„Moc ti toho nepovím“, reaguji. Když byl převrat, tak mi bylo čtrnáct a moc jsem tomu nerozuměl. Coca-colu jsem měl jednou ročně na Vánoce, banány a mandarinky taky. Jindy na krámech nebyly, nebo to bylo příšerně drahé. Nevnímal jsem to ale tak hrozně, lidi se neměli o moc hůře než teï. Sem tam někde policajti zbili disidenty, bylo to v televizi“...

„Pozavírali je, popravili a pak naúčtovali rodině popravčí kulku, ne?“ doplňuje mě Roy.

Kauza justiční mafie a plzeňských práv je v dnešní době propíraná a omílaná do kolečka, ale obávám se, že světlo do tohoto případu nebude vneseno nikdy. Vyšetřením celé kauzy byl pověřen Pospíšil, člověk, který jako člen politické špičky o tomto problému musel vědět celou dobu, jeho nadřízený tam také získal titul a tak nebude mít nejmenší zájem to spravedlivě vyšetřit. Těch podezřelých titulů se tam totiž rozdávalo příliš mnoho celá léta a ohání se s nimi naše politická elita, starostové, policisté, právníci, modelky a kdoví jestli ne i soudci. Bude se mžít, mlžit, lhát a tutlat až to odezní doztracena.

„Popravovalo se jen v padesátých letech, provazem, pak už jen mučili a zavírali“ opravuji Roye. „Co jste s nimi provedli? Jsou v kriminálech? Zabavili jste jim majetky?“ ptá se Roy. Trochu se červenám: „Ne. Nikdy žádný komunista nešel do kriminálu, většina svazků STB se ztratila a nikdy nenašla, o majetek nepřišel nikdo a de-facto komunistická strana stále existuje. A je permanentně zastoupena v parlamentu. Korupce založená za komunismu se teï rozmáhá víc a víc – nebo se o tom aspoň víc píše, soudy jsou pomalé a policajti nejsou v objasňování hospodářské kriminality příliš úspěšní. Závidím vám tady v anglii vaši politickou kulturu.“ smutně dodávám.

Pravděpodobně zatím jediným potrestaným bude Judr. Marek Benda. Brzy již pouze Bc. Jak krutý trest. Seberou mu půl titulu, zůstane dál předsedou sněmovního Ústavně-právního výboru, poslancem, členem ODS a ani omluvu od něj nelze čekat. Jestli se tato kauza, kdy je naprosto zřejmé, že slovy Marie Benešové „tu vzniká právnická a soudcovská mafie, jako v Chicagu ve třicátých letech“ jen zamete pod koberec, tak nás pravděpodobně čeká anarchie. Každý soudce, právník, policajt, který bude vůči občanům uplatňovat autoritu, může očekávat otázku: „A odkud máte titul vy, nevystudoval jste také za pár měsíců v Plzni?“ To je ta varianta lepší. Soudy ve Štrasburku budou zahlcené žádostmi o přezkoumání rozhodnutí českého soudu, kdo by také teï těm gaunerům věřil, že? Tomuto se budou muset postavit právníci a soudci sami. Tedy ti slušní. Aby očistili své jméno. Jinak tu bude soudcovsko-právně-politická mafie dále rozhodovat, vládnout a korumpovat.

„A jak probíhá trestně právní řízení“, ptá se Roy. V anglii totiž soudce proces jen řídí a vynáší rozsudek. O vině, či nevině rozhoduje porota složená z občanů a ti hlasují. Známe to z amerických filmů. Každý občan má povinnost v porotě zasednout, pokud je k tomu vyzván a zaměstnavatel má povinnost ho uvolnit. Porotce pak dostává od státu mzdu a náhrady za případné dojíždění.

„U nás to tak Royi není“ říkám. „Soudce rozhodne, stanoví výši trestu a ty se pak můžeš odvolat k jinému soudu, kde jiný soudce trest může zrušit, potvrdit, nebo naopak zvýšit.“ Roy na mě kulí oči: „Jak může jeden člověk rozhodnout správně? Nebo, jak zařídíte, aby nemohl být podplacen. A trest smrti máte?“ „Nemáme“ uklidňuji ho. „I když více než padesát procent občanů by si ho přálo, tak nemáme“...

Tím náš hovor skončil. Bylo to v roce 2007, těsně před naším návratem domů z Anglie. Tehdy jsem se tomu smál. Dnes mě z toho mrazí. Bude jednou název článku realitou?