• 
  
• 
  
• 
  
• 
  
• 
• Написать комментарий
• 136

NA UKRAJINĚ SE DNES BOJUJE
S RUSKEM O NAŠI EVROPU! Viz:

http://www.radiosvoboda.org/section/tv/3512.html

AKTUÁLNĚ:

Ukrajinští vlastenci, kteří holýma rukama svrhli
ruského agenta a kriminálníka Janukoviče,
chtějí táhnout na Kyjev, tentokrát už ozbrojeni,
aby vyčistili ukrajinskou vládu od ruských fízlů
a zachránili revoluci za skutečnou svobodu!!!
Modleme se za ně, aby se to tentokrát podařilo,
protože je to jediná a poslední naděje i pro nás!

Děti revoluce

Podle současné vlastizrádné Putinovy ukrajinské vlády v Kyjevě jsou vlastenecké oddíly ukrajinských dobrovolníků -  BOJUJÍCÍCH TÉMĚŘ JAKO JEDINÍ PROTI  RUSKÉ OKUPACI UKRAJINY - "ilegální bandy"...

Kontra-kontra revoluce, aneb ZPRAVODAJSKÉ HRY RUSKÉ AGENTURY

Vůdce Pravého sektoru se naštěstí - pod tlakem svých vojáků, kterým už v tváří v tvář nekonečným vlastizrádným selháním současné "ukrajinské" vlády konečně rovněž došla trpělivost - nedal agresivitou Putinova ministra vnitra před ukrajinskou veřejností zastrašit - když v opačném případě by ho to v prostředí odpůrců komunismu a bojovníků proti ruské okupaci Ukrajiny politicky zcela odepsalo - a dal na vědomí, že "zápas s ministerstvem vnitra nevzdá", protože mluví za všechny Ukrajince, kteří s výsledky ukrajinské vlády v boji proti ruským teroristům nejsou ani v nejmenším spokojeni. Prezidentu Petru Porošenkovi zaslal poselství, v němž ho vyzývá, aby na ministerstvu zavedl pořádek a provedl tam kádrovou čistku. "Pokud nebudou naše požadavky splněny, během 48 hodin, odvoláme naše jednotky z fronty a zahájíme pochod na Kyjev. Pochodové kolony Pravého sektoru se vydají na cestu v plné zbroji," napsal pod tlakem svých stoupenců Jaroš. Avakova označil za vůdce "vnitřní kontrarevoluce", v čemž má naprostou pravdu, ale ruských agentů v čele Ukrajiny je bohužel mnohem, mnohem víc, a to včetně nově zvoleného presidenta Porošenka... (=agent ruských KGB+GRU!!! Prosíme o kontrolu siderickým informačním kyvadlem!!!). Dále viz citace z dnešního světového tisku: "Ačkoliv jsou vztahy mezi oběma zeměmi na bodu mrazu, Ukrajina bude Rusku i nadále dodávat svá vojenská zařízení. Napsal to list The Washington Post, podle něhož půjde mimo jiné o součástky pro mezikontinentální rakety..." Konec citátu...

Informované zdroje tvrdí, že Dmytro Jaroš je napojený na promoskevského oligarchu a velkého Porošenkova spojence Dmytra Firtaše, který byl před časem zadržen v Rakousku a později propuštěn na kauci 125 milionů eur (přes 3,4 miliardy korun). S promoskevským oligarchou je podle všech dostupných informací pevně spojen i bývalý předák revoluce Vitalij Kličko, který se, navzdory svým mimořádně dobrým šancím na vítězství v presidentských volbách - jako tehdy vůbec nejpopulárnější ukrajinský politik - nepochopitelně vzdal presidentské kandidatury ve prospěch později zvoleného Petra Porošenka, který ovšem stál v nomenklatuře ruských KGB/GRU mnohem výše než on, a to výměnou za post starosty Kyjeva...

Dmytro Jaroš působil v minulosti také jako tajemník Valentyna Nalyvajčenka (agent ruských KGB+GRU!!! Prosíme o kontrolu siderickým informačním kyvadlem!!!), který byl poslancem za Kličkovu stranu UDAR. Nalyvajčenko - který předtím pracoval jako šéf tajné služby SBU - navštěvoval Jarošovy výcvikové tábory na západě Ukrajiny. Po změně režimu se na místo šéfa SBU vrátil a Jaroš se měl údajně stát jeho zástupcem. Z toho ale nakonec sešlo.  Ukrajinští komentátoři veřejně diskutují, zda je 42letý lingvista Dmytro Jaroš "projekt ruské tajné služby", nebo jen "klaun", kterého kremelské síly využívají pro své cíle, tedy jestli Dmytro Jaroš slouží Kremlu vědomě či nevědomě... "Svou úlohu sehrál. Nyní jen kazí image Kyjeva před Západem. Straší Evropu, ukrajinský parlament i obyčejné lidi, což může být jeho další úkol," míní politolog Grigorij Malamedov. Podle něj Dmytro Jaroš a všichni jemu podobní jsou dnes užiteční pouze pro Rusko, které obraz ukrajinských "neonacistů" - těch skutečných, kterých je ale nepatrně i těch uměle vyrobených, kterých je naopak drtivá většina, využívá pro své agresivní imperiální cíle. Zdá se však, že úloha, pro kterou byl do čela Pravého sektoru vybrán, ještě zdaleka neskončila: "Jsme si vědomi, že jsme neshromáždili anděly. Jsou to lidé, kteří do revoluce vstoupili z barikád a požadují mnohdy radikální kroky. Snažíme se jejich energii udržet," řekl předák strany Pravý sektor Dmytro Jaroš televizi TSN...

Podivné protizápadní zpravodajské hry
politických lídrů ukrajinských patriotů
na převážně prozápadní Ukrajině...!!!

http://www.cbap.cz/?p=2084

Ruská anexe Krymu byla Kremlem omlouvána ochranou ruského obyvatelstva před radikálními nacionalisty. „Krym nikdy nebude banderovský“, řekl doslova Putin. Zásadní podíl přesvědčených ukrajinských patriotů na vítězství proevropského Majdanu je neoddiskutovatelný, ale kdo jsou jejich vůdci, odkud přicházejí a jaké jsou jejich cíle? V současné době jsou hlavní dvě síly politická strana Svoboda a uskupení Pravý sektor. Jejich aktivity ale doprovází řada otázek a paradoxů, z nichž mnohé zůstaly prozatím nevysvětleny.

Tento text je součástí našeho CBAP speciálu o politických a ekonomických aspektech současného dění, týkajícího se konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Svoboda

Nejvýznamnější nacionalistickou silou na Ukrajině je strana Svoboda. Ta byla jednou ze tří hybných sil parlamentní opozice proti Janukovyčovi. Dalo by se říct, že Majdan s konečnou platností legitimizoval politické aktivity Svobody.

Svoboda byla založena v říjnu 1991 ve Lvově pod názvem Sociálně-národní strana Ukrajiny (Social-nacionalna partija Ukrajiny – SNPU). Status politické strany ale získala až v roce 1995. Stranu tehdy vedl až do roku 2004 Jaroslav Andruškyv a za ideologické otázky odpovídal Jurij Kryvoručko. Mezi zakladatele strany patří také Oleh ahnybok (odpovědný za organizaci) a Andrij Parubij (odpovědný za mládež). Andrij Parubij je celkově zajímavou postavou ukrajinské politiky. Ještě v roce 1999 napsal do plátku Orientiry, jehož byl redaktorem: „Rusko a USA (…) usilují o zničení evropského ducha, nepřátelského své podstatě. Usilují o zničení identity evropských národů. Ale nechápou, že barbaři mohou zvítězit jen na nějaký čas, mohou mnohé zničit, ale evropského ducha, ducha bílé rasy nezničí.“ V roce 1996 Parubij založil militantní křídlo SPNU pod názvem Patriot Ukrajiny, společně s Leontijem Martyňukem (nyní poslanec za Svobodu a zástupce předsedy strany pro styky s veřejností). Parubij byl dlouhá léta zastupitelem Lvovské oblastní rady, později se se Svobodou rozešel, zmírnil své názory a přiklonil se k demokratickému mainstreamu ukrajinské politické scény. V roce 2007 se stal poslancem za Juščenkovu Naší Ukrajinu, od ní však v roce 2012 přešel do strany Vlast (Bakivščyna) Julie Tymošenkové a Arsenije Jaceňuka. Parubij v době Oranžové revoluce zodpovídal za bezpečnost protestujících na Majdanu. Jeho hvězdná chvíle nadešla v průběhu současného Majdanu, kdy se opět stal velitelem Sebeobrany Majdanu a v únoru 2014 dokonce získal významnou funkci tajemníka Rady národní bezpečnosti a obrany (SNBO).

Volební úspěchy nikdy SNPU neslavila, ale Olehu ahnybokovi a Juriji Kryvoručkovi (ten se posléze od SNPU odpojil a přidal se k bloku Naše Ukrajina díky kontaktům na bývalého ministra zahraničí Borise Tarasjuka) se v roce 1998 podařilo získat poslanecký mandát v rámci koalice Méně slov, kam SNPU vstoupila s dalšími extremistickými subjekty. Okolo roku 2001 strana prošla krizí, kdy téměř zanikl militantní Patriot Ukrajiny a prakticky přestala vydávat tiskoviny. Na základě toho v roce 2004 došlo k rebrandingu strany, která se přejmenovala na Svobodu, zmírnila svou extremistickou rétoriku, rozpustila militantní Patriot Ukrajiny a změnila svou stranickou symboliku z „vlčího háku“ (wolfsangel, často spojován s jednotkami SS) na 3 prsty zdvižené pravé ruky. Tato taktika přinesla své ovoce a záhy napomohla rostoucí roli strany v krajně pravicovém táboře. Zčásti se vyřešil i další problém – absence charismatického lídra vůdcovského typu, pro krajně pravicovou organizaci nepostradatelného. Místo dlouholetého ale málo výrazného Jaroslava Andruškyva usedl na post předsedy Oleh ahnybok. Ten získal poslanecké křeslo i ve volbách v roce 2002, tentokrát už v rámci Juščenkova bloku Naše Ukrajina, ale v červenci 2004 byl z poslanecké frakce vyloučen za svůj antisemitský projev na hoře Javoryna. V té době se ahnybok navíc účastnil kampaně Viktora Juščenka, čehož využil jeho tehdejší hlavní protikandidát Viktor Janukovyč k Juščenkově diskreditaci. Parlamentní volby z let 2006 a 2007 upevnily ahnybokovu pozici lídra ukrajinské krajní pravice. Ve volbách z března 2006 se Svoboda umístila na 18. pozici se ziskem 0,36% (91 321) hlasů, v předčasných volbách v září 2007 se umístila na 8. místě, obdržela 0,76% a 178 655 hlasů – téměř o sto tisíc více, než ve volbách předchozích. Hlavním důvodem byla především nepřítomnost ostatních krajně pravicových subjektů.

Přibližně od let 2008-2010 se ahnybok začíná objevovat v médiích a jeho popularita vlivem vleklé politické krize, ekonomických problémů a šikovné marketingové kampaně začala raketově stoupat. Svoboda zničehonic začala vítězit v krajských volbách na západní Ukrajině: v roce 2009 zvítězila ve volbách do Ternopolské oblastní rady a o rok později do Lvovské a Ivano-frankovské. Vrcholem ahnybokovy kariéry se staly parlamentní volby v říjnu 2012. Jestliže ještě v roce 2007 získala Svoboda něco kolem 178 tisíc hlasů, v roce 2012 to bylo téměř 2 130 000 hlasů, tedy 12-krát více v rozmezí pěti let! Strana v těchto volbách získala 10,44 % hlasů (37 poslanců) a stala se významným představitelem protestních hlasů ze západní a centrální části země. Svoboda přes svou ostrou rétoriku není extremistickou (na rozdíl od jejího působení v letech 1991-2004), ale spíše nacionálně populistickou stranou. Sám ahnybok je pragmatický a ambiciózní politik, jemuž jde v první řadě o vlastní moc a slávu a až v druhé řadě o ideologii, kterou hlásá. Ideologie Svobody se skládá v prvé řadě z heroizace bojovníků za ukrajinskou nezávislost z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), resp. její frakce pod vedením Stepana Bandery a ozbrojené Ukrajinské povstalecké armády (UPA), které bojovala proti Sovětům až do 50. let 20. století. Dalšími nosnými body ideové platformy Svobody jsou etnonacionalismus, ochrana a šíření ukrajinského jazyka, antikomunismus, totální desovětizace, kritika Ruska a boj s ruským vlivem na Ukrajině. Za těmito tématy pokulhávají současné socioekonomické otázky, které se Svoboda snaží řešit klasickými sociálně populistickými hesly. Svoboda propaguje evropskou integraci Ukrajiny, ale na jiné bázi než EU. Svoboda mimo jiné hodlá Ukrajině vrátit status země s jadernými zbraněmi.

Společně s vzestupem Svobody se množí zvěsti, že v ní mají prsty lidé okolo svrženého prezidenta Janukovyče. Ten hodlal po svém nástupu k moci neutralizovat opozici. Svobodu prý měl využít k odčerpání hlasů pro národně-demokratickou opozici a její démonizaci jako spolku banderovských zločinců. Tomu napovídá mlžení představitelů Svobody ohledně jejího financování, které přes údajné představitele lvovského organizovaného zločinu sahá až k oligarchům Dmytru Firtašovi a Ihoru Kolomojskému (ten na rozdíl od Firtaše neměl tak blízko k Janukovyčovi a Svobodu prý začal sponzorovat až se když se začala jevit jako perspektivní politická síla). Nasvědčují tomu dohady, že zastupitelé Svobody v západoukrajinských oblastech napomáhají Firtašovým zájmům ve sféře těžby břidlicového plynu na západní Ukrajině (a vytěsňují přitom zájmy americké společnosti Chevron). V letech 2009-2010 byli hlavními oponenty Svobody Vlast (J. Tymošenko, A. Jaceňuk) a Naše Ukrajina. Zřejmě nikoliv náhodou se právě v té době politici ze Svobody a hlavně ahnybok začali objevovat v televizních pořadech stanic, napojených na vládní kruhy (Inter Valerije Choroškovského a státní První národní kanál). Svoboda se na druhé straně začala v roce 2012 pomalu sližovat i s národně-demokratickými silami (Vlast – Bakivščyna), se kterými před parlamentními volbami v říjnu 2012 uzavřela dohodu o vzájemném neútočení a navzájem si odsouhlasili kandidáty v jednomandátových obvodech. Jak Janukovyč, tak tehdejší národně-demokratická opozice udělali vše možné pro postupnou legitimizaci Svobody v očích ukrajinského elektorátu.

Pravý sektor

Pravý sektor sehrál významnou roli v posledních únorových protestech proti Janukovyčovi, při kterých zemřela zhruba stovka lidí. PS vznikl až v průběhu Majdanu v prosinci 2013 z marginálních extremistických organizací, radikálnějších než Svoboda, mnohdy vzniklých už na počátku 90. let. Systémové opoziční strany i samotný ahnybok se od sektoru zpočátku distancovaly a ani dnes nad ním nemají kontrolu. V podstatě hlavním kontaktem mezi Pravým sektorem a ostatními politickými silami byl Andrij Parubij. Ke konci ledna 2014 se ze sektoru začala vytvářet samostatná politická síla, která si začala klást požadavky a usilovat o podíl na moci.

Nejvýznamnější součástí sektoru je Tryzub (Trojzubec), který vznikl v polovině 90. let z militantního křídla Kongresu ukrajinských nacionalistů (ten se později přičlenil do bloku Naše Ukrajina Viktora Juščenka). Neformální lídr Sektoru Dymtro Jaroš je již téměř 15 let vůdcem Tryzubu. Tryzub nikdy nehrál v ukrajinské politice významnou roli. Upozornil na sebe uvnitř krajně pravicových kruhů v roce 1999, kdy se v prezidentských volbách veřejně postavil za Leonida Kučmu, údajně v rámci boje proti komunismu (hlavním oponentem Kučmy byl lídr komunistů Symonenko). Na Jaroše v březnu 2014 ruské vládní orgány vydaly zatykač (za „veřejné výzvy k realizaci extremistických či teroristických činů prostřednictvím médií“), když na svém profilu v sociální síti V kontaktě vyzval (nyní už zřejmě bývalého) vůdce islamistické teroristické sítě Kavkazský emirát Doku Umarova k rozputání teroristickch aktů vůči Rusku. Pak to omluvil tím, že se mu někdo naboural do účtu a zneužil jej k odeslání této zprávy. Stejně tak nedávno Jaroš vyzýval ke zničení plynovodů, vedoucích z Ruska do Evropy. Později vyšlo najevo, že Jaroš se v předvečer největšího krveprolití na Majdanu sešel s Viktorem Janukovyčem. O čem se spolu bavili není dodnes známo...

Další součástí Pravého sektoru je Patriot Ukrajiny (PU) – neonacistické hnutí, vzniklé v roce 2005 oddělením charkovské pobočky mládežnického militantního křídla ahnybokovy Svobody, založeného ještě v polovině 90. let tajemníkem SNBO Parubým. Významnou postavou Patriotu Ukrajiny je jeho vůdce Andrij Bileckyj, který nyní de facto vede Pravý sektor na východní Ukrajině. Bileckyj byl jako vůdce Pravého sekoru pro tuto část země vybrán zřejmě proto, že jeho organizace působí zejména v jižních a východních regionech Ukrajiny. Patriot Ukrajiny svou pozornost soustřeïoval zejména na tématiku neevropské imigrace. Hlava černivecké pobočky Svjatoslav Vyšynskyj charakterizoval ideologické principy PU jako nacionální socialismus, který popisuje jako snahu o „vybudování národní a sociální ukrajinské společnosti na rasové bázi v rámci Velké Ukrajiny“. Mediálně se Patriot Ukrajiny proslavil díky svým třem členům - Igor Musiychuk, Volodymyr Spara a Sergiy Bevz - kteří byli v roce 2011 obviněni a odsouzeni na 6 let za pokus o zničení Leninova památníku v Boryspolu u Kyjeva s pomocí výbušniny, za přípravu teroristického útoku a nelegální držení zbraní. Ve známost vešli jako „vasilkovští teroristé“. Po svržení Viktora Janukovyče byli koncem února 2014 osvobozeni. Problém celé kauzy byl v tom, že jejich trestní stíhání bylo podle mnohých zfalšované, ale na druhou stranu se „vasilkovští teroristé“ údajně zabývali (jak už to v pravicově extremistických kruzích často chodí) čistě kriminální činností. Podle různých zdrojů tito členové PU spojili neonacistickou základnu v okolí s městským zastupitelstvem a organizovaným zločinem a fyzicky napadali opoziční pozorovatele i novináře v průběhu krajských voleb v roce 2010 (připomínáme, že tehdy byl u moci V. Janukovyč a Strana regionů!). Sami neonacisté se pak stali městskými zastupiteli (v rámci strany Za Ukrajinu Vjačeslava Kyrylenka, která byla dříve částí bloku Naše Ukrajina). Patriot Ukrajiny je také hlavní silou zastřešující organizace Sociálně-národní shromáždění (SNA), která je jako celek součástí Pravého sektoru. Vznikla v roce 2008 na popud PU a zahrnuje některé marginální skupinky jako Revoluce a stát, Svoboda a čest, Ukrajinská alternativa a Nová síla. K SNA měl blízko velmi kontroverzní postava ukrajinské krajní pravice Dmytro Korčynskyj (viz níže) a technický kandidát na prezidenta v roce 2004 Jurij Zbitnev (vůdce Nové síly). Zbitnev pracoval spolu s Korčynským v zájmu dříve vládnoucí Janukovičovy proruské Strany regionů... Před prezidentskými volbami v roce 2010 založili Zbitnev s Korčynským občanskou iniciativu „Pryč se všemi!“ (He usich), namířenou proti Julii Tymošenko a na začátku roku 2013 se Zbitnev účastnil akce proti nejbohatšímu ukrajinskému oligarchovi Rynatu Achmetovovi, se kterým měla konflikt „rodina“ – mladí oligarchové a vládní úředníci, soustředění kolem Olexandra Janukovyče, syna bývalého prezidenta...

Téměř legendou je organizace UNA-UNSO (Ukrajinské národní shromáždění a její paramilitární část Ukrajinská lidová sebeobrana), která vznikla ještě před rozpadem SSSR a podílela se na řadě násilností. V první polovině 90. let se jí podařilo získat pár poslaneckých mandátů. „Proslula“ tím, že v polovině 90. let posílala do Čečenska své stoupence bojovat proti Rusku. Hlavní oddíl vedl Olexandr Muzyčko („Saško Bilyj“). Ten se veřejnosti připoměl po pádu prezidenta Janukovyče jako koordinátor Pravého sektoru ve Volyni a o mediální slávu se postaral, když minulý měsíc chodil na zasedání oblastní rady se samopalem a zbil oblastního prokurátora. Jeho dny byly sečteny 24. března 2014, kdy jej ve vesnici nedaleko města Rivne na Volyni přišel zatknout oddíl speciálních jednotek Sokol. Podle oficiálních informací se Saško Bilyj snažil utéct a začal po policistech střílet, ti měli střelbu opětovat a Muzyčko na místě zraněním podlehl. Okamžitě se začalo spekulovat, že ministr vnitra Avakov dal rozkaz Muzyčka fyzicky zlikvidovat. V podstatě jediný, kdo by mohl skutečně Muzyčkovu smrt oplakávat, jsou kremelská média, která tím přišla o svou oblíbenou postavičku, kterou strašila ruskou veřejnost. Muzyčko byl zosobněním temné strany Pravého sektoru: byl několikrát souzen a po revoluci se prý se svými ozbrojenými kumpány zabýval násilným přebíráním podniků a krádežemi a odmítal se podřídit vládním orgánům i kolegům z Pravého sektoru.

Postupem času se UNA (-UNSO) rozdělila na několik marginálních frakcí, z nichž některé otevřeně spolupracovaly s vládními kruhy a dokonce měly vazby i na ruské subjekty. Jedním z lídrů UNA(-UNSO) byl například Dymtro Korčynskyj, nyní vůdce organizace Bratrstvo, který se od ukrajinského nacionalisty dostal ke spolupráci s proruskými organizacemi na Ukrajině (progresivní socialisté Natálie Vitrenko) a dokonce až k Alexandru Duginovi, zběsilému ultrapravicovému pseudofilozofovi, známému svým nepřátelstvím ke všemu ukrajinskému. Korčynskyj byl také známý svými provokativními akcemi, které měly zdiskreditovat Juščenkovu prezidentskou kampaň v roce  2004... Jeho kolega Eduard Kovalenko z UNA(-UNSO) organizoval pochod s nacistickými pozdravy „na podporu Viktora Juščenka“. Cílem tohoto silně medializovaného pochodu byla především diskreditace Juščenka jako prezidentského kandidáta... Sám Korčynskyj byl aktivní jako provokatér také v prvních dnech Majdanu v prosinci 2013, kdy se jeho lidé snažili vyprokovat střety s policií a obsadit prezidentskou administrativu. Jednalo se vlastně o vůbec první násilné projevy demonstrantů na Majdanu a dodnes některým lidem není jasné, co bylo Korčynského cílem a zda šlo o obyčejnou provokaci. Korčynskyj se později připojil k Pravému sektoru a ruské represivní složky proti němu zahájily trestní stíhání, aniž by ovšem oficiálně požádaly Ukrajinu o jeho vydání... Že by opětovný ideový obrat, anebo dorazily nové rozkazy? Současnou UNA, která se připojila k Pravému sektoru, vede Jurij Šuchevyč, syn Romana Šuchevyče, hlavy UPA v letech 1943-50. Jurij Šuchevyč strávil za dob Sovětského svazu díky svému rodinnému původu přes 30 let v sovětském gulagu. Dnes je spíše formální předseda UNA a symbol strany. Skutečným lídrem je Mykola Karpjuk, který seděl v letech 2001-2004 ve vězení za účast na násilnostech při protivládních demonstracích Ukrajina bez Kučmy. V posledních volbách v roce 2012 strana získala pouhých 0,08 % hlasů. Bývalý člen vedení UNA Ihor Mazur (disponující kontakty na ultrapravicové kyjevské fotbalové chuligány) musel odstoupit z vedení strany v létě 2013, když byl natočen na kameru, když za úplatek 100.000 dolarů slibuje rozbít protesty vradievských aktivistů na Majdanu (to jest akvitistů protestujících proti policejní zvůli, nazvaných podle města Vradievka na jihu Ukrajiny, kde byla tamními policisty zbita a znásilněna žena). Čím se liší aktivity tohoto člena vedení UNA od obecně známé praxe využívání provokatérů placených bývalých režimem na potlačování protestních demonstrací a jejich diskreditaci, tzv. „titušek“?

O podpoře eurointegrace ze strany Pravého sektoru nemůže být řeč. EU považují za antikřesanskou a antinárodní strukturu a EU si především spojují s pochody gayů, pogromy imigrantů, legalizací drog a prostituce, svatbami osob stejného pohlaví a morálním i duchovním úpadkem, v čemž mají bohužel z velké části pravdu. V tom se ovšem shodují i s protizápadní propagandou Kremlu...  Cílem aktivistů je autoritářský stát na principu etnického nacionalismu („Ukrajina Ukrajincům“). Proklamovaným ideovým pojítkem Pravého sektoru i Svobody je uctívání Stepana Bandery jakožto bojovníka za národní svobodu a nezávislost na Sovětském svazu/Rusku. Rusko je tradičním nepřítelem, ohrožujícím ukrajinskou samostatnost, suverenitu a nezávislost. Proto musí být z jejich pohledu dokončena bezpodmínečná desovětizace (viz boření Leninových soch), jelikož sovětská éra je vnímána jako období poroby ukrajinského národa a genocidy. Mezi Svobodou a Pravým sektorem je zřejmý rozdíl nejen v organizační rovině, by se Pravý sektor hodlá transformovat v politickou stranu, ale také v míře radikality. Svoboda je nacionálně-populistická strana, která ještě jistým způsobem náleží do demokratického spektra, kdežto Pravý sektor je čistě extremistická organizace, popírající základní principy demokratického zřízení. V sobotu 22. března 2014 se konal sjezd Pravého sektoru, na kterém bylo ohlášeno založení politické strany Pravý sektor. Strana je založena na právní bázi strany UNA, která byla přejmenována na Pravý sektor. UNA(-UNSO) tak přestala existovat jako samostatná politická strana. Do uzšího vedení této nové strany se dostal mimo jiné i frontman kyjevské neonacistické hudební kapely Sokyra Peruna Arsenij Klimačov, který zároveň působil jako místní představitel transnacionání neonacistické sítě Blood and Honour, založené ještě na konci 80. let neonacistickou modlou Ianem Stuartem Donaldsonem. Kapela svůj vznik ohlásila v dubnu 1998 na koncertě Rudolf Hess Memorial a je hlavní White Power hudební kapelou na Ukrajině, která odehrála řadu koncertů, mnohdy společně s ruskými „kolegy“ (např. Kolovrat), od kterých převzali i několik songů.

Informované zdroje tvrdí, že Dmytro Jaroš je napojený na promoskevského oligarchu Dmytra Firtaše, který byl před časem zadržen v Rakousku a později propuštěn na kauci 125 milionů eur (přes 3,4 miliardy korun). S promoskevským oligarchou je podle všech dostupných informací pevně spojen i bývalý předák revoluce Vitalij Kličko, který se, navzdory svým dobrým šancím, nepochopitelně vzdal presidentské kandidatury ve prospěch později zvoleného Petra Porošenka, výměnou za post starosty Kyjeva...

Dmytro Jaroš působil v minulosti také jako tajemník Valentyna Nalyvajčenka, který byl poslancem za Kličkovu stranu UDAR. Nalyvajčenko, který předtím pracoval jako šéf tajné služby SBU, navštěvoval Jarošovy výcvikové tábory na západě Ukrajiny. Po změně režimu se na místo šéfa SBU vrátil a Jaroš se měl údajně stát jeho zástupcem. Z toho ale nakonec sešlo.  Komentátoři spekulují, zda je 42letý lingvista "projekt ruské tajné služby", nebo jen "klaun", kterého kremelské síly využívají pro své cíle, tedy jestli Dmytro Jaroš slouží Kremlu vědomě či nevědomě... "Svou úlohu sehrál. Nyní jen kazí image Kyjeva před Západem. Straší Evropu, ukrajinský parlament i obyčejné lidi," míní politolog Grigorij Malamedov. Podle něj Dmytro Jaroš a všichni jemu podobní je dnes výhodný pouze pro Rusko, které obraz ukrajinských "neonacistů" - těch skutečných, kterých je ale nepatrně i těch uměle vyrobených, kterých je naopak drtivá většina, využívá pro své cíle. Zneškodnit, nebo naopak podpořit by ho však mohly oligarchické struktury, propojené s tajnými službami, které si nadále dělí sféry vlivu v zemi. Zdá se však, že úloha, pro kterou byl vybrán, ještě neskončila:  "Jsme si vědomi, že jsme neshromáždili anděly. Jsou to lidé, kteří do revoluce vstoupili z barikád a požadují mnohdy radikální kroky. Snažíme se jejich energii udržet," řekl předák strany Pravý sektor Dmytro Jaroš televizi TSN...

Závěry a nezodpovězené otázky

Problémem na Ukrajině zůstává možnost násilné konfrontace mezi ukrajinskými silovými složkami a Pravým sektorem, když občanská válka a totální rozvrat na Ukrajině je v zájmu Kremlu. Smrt Muzyčka se bezpochyby hodila i mnohým lidem z vedení Pravého sektoru, protože Muzyčko se naprosto vymknul kontrole a kazil image Pravého sektoru (PS) na veřejnosti. Na druhé straně si vedení PS nemohlo dovolit jeho smrt přejít bez povšimnutí. Vedení PS si uvědomuje, že umírněné politické strany se pomocí ministra vnitra Avakova snaží vytěsnit extremistický PS z politické scény i veřejného prostoru (objevila se informace, že SBU se chystá fyzicky zlikvidovat i Dmytra Jaroše). 27. března byla dokonce v ukrajinském parlamentu projednávána možnost zákazu Pravého sektoru, na což PS reagoval protestními demonstracemi před budovou parlamentu. Nicméně fakt, že demokratické politické síly převzaly hlavní iniciativu a ukázaly, že se umí postavit excesům osob z PS, naznačuje postupnému směřování ke stabilizaci společenské a politické situace na Ukrajině. Hlavním úkolem ministra Avakova v nejbližší době bezpochyby bude odzbrojení Pravého sektoru. Pravý sektor je navíc velmi oblíbeným strašákem ruských médií pro domácí publikum a částečně sloužil jako argument pro Putinův anšlus Krymu a agresivní rétoriku Ruska na mezinárodní aréně. Přes radikalizaci řady Ukrajinců ale preference konkrétních představitelů krajní pravice spíše klesají. Podle průzkumů má v případě prezidentských voleb ahnybok preference okolo 4 % hlasů a Jaroš necelá 2 %. Krajní pravice na Ukrajině především neřeší zásadní otázky v hospodářské oblasti (korupce apod.), která ukrajinské obyvatele trápí nejvíc. Nehledě na vztahy s Ruskem, když Rusko, s odvoláváním na ukrajinské pravicové extremisty, které pomohlo zorganizovat a zviditelnit,  rozehrává vlastní geopolitickou hru...

Ohledně aktivit krajní pravice na Ukrajině, zejména jednotlivých skupin či osob z Pravého sektoru, zůstává řada nezodpovězených otázek. Jak je možné, že se z marginálních extremistických organizací, které navíc dříve v mnoha ohledech spolupracovaly s Janukovyčovým krajně proruským režimem, zničehonic stala ozbrojená a velmi dobře organizovaná síla, jenž je najednou dostala do všech rozhodujících masmédií a která nakonec napomohla svržení Janukovyče? Někteří členové či menší organizace z Pravého sektoru si spoluprací s režimem chtěly nejspíše přivydělat nebo získat volnější pole pro své působení, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že někteří představitelé Pravého sektoru mají blízko ke kriminálnímu podsvětí, placeným provokátorům („tituškám“) apod.

V případě Svobody mnozí předpokládají, že byla částečně sponzorována oligarchy z Janukovyčova okolí a využívána k odčerpání hlasů pro národně-demokratickou opozici. Toho Svoboda využila ve svůj prospěch, přetavila tuto neformální přízeň ve více než 2 miliony hlasů a sama se začala s opozicí sbližovat. Na druhé straně některé osoby z Pravého sektoru byly využívány bývalým režimem vyloženě pro špinavou práci (potírání demonstrací, zastrašování oponentů, spolupráce s podsvětím apod.) a mnohé otázky zůstávají stále nezodpovězeny: jakou roli obecně v působení pravicově extremistických organizací měla ukrajinská zpravodajská služba SBU? Na čí straně vlastně byl Patriot Ukrajiny s Korčynským a jeho lidmi při útoku na prezidentskou administrativu 1. prosince 2013? Co řešil Dmytro Jaroš s Janukovyčem den před hlavním krveprolitím na Majdanu? Jaké konkrétní úkoly měli v průběhu Majdanu lidé z Pravého sektoru, kteří byli již dříve podezříváni ze spolupráce s Janukovyčovým režimem?

Snad se jednou odpovědí na tyto nejdůležitější otázky dočkáme. Prozatím nejlépe to vystihuje komentář politického experta Jevgenije Minčenka: „jedná se o novou generaci radikálů. Tyto formace ve své době vznikaly pod dohledem zpravodajských služeb. Jak Pravý sektor, tak Svobodu táhli nahoru lidé okolo Janukovyče, aby z nich udělali „strašáka“ pro jihovýchodní Ukrajinu. Aby svému elektorátu ukázali, že jestli nebude Janukovyče, tak k moci přijdou právě tito radikálové. Takto vykrmené monstrum nakonec spolklo svého stvořitele.“

Pavel Gubarev, guvernér samozvané "Doněcké lidové republiky"

 

Pavel Gubarev.

Foto: Reuters

Byl propuštěn z vazby výměnou za tři důstojníky ukrajinské kontrarozvědky SBU, které drželi separatisté ve Slavjansku. Gubarev působí v ostře proruské Progresivní socialistické straně Ukrajiny.

Po únorovém svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče se Gubarev vynořil z neznáma a řídil okupaci veřejných budov, za což ho Ukrajinci drželi ve vazbě.  Internetové fotografie dokazují, že byl aktivní stoupenec neonacistického hnutí Ruská národní jednota... Dále viz:

Bezpečnostní služba Ukrajiny zachytila telefonní hovor mezi moskevskou centrálou ruské vojenské špionáže GRU a manželkou Gubareva, vůdce proruských doněckých separatistů: http://novosti.dn.ua/details/222846

KAŽDÝ RUSKÝ REŽIM
JE JAKO RAKOVINA!!!

Básník Igor Pomerancev o sobě říká, že je „velmi soukromá osoba“. Neznamená to ale, že dění kolem sebe ostře nesleduje a nekomentuje. „Rusové ustrnuli na počátku 19. století. Tomuto myšlení odpovídá i jejich angažmá na Ukrajině,“ říká v rozhovoru s ČESKOU POZICÍ.

Zuzana Lizcová 15.6.2014

foto: Milena Findeis

Igora Pomeranceva není snadné zařadit. Narodil se v Saratově na řece Volze. Je ruský básník, mládí strávil na Ukrajině. Konkrétně v etnicky a jazykově pestrých Černovicích, které považuje za jedno z „magických měst na tajné kulturní mapě Evropy“. Pokud ovšem použije slovo „my“, myslí tím Západoevropany. Je totiž britský občan. Dnes žije v Praze, kde pracuje pro rádio Svobodná Evropa.

ČESKÁ POZICE: Na začátek našeho rozhovoru si dovolím jednu soukromou otázku – za koho se považujete? Za Ukrajince, Rusa, nebo profesionálního emigranta, jak sám sebe někdy charakterizujete?

POMERANCEV: Člověk se vědomě identifikuje pouze ve zlomových situacích. Nikdy nás nenapadne, že jsme běloši. Musíme jet do Afriky, abychom si to uvědomili. Mohu o sobě přemýšlet jako o muži (nebo ženě) jen pokud mám milostný vztah, v kontrastu k někomu jinému. Takže myšlenka, kdo vlastně jsem v národnostním smyslu, přichází v kritických momentech.

Nyní máme v Rusku a na Ukrajině extrémní situaci. Je to sice velmi primitivní přirovnání, ale pokud bych si měl jako ve fotbale vybrat, zda fandím tomu nebo onomu týmu, cítím se mnohem víc Ukrajincem. Nikoli v etnickém smyslu, ale proto, že Ukrajina je nyní v přední linii boje s diktaturou, zlem, agresí a tmářstvím. V této situaci se chtě nechtě přikláním na stranu Ukrajiny.

Jako malý si každý myslí, že existuje zápas mezi zlem a dobrem. To je dětinské. Ve svém životě vidím souboj mezi absolutním zlem a zlem. Takže jsem na straně zla.

ČESKÁ POZICE: V minulých týdnech se hodně diskutovalo o tom, že na Ukrajině dochází k násilným střetům mezi Ukrajinci a místními Rusy. Zažil jste někdy takovou situaci? Jedná se na Ukrajině o etnický konflikt?

POMERANCEV: Osobně jsem nic takového nezažil. Je tam evidentní posun. Oranžová revoluce v roce 2004 byla etnická revoluce, její inspirace byla etnicky ukrajinská. To bylo ve skutečnosti pozitivní. Národ musí vykrystalizovat, pokud chce utvořit stát. Ukrajina je v tomto velmi zpožděná, ale přesto se snaží.

A co se stalo nyní na Majdanu, o deset let později? V Kyjevě na Majdanu neproběhla etnická, ale politická revoluce. Krev ani původ nic neznamenaly. Lidé chtěli demokracii, svobodu a spravedlivý život. To byly ideje poslední revoluce na Majdanu. Účastnili se jí Ukrajinci, Židé, Arméni, ukrajinští Rusové a Gruzínci, všichni. Mezi oběmi jsou zástupci různých národností. První z nich byl Armén. To je na Ukrajině ohromný posun.

ČESKÁ POZICE: Etnické násilí proti Rusům, kterým Putinův režim částečně zdůvodňuje svoji intervenci na Ukrajině, tedy ve skutečnosti neexistuje? Jsou jeho tvrzení o ukrajinských „fašistech“ jen vymyšlená?

POMERANCEV: Je to svého druhu sen, dobrovolné delirium přicházející z Moskvy. Potřebují nepřítele. Potřebují alibi pro okupaci a zasahování. V Rusku je problém pravicového extrémismu mnohem ožehavější, je tam mnoho neonacistických skupin. Na Ukrajině, stejně jako ve všech evropských zemích, existují také. Ale jsou v menšině – podívejte se, kolik dostali hlasů při posledních volbách. Jedno, dvě procenta? V Rusku vykreslují jako fašisty vůdce revoluce za svobodu. Je to jediná šance, jak Rusy přesvědčit, že jsou nyní na straně dobra – že odporují fašistům. Ale to je lež, úplné drama, která se odehrává pouze v hlavách ruských propagandistů. Virtuální realita, která nemá se skutečností nic společného.

ČESKÁ POZICE: Ale „běžní“ Rusové této propagandě věří, ne?

POMERANCEV: Lidé propagandě věří, protože chtějí věřit, a jsou za to zodpovědní. Přirozená touha každého občana na světě je souznít se svým státem, vyhnout se konfliktům. Pokud uvěříte nenáročné vládní propagandě, znamená to, že nemusíte chodit na náročné protivládní demonstrace. Lidé proto přesvědčují sami sebe, protože mají strach protestovat... Je to mechanismus, který fungoval například i ve 30. letech minulého století za nacismu v Německu. Lidé věří, protože věřit chtějí...

ČESKÁ POZICE: Prostě jen zavřou oči, protože je to pohodlnější?

POMERANCEV: Je to normální, instinktivní chování každého člověka na planetě. Problémem je, že v každé kultuře je určitá určující dominance. Americká, respektive anglosaská kultura je založená na individualismu, na pokroku jedince. Francouzská kultura je založená na vrozených právech, duchu svobody, kultu smyslnosti, jazyku a kráse.

Pokud jde o dominantní charakteristiku ruské kultury, obávám se, že destruktivní živel převažuje nad konstruktivním. Rusové jsou evropští mistři v sebedestrukci a likvidaci ostatních. To je moje diagnóza, můj velmi hořký pocit. Sebevražedný, destruktivní prvek je v ruské kultuře a mentalitě převládající.

Ruský klasik 20. století Alexandr Solženicyn není můj nejoblíbenější spisovatel. Ale jeden z jeho románů se jmenuje Rakovina. A já se obávám, že měl pravdu. Co vidíme dnes? Komunismus v Rusku skončil, ale ruský stát stejně vypadá jako napadený rakovinou. A přirozeností rakoviny je šířit se, jinak zemře. Obávám se, že tohle je jádrem, klíčovým rysem civilizace, která se nazývá ruská.

ČESKÁ POZICE: Pokud zůstaneme u tohoto přirovnání, lze šíření rakoviny zabránit? A jakým způsobem?

POMERANCEV: Rakovina je v tomto smyslu samozřejmě jen metaforou. Podobné „rakoviny“ jsme zažili už v evropské minulosti, například za nacismu. Nacismus zastavil jen velmi aktivní odpor. Vždy je třeba k vítězství nad rakovinou mobilizovat všechny síly, které jsou k disposici a věřit, že to bude stačit.

Prvním cílem všech opatření by měla být záchrana našeho, západního světa. Měli bychom myslet na sebe, abychom si uchovali své morální a emoční zdraví. Zavést politickou a vojenskou karanténu, aby rakovina neměla šanci rozšířit se po Evropě.

Dále uvidíme, jak to půjde. Můžeme jen obtížně regulovat to, co se děje uvnitř nakaženého státu. Ale Rusko nemůže žít v úplné izolaci a obětovat miliony svých občanů.

Záleží na tom, kolik lidí v Rusku si zachovalo instinkt přežití. Je jich mnoho. Miliony Rusů nechtějí zemřít společně se státem. Naneštěstí se zdá, že jsou v menšině.

ČESKÁ POZICE: Byla někdy šance na užší spolupráci Ukrajiny s EU reálná? Změnilo by se něco, kdyby Viktor Janukovyč na podzim podepsal asociační smlouvu s EU?

POMERANCEV: Byla to svého druhu hra. Něco jako karetní partie s podvodníkem, který vás neustále vodí za nos. Jediným cílem Janukovyče a jeho klanu bylo vyždímat Ukrajinu a peníze si nacpat do svých kapes. Nebyl politikem, byl jakýmsi druhem kriminálníka, který uchvátil moc. Padl, protože jej skoro všichni ostatní oligarchové nenáviděli. 

Problém je, že Evropa sama je také v dramatické situaci, ve které vyplouvají na povrch zdravě sebekritické, ale někdy až až destruktivní trendy, často řízené a podporované z Ruska. Jsem britský občan a jako takový jsem proti intenzivnímu angažmá v EU. Jako daňový poplatník nechci platit nezodpovědné zadlužení Řecka. Mám zábrany přispívat středoevropským zemím, které si rovněž nabraly zcela nezodpovědně příliš mnoho půjček.

„Myslím, že Putinovi se v jeho nejděsivějších snech zjevuje demokracie, jak se plíží od západu.“

Ale jako Ukrajinec vím, že pro ty, kteří žijí v jiném historickém kalendáři, je dobré být v EU. Ze členství by profitovali. Mladí lidé by mohli bezplatně studovat na univerzitách v západní Evropě. Ukrajinci by dostali šanci získat tam legálně zaměstnání.

Pro ty, kteří stojí mimo, je EU atraktivní. Je to pro ně jako dostat se do současnosti. My západní Evropané jsme už skeptičtí k prázdným proklamacím a zdráháme se pomoci jen na základě slibů a bez záruk. Ale samozřejmě chci, aby Ukrajina byla v EU, protože by to pro ni bylo dobré.

ČESKÁ POZICE: V německých, ale i jiných západních médiích často rezonuje názor, že krizi na Ukrajině vlastně způsobila EU, která příliš necitlivě zasahovala do ruské sféry zájmů. Co si o tom myslíte?

POMERANCEV: Tenhle ruský názor řady západních politiků a masmédií vůbec nesdílím. Je to navíc výraz narcismu, intelektuálního snobství a egocentrismu. Je to nabubřelá představa, že by Západ mohl tak významnou roli v hlubokém revolučním procesu na Ukrajině sehrát. Ve skutečnosti se jedná o čistou aroganci, představu, jak jsme důležití. My, Západoevropané, bychom měli znát své místo. Je to velmi dobrá, ale skromná pozice.

To, co se stalo na Ukrajině, probíhalo přesně opačně. Byl to projev instinktu přežití všech lidí, kteří viděli svoji poslední šanci naskočit do posledního vagónu ujíždějícího vlaku historie 21. století.

Rusko se od historie odstřihlo. Všechny jeho politické akce značí, že je zpátky v 18. a 19. století. Jako by Rusové akceptovali, že jsou historickými poraženými. Chovají se jako gangsteři.

ČESKÁ POZICE: Máme to chápat tak, že Rusům „vlak historie“ definitivně ujel?

POMERANCEV: Víte, v Rusku mají dokonce jiné koleje. Doslova. Musíte vyměnit kola, abyste mohli překročit jeho hranici. Rusko je dodnes mentálně na začátku 19. století, kdy se svářila dvě křídla filozofů a myslitelů – zapadnici a rusofilové. Později už Rusko nevyprodukovalo žádné skutečné filozofy v západním slova smyslu. Dodnes jeho učenci diskutují stále stejný problém, jakoby nedošlo k žádnému intelektuálnímu nebo politickému pohybu. Stále se hádají, jestli jsou Evropané, nebo ne.

Jsou ztraceni v historii, ustrnuli na počátku 19. století. Tomuto myšlení odpovídá i jejich angažmá na Ukrajině.

ČESKÁ POZICE: Jiná často skloňovaná teorie říká, že prezident Putin intervenoval na Ukrajině proto, aby odvrátil pozornost od akutních ekonomických problémů Ruska. Souhlasíte s tím?

POMERANCEV: Je mnoho důvodů, proč zasáhl. Je také motivován osobním instinktem přežití. Je to jako když jedete na kole – musíte pořád šlapat, abyste nespadli. Putin má instinktivní strach z jakéhokoli náznaku svobody a demokracie. Ukrajina je nesrovnatelně svobodnější země než Rusko a je na jeho hranici...

Myslím, že Putinovi se v jeho nejděsivějších snech zjevuje demokracie, jak se plíží od západu do Ruska. Víc a víc se blíží. A pro Putina, který je absolutním homonkulem sovětského myšlení a hodnot, je to katastrofa. Svoboda, demokracie a prosperita se přibližují. Cítí strach a paniku. Myslím, že se budí se studeným potem. Je to instinktivní, dokonce racionální. Správně se bojí. Dokonce i Ukrajina, na prahu Ruska, se chce přiklonit k západní demokracii.

ČESKÁ POZICE: Myslíte si, že se Putin zastaví na Ukrajině? Že se spokojí s přímou kontrolou jejích východních částí a vlivem na zbytek země?

POMERANCEV: V mnoha ohledech to nezávisí na Putinovi. Záleží to na Ukrajině. Pokud ukáže své vojenské svaly, bude ji muset Západ volky nevolky podpořit. Západ nechce, ale pokud Ukrajina ukáže vůli k odporu, stane se to. Není to problém Putina, ale záležitost Ukrajiny – zda již má integritu. Zda chce přežít jako stát. V tom případě přežije.

ČESKÁ POZICE: Koncem května si Ukrajinci zvolili nového prezidenta, Petra Porošenka. Domníváte se, že bude dostatečně silným lídrem a bude schopný dát své zemi další perspektivu?

POMERANCEV: Nejsem politolog. Vzpomínáte na takové ty časové osy vývoje lidstva, kde je homo habilis, homo erectus, dohromady asi osm postav? Představte si ukrajinské politiky na této ose. Z tohoto hlediska je nově zvolený prezident určitým pokrokem. Neznamená to, že by byl rovnou homo sapiens sapiens, ale je to pokrok. Většina Ukrajinců se nově identifikuje s Porošenkem a ne Janukovyčem, to podle jistých měřítek znamená, že na ose, kde je znázorněn ukrajinský homo politicus, došlo k pozitivnímu posunu.

Igor Pomerancev (* 1948) Narodil se v ruském Saratovu. První léta prožil na Dálném východě, mládí v západoukrajinských Černovicích, někdejším kulturním centru rakousko-uherské monarchie. Rodina se často stěhovala, protože Pomerancevův otec byl sovětský vojenský dopisovatel. Své první básnické texty publikoval v moskevském literárním časopise Smena, později v exilových periodikách. V zahraničí nejprve pracoval pro BBC Russian Service, od 80. let v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově. V současné době pracuje v Praze pro Radio Free Europe/Radio Liberty. Novinářem je rovněž jeho syn Peter, který žije trvale v Londýně.

Zuzana Lizcová

Zdroj: http://ceskapozice.lidovky.cz/rusky-rezim-je-jako-rakovina-pokud-jej-nezastavime-bude-se-sirit-dal-119-/tema.aspx?c=A140611_155241_pozice-tema_paja

ZÁVĚREČNÝ DODATEK, KTERÝ VŠE
NEPOCHOPITELNÉ VYSVĚTLUJE:

0. Nepřekonatelný filmový dokument ze sovětských archivů - který v dnešních RUSKO-českých TV nikdy neuvidíme: SOVIET STORY: RUSKÝ KOMUNISMUS = NĚMECKÝ NACISMUS!!!
A) http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2008112401
B) http://www.ulozto.cz/hledej?q=Soviet+Story
C) http://www.hellspy.cz/search/?q=SOVIET+STORY
D) http://www.youtube.com/results?search_query=Soviet+story&sm=3
E) http://www.amazon.com/gp/product/0615354963

1. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
KOŘENY VLÁDNOUCÍHO SATANSKÉHO ZLA!!! Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=wNLCHoSWbOw

2. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
METASTÁZY VLÁDNOUCÍHO SATANSKÉHO ZLA! Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=fBYJCTX5CzQ

3. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
RUDÁ STŘECHA KREMLU = NEJVYŠŠÍ MOŽNÁ KRIMINALITA, VŽDY POD OCHRANOU ZÁKONA! Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=NMWmTle_RlI

4. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
CELOSVĚTOVÁ EXPANZE SATANSKÉHO ZLA!!! Viz:
http://www.youtube.com/watch?v=sdpm89d62bs

5. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
PLNÉ OVLÁDNUTÍ ČESKÉ REPUBLIKY ZLEM RUSKÉHO STÁTNÍHO ORGANIZOVANÉHO ZLOČINU KGB/GRU! DOKUMENT ČT "KDYBY MĚ ZABILI..." Viz:
http://www.youtube.com/results?search_query=kdyby+m%C4%9B+zabili&sm=3

6. Vysoké hry satanské ruské státní mafie KGB/GRU:
PLNÉ OVLÁDNUTÍ EVROPSKÉ UNIE ZLEM RUSKÉHO STÁTNÍHO ORGANIZOVANÉHO ZLOČINU KGB/GRU! UKRAJINSKÁ TV (česky): "VOR V ZAKONE" (Zločinec pod ochranou zákona!):
RUSKOJAZYČNÁ MAFIE KGB/GRU OVLÁDLA EVROPU Viz:
http://www.youtube.com/results?search_query=Vor+v+zakone&sm=3

7. Jurij Nestěrenko: VZÁCNĚ NECENZUROVANÁ RUSKÁ ANALÝZA DNEŠNÍHO "NOVÉHO DEMOKRATICKÉHO RUSKA" STARÉHO KGB: RUSKO = KONCENTROVANÉ ZLO - A TO V TÉ VŮBEC NEJČISTŠÍ KRYSTALICKÉ PODOBĚ! (rusky):
Юрий Нестеренко: Россия - это зло в его чистом, беспримесном виде!
http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2013010026

https://www.youtube.com/watch?v=tv2F1LsCiR8

1. http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2005112601

2. http://www.cibulka.net/petr/view.php?cisloclanku=2011010301