacích do rady rozhoduje ministr zahraničí.) Ideální pro zemanovce by bylo, kdyby Rusy v radě zastupoval někdo z ruské ambasády, pokud možno přímo z Koordinační rady při ambasádě, před níž příloha extra varuje.

Před Kremlem se československé vlády ohýbaly 41 let. Po roce 1989 jsme zažili necelých 23 let trvající pauzu. Nyní se české řiťolezectví vůči Moskvě opakuje. Zjevně posíleno nesmrtelností českých komunistů.

Z Kremlu nic dobrého pro svobodu
a demokracii Západu nikdy nepřijde!!!
Ruská válečná agrese proti Ukrajině je
ozdravnou lekcí-hlavně pro nás Čechy!!!

4. 3. 8:00

Komentář: Okupace Krymu má jednu výhodu: ukazuje i těm politicky nejnaivnějším, jak je Putinovo Rusko naprosto nedemokratické a nepřijatelné. Vražedná módní "východní vlna" snad v Česku konečně skončí.

Vladimir Putin se odkopal, chladnokrevně zabírá Krym, na mezinárodní úmluvy kašle. Vladimir Putin se odkopal, chladnokrevně zabírá Krym, na mezinárodní úmluvy kašle. | Foto: Reuters

Vladimir Putin bez ohledu na mezinárodní právo zabírá ukrajinský Krym. Jeho armáda je mnohonásobně silnější než ukrajinská a to k okupaci stačí. Jako by se svlékl donaha, on i celý jeho politický systém je najednou zřetelně vidět. Ruská demokracie platí pouze v případě, že si za slovo „demo“ dosadíme "Putin". Co to znamená pro Česko? Snad vystřízliví.

Celé roky můžeme sledovat, jak se mění přístup k Rusku, jak mu čeští politici čím dál víc nadbíhají, poklonkují. Úzce to souvisí s rolí komunistů v české politice a v masmédiích. Těch současných i těch bývalých, včetně kryptokomunistů a funkcionářů komunistického Hitlerjugend SSM. Obrázek Ruska jako Goliáše, který bez milosti polkne kdejakého sousedního trpaslíka, se u nás díky politikům a masmédiím pomalu ředil, bledl. Ostražitý byl vůči Rusku a komunistům Václav Havel, ale po jeho odchodu z Hradu se přístup začal měnit.

Skoro jako by se z toho stala česká politická móda být „proruský“, protiamerický, vyjíždět na Východ, mluvit o demokratickém, přátelském Rusku, zhlížet se ve Vladimiru Putuinovi a jeho metodách a kritizovat USA. Není divu. Kterého českého velepolitika by nefascinoval model Putin – Medveděv, ta komická pojistka prezidentování a premiérování.

Putin si ochočil i pravoslavnou církev.  

Putin si ochočil i pravoslavnou církev.

Foto: Reuters

Klaus moskvofil

Václav Klaus byl a stále je Moskvě velmi velmi nakloněn. (A, nezapomeňme, komunisty přivedl zpět na Hrad Václav Klaus.) Přihlásil nás sice do Evropské unie, ale to byla jen jakási „poznaná nutnost“. Postupem času z presidenta Klause se stal takřka absolutní eurovymítač a zároveň veliký moskvofil. Tento pán zavedl euroskepsi, nebo spíš eurofobii jako novou módu. Pozorovali jsme (mnozí s odporem) dva nové trendy – podlézání Rusku a Číně, velkým nedemokratickým režimům, a současně až zběsilé vysmívání se Evropské unii, odmítání EU.

Člověk u nás mohl nabýt snadno dojmu, že s Ruskem, přesně řečeno s Putinem, by nám bylo lépe, bezpečněji, že patříme na Východ, a nikoli na Západ, jak jsme si v jakémsi pomatení mysli po roce 1989 mysleli.

Symbolickým aktem této moskevské orientace se v roce 2007 stalo předání Puškinovy medaile Václavu Klausovi na Hradě. Uděluje se osobnostem, jež se významně zasloužily o šíření a studium ruského jazyka. Metál předal ruský velvyslanec v Česku Alexej Fedotov. Jen aby bylo jasno, oč jde. V ten rok onu medaili dostali ještě prezident Guayany Jagdeo Bharrat, mongolský prezident Nambaryn Enchbajar, chorvatský prezident Stjepan Mesić, bývalý generální tajemník ÚV KS Číny Ťiang Ce-min, někdejší předseda čínské vlády Li Pcheng a čínský ministr obrany Cchao Kang-čchuan...

Východňár Klaus se ocitl opravdu v úžasné partě. Pravil tehdy, že medaile je dalším potvrzením dobrých česko-ruských vztahů, které „opět nalézají svoji normálnost“.

Klausovská normálnost (normalizace) však maličko haprovala, Rusové se na nás v tu dobu začínali „mračit“, jak by řekl velký Václav. Moskva dávala najevo nespokojenost nad tím, že naši spojenci Američané chtěli na českém území, v Brdech, vybudovat protiraketový radar. Česká vláda se od samého začátku předháněla v ujišťování, že toto obranné zařízení nemá být namířeno proti Rusku.

Začalo to na Majdanu v Kyjevě. 

Začalo to na Majdanu v Kyjevě.

Foto: Reuters

Radar a normalizace

Radar v Brdech (dodejme, šlo o obranný radar; společně s raketami v Polsku se měl stát součástí americké protiraketové obrany Evropy před útokem z východu nebo z jihu) byl důležitou ukázkou toho, jak se české postoje od roku 1989 změnily, vracely do normálu, jak jsme normál znali z minulého režimu. Proti americkému obrannému radaru se – za evidentní podpory ruských tajných služeb na našem území – zvedl mimořádně silný politický a masmediální odpor. Najednou se začalo ukazovat, že klausovská politická masáž, tedy neustálé zpochybňování Unie a velebení Putina, přináší ovoce. Později (v září 2009) pod tímto tlakem Spojené státy ústy presidenta Obamy, tedy amerického Klause, nakonec oznámily, že obranné základny v Brdech a v Polsku nepostaví.

Za prostudování stojí výroční zprávy BIS, které po mnoho let hovoří stále znovu a znovu o nebezpečné aktivitě ruských špionů u nás. Kupříkladu v šest let staré zprávě stojí: „Ve své ryze kontrarozvědné činnosti se BIS v roce 2008 soustředila především na působení zpravodajských služeb (ZS) Ruské federace, které na našem území vystupují zdaleka nejaktivněji.“ Ve zprávách BIS rok co rok čteme o tom, jak jsou ruští agenti aktivní, jak u nás řádí. Ale čeští politici, natožpak rusofil Klaus, na tyto protičeské aktivity ruských tajných služeb nikdy nedbali.

Ve hře bylo (a dosud je) kupříkladu rozšíření atomové elektrárny Temelín. Na tuto gigantickou zakázku si Rusové brousí zuby. Mimo jiné se mluvilo o tom, že právě kvůli Temelínu u nás vznikla pobočka ruské gigantické banky Sberbank (pohltila rakouskou Volksbank i s jejími českými pobočkami). Je známo, že Rusy v Temelíně podporoval kupříkladu právě Klaus. Není třeba připomínat, že jaderná energie má pro Česko zásadní strategický význam, protože snižuje energetickou a tím i politickou závislost na Rusku a že rozšíření Temelína by bylo pro Rusy dalším širokým vchodem do české ekonomiky i politiky. Jakási ruská brána borců.

Pussy Riot připomínají Plastic People za minulého režimu. 

Pussy Riot připomínají Plastic People za minulého režimu.

Foto: Reuters

Pussy Riot a Plastic People

Klaus není jediný český pravicový politik, který neváhal Rusům nadběhnout. Jasnou ukázkou, jak svobodný pěstuje Putin režim, bylo odsouzení punkové skupiny Pussy Riot za antiputinovský výstup v pravoslavném chrámu. (Připomínalo to, jak za ruské vojenské okupace československý komunistický režim jednal s undergroundem, například se skupinou Plastic People.)

Tehdejší český "pravicový" premiér ODS, svazák Petr Nečas, k odsouzení ruských punkerek řekl: „Umělé a falešné adorování takové záležitosti, jako je ruská skupina Pussy Riot, něco, co je vrcholem nevkusu, a v žádném případě něco, co symbolizuje svobodu a demokracii. Přesto se část politiků nechá unést touto módní vlnou, a má to potom dopad na toto exportní teritorium.“ – Přednost před lidskými právy dostalo exportní teritorium!

Nečasův ministr zahraničí Karel Schwarzenberg stál na opačné straně. Jako jeden z mála českých politiků zůstal vůči Rusku vždy ostražitý. Ale Nečasovo slabošské vyjádření se nelíbilo ani tehdejšímu stínovému ministru zahraničí sociálních demokratů Lubomíru Zaorálkovi: „Takto se zahraniční politika dělat nedá. Budeme k smíchu,“ pravil.

Prezident Miloš Zeman v Klausově náklonnosti vůči Rusku a Putinovi pokračuje. Rozdíl tkvěl však v tom, že Zeman neútočí na EU. Do Moskvy jako velvyslance protlačil komunistu Vladimíra Remka, europoslance za KSČM. Remek se „vyznamenal“ hned při nástupu. Když 16. ledna (v den, kdy se před 45 lety v Praze zapálil Jan Palach na protest proti ruské okupaci) předával pověřovací listiny Vladimiru Putinovi, připjal si nejvyšší sovětské vyznamenání, zlatou hvězdu Hrdiny Sovětského svazu, kterým byl oceněn za let do vesmíru. – I to byl akt ryze normalizační, pokud jde o vztahy s Ruskem. Prezident Putin se musel uculovat nad tou českou servilitou.

Václavu Klausovi ruský prezident Putin velice imponoval.  

Václavu Klausovi ruský prezident Putin velice imponoval.

Foto: ČTK

Konec ruské módy v Česku?

Takových rusofilských momentů najdeme v současné české politice a v masmédiích samozřejmě bezpočet. (Všimněme si, jací lidé podporovali a podporují Miloše Zemana: dříve lobbista Šlouf, stále dál tankista Zbytek či zástupce ruského Lukoilu v Česku Nejedlý - všichni bezprostředně napojení na ruskou ambasádu. Nebo Zemanova - Rusnokova vláda a její vyškrtnutí pasáže o nebezpečných ruských kozácích v Česku ve vládní zprávě o národnostních menšinách.)

Dnes se situace ale rapidně změnila. Vladimir Putin se odkopal, dokonce ani český president Miloš Zeman nenašel odvahu uvítat ruskou vojenskou okupaci ukrajinského Krymu. Česká vláda, kterou v tom nejvíce zastupuje premiér Bohuslav Sobotka a ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, považuje ruskou intervenci na Krymu za brutální porušení mezinárodního práva. Kéž by jim tento postoj vydržel co nejdéle... (Dodejme, že KSČM ruskou okupaci neodsuzuje, jako ji neodsuzovala nikdy a nikde.)

Můžeme doufat, i když jenom slabě, že tuzemští politici díky Ukrajině konečně vystřízliví a pod tlakem veřejného mínění - pokud k němu konečně dojde - budou nuceni opustit onu riskantní módní vlnu, která tak nahrávala ruské podvratné agresivní politice. Najednou může každý, kdo není slepý a hluchý, vidět, co je Putin zač. Nějaká demokracie ho zajímá nejmíň na světě. Češi po okupaci v roce 1968 dostali další mezinárodní lekci - Krym -, aby si uvědomili, že z Kremlu ještě dlouho spása nepřijde. Bude nám tato poslední ukrajinská lekce konečně stačit?

autor: Martin Fendrych

Každý z ruských fízlů
na Západě nutně
potřebuje strávit minimálně pět let
v ruském Gulagu,
aby konečně pochopil,
jaký je rozdíl mezi
Východem a Západem!


Ruskou mentalitu prohlédl už v polovině 19. století Karel Havlíček Borovský. Předpověděl například, že pokud se někdy v budoucnu bude ve světě nosit revolučnost, prohlásí se Rusové za největší revolucionáře. Dnes se naopak Rusko vrací ke své imperiální tradici.
Ruský prezident Vladimir Putin a jeho ukrajinský protějšek Viktor Janukovyč...

Ruský prezident Vladimir Putin a jeho ukrajinský protějšek Viktor Janukovyč (17. prosince 2013) | foto: AP

Ochrana ukrajinských občanů ruské národnosti je samozřejmě Vladimiru Putinovi pouhou záminkou. Všichni to vědí, on ví, že to všichni vědí, ale buď je mu jedno, že to všichni vědí, a proto je to záminka až trapná, anebo na nic chytřejšího nepřišel. Putinovi a kremelské "věrchušce" jde o obnovení existence a vlivu Velkého Ruska, před nímž se svět bude třást A značná část Rusů je v tom podporuje, protože jsou přesvědčeni, že Západ, místo aby je zaslouženě respektoval, ba jim byl vděčný, je neustále odstrkuje a ponižuje.

Je to prastará ruská jurodivost, přesvědčení o vlastní vyvolenosti a nezměrných zásluhách o svět. A také o dějinné, osudové, ba Boží předurčenosti k nějakému ruskému předáctví. A ostatní to nechápou. Vytvořilo se z toho všeho celonárodní trauma.

Máme vás, holoubkové siví

"Rusové spřátelili se hned a sbratřili s námi a s Ilyry, považujíce se však potají za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení i o nás i o Ilyrech se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!" napsal Karel Havlíček Borovský v roce 1846.

A citát z jiné knihy, Čtení o SSSR z roku 1950, vydané tedy o sto let později: "SSSR stojí v čele mohutného demokratického tábora a sjednocuje, stmeluje okolo sebe všechny demokratické a pokrokové síly světa."

Doplňme k tomu Putinův výrok, že rozpad Sovětského svazu byl "největší geopolitickou tragédií 20. století", a připomeňme jeho bezostyšné tvrzení, že "Sovětský svaz nebyl nic jiného než Velké Rusko". Zjistíme, že pohled Ruska na "zbytek zeměkoule" se s režimy nemění. Nevolnictví, socialismus, car, Stalin, oligarchie, Putin - všechno a všichni směřují k jednomu: Velké Rusi, vládnoucí co největší části lidstva či ji zprostředkovaně, skrze kolaboranty, ovládající.

Obdiv k bezohledné moci

Alexandr Jakovlev ve své knize Rusko plné křížů jmenuje tři určující zdroje ruské historie: příklon k východnímu křesťanství, významně jinému, temnějšímu, než je jeho západní větev, několikasetletý mongolský vliv, který otupil úctu k lidskému životu, a zatřetí věky chybějící soukromý majetek.

Z toho plyne samoděržavný kult a opovržení lidmi. "Hrozné je, že mnozí nezměrně klaní se carské moci a opovrhují sami sebou. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní zásada, všechno rozhoduje," píše Havlíček. Odtud ruská lidová podpora carům a diktátorům – vždyť umístění Gruzínce Stalina v anketě o největšího Rusa na třetím místě svědčí o mnohém. A také vážnost (i u někdejších bolševických vůdců), které se v Rusku těší krutý psychopatický car Ivan Hrozný, to jen potvrzuje.

Úctu a obdiv má v Rusku především bezohledná moc, tyranie a síla. Je ovšem nespravedlivý a hloupě nadřazený názor, že Rusům se jinak vládnout nedá. Co lze očekávat od lidí, kteří po generace nic jiného nepoznali; jsou k tomu "odsouzeni". Ostatně pohlédněme na některé naše sentimentální komunisty s jejich věčným psovsky oddaným příklonem k Moskvě, ač tamní režim nemá se sociálním systémem pranic společného – a socialistickým už ani náznakem. Kde v nich se bere zbožštění jakéhosi "oligarchanátu"?

Putin na to vše sází při touze splnit svůj sen a navrátit světu Velkou Rus a Velkorusi svět. Zatím to má pracovní název Euroasijský svaz. Že by dle Kremlu měla být jeho součástí Ukrajina, je nasnadě. Pokud by se Kyjev vymkl z velkoruského soustátí či alespoň jeho vlivu a obrátil se k Západu, upadlo by Rusko ze svého pohledu znovu do geopolitické nicotnosti.

Starý imperialismus se vrací

Při historické frustraci Ruska ze Západu a podezřívavosti, s níž na něj pohlíží (včetně prostých občanů, z čehož často vyplývá i jejich velkopanské chování, které není výrazem sebevědomí zbujelého, ale naopak zakrnělého a obranného), sotva se divit obavě Moskvy z jiného ukrajinského rozhodnutí než ochoty stát se článkem v carské říši. Proto to Putinovo necivilizované běsnění.

Hrozí zhroucení snu, v němž se vidí být carem velké říše, která bez ohledu na všechno a na všechny něco znamená. Demokratickou cestou tuto vizi těžko naplní. Užívá tedy mezní imperiální prostředky a považuje je za přirozené a ospravedlnitelné. Jeho carský sen o Velké Rusi je přece nade vše. Jemu a nejspíš ani většině Rusů stále nedochází, že v ní jiní zatím žít nechtějí. Že velkoruskost kromě pro vymírající praslavjanofily a prabolševiky svou historií a perspektivami, jež nabízí, pranic nezískala na přitažlivosti.




05. 05. 2014 | 17:36

Iracionální rusofilství je od počátku obrození asi nejhlubší psychickou poruchou českého národního sebeuvědomění, která jej zraňuje, zrazuje a oslabuje až do dnešní doby. Je také hlavní příčinou české nesamozřejmosti a pocitu nezakotvenosti v západní Evropě. Už samo odmítnutí koncepce zemského národa a vlasti více jazyků ve prospěch jazykové exkluzivity češtiny jako jediného určujícího znaku národa do velké míry předurčilo omezení duchovního rozvoje a hodnoty českého národního narativu. Nedůvěra k sousedům, obava z velikosti Německa, reminiscence vůči Rakousku, nesamozřejmost existence a hodnot společenství, odmítání realismu a tendence k bigotnosti patří k těmto sebeomezením stejně, jako potřeba snu o příslušnosti k imaginární Velké slovanské rodině či snu o pokrevním Velkém bratru, kteří tak nějak automaticky a navždy ochrání naši identitu a bezpečnost, bez ohledu na to, co děláme a kdo jsme my sami.

Současná „ukrajinská“ krize vztahů Ruska s demokratickým světem, a především vztahů evropsko-ruských, tak pro české myšlení představují možná historicky poslední šanci ke konečnému prozření z této dětinské a sebepoškozující slabosti. Pro případ vyhrocení této krize a pokračování ruské agrese i za hranice Ukrajiny by pak jedinou alternativou prozření z dvousetleté slepoty byl jenom zřejmě nadlouho poslední odklon od pokusů o české národní demokratické směřování. Fascinace Ruskem a podléhání jeho domnělé moci je českou specifikou, přesněji, fikcí českého protidemokratického populismu. Reálné Rusko totiž nikdy v minulosti nevyzařovalo do Evropy vliv prodemokratický, nečiní tak v současnosti a není naděje, že se tak bude dít v blízké budoucnosti. Je zjevnou, a historií opakovaně potvrzovanou skutečností, že rusofilství ani v českém prostředí nikdy nemělo pozitivní prodemokratický obsah, a od samého počátku český národní rozvoj pouze brzdilo a poškozovalo.

Dodnes existuje romantická představa, která rusofilství ztotožňuje na jedné straně se širším, údajně všeslovanským kontextem - tedy slavjanofilstvím - a na druhé straně s domnělou jazykově psychologickou pseudokulturní příbuzností, odlišující nás od „Západu“. V obou případech jde o zásadní nepochopení skutečnosti. Především v českém politickém provedení rusofilství prakticky za všech okolností slavjanofilství naopak vylučovalo a potlačovalo. Ruský imperiální zájem byl totiž touto tendencí nadřazován všemu, včetně existenciálních zájmů ostatních slovanských národů, hlavně pak Poláků, Ukrajinců, a Bělorusů.

V kulturním, a o to více v politickém vnímání, prokazuje české myšlení při posuzování Ruska navíc téměř absolutní neschopnost paměti, empatie, nebo jen vnímání zkušeností jiných národů a zemí. Jako letmé příklady nechť poslouží dělení Polska, ukrajinský hladomor ve třicátých letech, pakt Molotov-Ribbentrop a následná další agrese vůči Polsku a krádež jeho území, násilné uchvácení jedné třetiny Finska, celého Pobaltí a Besarábie, agrese vůči Maďarsku v roce 1956 – to všechno v českém prostředí prošlo bez povšimnutí, bez kritické reflexe a schopnosti domýšlet vlastní postavení v regionu Střední Evropy a postoj vůči periodické ruské (velkorusko-sovětské) expanzi. Pro většinové české myšlení cizí tragické zkušenosti s ruskou imperialistickou agresí jednoduše nic neznamenají. Zájmy Ruska, rozuměj ruská agrese, jsou pro české rusofily hodnotou civilizačně nadřazenou všemu, zahrnuje v to i hodnoty demokracie, vlastní identity a vlády práva. Je pozoruhodné, jak se v tomto otevřeně přihrblém a kolaborantském přístupu k ruskému imperialismu shodují česká izolacionistická pseudopravice s domácí komunistickou pseudolevicí.

To, co je však nejobtížněji pochopitelné, je skutečnost, že většinové české myšlení nevnímá, nechce vnímat, a dokonce popírá i vlastní tragické zkušenosti se zabijáctvím a cynismem velkoruské, jen takzvaně „sovětské“, agrese. Josef Stalin velmi rychle změnil sen o celosvětové proletářské revoluci v extrémně nepřátelský a izolacionistický koncentrační tábor Sovětského svazu, postavený na dominanci ruštiny a masovém ideologickém vymývání mozků. Zahraniční komunistické strany byly vytvářeny a ovládány pouze jako nástroje sovětské (velkoruské) politiky a moci. Jejich loajalita patřila pouze Moskvě, a byla vymáhána ohněm i mečem, jak by ostatně mohlo dosvědčit i v polovině třicátých let Stalinem řízené vyvraždění vedení Komunistické strany Polska. Stejně zmizely stovky komunistů z mnoha zemí, kteří přijížděli do Moskvy, protože věřili v sen o světové spravedlnosti, jenom aby byli zlikvidováni jako nedostatečně loajální. Českoslovenští komunisté, ač jako jedni z mála existovali ve fungujícím parlamentním systému ekonomicky rozvinuté země, po celou dobu patřili mezi nejloajálnější a nejotročtější vazaly velkoruských komunistů. Stačí vzpomenout na jejich kampaň za rozbití Československa v letech 1930-1931jako trest za údajný „československý imperialismus“ – přesně podle instrukcí Moskvy – a proti zájmům vlastní země. Tatáž diagnóza platí pro jejich poníženou podporu paktu Molotov-Ribbentrop a odmítání „imperialistické války“ proti Německu prakticky až do Hitlerova útoku na Sovětský svaz. Vlastenectví? Národní zájem? Nikdy a za žádných okolností. Proputinovské patolízalství dnešních českých komunistů je jenom opakováním gottwaldovské otevřeně protičeskoslovenské podpory stalinské imperiální agrese.

Českoslovenští komunisté po celou dobu války podporovali sovětské, ne československé vojenské a politické cíle. Jejich vedení strávilo v moskevské emigraci, pod podrobnou kontrolou a ve spolupráci s NKVD, sedm let. Fungovalo výhradně jako protidemokratická a protičeskoslovenská expozitura, připravující se nejpozději od roku 1943 na bezprostřední převzetí moci a nastolení diktatury v Československu okamžitě po porážce nacistického Německa. Politická slepota a slabost londýnské exilové vlády Edvarda Beneše, která programově ustupovala sovětským požadavkům, komunistické infiltraci aktivně napomáhala. Tak se stalo, že ještě před koncem války byly nejenom Svobodova armáda a její kontrarozvědka – Obranné zpravodajství, ale i klíčová ministerstva vlády, zcela podřízeny velkoruskému programu poválečného ovládnutí Československa. Slabošské odevzdání Podkarpatské Rusi Stalinovi, podřízení armády, vnitra, ale i klíčových hospodářských ministerstev komunistické rezidentuře – to všechno se odehrálo ještě před koncem války.

Komunistická strana si navíc okamžitě po jejím skončení, a s pomocí sovětské armády, bez ohledu na dohody o Národní frontě a československé zákony vytvářela svoje vlastní ozbrojené oddíly a tajná skladiště zbraní. Vlastenectví? Národní program? I podle tehdy platných zákonů šlo o vlastizradu. Přesto dodnes české mínění považuje komunisty řízenou okupaci Československa v roce 1945 za „osvobození“. Všímal si v té době někdo z československých politiků násilné anexe a bolševizace Pobaltí i slovanského východního Polska? České mínění si dodnes odmítá připustit, že odsun německé menšiny z Československa byl prosazován především ve velkoruském zájmu „konečného řešení“ a očisty strategického předpolí Ruska od více než desetimilionového „nespolehlivého“ německého obyvatelstva.

Autorem této nelidské strategie masového vyhánění, znásilňování a vyvlastnění byl jeden z největších masových vrahů dvacátého století a Stalinův našeptavač, Lev Mechlis. Udělal to snad z lásky ke slovanství? Tento zvrácený a sadistický politický komisař 4.ukrajinského frontu na začátku května 45 projevil svoje opovržení vůči západním Slovanům tímto výrokem: “Když se dívám na Slováky, Čechy, Poláky – jejich Evropa s domýšlivou kulturou se vyznačuje otrockým vztahem k věcem a všednímu životu. Náš člověk je v tomto směru o několik hlav výše než takzvaní Evropané, protože je především oddán státu.“ (Jurij Rubcov, Mechlis – fanatický přisluhovač Stalinovy krutovlády v sovětském Rusku, nakladatelství JOTA, Brno 2008) Rozuměj – ruskému státu se zvláštním historickým posláním. A kdo nejde s námi – jde proti nám. Bída dodnes pokračujícího českého rusofilství – a je jedno, jestli ho v tuto chvíli údajně zprava hlásá Václav Klaus, nebo údajně zleva Miloslav Ransdorf - zamlčuje, toleruje či otevřeně omlouvá nejenom gottwaldovské zločiny, ale i okupaci vlastní země a desítky zabitých ze srpna 1968. A to už je na pováženou.

Obecně vzato lze české rusofilství od jeho počátků v devatenáctém století, a o to více v posledních sto letech, popsat jako obranu mýtem. Není důležité, že mýtem poněkud blouznivým a s výraznými rysy potlačené religiozity. To, co je horší, je skutečnost, že jde bezpochyby o obranu vlastní kulturní zbabělosti a nesamozřejmosti. Podivné české mýtické rusofilství nemá, jak řečeno, nic společného s láskou ke všemu slovanskému. Znovu a znovu zrazované ruskou realitou, se v každé krizi o to vztekleji odvrací od skutečnosti a obrací proti vlastním lidem. Stačí připomenout, že čistky na Slovensku byly v době komunistické diktatury vždy o poznání mírnější, než v českých zemích. Nevíra ve vlastní hodnotové ukotvení potřebuje mýtus jako náhražku reálného světa a zodpovědnosti. Potřeba mýtu sebou totiž nevyhnutelně nese stejně silnou a stejně iracionální potřebu nepřítele. V tomto ohledu pak není rozdílu mezi českým antiněmectvím, antiamerikanismem, antisemitismem nebo odmítáním Evropské unie.

Dokud české myšlení nenadřadí vládu práva nad moc, a fandění či nasazování psích hlav tomu kterému z momentálních politických vůdců, dotud bude potřebovat bránit svoji nejistotu s pomocí mýtů – a rusofilství, jak odzkoušeno, mezi nimi patří k těm nejméně prozíravým.

P.S. Za termín „kulturní zbabělost“, tedy neschopnost prosazovat vlastní pozitivní hodnoty, aniž bych k tomu potřeboval nepřítele a jazyk nenávisti, děkuji papeži Františku I.


03. 03. 2014 | 16:29

Severoatlantické elity jsou horším protivníkem, než byl Hitler a jeho Třetí říše. Už od devatenáctého století je cílem psychohistorické speciální operace Západu vytvoření rusofobních Slovanů jako psychologického typu a politické síly. Jejich úkolem je odervat Ukrajinu od Ruska, a postavit proti němu „protiruskou Rus“ a „svobodnou a demokratickou alternativu impéria“. Andrej Fursov, ředitel Centra ruských studií Moskevské univerzity humanitních věd.
Zdroj -

Anebo, pokud si chcete přečíst něco o tom, jak za vším stojí Židé, Vatikán a katolické Polsko, které se snaží zničit na Ukrajině všechno pravoslavné, a tím odtrhnout Ukrajinu (Malou Rus), která je přece nedílnou součástí Ruska, pak skvělou ukázkou převládající geopolitické paranoie velké části ruské proputinovské elity je rozhovor kandidátky historických věd Olgy Četvernikové na

Díváme se na perfektně koordinovanou operaci pozemních vojenských jednotek o síle zatím větší než jedné divize, s podporou vojenského námořnictva (celá ruská černomořská flotila) a značné letecké síly. Jde o ruské vojenské jednotky, a je stejně zbabělé, jako směšné, ale typicky ruské, že se jejich nejvyšší velení rozhodlo odstranit z uniforem a z bojové techniky označení armády Ruské federace. Je tragickým historickým faktem, že Rusko okupuje Krym, a otázkou dne není, zda se z něj někdy stáhne, ale jakou část východní a jihovýchodní Ukrajiny k tomu ještě urve. Vladimír Putin už nemůže couvnout – jakýkoliv náznak slabosti, nebo ochoty ke kompromisu, by mu už jeho maršálové v největších vojenských čepicích na světě neodpustili.

Západ sklízí ovoce svojí neochoty konfrontovat po roce 1989 ruský imperialismus. V euforii po zhroucení komunistického bloku si západní politici nedokázali představit, že sama bolševická ideologie byla pouhou dočasnou deviací – právě trvalého ruského imperialismu. Pro člověka ze Západu se megalomanské vystupování Vladimíra Putina může zdát směšné, pokud si ovšem neuvědomí, že tento člověk se od první chvíle, kdy ochutnal moc, připravuje na válku. Západ na kapitulaci... Paranoidní geopolitické fantasmagorie o světovládném spiknutí Západu s Čínou a Japonskem ke zničení Ruska, byly hlavním důvodem dnes už více než deset let trvající zběsilé ruské remilitarizace hospodářství, vývoje nových zbraňových systémů a jednotek, i obrovské propagandistické válečné mašinérie. O to pitoresknější je snaha Západu představovat Rusko jako demokratickou zemi, stabilního partnera mezinárodní politické a ekonomické spolupráce, či pořadatele mírových olympijských her...

Nebo si nikdo na Západě nechce vzpomenout na vydírání bez ohlášení omezenými dodávkami plynu, propracovaný systém potlačování politické opozice a nevládních organizací, anexi Čečenska, Osetie, Abcházie a Podněstří? Okupace části Ukrajiny je jenom o něco větším použitím zkušeností z Československa, a všech okupací poté následujících. Ani ten brežněvovský jazyk není třeba měnit – Vladimír Putin mluví o „dočasnosti“ pobytu vojenských jednotek (co o tom ví, když nejsou ruské?), které prý na Krymu budou, dokud neproběhne „normalizace“…

Stejně omšelé jsou i ruské propagandistické a zpravodajské triky – na se můžete dočíst o náboru dobrovolníků, které svaz orenburských kozáků začal už 27.února 2014 mobilizovat k účasti na „mezinárodním kozáckém sjezdu v Autonomní republice Krym k otázkám zemědělského rozvoje kozáckých obščin“. Trochu podivně působí, že dobrovolníci na tento zemědělský sjezd musejí být ve věku mezi 20 až 50 lety, se splněnou vojenskou službou, zdraví a schopní bojové služby…

A stejně mobilizovaní jsou domácí i zahraniční slouhové, poukazující na „realismus“ a „oprávněnost obhajoby ruských životních národních zájmů a ruských menšin“ před neonacisty a banderovci, spiknutí CIA a činskému skupování ukrajinských farem a přístavů. Určitě se nám i v České republice dostane brzy poučení od "znalců" z KSČM, nebo od Václava Klause, Jaroslava Foldyny nebo Vítězslava Jandáka a od stovek a tisíců Ruskem placených "diskutérů", zaplavujících kremelskou propagandou všechna česká a světová internetová fóra...

Klasikou je i vzrušená diskuze v prokremelských médiích o nepotřebě dalších slev ceny plynu pro Ukrajinu, která nechce poslouchat, a naopak potřebě „ekonomické“ pomoci Krymu. Hezký detail prozradil server, podle kterého na pomoc Krymu odcházejí nejenom donští kozáci a Sibiřský dobrovolnický pluk z Krasnojarska, ale který ocitoval i přiznání předsedy Výkonného výboru sevastopolské městské rady Alexeje Čalyje, podle kterého jeho výbor dostal v minulých dnech sto milionů ukrajinských hřiven na výplaty vojáků, policistů a úředníků – ale „ne z Kyjeva.

V této chvíli je třeba české vládě a ministerstvu zahraničí držet palce, protože tato poměrně mladá, a v mezinárodních vztazích nezkušená generace je poprvé podrobena testu nejdrsnější velmocenské agrese v našem nejbližším sousedství. Jde o krizi, která s velkou pravděpodobností ovlivní vývoj evropské integrace i České republiky na desetiletí. Hledá se politika a politici, kteří by byli stejně racionální jako tvrdí a jednoznační při obhajobě národních zájmů i evropských hodnot, tedy něco, co tady doposud prakticky neexistovalo. Česká republika nemusí být diplomatickým trpaslíkem, a právě v této krizi si to musí uvědomit. A doma má všechno právo ukázat, že nezapomněla na desítky let trvající okupaci Moskvě sloužícími komunisty po roce 1945, a po roce 1968 i na přímou vojenskou okupaci, a že je připravena svoji demokracii, jakkoliv nedokonalou, bránit.

Česká republika by pro začátek mohla na svém území zakázat činnost kozáckých a podobných spolků, podporujících agresi, stejně jako znemožnit činnost bezpečnostních agentur s ruskými vlastníky. Mohla by z bezpečnostních důvodů ostentativně vyřadit ruské firmy ze soutěží o veřejné zakázky - ano, i o případnou dostavbu jaderné elektrárny Temelín. Mohla by omezit počet ruských diplomatů na svém území, či omezit vystoupení vojenských pop ansámblů, jako jsou Alexandrovci – a vyzvat k podobným symbolickým krokům i partnery v Evropské unii a v Severoatlantické alianci. Politické a ekonomické sankce jsou jedna věc, ale tohle můžeme udělat sami pro sebe a vlastní pocit, že už nikdy nepůjdeme na porážku jako ovce. Protože jinak je Ukrajina jenom začátkem i našeho osudu...

Adam Michnik:


Dnes 21.3. 2014, 16:0

Jeden dějinný cyklus - protože čas není lineární, ale cyklický a vše se na různých úrovních a v neustálých obměnách stále ve spirále opakuje - se nyní uzavřel. Anexe Krymu je jeho skutečný konec – konec snů o světě, v němž vládnou demokratické hodnoty, píše přední polský novinář a historik.

Tím, že anektoval Krym, se Putin zachoval jako Kmotr. Rusku i světu dal na srozuměnou: Na téhle smlouvě bude buď váš podpis, nebo váš mozek. Tato politika slaví úspěch, i když nikdo neví, na jak dlouho.

Ve svém středečním projevu Putin řekl to, co si skutečně myslí: Jeho režim cítí naprostou beztrestnost a udělá to, co se mu zlíbí. Krym je pouze prvním krokem na cestě ke splnění jeho velikášských snů. Neřekl však vše.

Každý odstavec jeho projevu byl plný lží a manipulací, lež a manipulace jsou ale neoddělitelnou součástí toho, jak Putin nahlíží na svět. Podrobná analýza jeho řeči by znamenala pouze mrhání časem. Jde o to, že prezident Ruska, mocnosti, která se dnes ocitla zcela osamocena, se dal cestou konfrontace se zbytkem světa.

Na jedné straně zve své partnery k rozhovorům, zároveň je však obviňuje, že jednají „brutálně, nezodpovědně a neprofesionálně“. Má to v sobě cosi z ducha Dostojevského "Běsů", neboť Putin dává vznik světu, který neexistuje a nikdy neexistoval.

Co má společného Kosovo, kde byli Albánci pronásledováni, se situací, v níž se nacházejí obyvatelé Krymu, které nikdy nikdo nepronásledoval? Co má znamenat pohrdání ukrajinskou vládou a parlamentem, jež Putin označuje za "fašisty a antisemity"? Krymští Tataři bajce o fašistech vládnoucích na Ukrajině neuvěří, neboť si pamatují kruté, hromadné a vražedné deportace prováděné stalinskou NKVD.


Ruští ozbrojenci na Krymu.

Foto: Reuters

Putin se odvolává na dějiny Ruska, které podle něj bylo po poslední tři staletí diskriminováno celým světem. Jistěže, jen stěží si je možné představit větší diskriminaci lidí a národů Ruska, než tu z časů nesčetných krvavých ruských diktátorů: Kateřiny II., Mikuláše I., zvaného Palkin (podle ruského výrazu pro hůl - palka) či Josefa Stalina, osvoboditele národů a velkého jazykozpytce, atd..

Putin straší Rusy a Ukrajince tím, když říká, že "my i vy, Rusové i Ukrajinci, můžeme v brzké budoucnosti Krym zcela ztratit". Neupřesňuje ale už kdo – možná zas Poláci či Litevci – si opět brousí zuby na Sevastopol.

Putinovo tvrzení, že Moskva "obyvatele Krymu nemohla v této svízelné situaci opustit", vzbuzuje jen smutný úsměv. Jedná se jen o citaci slov Leonida Brežněva, když v srpnu 1968 ospravedlňoval okupaci Československa, anebo Adolfa Hitlera, když připojil ke své Říši československé Sudety.

Musíme si ale uvědomit, že jsme svědky konce nejlepších pětadvaceti let za poslední čtyři století polské historie. Nastal čas tektonických otřesů.

"Přejeme si, aby Ukrajina byla silnou, suverénní, samostatnou zemí," tvrdí Putin. Toto jsou pro změnu Stalinova slova, která pronesl na adresu Polska v roce 1945. Nebudu teď připomínat – to už udělali moji přátelé, ruští demokraté – výroky Adolfa Hitlera z časů anšlusu a obsazení Československa.

Jeden dějinný kruh se nyní uzavřel. Tohle je jeho skutečný konec – konec snů o světě, v němž vládnou demokratické hodnoty a tržní ekonomika.

Pokud demokratická část světa nepochopí, že teď už tady není místo pro diplomatické kompromisy, že je zapotřebí najít dostatečně pádnou odpověď, abychom zastavili Putinovu imperiální, banditskou politiku, pak se dá do pohybu logika událostí, na niž se dnes člověk bojí jen pomyslet. Banditismus je možné zastavit jen silou.

S uznáním a hrdostí sleduji politiku polské vlády a postoj polské společnosti. Rozvážná a zároveň odhodlaná politika si zasluhuje vysoké ocenění. Musíme si ale uvědomit, že jsme svědky konce nejlepších pětadvaceti let za poslední čtyři století polské historie. Nastal čas tektonických otřesů. Važme si toho, čeho jsme dosáhli, a naučme se to střežit.

Všichni víme, že Kmotra stihl neblahý osud, a nemyslím si, že jeho ruského plagiátora čeká něco jiného, pokud my sami, v tváří v tvář Zlu, neselžeme!

autor: Adam Michnik

Desatero ruských lží
o situaci na Ukrajině,
když stejné ruské lži
budou použity v Litvě,
Lotyšsku, Estonsku,
Slovensku, Bulharsku, Rumunsku,
v Bělorusku, v Polsku,
v naší České republice
a všude jinde...!!!

4. dubna 2014  11:58,  aktualizováno  13:00

Rusko ohledně dění na Ukrajině šíří celou řadu promyšlených destabilizujících dezinformací, ohradilo se americké ministerstvo zahraničí. Sestavilo a okomentovalo proto desetibodový seznam ruských tvrzení, které se podle přesvědčení Američanů, opírajících se o nezávislé mezinárodní zdroje, nezakládají na pravdě. Podobný seznam zveřejnila také Severoatlantická aliance.
"Rusko nadále roztáčí falešný a nebezpečný příběh k ospravedlnění svého protiprávního jednání na Ukrajině. Ruská propagandistická mašinérie podporuje projevy nenávisti a podněcuje násilí tím, že vytváří na Ukrajině falešné hrozby, které neexistují," uvádí se v oficiálním oznámení americké diplomacie. 
Ta vypracovala seznam deseti ruských tvrzení, které Američané označují na základě mnohokrát prověřených informací za zcela nepravdivé. K jednotlivým bodům ministerstvo doplnilo komentáře a označilo je za fakta, která se Rusku dodnes nepodařilo zpochybnit.
Podobný seznam s "ruskými dezinformacemi" a jejich vyvracením zveřejnila o víkendu také Severoaltnická aliance. "Aby odvrátilo pozornost od svých akcí, Rusko vytvořilo sérii obvinění vůči NATO, které jsou založeny na falešných informacích," uvádí se v prohlášení. 
NATO v něm vyvrací například obvinění Moskvy, že se spojenci snaží dlouhé roky Rusko na mezinárodní úrovni opomíjet nebo že se NATO neustále rozrůstá i přes údajné sliby o pravém opaku.

1. ruské tvrzení: Důstojnící a agenti ruských tajných služeb nejsou na Ukrajině aktivní

Fakta: Ukrajinská vláda zadržela v posledních týdnech několik desítek ruských zpravodajských agentů, z nichž mnozí byli při zatčení ozbrojení. V prvním dubnovém týdnu získala ukrajinská vláda informace, že důstojníci ruské vojenské rozvědky GRU poskytli některým jednotlivcům v Charkově a Doněcku rady a pokyny, jak vést protesty, obsadit a udržet vládní budovy a zajistit zbraně ve zbrojnicích vládních budov
Dne 12. dubna 2014 se ozbrojení proruští bojovníci zmocnili vládních budov při koordinované a profesionální akci, provedené v šesti městech na východní Ukrajině současně. Mnozí z nich byli vybaveni neprůstřelnými vestami, maskovacími uniformami s odstraněnými identifikačními znaky a ruskými zbraněmi jako AK-74 a Dragunov. Tyto ozbrojené jednotky, jejichž členové nosí černooranžové stuhy svatého Jiří spojené s ruským Dnem vítězství, vztyčily ruské a separatistické vlajky na obsazených budovách a volaly po referendu o odtržení a spojení s Ruskem
Tyto operace jsou velice nápadně podobné těm, které byly namířeny proti ukrajinským zařízením během nezákonného ruského vojenského zásahu na Krymu a jeho následné okupace na přelomu února, dlouho vydávané ruskou vládou za spontánní akce místní domobrany, se kterými nemá Rusko absolutně nic společného.

      2. ruské tvrzení: Mezi nepokoji na východě a Majdanem není rozdíl

Fakta: Tady není zdrojem ukrajinský občanský aktivismus jako u hnutí EuroMajdan, které přerostlo z hrstky studentských demonstrantů ve statisíce Ukrajinců ze všech částí země a všech oblastí života. Proruští separatisté na Ukrajině žádnou podobnou místní podporu nemají. Proto jsou četné ruské internetové stránky donuceny otevřeně verbovat po celém Rusku dobrovolníky pro cestu z Ruska na Ukrajinu a k podněcování násilí
Existují důkazy, že mnoho z těchto takzvaných "utiskovaných ruských protestujících" je za účast na násilnostech a nepokojích na Ukrajině dobře placeno. Je zřejmé, že tyto události nejsou spontánními akcemi, ale spíše součástí dobře sehrané ruské kampaně k podněcování, separatismu, diverzím a sabotážím ukrajinského státu. Ukrajinské orgány pokračují v zatýkání dobře vycvičených a dobře vybavených ruských provokatérů působících v celém regionu.

3. ruské tvrzení: Separatisté na východě mají podporu veřejnosti

Fakta: Nedávné proruské demonstrace na východní Ukrajině nejsou organické a nemají širokou podporu v regionu. Velká většina obyvatel Doněcku (65,7 procenta) chce podle průzkumů veřejného mínění Ústavu pro sociální výzkum a politické analýzy v Doněcku provedených na konci března, žít na sjednocené Ukrajině a odmítá spojení s Ruskem. Proruské demonstrace na východní Ukrajině byly co do velikosti velice skromné a postupem času dále slábnou.

      4. ruské tvrzení: Situace může přerůst v občanskou válku

Fakta: Vše, co se děje na východní Ukrajině by se nedělo bez masivních ruských dezinformací a stovek ruských provokatérů, kteří podněcují nepokoje. Nedošlo by k tomu bez velké ruské vojenské síly nashromážděné na hranici, destabilizující situaci kvůli své otevřeně hrozící přítomností.
V regionu nedošlo k rozsáhlým protestům. Malý počet separatistů obsadil několik vládních budov ve městech jako Doněck, Luhansk a Slovjansk, ale nepodařilo se jim přilákat nějakou významnou podporu veřejnosti. Ukrajinské orgány prokázaly pozoruhodnou zdrženlivost v úsilí o vyřešení situace a zakročily jen tehdy, když byly vyprovokovány ozbrojenci a když byla ohrožena veřejná bezpečnost. Pozorovatelé Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) uvádějí, že tyto incidenty byly úzce lokální.

5. ruské tvrzení: Lidé v Doněcku odmítají vládu v Kyjevě

Fakta: Široký a reprezentativní výběr občanské společnosti a nevládních organizací v Doněcku kategoricky odmítl vyhlášení "Doněcké lidové republiky" ze strany malého počtu separatistů, jejichž počet ani v jednom případě nepřekročil desítky nebo stovky osob, kteří okupují budovu regionální správy. Stejné organizace potvrdily svou podporu prozatímní vládě a svrchovanosti a územní celistvosti Ukrajiny.

       6. ruské tvrzení: Rusko nařídilo "částečné stažení" vojsk

Fakta: Nejsou důkazy, které by ukázaly významný pohyb ruských sil od ukrajinských hranic. Jeden prapor nestačí. Odhadem 35 až 40 tisíc ruských vojáků zůstává neustále shromážděno podél hranice, kromě současných přibližně 25 tisíc vojáků na Krymu.

7. ruské tvrzení: Etničtí Rusové na Ukrajině jsou v ohrožení

Fakta: Neexistují žádné věrohodné zprávy o tom, že etničtí Rusové čelí na Ukrajině nějakým hrozbám. Průzkum International Republican Institute zveřejněný 5. dubna 2014 zjistil, že 74 procent z rusky mluvícího obyvatelstva ve východních a jižních oblastech Ukrajiny uvedlo, že "není pod tlakem nebo v ohrožení kvůli svému jazyku".
Mezitím na Krymu OBSE zvýšila naléhavost obav o bezpečnost tamějších menšinových skupiny obyvatelstva, zejména etnických Ukrajinců, krymských Tatarů a dalších. Je smutné, že nejvíce ohroženými etnickými Rusy jsou ti, kteří žijí v Rusku a jsou proti Putinovu autoritářskému režimu. Tito Rusové jsou neustále pronásledováni a hrozí jim roky vězení za jejich projevy proti Putinovu pravidelnému zneužívaní moci.

8. ruské tvrzení: V čele nové ukrajinské vlády jsou fašisté

Fakta: ukrajinský parlament (Rada) se v únoru nezměnil. Je to stejná Rada, která byla zvolena všemi Ukrajinci, zahrnuje všechny strany, které existovaly před únorovými událostmi včetně Strany regionů bývalého prezidenta Janukovyče. Nová vláda, schválená drtivou většinou v parlamentu - včetně mnoha členů Janukovyčovy bývalé strany - se zavázala chránit práva všech Ukrajinců, včetně těch na Krymu.

       9. ruské tvrzení: Vláda v Kyjevě pronásleduje etnické menšiny

Fakta: Představitelé židovské, stejně jako německé, české a maďarské komunity na Ukrajině veřejně vyjádřili svůj pocit bezpečí pod novými kyjevskými orgány. Navíc mnoho menšinových skupin vyjádřilo své obavy z pronásledování na Ruskem okupovaném Krymu, což doložili pozorovatelé OBSE.

10. ruské tvrzení: Rusko nezneužívá energie proti Ukrajině

Fakta: Po ruské ilegální anexi a okupaci Krymu, Rusko zvýšilo v posledních dvou týdnech Ukrajině cenu za zemní plyn o 80 procent. Kromě toho se snaží získat zpět 11 miliard dolarů po zrušení charkovských dohod z roku 2010. Hrozí, že ruské počínání prohloubí ekonomické potíže, kterým čelí ukrajinští obyvatelé a podniky. Navíc Rusko nadále omezuje objem vývozu z Ukrajiny do Ruska, který tvoří významnou část ukrajinské exportní ekonomiky.

Ruská obvinění NATO

  • Rusko tvrdí, že se NATO dlouhé roky snaží Rusko opomíjet na mezinárodní úrovni. Aliance ale argumentuje jasně: od roku 1990 Aliance soustavně pracuje na budování spolupráce s Ruskem v oblastech společného zájmu a snaží se o strategické partnerství.
  • Moskva tvrdí, že NATO mělo být na konci studené války rozpuštěno a že přistoupení nových spojenců ze střední a východní Evropy ohrožuje bezpečnost Ruska. Aliance ale argumentuje, že spojenectví neskončilo, protože členské země chtěly zachovat pouto, které zaručilo bezpečnost a stabilitu v transatlantickém prostoru. Rozšiřování o nové členy bylo pak na základě svobodné volby evropských demokracií a politika "otevřených dveří" stále trvá. Tvrzení Ruska, že se NATO snaží donutit Ukrajinu, aby také přistoupila, Aliance odmítá a označuje za zcela nepravdivé. 
  • Moskva tvrdí, že američtí a němečtí představitelé Rusku v roce 1990 slíbili, že NATO nebude expandovat do východní a střední Evropy, nebude budovat vojenskou infrastrukturu v blízkosti ruských hranic nebo tam natrvalo rozmisťovat vojáky. "Žádný takový slib nepadl a žádný důkaz pro takové tvrzení není. Pokud by takový slib učinilo NATO jako celek, muselo by jít o formální, písemné rozhodnutí všech spojenců v NATO. Kromě toho, úvahy o rozšíření NATO přišly až po letech od sjednocení Německa," vyvrací aliance s tím, že v době, kdy Rusko údajně takový slib mělo dostat, nebyla otázka rozšiřování ani na pořadu dne.
  • Moskva tvrdí, že NATO ignoruje ruské znepokojení z budování protiraketové obrany. Aliance to odmítá s tím, že se naopak dosud  neustále snažila navázat spolupráci a Rusko k budování přizvala. "Nezávislí ruští vojenští experti dali jasně najevo, že protiraketová obrana programu NATO nemůže představovat žádnou hrozbu pro Rusko nebo zhoršit účinnost ruských strategických odstrašujících sil. Ruská vláda používá protiraketovou obranu pro obviňování, spíše než jako příležitost k partnerství".
  • Rusko tvrdí, že nová ukrajinská vláda je nelegitimní. Aliance ale namítá, že současná ukrajinská vláda byla schválena drtivou většinou v ukrajinském parlamentu (371 hlasů z celkového počtu 417 registrovaných). Parlament, který tak učinil, byl zvolen v říjnu 2012, tedy v době kdy i Rusko konstatovalo, že ukrajinské  volby proběhly "v klidu, bez jakýchkoli excesů a v souladu s obecně uznávanými normami".
  • Moskva tvrdí, že proruské referendum z 16. března 2014 o odtržení Krymu od Ukrajiny je zcela v souladu s právem, aniž uvádí s kterým. Aliance ale argumentuje, že podle platné ukrajinské ústavy mohou být otázky ohledně "změn na území Ukrajiny řešeny výhradně na úrovni celoukrajinského referenda". Krym sice měl statut autonomní republiky, ale všechny otázky týkající se jeho správy musí být řešeny na půdě ukrajinského parlamentu.
Celé znění na stránkách NATO  zde


Rusko masově a veřejně verbuje
ruské "zdvořilé turisty" od 18-45,
kteří už řadu měsíců pronikají
přes stále otevřené státní hranice rozvracet a ničit Ukrajinu
a ukrajinská "revoluční" vláda,
složená z agentů KGB a GRU,
neklade Rusku účinný odpor...!!!

16. dubna 2014  20:20

Desítky ruských internetových stránek verbují dobrovolníky pro cestu na východní Ukrajinu, kde jako "zdvořilí turisté" mají pomáhat místním nacionalistům s organizováním nepokojů proti kyjevské vládě a obsazováním úřadů. A ne vždy jsou to civilisté. Kontakty na "koordinátory" se šíří výhradně přes sociální sítě.
S obviněním přišlo americké ministerstvo zahraničí, když se pokusilo sepsat seznam dezinformací, které údajně Moskva o situaci na Ukrajině záměrně šíří.
"Existují důkazy, že mnoho z těchto takzvaných protestujících je placeno za účast na násilnostech a nepokojích. Je zřejmé, že tyto události nejsou spontánními akcemi, ale spíše součástí dobře sehrané ruské kampaně k podněcování, separatismu a sabotážím ukrajinského státu. Ukrajinské orgány pokračují v zatýkání dobře vycvičených a dobře vybavených ruských provokatérů působících v celém regionu," uvádí se v oficiálním prohlášení amerického ministerstva.
Skutečnosti nasvědčuje zatčení několika takových "turistů" v posledních dnech. Ukrajinské úřady se naposledy pochlubily zadržením třiadvacetileté Márije Koledové. Ta se údajně v posledních týdnech na Ukrajinu vypravila devětkrát pomáhat s koordinací proruských protestů v Chersonu nebo Doněcku. Podle ukrajinské zpravodajské služby SBU se pak se zbraní počátkem dubna účastnila střetů v Mykolajevě a zranila tři lidi.
Před kamerami většinou tvrdí, že jsou jen "rozhořčenými místními občany z utlačované ruskojazyčné menšiny". V případě rozhovoru reportéra rozhlasové stanice Rádio Moskva FM, který v Doněcku krátce vyzpovídal místního velitele povstalců, to ale bylo jinak. Na otázku, zda může prozradit své jméno, odpověděl: "Samozřejmě, jsem Paramonov, Pavel Vladimirovič". "Jste z Doněcku?". "Ne. Jsem z Jefremova, Tulská oblast." "Co děláte v Doněcku?" "Pomáhám bratrskému lidu hájit svá práva, máte další otázky?"
Informace o náborech pro okamžitý odjezd "na pomoc bratrům na Ukrajině" lze vystopovat na mnoha ruských internetových serverech. Spektrum je široké - od ruských silně levicových stran, nacionalistických organizací včetně přívrženců Vladimíra Žirinovského, přes extremisty usilující o obnovu Sovětského svazu nebo vznik takzvané Euroasie, až po proputinovské hnutí Mladé Rusko (RosMol).
Například server Ruské jaro, který vznikl počátkem roku během událostí v Kyjevě, kromě výzev k obraně ukrajinské Oděsy před "majdanovci" radí ruským dobrovolníkům, jak se mají chovat, aby přes hranice bezpečně prošli:
1. Ukrajinští pohraničníci jsou loajální Kyjevu, který jim dal rozkaz, aby kvůli sebemenšímu podezření odmítali vstup lidem s ruskými pasy. 
2. Dokonce i když máte jen maskovací tričko, nějaký pepřový sprej nebo nůž, mohli by vás deportovat zpět do Ruska. Takže pokud budete takové věci potřebovat, můžete si je koupit v ukrajinských obchodech - ceny nejsou vyšší než v Rusku.
3. Doporučujeme, abyste na svých účtech na sociálních sítích nepublikovali antibanderovskou (to znamená "protiukrajinskou") propagandu.
4. Uvědomte si, že ve vašich mobilních telefonech mohou být nežádoucí fotografie, jako jsou vojenské vlastenecké akce s vaší účastí. Neukládejte si SMS obsahující v textu třeba "Sláva Rusku!" a podobně.
Ruské servery také varují, že nejčastějšími důvody pro "nevpuštění na Ukrajinu" jsou například nedostatek hotovosti, neschopnost potvrdit účel návštěvy, vojenské oblečení nebo krátký sestřih, označení válečného veterána v dokumentech, ale třeba také atletická postava, výsadkářské tetování, vojenský opasek, dalekohled či ruská vlajka. "Ale samozřejmě bezpečnostní politika Kyjeva na hranicích nefunguje tak dobře," uvádí například server Russia-3.
Ten také například otevřeně poskytuje emailové spojení s přehledem údajů, potřebných pro "odeslání na Ukrajinu". Kromě jména a kontaktů požaduje informace o vojenských zkušenostech a případném nasazení v misi. "Buďte připraveni na výzvu," uzavírá.
Podrobnosti a samotný prvotní kontakt pak probíhá výhradně přes sociální sítě, především přes, nejrozšířenější ruskojazyčnou obdobu Facebooku. Právě tam lze také objevit řadu profilů koordinátorů, údajných vůdců povstání na Ukrajině a finančních sbírek na pomoc například "Lidovým milicím Donbasu".
Jedna ze stránek podepsaná "Občanská domobrana Ukrajiny", která minulý týden měla přes osm tisíc stoupenců, například hlásá: "Potřebujeme muže ve věku 18 až 45 let, kteří jsou na Ukrajině nebo jsou připraveni tam odjet". Nabádá, aby se lidé přihlásili a odjeli do hlavních center ruskojazyčné menšiny v Doněcku a Charkově, nebo do Oděsy. Dobrovolníci prý mají být "ostří a soustředění". 
Jeden z organizátorů, Vladimir Prokopenko, pro BBC uvedl, že během několika dnů reagovalo nejméně třicet dobrovolníků. Podobně vybízí také jiná stránka pod hlavičkou Euroasijského svazu mládeže, která má přes čtyři tisíce pravidelných čtenářů.

Pátek 2. květen 2014

Rusko vymyslelo proti Západu novou a vysoce účinnou podvratnou válečnou strategii. Západ na ni těžko nachází odpověď, protože strategie umí obejít článek pět smlouvy o společné obraně při napadení členských států NATO. Nejohroženější se cítí Estonci, Lotyši, Litevci a Poláci, kteří mají s Ruskem zkušenosti víc než kdokoli jiný. My a Slováci máme s Ruskem podobnou nedávnou zkušenost, ale - na rozdíl od výše jmenovaných - jsme ji bohužel ke své nejvyšší škodě nepochopili...

Martin Ehl
šéf zahraniční rubriky

Riho Terras

foto: Rauno Volmar;

Byl to bonmot, který si z celé dvoudenní mezinárodně politické konference pojmenované po Lennartu Merim, prvním estonském prezidentovi po obnovení nezávislosti v roce 1992, budou účastníci dlouho pamatovat.

Když se probírala otázka bezpečnosti pobaltských států, které mají na svém území ruské menšiny, reagoval náčelník generálního štábu estonských ozbrojených sil Riho Terras jednoznačně: "Pokud by se první zelený mužik objevil v (pohraničním městě) Narvě, vláda přesně ví, jak odpovědět. Musíte prvního zastřelit a druhý už nepřijde."

Zní to typicky estonsky sebevědomě. Estonci (Lotyši i Litevci) se tak schovávají za obrovskou nervozitu, kterou opakovaná a vždy beztrestná ruská agrese - dnes proti suveréní Ukrajině na ukrajinském Krymu a na celé východní Ukrajině - v Pobaltí a v Polsku oprávněně vyvolala. Je více něž nezodpovědné - a ze všeho nejlépe to vypovídá o skutečné kvalitě a skryté východní orientaci českých politických a masmediálních pseudo elit - že my jsme, s Ruskem za zády, stále tak klidní...

Členství v Evropské unii a NATO se doposud zdálo jako dostatečná záruka toho, že si na státy, které přes dvě desítky let budují staronovou státnost a nezávislost, nikdo zvenčí netroufne. Obsazování budov ukrajinské bezpečnosti SBU, radnic, křižovatek a televizních vysílačů dobře vyzbrojenými oddíly "sebeobrany" - tedy "zelených mužiků" - v čele se zkušenými veliteli velice pochybného "domácího původu" - je ale novinka v ruském bojovém arzenálu, na kterou Ruskem hluboce infiltrovaní, rozvrácení a proto demoralizovaní Ukrajinci - s armádou a bezpečnostními složkami naprosto rozloženými předchozí mnohaletou ruskou podvratnou infiltrací v jejich nejvyšších patrech - marně hledají odpověď. Měli bychom si sami - ve svém vlastním nejvyšším zájmu - stále klást otázku: O co jsme na ruskou podvratnou agresi připraveni lépe než Ukrajina??? A co uděláme proto, abychom byli připraveni na ruskou podvratnou agresi mnohem lépe a byli schopni ji úspěšně odrazit???

Pobalťané jsou na tom oproti Ukrajině prozatím o něco lépe - protože zatím nejsou v ruském harmonogramu na pořadu dne, stejně jako na pořadu dne v okupačních plánech ruského generálního štábu prozatím ještě není naše Česká republika a Slovensko - i když dnešní pobaltské  armády o síle několika tisíc mužů a žen (stejně jako dnešní nepatrná česká armáda) nemají ani bojové letouny, ani tanky. Americký spojenec začal tento týden rozmisťovat v Pobaltí malé jednotky výsadkářů a nové doposud opuštěné zmodernizované estonské letiště Ämari hostí bitevníky z Dánska.

Je ale Severoatlantická aliance připravena na to, co Tim Judah, reportér časopisu The Economist, nazval ve skvělé reportáži v časopise The New York Review of Books "Falešná válka", který by se však měl správně jmenovat "FALEŠNÝ MÍR"?

Specializovaní západní političtí a vojenští komentátoři často až donekonečna - ale vůči západním politikům stále naprosto marně - znovu a znovu opakují, že Vladimir Putin a jeho generálové rozumějí jen tvrdé síle, vyjádřené počtem divizí, bojových letounů a tanků. Ale Pobalťany a další národy střední a východní Evropy, které na své vlastní kůži poznaly, jak chutná ruská vojenská bota ve tváři, dnes nejvíce znervózňují právě válečné akce, které Rusové předvedli s podporou malých, ale Ruskem dobře vyzbrojených, místních skupinek na Krymu a na východní Ukrajině, kde nejmohutnější zbraní byl nákladní automobil. Jak této ruské agresivní hrozbě a podvratné válečné strategii chceme čelit my???

Jak ve své studii ukazuje Janis Berzinš, ředitel Centra obranného výzkumu Lotyšské národní akademie obrany, právě diverzní akce nepatrných skupinek ozbrojenců ve státech, předtím už totálně vnitřně rozvrácených podvratnými operacemi ruských tajných služeb, probíhající takřka bez výstřelu, tak úspěšně prováděné na Krymu a východě Ukrajiny, se mohou ukázat pro východní členy NATO nejnebezpečnější - nemusejí totiž, na rozdíl od frontálního armádního útoku, vést k tomu, že Severoatlantická aliance aktivuje svůj slavný článek pět, základ společné obrany členských zemí.

"Pravděpodobnost přímého vojenského útoku z Ruska na Lotyšsko je v současné době velmi malá. Místo toho útoky na Lotyšsko nebo jakoukoliv jinou zemi, která má na svém území občany ruského původu, Rusové povedou podle popsaných osmi fází, protože tak nedávají záminku pro aktivaci článku pět smlouvy o Severoatlantické alianci. Přímá okupace s pomocí tradičních zbraní a techniky je tak nepravděpodobná. Rusko spíš rozdělí Lotyšsko a vezme si část jeho území, jako se to děje na Ukrajině," píše Berzinš.

O jakých fázích to mluví? Hovoří o nové ruské válečné strategii, převzaté od Mongola Džingischána, kterou osobně sepsal nynější náčelník ruského generálního štábu Valerij Gerasimov, na kterého se od úterý vztahují "protiruské" pseudo sankce Evropské unie. Nový způsob boje ruské armády je založen právě na akcích malých diverzních skupin, psychologické a propagandistické válce a využití (zneužití) ruských menšin, nacházejících se na území pro Rusko zájmového státu, když pro Rusko je zájmovým státem každý stát na světě. Jak je už stovky let velice dobře známo, Rusko nikdy neví kde má svoje hranice a navíc otevřeně tvrdí, že nejbezpečnější ruské hranice jsou ty, které z obou stran hlídají ruští vojáci...

Jde o ruskou verzi asymetrického konfliktu, kdy na jedné straně máte klasickou vojenskou a policejní sílu, na druhé různé špatně čitelné a odhalitelné skupiny či jednotlivce, podpořené moderními informačními technologiemi ve službách ruské informační a psychologické války. Až kdesi v pozadí, jen jako nátlaková kulisa, jsou v pohotovosti desítky tisíc vojáků s těžkou technikou. Jak se to dělá je už tisíce let na mongolsko-ruském teritoriu nanejvýš dobře známo... Viz:

Vítězit bez použití nejhrubší síly!

Sun Tzu byl geniální vojenský stratég, který žil v Číně před 25 stoletími. Velel vojskům krále Wei a vždy zvítězil. Svoje úvahy zapsal v knize UMĚNÍ VÁLKY (v češtině vyšla v roce 2005), která – jak z historických dokumentů víme – byla známa japonským vládcům již v 8.století po Kristu. Ti, kdo jsou znalci umění války, pokoří armádu nepřítele bez boje. Dobývají města, aniž by na ně museli útočit a porážejí vlády, aniž by museli s nimi dlouho bojovat,“ psal Sun Tzu a dodával: Vaším cílem musí být ovládnout vše, co je pod sluncem, v netknutém stavu. Pak vaše armáda zůstane neznavena a vaše vítězství bude úplné. To je umění útočné strategie.“

Jak ale těchto cílů dosáhnout? Na to dává Sun Tzu třináct zlatých zásad“:

  1. Diskreditujte vše, co je v zemi protivníka dobré.

  2. Vtahujte představitele vládnoucích vrstev protivníka do zločinnosti.

  3. Podrývejte jejich dobré jméno. Ve vhodné chvíli je předhoďte pohrdání jejich krajanů.

  4. Využívejte ke spolupráci zejména bytostí NEJPODLEJŠÍCH a NEJODPUDIVĚJŠÍCH a na nich postavte svůj vliv a moc.

  5. Všemi způsoby dezorganizujte účinnost protivníkovy vlády.

  6. Zasévejte mezi obyvatele nepřátelského státu rozkol, vášně a neshody.

  7. Stavějte mladé proti starým, ženy proti mužům, zdravé proti nemocným, neschopné proti schopným, nevěřící proti věřícím, vše slabé a neduživé proti všemu silnému a zdravému, vše nepřirozené a zvrácené proti všemu přirozenému a normálnímu, lidský duchovní a mravní odpad proti národním a státním duchovním a mravním elitám, vše nižší proti všemu vyššímu.

  8. Vysmívejte se duchovním a mravním tradicím vašich protivníků.

  9. Všemi způsoby vnášejte zmatek do zázemí, do zásobování a přímo do vojsk nepřítele.

  10. Oslabujte vůli nepřítele klást odpor pomocí smyslných písní, hudby, alkoholu a drog.

  11. Pošlete prostitutky, aby dokončily dílo zkázy.

  12. Nešetřete sliby ani dary, abyste získali informace. Nelitujte peněz, neboť peníze takto vydané se vrátí stokrát.

  13. Všude infiltrujte své špehy!

„Jen člověk, který má k dispozici právě takové prostředky a dokáže využívat je k zasévání rozkolu a zmatku, jen takový člověk je hoden vládnout a velet. Je pokladem pro svého vladaře a oporou země,“ – těmito slovy shrnul Sun Tzu svůj kodex 13-ti válečných zásad.

Náčelník ruského generálního štábu Gerasimov informoval celý svět mimořádně podrobně - už v únoru roku 2013 - o nové ruské podvratné válečné strategii, kterou detailně popsal ve specializovaném časopise Vojenno-promyšlennyj kurier, aniž si toho kdokoliv na Západě povšiml, natož aby Západ před Ruskem a jeho agresivní podvratnou válečnou politikou někdo z desetitisíců vojenských, politických a masmediálních specialistů Západu v čas varoval... A potom tuto strategii náčelník ruského generálního štábu osobně aplikoval na ukrajinském Krymu a dnes ji ještě úspěšněji provozuje - už vypilovanou krymskou zkušeností - na celé východní Ukrajině.

Proti ruské válečné agresi - dnes na Ukrajině, předtím v Moldávii (1992), v Čečensku (1996 a od roku 2000 až do dnešního dne a hodiny), v Estonsku (kybernetická válka v roce 2007) a v Gruzii (2008), když nebudeme počítat několikrát opakovaný hrubý imperiální nátlak Moskvy na Ukrajinu a na Evropu (tzv. "plynová krize" a další) - Západ vždy použil svoji obvyklou úspěšnou strategii z předvečer II. světové války, která je ve všech učebnicích dějepisu na světě podrobně popsána jako kapitulantská mnichovanská politika západních velmocí, která zradila relativně vysoce demokratické Československo Hitlerovi, vydala ho totalitnímu marxistickému nacistickému Německu, ukázala slabost a nerozhodnost Západu, tím povzbudila Adolfa Hitlera k další úspěšné agresi a vedla bezprostředně - a zcela zákonitě a nevyhnutelně - k celosvětové válce. Dnes západní velmoci touto vyzkoušenou, na nejvyšší možnou míru zbabělou a bezzásadovou kapitulantskou politikou, povzbuzují k další světové válce marx-leninského komunistu a plukovníka KGB Adolfa Putina...

Nová ruská válečná strategie, popsaná světu - tisíckrát ekonomicky silnějšímu než je Rusko, který však, pod spolehlivým vedením agentů ruských KGB/GRU, rozmístěných v celé západní politice a ve všech rozhodujících masmédiích, nechce žádnou nepříjemnou pravdu vědět, slyšet a už vůbec ne o ní veřejně diskutovat v masmédiích a hledat možnosti obrany - tak dokonale a s takovým předstihem přímo náčelníkem ruského generálního štábu Gerasimovem, má podle ruských a západních analytiků, jako je Janis Berzinš, následujících  OSM FÁZÍ:

První fáze nevyhlášené skryté války: NEVOJENSKÁ - vytvoření systematického informačního, morálního, psychologického, ideologického, diplomatického,  ekonomického a finančního oslabujícího a rozkladného tlaku - v řadě případů trvajícího po desetiletí a výjmečně i po staletí (ruská skrytá válka proti Číně, Indii, USA, Evropě nebo už úspěšně skončená kampaň za pohlcení Střední Asie Ruskem, která trvala zhruba 250 let) - který ve své mnohoúrovňové komplexnosti, vzájemné provázanosti a systémové destruktivnosti (možností je, jak uvidíme, nepřeberně) VYTVOŘÍ PŘÍZNIVÉ PODMÍNKY PRO ÚTOČNÍKA. Kromě toho ve vhodném okamžiku lze kdykoliv rozdmýchat nespokojenost jakýchkoliv anticivilizačních menšin a obrátit ji proti většinové společnosti, stojící na vyšším civilizačním stupni, aktuálně tedy nespokojenost zejména ruské menšiny, otázka používání ruštiny jako oficiálního jazyka v Pobaltí nebo kdekoliv jinde. Pro ruské tajné služby není problém vyvolání a zneužití neexistující "diskriminace" národnostních, cikánských, islámských, rasových, sexuálních, náboženských, asociálních a jakýchkoliv jiných, z hlediska většinové společnosti problémových menšin (známá a vždy vysoce úspěšná tisíciletá čínsko-mongolsko-ruská rozvratná válečná strategie 13-ti zlatých pravidel, jak porazit protivníka bez boje a aniž to tuší a jí podřízené zničující anticivilizační neo-marxistické válečné ideologie "politické korektnosti" a multikulturalismu!!!), menšin z hlediska dnešní západní civilizace vždy úpadkových, asociálních či přímo destruktivních, které ji oslabují a vyčerpávají - navíc před tím často skrze ruskou poziční a vlivovou agenturu, infiltrovanou v nejvyšších patrech napadeného státu, uměle dovezených nebo vytvořených a ruskými satanskými tajnými službami zorganizovaných a na úkor většinové společnosti v masmédiích KGB/GRU široce prezentovaných - nebo odstranění "posvátných a nedotknutelných" symbolů marxismu-leninismu či ruské okupace, anebo údajná chudoba v příhraničních nebo jakýchkoliv jiných regionech, kde žije ruská menšina, která se víc zajímá o rozvoj vlastního alkoholismu a kriminality, než o poctivou práci a podnikání, atd... V TÉTO PERMANENTNÍ SKRYTÉ VÁLCE RUSKA PROTI OSTATNÍMU SVĚTU PLATÍ ZÁKON, PODLE KTERÉHO SATANSKÉ RUSKÉ ROZVRATNÉ ANTICIVILIZAČNÍ STRATEGIE VELICE SNADNO POZNÁMERUSKO PROTI VŠEM OSTATNÍM PROSAZUJE A PROSTŘEDNICTVÍM SVÝCH AGENTŮ, UŽITEČNÝCH IDIOTŮ, VŠEM DOPORUČUJE - JAKO TO PRO NĚ NEJLEPŠÍ - VŽDY OPAK TOHO, O CO USILUJE V RUSKU!!! Viz například:


Historie expanze Ruska 1693-1968 ukazuje, že Rusko dokázalo za necelých 300 let zvětšit svoji rozlohu na úkor všech svých nešťastných sousedů 14x!!!!



Ruský historik Mark Solonin v knize "23.červen aneb Opravdový den M" nevyvratitelnými fakty prokázal: HITLER ZAÚTOČIL NA SSSR JEN O 1 DEN DŘÍVE, NEŽ STALIN NA EVROPU!!!

Doporučená unikátní kniha: Petr Kubík: "Rudé stíny. Sovětské válečné zločiny 1941-1945"

TEXT FILMU "SOVIET STORY"! Kdo ho dokáže dočíst až úplně do konce pozná, proč "Soviet Story" v žádné "naší" televizi KGB/GRU nejenom nikdy neuvidíme, ale i proč tento nejlepší dokumentární film všech dob nebude nikdy, nikde nikým oceněn...!!!!

Vlastizrádný dopis kremelskému diktátorovi Leonidu Iljiči Brežněvovi od nejvyšších československých komunistů, který nám připravil ruskou okupaci 1968


Doporučená kniha: Robert Conquest "VELKÝ TEROR" - nové hodnocení komunistického teroru: Stalin nebyl Leninovým nepřítelem, ale neochvějným pokračovatelem!!!

Doporučená kniha: Jakovlev A.: "RUSKO PLNÉ KŘÍŽŮ - Od vpádu do pádu bolševismu!" Doplněk Brno 2008 (přel. J. Červenková a M. Jungmann; 226 str.).


V Rusku vychází Архив контрразведки

CIVILIZAČNÍ PŘÍNOS SATANSKÉHO MARX-LENINISMU SVĚTU PO II. SVĚTOVÉ VÁLCE: Totalitní komunistická ČSSR kradla ve velkém pro Moskvu i pro sebe všechno, co nedokázali sami vyrobit, z demokratického Západu - od pneumatik po jogurty...!!!



CIVILIZAČNÍ PŘÍNOS SATANSKÉHO MARX-LENINISMU SVĚTU PŘED DALŠÍ SVĚTOVOU VÁLKOU: Zatímco hlava "nového demokratického" Ruska starého KGB kágébák Putin z Kremlu celý svět straší, demokratický svět tiše dobývá jeho největší dočasný spojenec - ultra zločinecká totalitní komunistická Čína...!!!




Doporučená kniha pro všechny dnešní české občany - daňové poplatníky: "ROZPRAVA O DOBROVOLNÉM OTROCTVÍ"

KAREL MARX - nejvyšší velekněz Satana na Zemi, jeho předchůdci, následovníci a dnešní socialističtí i nesocialističtí pokračovatelé!!!

NAŠE ANTIMARXISTICKÉ KRÉDO: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy...

SPIKNUTÍ KRIMINÁLNÍCH BANKÉŘŮ V ŽOLDU ULTRA SATANSKÝCH RUSKÝCH KGB/GRU: Od otrokářství a aristokracie rodu i DUCHA cestou demokracie a socialismu k aristokracii HMOTY a jejich OTROKÁŘSTVÍ VYŠŠÍHO ŘÁDU!!!


Friedrich August von Hayek, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, autor slavné protimarxistické knihy "CESTA DO OTROCTVÍ", kterou bychom měli rozhodně velice dobře znát!!!



Jak hluboko šátrá nanasytná úřední ruka našeho beztrestně rozkradeného a totálně zadluženého RUSKO-českého guberniálního Kriminálního státu KGB/GRU v naší vlastní kapse!!!




OPERACE GOLGOTA (Tajný plán KGB sovětské perestrojky v nelidsky totalitním komunistickém Rusku i ve všech Ruskem zotročených zahraničních guberniích)!

DOKUMENT K VÝROČÍ 17.LISTOPADU 1989 NEJVYŠŠÍ DŮLEŽITOSTI: Rostislav Hedvicek: Malta byla druhá Jalta, aneb z Mnichova přes Jaltu na Maltu...


1. Obnova Komunistické internacionály (1990 - 1994)    Kapitola 1

2. Zrod internacionály mafií (1990 - 1994)